Proč nezačít od konce?
Než se ponoříme do průběhu pětidenního studia hlubokých tónů, dovolím si trochu přeskočit v čase a vezmu vás rovnou na závěr týdne, kde po celou sobotu (v podstatě až do neděle) probíhal „den otevřených dveří“ firmy Warwick a Framus. Neděste se ale, pojem „otevřené dveře“ v tomto případě neznamená jakousi všední předváděčku prosperující firmy. Na skákací hrad, barevné žužu ani mini dráhu pro motokárky jste v Markneukirchenu rozhodně nenarazili. Open Day Warwicku – to je spíše kombinace prvotřídního open air festivalu a sletu hudebních hvězd i z těch nejzazších koutů světa. A že jich tu byla celá obloha!
Platí vždy (a nejen mezi muzikanty), že každá správná akce musí končit bezvadnou párty, a nejlépe, po párty by měla být ještě afterpárty (a taky že byla – hned po skončení venkovního programu se studenti, učitelé i všichni VIP hosté přesunuli do haly Warwicku, kde si dali ještě jedno kolečko jídla, pití a jamování). Abyste neměli čas na smutnění, že workshop je již za vámi, a abyste náhodou nezačali přemýšlet, co vás čeká v pondělí za práci a jaké všední starosti už klepou na dveře, stihli do vás organizátoři Warwicku i po skončení studijního pobytu napěchovat ještě celou řadu nezapomenutelných zážitků..
V sobotu 6. 9. 2014 byly prostory firmy Warwick a Framus zcela otevřeny pro veřejnost již od ranních hodin. Naplno se však akce rozjela kolem poledne, kdy na velkou stage vstoupil Andy Irvine spolu se svou kapelou a uvedl tak začátek slunného dne s plnou parádou. Následovalo vystoupení dua hrajícího pod názvem Siyou’n’Hell, tvořeného výjimečnou kombinací muzikantů, kterými jsou gospelová zpěvačka Siyou, původem z Kamerunu, a německý baskytarista Hellmut Hattler, jenž svým osobitým stylem a zefektovanými linkami dodává společné funksoulové hudbě na tanečnosti a mohutnosti. Je dost možné, že mnoho z vás o Siyou’n’Hell slyší poprvé, pak doporučuji na chvilku zasurfovat směrem youtube, a toto duo vás bez váhání zaveze po vlně inspirace k velmi pohodové náladě. Od procítěných soulových skladeb by to chtělo naopak trochu odlehčení a zábavy, co říkáte? Bezprostřední úsměvy na užaslých tvářích posluchačů již od prvních tónů kouzlili tři mágové – členové rodiny, jejíž jméno by na této akci rozhodně nemělo chybět. Victor Wooten spolu s bratrem (nejen)kytaristou Regim a Victorovým synem Adamem za bicí soupravou tvoří nepřekonatelně sehrané trio, nazvané prostě a jednoduše „The Wootens“. Jako vždy, i toto jejich vystoupení byla parádní show, jejímž účelem bylo lidi bavit, roztančit a ukázat, jak veliká radost se v hudbě může skrývat.
Program prý přilákal do prostorů firmy přes čtyři tisíce lidí, kteří si tento den užívali plnými doušky. Největší atrakcí samozřejmě byla stage a na ní zrovna vystupující účinkující. Současně s hudebním programem ovšem probíhaly i docela zajímavé seance u stánku s Jägermeistrem (které vedl ostřílený T. M. Stevens, kdo jiný samozřejmě) a pak i prohlídky výrobnou nástrojů Warwick a Framus, či nákupy hudebního zboží za „okrouhané“ ceny. V prostorách Warwicku probíhala současně akce „Meet &Greet“, kde měl kdokoliv z návštěvníků možnost zajít pozdravit, popovídat si, či požádat o autogram slavné hráče snad z celého světa. Kromě profesorů hvězdných jmen byly na Open Day pozvány desítky allstar baskytaristů, ale samozřejmě i zpěváků, rapperů, hráčů na kytary, bicí, atd. Unikátní na sobotní akci však nebyl pouhý seznam známých jmen, ale také fakt, že se s vámi tito lidé bezprostředně bavili, a aniž by vás znali, na dálku zdravili a usmívali se na vás. To, že Warwick pojal akci opravdu velkolepě, jsem pochopila teprve až potom, co mi někdo z kamarádů studentů (s podstatně větším přehledem o muzikantech, než mám já) vysvětlil, že například chlapík, který k nám přišel právě jen tak na kus řeči, je bývalý basák od Boba Marleyho, který nahrával a vystupoval například s Jeffem Beckem, Rayem Charlesem, Rodem Stewartem či Jerry Lee Lewisem. Je hezké zjistit, že většina z těch slavných nejsou žádné nafouknuté bubliny, ale lidé stejní, jako každý jiný, a navíc jsou to velmi často příjemní a sympatičtí pohodáři, ze kterých je cítit pokora a upřímná vděčnost vůči svým fanouškům, ba dokonce i nepříznivcům. Stejným způsobem jste mohli narazit třeba na baskytaristu z Pink Floyd, nebo na kytaristy od Robbieho Williamse či od Bona Joviho, bubeníka ze Stounů, hráče od Paula Simona, nebo třeba člena kapely U2. Nemá samozřejmě cenu jmenovat všechny přítomné, neboť v tom množství by se jeden zajisté tak akorát ztratil. Bezpochyby ale sběratelé momentek, plakátů a autogramů, stejně jako každý hudební nadšenec, měli v ten den opravdu mnoho zážitků k rozebírání a sdílení nejen na sociálních sítích.
Asi největším lákadlem pro návštěvníky byl headliner sobotního večera – kapela Mass Mental?, která vznikla okolo nemalých osobností: baskytaristy Roberta Trujilla (Metallica) a rappera Benjiho Webba (Skindred). A aby nebylo basáků v kapele příliš málo, Roba podporuje v nízkém frekvenčním spektru kamerunský basák Armand Sabal-Lecco, ke kterému se za pár odstavců určitě vrátím. Monstróznímu a našláplému koncertu této heavymetalové kapely předcházela ještě vystoupení kapely Neila Taylora a Nashvillské legendy folku, country a bluesu Davea Roeho, kterého můžete znát především jako kontrabasistu od Johnyho Cashe. Večerní program uzavřela kapela Nik West Band, jejíž frontmankou je funková basačka a zároveň zpěvačka (vychovaná muzikou a imagem jejího tehdejšího spoluhráče Prince).
Kudy kam na workshop?
Městečko Markneukirchen, ve kterém firma Warwick sídlí, je od českých hranic co by kamenem dohodil. Lidé, kteří se rozhodli zajet se podívat přes hranice na den otevřených dveří, rozhodně nelitovali. Co se však týče předchozího týdne, nikdo ze zúčastněných studentů bohužel nebyl z Česka, což mi přijde jako hrozná škoda! Pro ty, kdo se však rozhodnou v příštím roce vyrazit, stačí se registrovat na stránkách Warwicku. Pozor ale na omezený počet míst, takže to chce provést celkem rychle. Cena za workshop při včasném přihlášení je 899 EUR. Pravda, není to sice zanedbatelná částka, z druhé strany za jakoukoli jinou dovču si cestovky řeknou i podstatně více (a jam s Wootonem vám rozhodně neslíbí). V ceně je zahrnuto úplně vše, takže pokud nepotřebujete přivést domů německé čokolády můžete vycestovat v podstatě jen s pár trsátky v peněžence.
Zájem studentů je opravdu veliký, nicméně organizátoři se rozhodli zachovat rodinné prostředí při výuce tak, aby byl umožněn individuální přístup ke každému baskytaristovi, a ani v příštích letech se nechystají rozšiřovat kapacity. Počet studentů byl tedy zaaretován na čísle osmdesát. Letos přijeli žáci celkem ze sedmnácti zemí světa, a to i z takových dálek, jako je Austrálie, Los Angeles, a jiných koutů Kalifornie, Izraele apod. My z Čech máme oproti těmto studentům výhodu v dopravě – vlak či auto postačí, oni se bez letadla neobejdou.
Organizace kempu byla obdobná jako v loňském roce. Žáci byli rozděleni do pěti skupin. Každá z těchto „tříd“ potom absolvovala v průběhu týdne celkem šestnáct lekcí. Jednotlivé lekce vedl pokaždé jiný z profesorů a vše bylo podřízeno tomu, aby se u každé skupiny žáků prostřídali alespoň jednou všichni učitelé. Oproti předešlému ročníku probíhaly hodiny v pěti dnech (předtím pouze ve čtyřech), kdy ve zbylém čase měli studenti možnost se nad rámec výuky zaregistrovat do některé z masterclass. Jednalo se o individuální lekce zaměřené na určité téma, které však byly kapacitně omezené a navíc placené. Nikoho kromě zaregistrovaných do hodiny nepouštěli, „press“ nevyjímaje. Bohužel tedy nemohu poreferovat o tom, v čem se tyto nadstandardní hodiny lišily od „běžných“, ale z názorů studentů jsem si o masterclass udělala takovou představu, že jsou to klasicky vedené hodiny, avšak s velmi individuálním přístupem k žákovi. Kromě takto naplánovaných hodin jste si ovšem mohli téměř kdykoliv a kdekoliv sami odchytit kteréhokoliv z přítomných profesorů a konzultovat s ním, co bylo potřeba, nebo si s ním dokonce zahrát.
Z dalších drobných rozdílů oproti loňsku má rozhodně smysl zmínit rozšíření zázemí kempu. Pouze během dvou posledních měsíců před začátkem akce vyrostla v areálu další moderní stavba nazvaná jako „Music Hall“. Kromě toho, že se tímto rozšířením rozrostl campus Warwicku o dvě další plně vybavené třídy, muzikanti především ocenili vnitřní klubovou stage obklopenou hradbami aparátů, a samozřejmě také nově vzniklý bar. Zatímco v showroomu firmy jsou k vyzkoušení pouze aparáty a nástroje od firmy Framus a Warwick, Music Hall je oproti tomu celý ozdoben baskytarami od výrobců značek jiných. Vyzkoušet a parádně osahat si zde můžete na zakázku dělané kousky od Fendera, MusicMana, Rickenbackera, Yamahy nebo třeba Fodery. Krásný pohled… jako kdyby každá z těch dřevěných krásek vyzývala: „pojď si mě utrhnout“. Nově otevřený Music Hall byl po celý týden plně využit, a to nejen jako studijní prostor, ale především jako meeting point v průběhu dnů i večerů. Tentokrát se nejezdilo na společné večeře do hospody, ale studenti zůstávali přímo v areálu, kde po večeři probíhali jamy, koncerty, prostě veškeré hudební seance. Na pódiu se střídali profesoři, žáci, popřípadě kdokoliv z přítomných hostů, kdo si chtěl zahrát. Jamy a improvizace byly proloženy zábavnými koncerty, při kterých snad nikdo nezůstal sedět na židli. Úžasnou atmosféru rozdmýchalo vystoupení skupiny Andyho Irvina, ale i mnoho showmanských kousků členů učitelského sboru. V poslední den byl dokonce k vidění velmi netypický kvintet složený z metalistů Trujilla a jeho dvou spoluhráčů ze skupiny Mass Mental? v doprovodu V. Wootena a S. Baileyho. Byla to neobvyklá kombinace, která ale zafungovala přímo pekelně a vyžádala si mnoho a mnoho rozsvícených displejů.
Pětidenní studium
Pět dní se může některým zdát být příliš krátká doba na to, aby na sobě mohl cítit pokrok. Samozřejmě, aby hráč zlepšil své technické dovednosti na nástroj, chce to mnoho času a tunu trpělivosti. Závratné zrychlení své (doposud pouze doprovodné) hry do závratných temp a zázračné naučení se všech slapových a tappingových technik prokládaných umělými flažolety a podpořených harmonickou hrou plnou líbivých souzvuků si od pěti dnů s hvězdnými basisty rozhodně neslibujte. To by byla pošetilost. Ale o to tu vůbec nešlo! I kdybyste na Bass Campu třeba ani jednou nesáhli na baskytaru, nebo kdybyste vlastně vůbec nebyli basáci, ale třeba hráči na kytaru, bicí nebo byli zpěváci, přínos by byl i tak naprosto maximální. Pokrok byl vidět úplně na všech. A jak to? Může za to snad dobré technické zázemí kempu, pokrokové studijní materiály, či snad kouzlo osobností lektorů? Já myslím, že úspěch této akce a viditelné výsledky na žácích tkví v jedné podstatné maličkosti, a tou je poněkud jiný pohled na vzdělávání, než na který jsme my zvyklí. Všichni z profesorů totiž vědí, že během týdne nelze nikoho naučit veškeré technické dovednosti či celou historii a teorii hudby. Tyto věci se musí naučit každý sám a věnovat jim spoustu svého času a trpělivosti, ať už s vlastním učitelem v průběhu roku, nebo s pomocí videolekcí, učebnic, tabulatur, not a jiných materiálů. To, co často lidem schází je především motivace k tomu jít cvičit, rozvíjet se, hledat inspiraci, hrát živá vystoupení a nestydět se zkoušet nové věci. A právě motivace je to, co jsou schopni všichni ti zkušení prvotřídní hráči svým žákům dát, stejně jako umějí dát prostor a příležitost pro každého jednotlivce. Učitelé zpravidla ve svých hodinách mluvili o významu hudby jako takové, o komunikaci mezi lidmi, a o muzice, jako sdělovacím prostředku. Naopak se vyhýbali tomu, aby vnucovali žákům, např. jakým prstokladem mají hrát tu či onu stupnici. Samozřejmě, když někdo chtěl vědět, jak vlastně jejich oblíbenec tvoří tón, jakou techniku používá, či jaké vybavení vlastní, s radostí veškeré informace studentům sdělil. Žádné sedění si na svém „know how“ se tu rozhodně nekonalo a všichni se tu drželi zásady: „žádná otázka není hloupá, na cokoliv se zeptáš, bude ti zodpovězeno“. Všechny tyto dojmy ve mně vzbudily poměrně příjemný pocit, že jsem v prostředí, kde nevadí, jestli dělám nebo říkám něco „špatně“ (což je v podstatě permanentně). To bylo pro mě, a zřejmě i pro kolegy z jiných zemí, velmi pěkné zjištění, protože se v běžném životě setkáváme spíše s názorem, že člověk by se měl držet plánu a nevybočovat příliš z řady, jinak je prostě a jednoduše pro ostatní ten „divnej“.
Něco málo z notového sešitu
Abyste plně docelnili veškeré dojmy účastníka tohoto workshopu, museli byste s námi fyzicky být v učebnách a sami okusit tamní genius loci a sílu přítomného okamžiku. Přesto se pokusím podělit se s našimi čtenáři alespoň o některé informace, které jsem v průběhu lekcí mohla pochytat, a budu doufat, že někoho z vás namotivuji a vy konečně rozboříte nastavené mantinely a vyrazíte příští rok na basový kemp jako student. Stejně jako loni, i letos na kemp dorazili učitelé hvězdných jmen. Bylo hezké se opět setkat s šéfem baskytarového oddělení na Berkley – Stevem Baileym, s bratry Wootenovými, jazzovou legendou J.B. Williamsem, všestranným muzikantem a obětavým učitelem Andym Irvinem, rockerem Stuartem Hammem, Hellmutem Hattlerem, Alphonso Johnsonem a věčně usměvavým Wolfgangem Schmidem. Učitelský sbor byl však letos obměněn i o jména nová.
Zatímco v roce 2013 byl Armand Sabal-Lecco na kempu čestným hostem a aktérem na večerních jamech, letos si vyzkoušel, jaké je to být v pozici učitele. Tento veselý Kamerunec není pouze basovým hráčem, ale především hudbu také komponuje a produkuje. Aktuálně sice vystupuje v heavy-metalové skupině s Robem Trujillem, jeho chytlavé basové linky jste již ale určitě slyšeli ve spojení s hudbou Paula Simona. A právě tvorba basové linky byla tématem v Armandových hodinách. Linku basy popsal jako melodii, která se doprovodem stává teprve tehdy, když je nad ní položena melodie jiného nástroje, či zpěvu. Tak aby linka byla funkční a pojila se s ostatními nástroji v kapele, musí vycházet z jednoduchosti a v každém okamžiku držet a podporovat groove a respektovat koncept skladby. Všimla jsem si, že nad basovou linkou Armand přemýšlí v architektonickém slova smyslu. Vždy, když hovořil o tvorbě linky, používal slova jako: vystavět, vytvořit, spojovat, budovat, neboť basa musí vždy pevně držet základy, na rozdíl třeba od melodie zpěvu, se kterou je možno daleko více hýbat a vzdalovat se s ní od základů. Dle jeho názoru nezáleží až tak na použitých notách, jako spíše na energii, s jakou se zahrají. Neexistuje totiž špatná nota, ale pouze její špatné použití na nevhodném místě. Toto ukazoval na příkladu, kdy velmi neznělý a nelibí souzvuk zakomponoval do správného okamžiku basové linky, a tím vytvořil žádané napětí pro danou chvíli. Cit pro komponování a použití správných efektů v rozhodujícím momentě má tento kamerunský baskytarista opravdu velký, tyto jeho skladatelské schopnosti využívá i mnoho profi hráčů (Jeff Beck či virtuóz John Patitucci).
Dalším lektorem, na jehož hodinu jsem se šla podívat s velkým očekáváním, byl americký studiový hráč přezdívaný Brandino. Byl to skvělý a nekompromisní týpek, jehož jméno sice nezná každý , avšak na sto procent zná jeho tvorbu z mnoha rádiových hitů či amerických televizních seriálů. Kromě toho ve Státech působil také jako pedagog, a jeden čas vedl baskytarové oddělení na škole, kde studoval i Rob Trujillo. O jeho osobitosti se ostatně budete moci přesvědčit v rozhovoru, který vyjde v Music Store v jednom z příštích čísel. Brandino vedl svou hodinu velmi prakticky, a to především vzhledem k vychytávkám a tipům na studiové i live hraní. Bylo hezké poznat, čí ruce to vlastně tvoří basové podklady nám tak známých skladeb od legend, kterými jsou kupříkladu James Brown či Aretha Franklin, stejně jako bylo příjemné slyšet, jak fungují naživo doprovody písní Justina Timberlaka a dalších interpretů moderní muziky ve stylu R&B, Soul, HipHop či Funk.
Bylo zajímavé vidět, že někteří lektoři měli téma hodiny perfektně připravené dopředu a drželi se látky, kterou si pro lekci vybrali, jiní naopak preferovali improvizaci nejen při hře na nástroj, ale také při vedení hodiny. Gary Willis (Tribal Tech a také například Wayne Shorter, Dennis Chambers, či Allan Holdsworth), hráč na bezpražcovou baskytaru, nadepsal svou hodinu jako „Groove Vocabulary“, což se dá volně přeložit jako zásoba naučených licků (fíglů) a jejich umění je při hře použít. Už na začátku hodiny však zdůraznil, že bude vést hodinu více méně podle žáků a nemá problém plynule přejít k jakémukoliv tématu, podle toho, co bude přítomné zajímat. Kromě praktických ukázek, jak lze chytře a funkčně basovou linku obohatit, se Gary vrhl i do trochy teorie. O teorii se vyjádřil asi takto: „Nemám rád stupnice, nikdy jsem se je neučil, dodnes se však učím pracovat na svém tónu a na zvuku svého nástroje. Je sice pravda, že jsou stupnice užitečné, protože každý radši poslouchá ty „správné tóny“. Není třeba se však stupnice učit a znát jejich názvy, člověk totiž sám časem přijde na to, jaké tóny se k sobě pro danou situaci hodí a jaké ne. Neučím se teorii, učím se poslouchat a vždy se snažím mít ve svém inventáři co nejvíce zajímavých licků, kterými průběžně obohacuji basové linky, vždy ale tak, abych překomponováním neztratil groove…“.
Hodinu (a půl) jsme měli možnost strávit také s jazzovým virtuózem hrajícím na šestistrunný nástroj – Adamem Nittim, zkušeným pedagogem Larsem Lehmannem a dále s veselým showmanem Bobbym Vegou. Ohromný úspěch u studentů, a to nejen u těch, co vyrůstali na klasickém rocku, bigbeatu a heavy metalu, měl basák ze skupiny Megadeth, Dave Ellefson. Navzdory tomu, že skoro každý basový nadšenec se v přestávkách mezi lekcemi snažil naučit a zahrát všechny možné i nemožné techniky používané především v moderním jazzu a funku, po hodině s metalistou už byly po třídě slyšet pouze zostřené linky hrané trsátkem. Zajímavé ale je, že Dave nebyl od jakživa hráčem hard & heavy, ale přiznal se, že začínal svou hudební kariéru v kostele – hrou na varhany, a teprve až poté začal cvičit svůj „agresiv hard attack“ v pravé ruce, který vypiloval s pomocí metronomu a trsátka. Určitě všichni dobře znáte ten starý muzikantský vtip o tom, jak rockeři hrají tři akordy pro tři tisíce lidí a oproti tomu jazzmani hrají tři tisíce akordů pro tři lidi? A jen tak mimo hru: největší zkušenost mám s variantou c, což jsou tři akordy pro tři lidi. On to vlastně ani není moc vtip, ale takové to klasické pravidlo, že když se najde muzikant (co teprve když jich je celá banda), který umí zahrát groove energicky a přesvědčivě, posluchače to zvedne ze židle, i kdyby hrál pouze na jednom tónu. A právě Dave je jedním z těch hráčů, kteří upoutají pozornost snad i dříve, než se dotknou strun. Pro mnohé studenty (rockery) byla možnost zahrát si s ním jejich splněným snem. I s Davidem Ellefsonem se kolega z redakce pustil do rozsáhlého rozhovoru, takže o podrobnosti rozhodně nepřijdete.
Téma některých učitelů, kteří se účastnili kempu již poněkolikáté, bylo nazváno stejně jako loni. Nemůžu ale říci, že by se člověk nedozvěděl nic nového, nebo snad že by hodina byla vedena zcela stejně jako minule, či že by byla dokonce bez přínosu. Naopak, jsou i tací, kterých se zeptáte na tu samou věc po několikáté, a oni vám pokaždé budou schopni odpovědět za použití úplně jiných slov, aniž by se však význam odpovědi změnil. Mezi ty, kteří dokáží v jakékoliv situaci poskytnout naprosto výstižné vysvětlení, patří bezpochyby vynikající pedagog Victor Wooten. O jeho hodině jsem se v recenzi z minulého roku sice rozpovídala až až, ale nemůžu si pomoct, tohoto učitele by šlo poslouchat denně, a to s jistotou, že bude mít stále co sdělit. Jak se říká, co slovo, to perla, a tak si alespoň jednu z jeho perliček, co jsem v hodině chytla, dovolím volnou formou předat dál: „Většina lidí se snaží hrát noty. Hudba ale nejsou jen noty, hudba je to, co lidi roztančí. Není potřeba cvičit noty, ty se časem najdou sami, je důležité cvičit ostatní věci, jako je feeling, dynamika, umění naslouchat, atd. To třeba takový tón C. Je to hezký tón, líbí se mi. Zahráním noty C však hudba nevzniká. Proč? No… neznám nikoho, kdo by začal tančit na notu C.“
Podobné pojetí hodiny a obdobný pohled na hudbu jsem zaznamenala i u Steva Baileyho (že by byli ze stejného učitelského sboru?). A obecně by se dalo říci, že učitelé ze zámoří koukají na muziku i její výuku trochu jinýma očima. Tradiční studium hudby v Evropě znamená o něco více teorie, které naopak Američané nepřikládají až takový význam. Rozdíly podle mě vycházejí z hudební historie obou kontinentů, kdy v Evropě se vyvíjelo názvosloví, notový zápis, klasické nástroje a vážná hudba, zatímco v zámoří své hudební kořeny zpravidla popisují jako smíšení afrických rytmů s country hudbou a vzniku blues. Tohoto patrného rozdílu v chápání muziky jsem si postupně začala všímat v průběhu výuky, kde byl velký prostor pro porovnávání.
Nakonec mě ale stejně velmi mile překvapilo zjištění, ke kterému jsem došla na hodině Steva, že vlastně ani učitel na univerzitě v Berkley se nenechá rozhodit nějakou teorií na úkor hraní pocitem, natož aby se zabýval nadbytečným klasickým názvoslovím, když se vše dá popsat svými slovy. A to i přesto, že hraje na šestistrunnou bezpražcovou basu v několika tónových souzvucích najednou, a tam už je znalost harmonie a stupnic sakra potřeba. Svou hodinu totiž vedl stylem – přidej se ke mně, aniž by ses ptal, v jaké stupnici jsem. Prostě poslouchej a hledej. Cvičení na sluch zavedl až tak daleko, že když jste se koukali na jinou stranu, než stál, rozladil vám nástroj a zkoušel vás, jak si s tím poradíte. Tenhle vtípek dokonce udělal spoluhráči Wootenovi, kterému totálně pootáčel kolíkama na base těsně před společným jamem, aniž by to samozřejmě tušil. Vtip byl ale v tom, že nikdo z posluchačů nepoznal, že by se dělo něco špatně, protože Viktor byl schopen hrát a zároveň během pár vteřin vše doladit tak, aby podklad šlapal jako hodinky bez jakéhokoli zádrhele.
Pohledem studenta podruhé
Jak už jsem uvedla o pár řádek výše, přínos kempu pro studenty (nepředstavujte si pouze děti školou povinné, ale kohokoliv, kdo má chuť své schopnosti hráče rozvíjet) vidím především v pokrokovém přístupu zúčastněných lektorů. Samozřejmě, i v běžném školství se pohybuje spousta prvotřídních učitelů a muzikantů, nicméně ti často nemají ony potřebné prostředky a zázemí, aby zavedený systém posunuli ze dne na den opačným směrem. Ani basový kemp by, i přes slavná jména učitelů, nemohl takto dobře fungovat, kdyby neměl to správné zázemí a organizaci. Za mě říkám, jen tak dál, protože vidět všechny ty muzikanty, kterým se dostává ohromné podpory a motivace, je naprosto úžasné. Poprosila jsem svou kamarádku, studentku Giny, aby v pár větách shrnula svůj názor na proběhlou akci, a ta mi napsala toto: „Než jsem se poprvé před dvěma roky rozhodla vyrazit na basový kemp, prostě jsem jen hrála na basu. Nyní, když jsem se zúčastnila již podruhé, zkouším skrze svou baskytaru hovořit, komunikovat, sdělovat své pocity. A toto je právě největší přínos a inspirace, kterou mi kemp dal a stále dává. Kromě perfektních profesorů jsou to také studenti, od kterých jsem se toho mnoho naučila. Tato komunita basistů je úžasná a každý může cítit tu ohromnou sílu a energii, když se spojí a sdílí mezi sebou muziku. A to je to, co mi umožňuje překonávat své vlastní hranice. A především je to věc, která mi umožňuje růst a rozvoj mé osoby jako hudebníka.“ Úžasné na těchto slovech je fakt, že jejich autorka je paní (Holanďanka, původem z Karibiku), která je matkou tří, již téměř už dospělých dětí, a na basu se rozhodla hrát teprve před třemi roky. Na kempu však neměla žádný problém s tím, jít si veřejně zahrát po boku svých idolů, neboť motivace je silnější než ostych a strach z neznámého. A to je to, co učitelé rádi vidí a berou to jako úspěch. Když pomohou lidem překonávat sám sebe.
Na závěr patří… happy end!
Loňský článek o basovém kempu shrnul můj kolega recenzent, muzikant, zvukový mistr a učitel hudby krásnými slovy: „Nemůžu to číst, je to strašně pozitivní“. Uznávám, recenze z roku 2013 popisovala Warwick Bass Camp v podstatě jen v samých superlativech. Než jsem vyrazila do Markneukirchenu po druhé, říkala jsem si, že tentokrát už bude mít člověk všechny ty pocity novosti a fascinace za sebou. Na kemp jsem se po loňském vydařeném roce velmi těšila, avšak s tím, že tentokrát už akce nemůže tolik překvapit a ohromit, a doufala jsem tedy, že budu moci kemp objektivně popsat, případně i s jeho negativy. Problém však nastal hned po příjezdu. Všude klid, vstřícnost, pohoda, super lidi a hlavně hodně muziky. Možná bohužel pro některé z vás, bohudík pro mě. Myslím si, že není moc co kritizovat. Takže jste se, vážení čtenáři, opět dočkali vesměs pouze pozitivního popisu proběhlé akce… A tak jako jediné mínus vidím to, že se nikdo z vás neodvážil okusit tento nevšední zážitek. Jasně, není to zadarmo a zní to jako pohádka, ale věřte mi, že zklamaní nebudete. A jazykové bariéry se také nebojte..!
Očima učitele – Andy Irvine pro časopis Music Store
„Tak jako vždy, je pro mne Bass Camp úžasný zážitek, který mě naplňuje inspirací. Byl jsem profesorem ve všech třech ročnících, po které kemp probíhal, tj. od počátku vzniku této myšlenky, a pokaždé tuto akci považuji za vynikající vzdělávací prostředí nejen pro všechny studenty, ale také pro mě samotného. Nikdy nerozlišuji muzikantství na dobré či špatné, ani nevěřím v hudební soutěže, ať už jsou v jakékoliv formě. Pokud je vyžadováno tradiční akademické hudební vzdělávání, pak existuje mnoho knih a míst, kde je lze najít. Oproti tomu doufám, že Bass Camp zůstane vždy založen na zábavné formě a společensky uvolněné atmosféře. Po celou dobu, co jsem do výukového programu zapojen a jsem v kontaktu se studenty, všímám si, že nejdůležitější a nejužitečnější ze všech vyučovacích metod je především povzbuzení. To jediné, co od studentů naopak očekávám, je schopnost ukázat to, že jsou v jakékoliv situaci připraveni brát hudbu především jako radost.“
