Gibson Explorer DSXR-NA

Explore it!
Distributor: 
Autor: 
Cena: 
39 990,00 Kč

Dalo by se říct – „metalová kytara, tak tady prostě není co dodávat". Zdá se, že když si ji zavěsíte na krk, tak kdokoli se na vás podívá, ví dopředu co budete hrát. Jenže až tak to není. Kytara vás v mnohém překvapí, možná stejně, jako překvapila mě.

Dnes se už ani nechce věřit, že firma Gibson měla kdysi potíže, a to vážné, s odbytem a oblíbeností svých kytar. Na její výrobky a cedulky s cenami pohlížíme s náležitou úctou. Koncem šedesátých let minulého století se její konstruktéři a vývojáři snažili dobýt ztrácející se trh novými, v té době dosti moderními a nezvyklými, tvary nástrojů. Tak spatřil světlo světa FlyingV, který si našel hodně favoritů (Hendrix, Kinks, Andy Powell, bratři Schenkerové, Randy Rhoads, Lenny …), Firebird s průchozím krkem (příliš neuspěly) a modely Explorer, které se stále vyrábějí a mají poměrně příznivý ohlas. Kromě toho, že mnohé firmy se tvarem Exploreru nechaly inspirovat (ESP, Ibanez se svým Destroyerem), kytara měla a má velmi široké použití nejen v tvrdé muzice, ač to vzhledem k svému tvaru zdánlivě tají. Dokonce ji prý jednu dobu měl na svých ramenech zavěšenou i Eric Clapton – a to přece není žádný metalista…

Klamání tělem

Tvar těla je takový zvláštní. Chvíli jsem si na něj zvykal a velmi mě překvapila žena, která není žádný rocker a přitom se jí ten tvar velice zalíbil. Že by si prý dokonce dovedla představit hrát na něj i nějakou klasiku (!). Myslím, že trochu na tom pravdy je, kytara má takový mladistvý vzhled a protože se má pravá ruka o co opřít, hraje se na ni velmi pohodlně. Moc mi prostě při hraní slušela. Škoda, že to není třeba jako s kravatou – když si ji pověsíte na krk a padne vám ke košili a k pleti, tak si ji prostě necháte zabalit… Tělo nástroje v tloušťce 40 mm je sestaveno ze tří dílů perfektně spojeného mahagonu, do těla je, pro tohoto výrobce typickým způsobem pod daným úhlem, vlepen mahagonový krk s palisandrovým hmatníkem. Krk, přechod k hlavě a část hlavy nástroje jsou z jednoho dílu, část hlavy hokejkovitého tvaru je pak přilepena z dalšího dílu mahagonu. Krk je bez bindingu, ozdobné okrajové lišty, která se osazuje na Customy a Standardy. Veškeré spoje, přechody a scelení jsou standardně dokonale provedeny a v případě takové značky, jakou Gibson je, snad ani nemůže být jinak. Jedinou, mnou zaznamenanou, drobnou nesrovnalostí, jsou pražce ve vyšších polohách, které nejsou dobře začištěny a mají patrnou ostrou hranu; je potřeba vzíti si jehlového pilníčku a udělat totéž co kdysi na Iriskách, Diamantkách a Galaxiskách. „Sériovka" jako z učebnice. Dále mě zarazila povrchová úprava šroubků – jsou jako kdyby jen přelakovány a když si dolaďujete dohmat či vzdálenost snímačů od strun, lak se odlupuje i s trochou té zlatavé barvy. Tak si člověk pomyslí něco o tom, že „amíci" mají Evropu hodnou pouze „šuntu" z jejich produkce a je mírně naštván. Aspoň do té doby, než hrábne do strun. Ale stejně by to mohlo být dovyšperkováno všechno, no ne? Když si vzpomenu na modely od Carvina nebo Schectera, to bylo i po dílenské stránce jiné kafe. Opravdu ale jen do chvíle než hrábnete do strun. Pak odpustíte. Zaručeně.

Ladicí mechanika je Grover a na zadní části hlavy je vyraženo sériové číslo a nápisek „made in U.S.A.". Ještě že tam nenapsali i to „… with the proud…" jako na některých jiných výrobcích. Kobylku, struník, přepínač i potenciometry odhaduji korejského původu, jako je ostatně dnes už téměř běžné. Přepínač snímačů je klasický třípolohový, ovšem při přepínání bylo celkem slyšet hluk toho přepnutí – tedy ne hluk elektrický, ale mechanický, možná se to přenášelo krycí destičkou na dřevo a tím do snímačů a možná by stačilo přepínač podložit něčím měkčím pro přerušení akustického mostu. Veškeré kovové doplňky včetně stavitelných pólových nástavců snímačů jsou ve zlatavé povrchové úpravě a vzbuzují spolu s nádherně medově dřevěnou barvou a kresbou mahagonu opravdu luxusní dojem. Takže kromě nezačištěných pražců nebylo co nástroji vytknout a i přes patrný dopad sériovosti na detaily kytary jsem si uvědomil jeden fakt – totiž že opravdový, dravý rockový nástroj ze sériového výrobku uděláte jedině vy svojí hrou; to u Gibsonů nedělají a dělat neumí.

Hééj, jen mi Explorere hrééj…

Ale vzhůru ke zvuku. Nevím proč ten bahenní mahagon tak nádherně hraje a proč tak nehraje třeba švestka nebo hruška co máme na zahradě. Fakt je ten, že kytara nehraje ani jen z krku, ani jen z těla, ale úplně celá. Poslouchám to vždycky tak, že přiblížím opatrně ucho zezadu nástroje, hraji na sucho akordy A,H a E v V.,VII. a XII. poloze a poslouchám, jak si s tím materiál poradí. Explorer nádherně hrál a rezonoval od špičky hlavy až „po paty", a to všude ve stejné síle, rovnoměrně, jako kdybych to poslouchal zepředu. Dokonalý přenos všech frekvencí, které vyšly ze strun: rovnovážný zvuk, ani moc středový, ani příliš uzvoněný, ale plný, nijak zvlášť silný a velmi pěkně vyvážený. Je obrovský rozdíl, když to pak porovnáte třeba s kytarou z olše či topolu s javorovým krkem nebo obecně s kytarou s javorovým krkem – většinou zůstává všechen zvuk někde uprostřed nástroje či spíše více v těle. Zahrával jsem si z otázkou má-li elegantní tvar těla Exploreru nějaký přímý vliv na zvuk, ale to už je otázka spíše pro nástrojáře a odborníky a stejně by se pravděpodobně rozcházeli v názorech. Ovšem když si kdysi Eddie Van Halen upravil svůj Ibanez Destroyer tak, že vyřízl kus těla za kobylkou ve tvaru „V", strašlivě toho pak litoval, protože ten nástroj ztratil svůj tlustý zvuk a tón se změnil na nepříjemně tenký. Bylo to pravděpodobně právě tím chybějícím kusem těla za kobylkou. Explorer má naštěstí v této části dřeva dost a je to také patřičně znát.

Snímače

Kytara je, stejně jako například model Jimmy Page, osazena snímači 496R u krku a 500T u kobylky, což jsou humbuckery s keramickým magnetem. Oba snímače jsou velmi, velmi silné. Ten u krku má velmi šťavnatý zvuk, čitelné výšky, dává velmi silný výstup s velkým zkreslením a hrubým tónem, který se díky umístění u krku výborně zakulacuje a při zkreslení pěkně „probublává". Zvuk je zkreslený s velkým sustainem i v basech, tvrdý a nekompromisní, velice mi připomíná SH6 jak silou, tak barvou. Kobylková pětistovka je pěkně silné kafe i pro hard a metalisty. Je ještě silnější a barevnější, dobře generuje vyšší harmonické. Má velmi expresivní tón, reagující dobře na změnu herního stylu, polohy, attacku a podobně. Je velmi podobný 496, ale zkreslenější a průraznější s bohatými středy, není to žádný suchar. Uvědomíme-li si, že pólovými nástavci můžeme ještě víc upravit ostrost a intenzitu tónu, je to opravdu docela síla. Výborně a bez rozmazání bere i rychlé běhy a akordickou hru, ovšem chce to, pro opravdu nejlepší výsledek, vyměnit firemní struny Brite Wire za něco ostřejšího a průraznějšího (DR a jiné) a určitě ne devítky, ale alespoň hybridy nebo lépe desítky, protože keramika má raději tlustší strunu.

S Jurajem Turzou jsme se kdysi shodli, že kytara je celkově ohromná alchymie – materiály, struny, snímače, a teď to všechno sladit a dát tomu všemu nějakou určitou tónovou podobu a tvář – to je víc než alchymie. Jen pro ilustraci – zkusil jsem osadit Explorera snímačem KentArmstrong PAF Special Bridge a dostal jsem jako mávnutím kouzelné hůlky jiný nástroj. Skvělé na blues a rock v celém rozsahu a když se začne sólovat na snímač u krku, má to tu správnou šťávu. Zvuk byl o mnoho více dřevěný a barevný, ale snímače už spolu přestaly tvořit vyváženou dvojici, samozřejmě, chtělo by to do páru něco jiného. Je to asi hodně o muzikálních vlastnostech mahagonu, že se snese s mnohými typy snímačů a dá jim vyniknout, respektive mnoho kvalitních snímačů dovede vytáhnout z mahagonu mnoho různých barev zvuku a kdyby vás bavilo pájet a prostrkávat kabely a povolovat struny a zase je napínat, bylo by zajímavé pozorovat změny v barevnosti nástroje. Ale co bychom pořád pájeli a montovali! - taky by šlo pořídit si takové mahagonové skvosty dva nebo tři a je to.

Tak ako sa vám páči?

- tím novým páčidlem? Nikdy jsem neměl nějak moc v lásce Kabáty a jejich zábavový hard rock; vznášel jsem se v éterických instrumentálních výškách progress rocku, Dream Theaterů a podobně, ale co mám tuto kytaru doma, pořád mi hraje v uších Dole v dole a ten prostý, Angusovský riff. Tak když nebyl nikdo doma, jsem to pěkně vytavil, drive něco málo za polovinu a master hodně doprava – a bylo to tam!! Jde to úplně samo. Nádherný rockový pumpující nářez, jasné a zároveň dupající basy mutingu, ostré a průrazné středy strun D a G a velmi jasné, břitké a prořezávající se výšky jakéhokoliv sóla. I když za polohou XII bylo na G a H struně patrno několik míst s interferencemi a dokonce tři, čtyři tóny, kde šel sustain příliš rychle dolů, úplně mě odrovnalo, jak celý rozsah struny E, až do nejvyšších poloh, byl hlasitý, jasně čitelný a s velmi průraznou špičkou; tón úplně samovolně přecházel do alikvot a po zahrání se prořízl oběma ušima. Nejzajímavější ovšem bylo, jak vyvážený je poměr hlasitosti sóla, kdy hrajete jen vlastně na jedné struně, a riffů či kil, kdy těch strun zní zaráz více a jde o silnější signál. U Exploreru není vůbec nutné se nějak složitě zabývat tím, jak si zesílit kytaru pro sólo nebo jak ji zase rychle po sóle stáhnout na hraní kil. Já vím, že Alnico je Alnico, ale tady je podepsaná keramika snímačů v první řadě a mahagon jí jen dává vyniknout.

Je samozřejmě možné hrát s tímto nástrojem i jazz a to bez větších problémů. Opravdu. Jen vás u toho nesmí nikdo vidět, protože kytara klame tělem velmi výrazně. Snímače sice bez problémů přebudí clean kanály asi téměř všech zesilovačů, ale pokud byste hráli do poloviny volume, neztrácí se téměř vůbec barevnost ani ten typicky tlustý tón a snímače vám stále dovolí hrát s obrovskou dynamikou, těžko dosažitelnou u jiných kytar. Kombinace obou snímačů dohromady navíc produkuje ten nenapodobitelný hustý a plný gibsonovský zvuk s trochou „twangu", což je lahůdka právě pro doprovody. Zajímavé je, že ač jazz zahrát trochu jde, blues šlo velmi těžko. Muselo se hodně nastavovat a snažit, ale smutný, sametově jemný bluesový tón jsem z kytary nedostal, stále tam bylo hodně drzosti a skrytého rockového vzteku, prostě málo dřeva a hodně kovu. Také by pro plné vyjádření takových stylů musela kytara mít obě tónové clony, aby bylo možné hrát s plnou předvolbou, ale na to tu jsou zase jiné modely. Celkově bude zvuk a naladění kytary asi výborně ladit k zesilovačům typu Marshall, kde jsou středy poměrně problematické a dosti uniformní, kdežto Explorer je umí bohatě doplnit a „upgradovat". S takovými typy zesilovačů bude tato kytara tvořit ideální dvojici pro rock všech typů. Dalo by se předpokládat, že s Peaveyem pro hard rock a Mesou pro těžší formy rocku uděláte velmi dobrý dojem, ale nechci až tak škatulkovat – na to je Explorer nespoutatelný jen do jedné škatulky muziky. Dalo by se s jistou nadsázkou říct, že je úplně až po okraj napěchovaný rockem, rockovými riffy, expresivními sóly, hrubým a tvrdým hraním a jeho dlouhý, tlustý, plný, nosný, průrazný, ostrý, harmonicky široký a konkrétní tón čeká jen a jen na to, až ho pustíte ven a dáte mu prostor se plně rozlétnout, zaznít a explodovat.

Takže na závěr ode mě už jen jedno doporučení: explore it!