Chris Coleman

Z kostela až k Princovi
Chris Coleman

Tvrdá práce a bezvýhradná oddanost hře na bicí vynesly Chrisi Colemanovi nejen přezdívku „drumming ninja“, ale především angažmá u takových hvězd, jako jsou Chaka Khan, New Kids on the Block, Prince či Christina Aguilera. 

Chris Coleman miluje to, co dělá a evidentně dokáže strhnout i své publikum, se kterým velmi rád komunikuje. Firemní hráč činelů Meinl je velmi aktivním muzikantem a častým aktérem „bubenických“ klinik a workshopů, se kterými procestoval celý svět. Kromě ukázky svých schopností také vede s publikem velice vtipné a poutavé dialogy napříč tématy, která souvisí s jeho kariérou, hudbou a hrou na bicí. 

Chris se začal na bicí učit ve velmi nízkém věku a své hudební vzdělání prohloubil během svých školních let také o studium hry na žesťové nástroje a později také o hru na baskytaru. Chrisův herní i osobnostní vývoj velice ovlivnilo církevní prostředí, ve kterém vyrůstal, zejména pak aktivní působení v gospelových souborech, které mu, jak sám říká, pomohly naučit se hře v nejrůznějších hudebních žánrech, včetně rockové hudby, popu či R&B. Kromě výše uvedených (a samozřejmě i řady i dalších) studiových i koncertní angažmá má za sebou tedy také řadu turné s předními americkými gospelovými osobnostmi, jako jsou například Marvin Winans, Edwin Hawkins či Vanessa Bell Armstrong.

My jsme se s bubeníkem Chrisem Colemanem sešli 21. října krátce před jeho workshopem v modřanském showroomu Kytary.cz, kam dorazil na pozvání tuzemského dovozce činelů Meinl – firmy Audiopartner. Tímto tedy hned na úvod děkujeme především organizátorovi vyprodaného semináře – Davidu Sůrovi za pomoc při zprostředkování rozhovoru.

Chrisi, jsi velice aktivní hudebník a se svými klinikami objíždíš Spojené státy i Evropu. Jaká jsou ta hlavní témata, která sdílíš se svým publikem?
Většinou hovořím o významu počítání si, o tom, co obnáší správný timing a o porozumění hudbě obecně. Mám k tomu vymyšleno mnoho ukázek hry a také velmi rád komunikuji s diváky.

Dočetl jsem se, že docela často také hovoříš o tom, jaké je to být součástí hudebního byznysu... Mohl by ses se mnou podělit o několik svých myšlenek?
Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu bys chtěl, abych se na toto téma zaměřil. Hudební svět má totiž hned několik stránek – obchodní, herní, politickou...

Zajímalo by mě, co konkrétně máš na mysli, když hovoříš o politickém aspektu hudebního byznysu?
Myslím tím situace, kdy pracuji s umělci, kteří nemají ponětí o tom, co vlastně chtějí, nebo s takovými, kteří netuší, jak vysvětlit ostatním, jaká je jejich vize – pokud tedy vůbec nějakou mají. Aby zamaskovali tento svůj nedostatek, snaží se o to, aby to byl ten druhý, kdo vypadá tak, že nemá o věci ani ponětí. Aby si člověk udržel práci, musí být proto občas do jisté míry diplomatem – politikem – a umět vycházet s takovým typem lidí, neodporovat jim. 

A ta obchodní stránka věci?
Myslím si, že dokud se nezačneme chovat nesobecky, nebudeme se mít lépe. Řekl bych, že čím více se hudebník snaží, aby vše bylo jen o něm, tím více se ztrácí kategorie „my“, o které by hudba měla být především. Je to velmi jednoduché, opravdu velmi velmi jednoduché. 

Pokud vím, už jako student na střední škole jsi získal řadu ocenění, včetně několika uznání ze strany města, ve kterém jsi žil. Kdy ses tedy vlastně poprvé posadil za bicí?
S bicími jsem se poprvé potkal, když mi byly dva roky. Pocházím z velmi muzikální, a také velmi početné rodiny. Můj dědeček byl pastor, který měl dvaadvacet vnoučat, takže si dokážete spočítat, kolik mám bratranců a sestřenic. Mnoho z nich se nějakým způsobem věnuje hudbě. Můj otec hraje na saxofon a zpívá a má sestra zpívá také. V rodině z matčiny strany jsou také asi tři příbuzní, kteří se hudbě věnují profesionálně. Bratr mého otce, můj strýc, byl také bubeník. Vyprávěl mi, že v den, kdy jsem se narodil, přivezl do porodnice rytmický bubínek a paličky. Většina z mého příbuzenstva hraje na nějaký nástroj nebo zpívá. 

Vím o Tobě, že pocházíš z velmi silného gospelového prostředí. Jako malý jsi cestoval se svým otcem a strýčky, kteří koncertovali s gospelovým souborem. Můžeš pohovořit o svém vztahu k této hudbě – o tom, jaký na tebe měla vliv?
Myslím si, že v gospelové hudbě je zastoupeno absolutně vše – každý hudební žánr. To, že jsem vyrůstal obklopen gospelovými hudebníky, mi pomohlo si velmi rychle – v nízkém věku – zažít styly jako funk, R&B či rock. Řekl bych, že v gospelu absentuje neúcta k dalším hudebním proudům, ale nejen k nim. Gospel je o šíření poselství, šíření dobrých zvěstí. I proto jsou gospelové skladby tak emotivní, mají feeling, vášeň, srdce. Nejen z perspektivy bubeníka je tento žánr tedy především o hudbě, a nikoliv o technických vychytávkách. Já osobně jsem díky gospelu získal velice brzy zkušenost s hraním před lidmi – na pódiu. Pomohlo mi to v poměrně nízkém věku překonat strach z vystupování. Myslím si, že lidé si mnohdy zcela neuvědomují, jak velkým problémem může tréma být. Sedíte poprvé přímo proti hledišti a veškerá pozornost publika – veškerá jeho energie – je namířena směrem k vám. Co uděláte? Ztuhnete. A nebo začnete zmatkovat. Já jsem měl to štěstí, že jsem se s těmito pocity musel vyrovnávat už jako malý. Vyrůstal jsem do toho, takže dnes mi hraní před lidmi nedělá vůbec žádný problém. Prostředí křesťanských gospelových sborů jsou místem, kde získáte zkušenost „opravdového hraní“ už na samotném začátku. Hrajete často před velkým množstvím lidí, kteří jsou navíc také velmi hudebně orientováni. Je dobré tu hrát tou správnou mírou intenzity již od první noty skladby, ať už je pomalá, nebo rychlá. Myslím si, že církevní muzika je jedním z nejlepších hudebně tréninkových prostředí vůbec. Jednou z dalších výhod toho, když člověk vyrůstá v církevním prostředí, je určitá komunitní povaha společenství, vytváření rovného – nesoutěživého – prostředí. Nikdo se nevytahuje nad ostatní tím, že jeho funk je lepší. Základem je společné hraní, hraní a práce dohromady – bez soupeření. Základní aspekty gospelové hudby spočívají v lásce, ve spojení lidí, ve víře a životě.

Řada baskytaristů, se kterými jsem vedl interview, zmiňuje jako příklad hráče, který zásadně ovlivnil jejich vývoj, Jaca Pastoria. Existují takoví hráči i pro bubeníky? Kdo byl Tvůj Jaco Pastorius ve světě bicích?
To je docela těžká otázka. Jako první mě napadá Dave Weckl a má první zkušenost s jeho „7th Ave. South“. Do té doby jsem neslyšel fusion, nebo cokoliv, co by se mu podobalo. Do té doby jsem si příliš nevšímal hudby, ve které by mohly bicí hrát podobně důležitou – hlavní – roli. Davea Weckla jsem od té doby poslouchal snad každý den, velmi dlouho. Seděl jsem za bicími a snažil se do toho způsobu hry „vpravit“. Byl jsem tehdy již poměrně schopný hráč, ale tato zkušenost si velmi pohrála s moji představivostí. Podobně velký význam pro mě, jako mladého hráče, měl také bubeník Marvin McQuitty – jeho také vnímám jako někoho, kdo zcela změnil pravidla hry. Nad dalšími jmény bych se ale musel opravdu pořádně zamyslet...

Ne každý muzikant má možnost se již od začátku – tedy po skončení svých studentských let – živit výhradně hudbou. Co jsi dělal ty po ukončení školy?
Docela jsem se činil. Pracoval jsem jako vedoucí manager na třech různých čerpacích stanicích, pracoval jsem také pro leteckou dopravní společnost Continental Airlines, kde jsem čistil letadla a vypomáhal jsem v rámci církve jako asistent pastora. Mezi tím jsem se ale dál vzdělával v hudebních dovednostech, tehdy především ve čtení z not. Poměrně zásadní význam pro mě měla práce v okresní věznici, kde jsem pracoval jako příslušník vězeňské služby a dohlížel na vězně. Toto byl pro mě moment obratu, kdy jsem si uvědomil, že nejsem šťastný a musím se svou kariérou něco udělat. Bylo mi asi třiadvacet, vydělával jsem sice docela slušné peníze, pracoval ve dvanáctihodinových směnách, ale šťastný jsem nebyl. Po několika silných zkušenostech ve věznici jsem si uvědomil, že toto na plný úvazek dělat nemohu. Přestěhoval jsem se do Atlanty, kde jsem začal na místním institutu studovat hru na basu, přičemž se mi podařilo, že jsem tu zároveň začal vyučovat hru na bicí. 

Vzpomněl by sis na své první turné? Odnesl sis z něho nějaké ponaučení – zkušenost pro další práci?
Bylo mi sedmnáct let a bylo to právě těsně po té, co jsem dokončil střední školu. Odjel jsem na turné s gospelovým sborem, které trvalo snad šest měsíců. Byla to práce, která byla bídně zaplacena – tedy, abych byl přesný, ona nebyla zaplacena vůbec. Řekl bych, že na první turné to byla celkem zásadní „oči otevírající“ zkušenost a náznak toho, jak to chodí v hudebním průmyslu. Dodnes tomu ale nerozumím. Zkoušíte, vzděláváte se v hudbě, tvrdě na sobě pracujete a pak se objeví někdo, kdo vám za odvedenou práci nechce zaplatit. Je to morální jednání?

Získal jsi i nějakou pozitivní zkušenost?
Člověk se naučí být i nesobecký. Sdílíte čas a prostor s lidmi, které neznáte příliš dlouho, ale na turné spolu musíte vycházet. Myslím, že je dobré řídit se pravidlem, které říká: chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě. Naučil jsem se také, že je dobré být konzistentní. Nikdo není dokonalý, avšak, když už jsi jednou na pódiu před obecenstvem, je dobré být pořád stejný – stejný, jako když jsi v zákulisí mimo světla jeviště. Je dobré být týmovým hráčem.

Sám jsi hovořil o tom, že jsi studoval hru na baskytaru. A přesvědčit jsem se o tom ostatně mohl i během tvé zvukové zkoušky. Dokážeš těžit z toho, že jsi také basista, myslím tím při své souhře s tímto nástrojem zpoza bicích?
To nepochybně. Je to pro mě velmi důležité a toto téma patří i k těm, o kterých budu hovořit při svém semináři. Bubeník by totiž neměl jen umět počítat doby, měl by být schopen porozumět ostatním nástrojům a být muzikální. Myslím, že toto patří k zodpovědnosti každého profesionálního hráče na bicí. A je to zároveň i rozhodující pro to, zda si tě někdo najme, nebo ne.

Ve tvých profilech je velmi často zmiňována tvá účast a vítězství v respektované bubenické soutěži Guitar Center Drum-Off. Co tě motivovalo k tomu, aby ses do takové akce přihlásil?
Já jsem se do té soutěže vůbec přihlásit nechtěl. Nejsem ani trochu soutěživý typ. Přihlásil mě tam jeden z mých kámošů – nechal mě prostě zapsat na seznam soutěžících, aniž bych o tom věděl. Jednoho dne mi potom volali pořadatelé soutěže: „Chrisi, takže zítra večer...!“. Já reagoval naprosto nechápavě: „Co se jako zítra děje?“. A oni: „Účastníš se soutěže...“ „To tedy ne,“ namítal jsem... Nakonec jsem si dal ale říct. Poslouchal jsem ostatní soutěžící a nebyl jsem si vlastně ani moc jistý, co budu hrát. Měl jsem toho v zásobě hodně, ale nevěděl jsem, čím začít. Bylo to šílené.

Nakonec jsi tu soutěž ale vyhrál...
Ano, vyhrál. Říkal jsem si, že o nic nejde, byl jsem klidný a přistupoval jsem k tomu ze začátku tak, že když už mě do toho uvrtali, alespoň si vyzkouším, co to obnáší. Chtěl jsem ale hlavně „uspokojit“ ty přátele, kteří mě do té soutěže přihlásili. Po několika prvních úspěšných kolech jsem to začal brát vážně a snažil jsem se. 

Změnila výhra v této soutěži Tvou další kariéru? Otevřela Ti například nové dveře?
Byla to především výborná zkušenost. A ano, změnila. Díky Drum-Off začali lidé v hudební oblasti poznávat mé jméno. Byl jsem uveden do světa hráčů na bicí (smích). Abych byl upřímný, to vítězství mi přineslo mnoho nových příležitostí, myslím si ale, že jsem ještě tehdy dost dobře netušil, jak je maximálně využít.

Nakonec ses ale úspěšně dopracoval ke spolupráci s řadou hudebníků, včetně tvého relativně nedávného angažmá u Prince. Mohl bys v několika větách zavzpomínat na spolupráci s touto osobností?
Prince je génius. Byla to především zábava! Bylo to až neskutečné, protože jsem vyrůstal na jeho nahrávkách a on patřil k těm hudebníkům, kteří měli významný vliv na můj vývoj i herní styl. K Princovi jsem se dostal za pomoci jednoho přítele z Los Angeles. A byl jsem z toho pořádně vykolejený. Líbí se mi, že Prince je výborný muzikant, který zpívá, skládá, hraje na klávesy... 

Měl Prince vždy jasnou představu o tom, co po Tobě chce, a nebo jsi občas mohl z kapsy vytáhnout i nějaký svůj nápad?
Obojí. Během nahrávání byly situace, kdy si přesně řekl, co mám hrát. Došlo ovšem i na takové chvíle, kdy se mě zeptal, co bych sám navrhoval. 

Jednou jsi o sobě řekl, že jsi také vášnivý učitel. V čem tedy spočívá tvá učitelská vášeň?
Především si užívám ten moment, kdy si student řekne „Mám to!“ Ten okamžik, kdy vidím, že něco pochopil, nebo konečně zvládl zahrát. Tomu však většinou předchází těžká dřina. Někdo k tomu dojde dříve, jindy to trvá déle, ale tyto momenty mě opravdu „dostávají“. Snažím se studentům vysvětlit, aby se nenechali odradit tím, že jim něco ze začátku nejde. A je to i o oboustranné trpělivosti. Každý se učí jiný způsobem a já se snažím přijít na to, co je pro daného člověka nejvhodnější. Nevnímám to vlastně ani jako učení, spíše jako pomoc, která se nemusí nutně jen týkat hry na bicí. Snažím se jim pomáhat i s tím, aby byli schopni věřit sami v sebe. Byl bys možná překvapen tím, kolik lidí chodí po světě s „poraženeckou“ mentalitou. Ale pokud se dá tento životní přístup změnit zvládnutím paradiddlu, pak je to fajn. Snažím se studentům pomoci, musí o to ovšem stát. Pokud o to nestojí, sotva jim nějak pomohu. Když tak o tom teď přemýšlím, je opravdu nutné mít hodně trpělivosti (smích).

Jaké špatné návyky nebo neduhy musí Tvá trpělivost nejčastěji snášet?
Lenost! Nemám rád situace, kdy za mnou někdo přijde s přáním něco umět, ale po té, co mu vysvětlím, že ho to bude něco stát – čas, práci –, není ochoten za to „zaplatit“. Snažím se mu vysvětlit, že jen výsledky tvrdé a dlouhodobé práce mají nějakou hodnotu. Představte si, že budete tvrdě makat dvacet dlouhých let, dvacet let budete šetřit, odříkávat si spoustu věcí, a to vše proto, abyste si mohli jednoho dne koupit své vysněné auto. Kolik peněz a energie pak věnujete do péče o takové auto? A teď si představte, jak byste se o takové auto starali, kdyby vám ho někdo prostě jen tak koupil a nic vás to nestálo... Chápete ten rozdíl? Studenti často nejsou ochotni ujít celou cestu, celých „dvacet let“. Je to jedna z věcí, kterou na současné generaci nemám příliš rád. Nejsou totiž hladoví! Jsou žízniví, dychtiví – a to jsou dvě zcela rozdílné věci. Žízeň uspokojíte snadno a rychle. Máte-li ale hlad, musíte si nejprve uvařit něco k jídlu – musíte trochu počkat. Dychtivý ale chce vše tady a teď! Nechce se jim vypracovávat se, dopracovat se k vlastnímu hlasu. Nechápou, že by neměli znít tak, jako už zní někdo jiný. Nikdo nepřijde a nezaplatí ti padesát tisíc dolarů, protože zníš jako někdo jiný. Půjde a zaplatí stejné peníze „někomu jinému“, protože ten někdo jiný je sám sebou. Žádný div, že jsme všichni frustrováni... Žádný div, že je málo pracovních příležitostí. Je to proto, že příliš mnoho lidí dělá věci zcela stejně a chybí nám originály! Snažím se, aby moji studenti měli důvěru ve svůj vlastní hlas a nekopírovali ostatní. Chci, aby pracovali tvrdě, aby se vyvíjeli, rekonstruovali... Nechci, aby mé učení bylo jen o tom, že ode mě odkoukají nějaký trik. Přistupuji k tomu podobně, jako kdybych jim položil otázku: „Chceš, abych ti dal napít „sprajtu“, a nebo po mně chceš, abych ti prozradil recept?“ Myslím si, že to dává smysl, protože když získáš recept, můžeš si příště ten nápoj vyrobit sám. Není to o tom, že vypiješ jednu sklenici a končíš. Je možné to říct i tak, že ti dám buď rybu, a nebo tě naučím rybařit. V tom je ten rozdíl!

Umělci a projekty, se kterými jsi spolupracoval, dávají dohromady velice různorodou žánrovou skladbu. Hrál jsi například s New Kids on the Block, Christinou Aguilerou, s Pussycat Dolls, s Chaka Khan, a nebo s Isreal and New Breed. Bylo pro tebe vždy jednoduché se přizpůsobit požadavkům každého z nich? To nepochybně. Pochopil jsem, že pokud si chci udržet práci, kterou jsem dostal, je dobré se do jisté míry držet zpět. Tedy alespoň do toho okamžiku, než se tě přímo zeptají na tvůj názor. Pokud se tě ale nezeptají, moc na něm nesejde. Musíš zkrátka dělat takovou práci, za kterou ti platí. Součástí mé hráčské mentality již od malička bylo pravidlo „sloužit hudbě“. Já zkrátka miluji hraní a také mám rád nové situace, během kterých musím uplatnit různé přístupy.

Jsi firemním hráčem značek Sonor, Meinl a Vic Firth. Mohl bys trochu pohovořit o svých preferencích, které se týkají tvého vybavení?
Mé preference vycházejí z kombinace požadavku všestrannosti a snahy mít zároveň osobitý zvuk. Myslím tím, že se vždy snažím vybírat bicí i velikost sady podle toho, co považuji za nejvhodnější pro konkrétní hudební situaci. Většinou se snažím zjistit vizi producenta nebo umělce – představu o tom, jaké bicí by na nahrávce chtěl mít. Řada z nich ale obvykle vůbec netuší, na co se jich ptám. Snažím se je potom přimět k tomu, aby mi třeba řekli to, na jaké jiné nahrávce se jim líbil zvuk bicích a chtěli by ho i pro svůj projekt. Poslechnu si to a pak už třeba vím: „jasně, chtějí velký set-up, velké činely atp.“ Když jim to potom předvedu, reagují stylem: „ano, to je přesně to, co jsme si představovali.“ Jsem zkrátka v branži, kde se sny stávají skutečností (smích).

Kolik bicích sad tedy máš?
Mám jich celkem pět, i když ve skutečnosti se vlastně jedná o tři. Různě velké sestavy všech velikostí, které se liší pouze dřevem korpusů. Hraji nejen na opravdu velké sestavy, ale také na menší soupravy, které obsahují třeba jen čtyři bubny. Ty menší používám třeba na jazz nebo swing, o něco málo větší pak třeba pro funk. Podstatné ovšem nejsou tomy, jako spíš volba správného bubínku. Mám slušný výběr z několika dobrých „rytmičáků“ a vždy zvažuji, který by pro danou roli byl nejvhodnější. Pokaždé se snažím vyhovět požadavkům hudby a volit to nejlepší právě s ohledem na její potřeby, ne na mé potřeby se někde předvádět.

Dnes tu vystupuješ zejména jako firemní hráč firmy Meinl. Mohl bys zmínit důvody, které tě vedly k tomu, že jsi spojil své jméno s tímto výrobcem činelů?
Meinl pro mě představuje společnost, která uvažuje velmi progresivně. Hlavní důvod, proč s ní spolupracuji je ten, že dokáže naslouchat svým hráčům. Cokoliv si usmyslím – a dokonce možná i pokud bych si dělal legraci, oni jsou ochotni to vyzkoušet. A to i bez ohledu na to, že do toho musí investovat mnoho peněz – mnohem více, než na tom vydělají. Nejsou firmou, která pouze produkuje nějaké zboží. Nesledují jen čísla a prodeje obchodníků, snaží se jít za umělcem a zajímá je, jak potřebuje, aby jeho činely hrály. Hledají ten správný recept! 

Bicí jsou nástroj, který vyžaduje nepochybně velkou péči a údržbu – seřizování ladění, výměnu blan, paliček atp. Prozradíš nám něco ze své praxe?
Záleží na situaci. Například na bicích, které mám ve svém domácím zkušebním studiu, mám nasazeny jedny blány už téměř rok. Je to však o tom, že na tento nástroj hraji za ten rok maximálně patnáctkrát. Záleží na tom, jak často a intenzivně na nástroj hraji. Obecně se snažím zůstat otevřený různým možnostem. Neřídím se příliš způsoby, jak něco udělat, ale zajímá mě spíše princip. 

Jak to myslíš? Mohl bys uvést nějaký příklad?
Vezmi si například princip gravitačního zákona. Pokud budeš stavět budovu na svahu, musíš prostě dodržet vhodný úhel. A to je princip. Metoda nebo způsob, jak toho docílíš se mění s technologickými možnostmi doby. Zakládáš-li svůj přístup na metodě, časem se mění. Princip zůstává ovšem pořád stejný a ty můžeš být zároveň otevřen všemu, co současné metody přinášejí.

Uvedl jsi, že máš domácí studio. Máš nějaké své preference, pokud jde o snímání tvých bicích mikrofony?
Ano, mám – zakládají se především na zkušenostech s mikrofony, o kterých vím, že fungují dobře. A zase – jde o propojení toho, co funguje a toho, co nového technologie nabízejí. Ve svém studiu mám průmyslový standard – mikrofony Sennheiser, které skvěle fungují na přechodech. Ve studiích obvykle vědí, co dělat a mají i dobré vybavení. A pokud náhodou ne, stačí zavolat nějaké rentalové společnosti, která má obvykle „na skladě“ to nejsoučasnější. Každý v naší branži se snaží o to, aby jeho vybavení bylo co nejsoučasnější.

Bicí jsou velice fyzicky náročným nástrojem. Jakým způsobem se udržuješ v kondici? Myslím dlouhodobě i těsně před vystoupením... tedy, kromě toho, že si dáš jako teď sklenku Baileys a „zbaštíš“ pár topinek.
(Smích) Za poslední dva roky se mi podařilo zhubnout 28 kg a řekl jsem si, že bych rád ještě přibližně 15 kg shodil. Mám tříletého syna, kterého baví hrát fotbal. Rád bych si s ním zakopal, aniž bych byl po chvilce úplně vyřízený (smích). Ano, bicí jsou skutečně velmi fyzický nástroj, ale na druhou stranu se nesnažím vydat veškerou svou energii na to, abych trénoval své tělo. Myslím si, že důležitá je střídmost, ve všem, co děláte, v tom co jíte, co pijete...

Co bys poradil méně zkušeným hráčům, kteří se chtějí dobře naučit hrát v tempu?
Musí si počítat. Stále počítat a snažit se cvičit s metronomem. Pořád.

Ty sám stále hraješ s klikem?
Ano, většinou ano. Snad kromě situací, kdy hraji třeba open jazz a podobné žánry.

Jaké další nástroje – kromě kliku – si během hraní necháváš dát do odposlechu?
Úplně vše, včetně zvuku z hlediště. Dodává mi to totiž energii. Když jsme například hráli s New Kids on the Block ve vyprodané londýnské 02 Areně, až neuvěřitelně mě to nabíjelo. Pokud necítím odezvu publika, mám pocit, že mi úplně chybí „šťáva“.

Protože už nám nezbývá mnoho času, dovolím si tedy požádat o několik spíše „telegrafických“ odpovědí. Kdybys měl doporučit nějaké dobré bubenické školy nebo DVD, jaké by to byly?
Doporučil bych školu New Breed Garryho Chestera, Advance Techniques for Modern Drummer od Jima Chapina, a pak také cokoliv od Charlese Dowda. 

Mohl bys svými slovy definovat groove?
Groove je pro mě proudění. To, když já něco zahraji, někdo druhý také zahraje a přitom společně proudíme, plyneme... Toto pro mě znamená groove.

Kromě hry na bicí, co ještě baví Chrise Colemana?
Jízda na motorce. Mám BMW S1000, která je zatraceně rychlá... (smích).

Děkuji za rozhovor a přeji Ti úspěšné vystoupení.