Vašek Zima ovšem nepůsobí pouze jako aktivní hudebník. Své zkušenosti a znalosti využívá rovněž jako pedagog a publicista. A o to zvídavější, dotěrnější – a chtělo by se dodat i odbornější – dotazy jsme si dovolili pokládat v následujícím rozhovoru.
Vašku, úvodem velice děkuji za ochotu zodpovědět otázky pro náš časopis. Hned na začátek bych se rád zeptal, co Tě v současnosti nejvíce zaměstnává?
Právě chystáme s Blue Effect obnovit a živě předvést legendární desky Syntéza 1. a 2. společně s Big Bandem Českého rozhlasu. Tím pádem se učím a poslouchám původní aranžmá, jelikož některé z těch písní hrajeme, ale v úplně jiné úpravě. Dále připravuji další z cyklů výukových seminářů o metodách výuky pro učitele a žáky ZUŠ, které pořádám za podpory Music City a NIDV. Tentokrát jsem pozval mladého výborného bubeníka Dalibora Mráze. A rád bych také natočil pokračování video seriálu o elementární technice na bicí soupravu, tentokrát se zaměřením na techniku nohou. Už na tom pracuji déle, ale není nějak moc čas, jak to dotáhnout.
Ve Tvém životopise jsem se dočetl, že Tvá cesta ke hře na bicí vedla přes piano a dechové nástroje. Proč myslíš, že to byly právě bicí, které Tě k sobě připoutaly natrvalo?
Vlastně ani sám pořádně nevím. Na základní škole jsem začal poslouchat rock a hlavně heavy metal. Má první nahrávka, kterou jsem si donesl od spolužáka domů byli Iron Maiden – The Number of the Beast. Kytara mi nějak neučarovala a bubny mě přitahovaly. Bratr spolužáka měl kapelu a na tu jsme se chodili dívat do zkušebny a on také trochu hrál, tak jsem to začal zkoušet a už jsem u toho nějak zůstal. Chtěl jsem mít kapelu a hrát. Na piáno a na tenor jsem hrál v ZUŠ. Bubny se u nás na malém městě neučily, takže jsem začal sám a učil se okukováním od zkušenějších. Tehdy jsem si řekl, že chci jít bicí studovat na konzervatoř a začal jsem na tom intenzívně pracovat. Nakonec se to povedlo.
Asi nelze ani uvažovat o tom, že by Tvé první bicí nesly jinou značku, než Amati... Nějaké vzpomínky na Tvůj první nástroj?
Naprosto přesné a nezapomenutelné, jelikož se dotýkají našich národních dějin. Svoje první bubny jsem si přivezl domů 17. 11. 1989. Takže toto je i datum, kdy jsem začal opravdu hrát a cvičit. Byly to stříbrné „Amatky“ jenom se dvěma stejnými tomy, bez kotle. Ty jsem poté vyměnil za legendární černé Amati na rampě.
Nedávno jsi na svém FB profilu připomínal nedožité jubileum profesora Miroslava Kympla, který Tě učil na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Jak po letech hráčských i vlastních pedagogických zkušeností vzpomínáš na jeho výuku?
V prvé řadě to byl výborný a zábavný člověk. Začal jsem na konzervatoř chodit v roce 1991. To byla doba, kdy už se k nám začaly dostávat notové materiály ze zahraničí a i první výuková videa. Spolu s prof. Kymplem a Martinem Vajglem, který je mým spolužákem, jsme doslova hltali každou novou školu a snažili se z ní něco pochytit. Právě to, že se snažil stále zlepšovat metodu výuky a neustále se snažil shánět informace o tom, jak lépe učit, bylo to nejhodnotnější na jeho výuce.
Je pro Tebe profesor Kympl inspirací i při Tvé vlastní učitelské praxi?
V každém případě. Právě svou otevřeností se neustále učit a hlavně snažit se to potom dobře předat dál svým žákům. A naslouchat svým žákům a i od nich se učit.
Málokterý rockový hudebník začínal na svůj nástroj hrát v hodině ZUŠ, a nebo při lekci u soukromého učitele. Sám si již stihl naznačit, že Tvé první kroky při objevování hry na bicí byly takříkajíc „samoučné“... Vzpomněl bys prosím na toto své období, případně na nahrávky a konkrétní hráče, díky kterým Ti přišla hra na bicí nástroj atraktivní?
Ano, byl jsem na bicí absolutní samouk, ale noty jsem uměl. Jen ten začátek jsem měl trochu rychlejší tím, že mi to „samoučení“ nevydrželo dlouho. Asi po roce hledání cest a zkoušení s různými muzikanty z okolí jsem se při svém snažení přihlásil na přípravu na konzervatoř do hudební školy v Hradci Králové a tam jsem také začal navštěvovat hodiny u Romana Vrány, který tam tehdy nastoupil právě po absolvování základní vojenské služby. Bohužel škola neměla vybavení, tak jsme řešili jen bubínek a čtení z not. Asi po třech měsících jsem se jel ukázat na „Ježkárnu“ a tam jsem měl to štěstí, že jsem mohl začít jezdit na pravidelné hodiny přípravy právě k prof. Kymplovi, který se pak stal i mým učitelem. Co se týká hudby, byl to hlavně heavy metal a kapely a bubeníci Iron Maiden, Helloween, Accept, trochu později potom Van Halen a zlom nastal při poslechu Whitesnake. Pak už začali Dream Theater, ale to už jsem byl na konzervatoři a začal jsem poslouchat jazz, latinu atd. S českou rockovou scénou jsem se setkal vlastně až na konzervatoři díky Martinovi Vajglovi, a když jsem poprvé slyšel Kuře v hodinkách, tak jsem nechápal, že něco tak fantastického se mohlo zrodit u nás. Do té doby jsem opravu byl zcela nezasažen československou rockovou scénou. Trochu ostuda, když si uvědomím, s kým dnes hraji (smích).
Ne každý muzikant má možnost se již od začátku – tedy po skončení svých studentských let – živit výhradně hudbou. Jaký byl Tvůj případ?
Už na konzervatoři začali nějaké, jak se říká, jednorázové kšefty, potom jsem hrál se dvěma rockovými kapelami, ale na uživení to samozřejmě nebylo. Měl jsem štěstí, že mi Roman Vrána hned po ukončení mého studia nabídl místo učitele bicích v ZUŠ Na Střezině v Hradci Králové, takže hlavním zdrojem obživy bylo právě učení. Bylo mi 24, takže jsem to moc neřešil. Pak už přišli -123 min. a bylo veseleji.
Máš za sebou také zkušenost se hrou v big bandu. Mohl bys o této své kapitole pohovořit? Případně optikou bubeníka porovnat nároky big bandu a – řekněme – kapely běžného rockového obsazení?
Se hrou v big bandu jsem se setkal právě na konzervatoři. Při poslechu jazzových nahrávek se mi právě big bandy líbily nejvíce. Díky svému spoluhráči na saxofon Petru Vinklářovi z Vyhoukané sovy jsem se dostal do školního bigbandu ZUŠ Habrmanova a později potom do Big bandu Aldis HK. Byla to výborná zkušenost a úplně jiná práce a interpretace. Rád na to vzpomínám.
S Blue Effect koncertujete velice často. Jaké jsou podle Tvého názoru výhody a nevýhody „kočovného“ života aktivních muzikantů (zejména pak hráče na bicí)?
Časté stavění a balení soupravy. Potom samozřejmě také únava z cestování, i vzhledem k tomu, že kapelu vozím. A potom samozřejmě, že se moc nevidíte s rodinou. To jsou nevýhody. Výhody jsou, že nemusíte vůbec zkoušet, jste neustále rozehrán a jak jsme na podiu často spolu, fungují lépe věci co se improvizace a souhry týká.
Pokud se nemýlím, Blue Effect má svého stálého zvukaře v osobě Jana „Bertíka“ Rejnka. Dvorní zvukař nepochybně usnadňuje koncertní práci všem zúčastněným. Jak se konkrétně Tobě s Bertíkem spolupracuje? Má Bertík nějaké zvukařské vrtochy, které bys na něho mohl „prásknout“?
Bertíka znám už dlouho. Poznal jsem ho ještě jako basistu v kapele Virgin. Tehdy mu bylo 17 a byl fakt super basista, taková regionální hvězda. Hrozně jim to šlapalo. Potom se po něm trochu slehla zem, jelikož se začal věnovat jiným záležitostem. Když jsem začal hrát s Walk Choc Ice, sháněli jsme zvukaře a dostal jsem avízo právě na Bertíka a ta spolupráce pokračuje i teď s Blue Effect. Stal se plnohodnotnou součastí kapely. A prásknu na něj, že je to blázen. Skoro nespí, nikdy na nic neřekne ne a stále pracuje, jelikož kromě nás má ještě regulérní zvukařskou firmu, o kterou se stará. Takže kolikrát celý víkend nespí, protože přejíždí mezi několika akcemi, kde připravuje aparát a do toho je třeba na druhém konci republiky s námi.
Patříš mezi bubeníky, kteří při hraní se zvukařem stále probírají pozice mikrofonů a různé zvukové nuance? A nebo tuto zodpovědnost zcela ponecháváš na něm?
Máme už za ta léta s Bertíkem zajetý systém a vím, že je to znalec a profesionál, takže to vše nechávám zcela na něm. Samozřejmě, že občas něco konzultujeme, jako když jsem si třeba kupoval mikrofony, ale jinak má mou důvěru. Už se přece jen známe.
Mohl bys nám prozradit své preference, pokud jde o odposlechy při živém hraní. Preferuješ in-eary, nebo se spoléháš na podlahové monitory? Co si necháváš do odposlechu pouštět?
Při unplugged koncertech mám klasický odposlech a dávám si do něj, co je potřeba podle situace. Někdy ho nepoužívám vůbec. Při koncertech elektrických používám in-ear. Mám to zařízené tak, že u sebe mám mix pult a celá kapela jde ke mně a přes výhybky potom dál ke zvukaři. Poslech si takto mohu udělat úplně sám podle svých potřeb a nikoho neotravuji. Dávám si tam vše, jako bych to míchal do PA.
Máš nějaké své preference, pokud jde o snímání bicích mikrofony na pódiu či ve studiu?
Nic speciálního. To je spíše na zvukaři, který to dané studio zná a ví, jaké používá mikrofony. Jediné, co nemám rád, je zvučení bubínku klipsnou. Ale to by si Bertík nedovolil (smích).
Gavin Harrison nám prozradil, že si do odposlechu pouští rovněž stopu s vlastním komentářem, do které si namluvil poznámky typu: „přijde sólo“, „sloka, přichází refrén“, „toto je naposled“... zkrátka takový „vnitřní auto dirigent“. Nepřemýšlel jsi někdy o podobné metodě?
Gavin používá samply a playback, takže má tu možnost. My nic takového při koncertech nepoužíváme a nepoužívám na živo ani metronom.
Staráš se jako bubeník hodně o svůj nástroj? Máš nějakou pravidelnou rutinní proceduru pro jeho údržbu?
Ve své podstatě jen když měním blány, tak dotáhnu šrouby a vyčistím buben. Jinak ne. Pokud tedy nepočítám ladění. Ale naštěstí u SQ2 s laděním není problém a dobře drží. Samozřejmě jednou za čas promažu ložiska na pedálu apod. Ale to dělám maximálně tak jednou ročně.
Jak často například měníš blány či paličky?
Blány měním podle potřeby. Zhruba tak třikrát za rok a pokud jsme šli nahrávat. Paličky mi docela vydrží, takže hraju s jedním párem i dva měsíce. Používám signovaný hickory model od firmy Balbex, Záleží na tom, jak hodně hrajeme elektrifikovanou verzi – to potom odcházejí rychleji, ale více jak měsíc je standard. Co se týká klasických paliček, nejsem zrovna dobrým zákazníkem Tomáše Havlína z firmy Balbex. Moc velký kšeft mu neudělám. Lepší pro něj je to z hlediska unplugged koncertů. Tam používám špejle FS4 a ty odcházejí rychleji. V jejich případě je měsíc maximum.
Mohl bys rozvést své preference (například materiál korpusů), pokud jde o bicí set, a uvést důvody, které Tě dovedly k nástroji značky Sonor? Popiš prosím také svůj set...
Pro mé účely je to jednoznačně javor, i když mě velice baví bříza, která má jakoby teplejší barvu a je kulatější na ataku. Javor je velice praktický, jelikož má dostatek výšek a basů a projekčně je hlasitý. Velice zajímavý je také buk. Teď právě budu nucen na základě okolností měnit soupravu pro unplugged koncerty a zde jsem zvolil buk. Právě mé původní bubny, které mám zapůjčeny od našeho zpěváka Honzy, jsou bukové a velice se mi pro unplugged verzi našich koncertů osvědčily, tak nehodlám měnit. Co se týká mých SQ2, volil jsem tenkostěnné korpusy kvůli rezonanci a lakovanou dřevěnou dýhu. Žádné barvy ani folie, ty změní rezonanci bubnu a já chtěl co nejlepší rezonanci. Rozměry mám 22x18, 10x8, 12x8, 14x11, 16x13. Schválně jsem volil nižší korpusy, protože se lépe ladí. Bubínky mám 14 od Gavina Harrisona, ten je březový, a 12 od Steva Smitha, ten je z buku.
Na svém webu uvádíš ve svém koncertním vybavení poměrně velký počet činelů Sabian. Je pro tebe zvuková rozmanitost „plechů“ důležitá? Předpokládám, že při takovém obsazení je rovněž důležitá určitá střídmost v jejich použití v rámci bicího partu...
Je to přesně tak. Mám rád zvukovou rozmanitost a mám v písních konkrétní místa, kde má zaznít konkrétní činel. A určitě se kontroluji v použití. Vše má být účelné. A ještě to množství má výhodu, že ať zahraji kamkoli, vždy nějaký trefím (smích).
Všiml jsem si také, že používáš elektronický multipad Roland SPD 20 s kickpadem Yamaha KP65. Jakou úlohu mají tato dvě zařízení ve tvém vybavení?
Už nepoužívám. Prodal jsem to. Používal jsem ho jen jako doplněk hlavně pro perkusivní zvuky. Ale obejdu se i bez toho a trochu jsem zlenivěl. A každopádně nástupce SPD 20 má mnohem praktičtější využití. To už je o něčem jiném, tak uvidím v budoucnu.
Tvůj web prozrazuje, že používáš paličky Balbex, tuším signature model. Co vše lze vlastně na paličkách považovat za „custom“ prvek? Podle čeho si paličky vybíráš? Je to materiál, ergonomie úchopové části, váha, tvar hlavičky..? Na jaké vlastnosti v tomto případě soustředíš svoji pozornost?
Je to úplně vše. Tloušťka, váha, materiál, tvar hlavičky, vyváženost, těžiště. U mých prvních paliček od Tomáše Havlína jsme hodně laborovali a postupně měnili parametry, až jsem byl spokojen. Teď nedávno jsem model měnil a to už bylo mnohem jednodušší.
Pokud se nemýlím, používáš také tzv. floppy sticks vyrobené z bambusových špejlí. Pro jaký druh hudebního výrazu (v jakých situacích) tyto paličky používáš?
Pouze a jen pro unplugged koncerty. Jsou to FS4, mají méně špejlí v trsu a jsou tlustší. Více vydrží a jsou při hře bližší klasickým paličkám.
Máš ve své výbavě také nějaké (třeba i méně tradiční) perkusní nástroje? Které jsou Tvé oblíbené?
Na to si netroufám. To je úplně jiná disciplína. Při výuce ve škole sice používám conga, bonga a timbales. Ale učím jenom vyloženě základní úderovou techniku a rytmy. Nic speciálního. Koncertně bych si na to netroufal. Je nutné na tyto nástroje hodně cvičit, aby se ruce tzv. omlátily a naučit se dostat z nástroje ten správný plný zvuk. A to dost bolí. Hlavně ze začátku. Pak se dost špatně hraje s normálními paličkami. Jediné, co používám při koncertech, jsou chimes a tamburina.
Asi není nutné spekulovat o tom, že bicí jsou fyzicky náročným nástrojem a tak nějak předpokládají, že bude hráč ve skvělé fyzické kondici. Máš nějaký oblíbený způsob cvičení či režim, kterým se v kondici udržuješ? Nebo je pro Tebe „být v kondici“ přirozeným stavem?
Snažím se cvičit protahovací cviky a trochu posilovat. Hlavně se to týká páteře a nohou. Využívám většinou některé asány z jógy. Přece jen po těch letech za soupravou je to na těle znát. I když jsem se vždy snažil sedět rovně. Bohužel jsem se nevyhnul některým zlozvykům u hry nohou, a to tedy cítím na těle občas dost. Hlavně teď, když jsem v období, kdy se to snažím přeučit. Právě kvůli plánovanému seriálu o technice nohou. Nechci ukazovat nějaké nesmysly, nebo polovičatosti.
Mohl bys našim čtenářům doporučit nějaká cvičení pro uvolnění zápěstí?
Důležité je zahřát a prokrvit svaly. Bez okysličené krve dochází k přetížení a možnosti zranění. To se týká nejen rukou, ale i nohou. Na to se dost zapomíná. Výborné pro ruce je mít natažené paže před sebe a roztahovat prsty od sebe a zase je dávat do pěsti. Potom rotace zápěstím, kdy je ruka v pěst. Palec je vždy v dlani první a prsty až přes něj. Jsou to protahovací cviky z jógy. Úplně nejlepší pro protažení nohou a celého těla je Pozdrav slunce z jógy. Ale to by bylo na delší popis. Pro začátek stačí vybrat jen některé polohy na protažení nohou a páteře a funguje to také. Důležitý u těchto cviků je dech. Možná to někomu přijde až moc, ale věřte, že po více jak dvaceti letech za soupravou – a stále intenzívně – to na těle je znát. A některé zanedbané věci se už na těle dost projeví. Potom se to řeší masáží a fyzioterapeuty a to už je většinou pozdě. Uvažuji právě o tom, že pokud se dostanu konečně k natočení elementární techniky nohou, tak bych chtěl zahrnout jako součást výuky do tohoto videa i tato cvičení. Chtěl bych se tam dopodrobna zabývat různými technikami a způsoby hry na pedály, sezením, držením těla a právě i proto jsem se spojil s fyzioterapeutem a bubeníkem Václavem Krejčíkem a uvidíme, co z naší spolupráce nakonec vzejde.
Praktikuješ těsně před koncertem nějaké „rozehřívací“ cvičení? Pokud ano, mohl bys nám ho popsat?
Pokud hrajeme elektricky, tak určitě. Dvakrát si zahraji rozehrávku rudimentů od Tomy Igoe na pad a trochu rozehřeji nohy. To je asi na 20 min. Pokud hrajeme unplugged, tak se lehce rozehraji většinou jen na stehno.
Uznávám, že toto asi nebude zrovna nejnápaditější otázka, přesto: mohl bys pojmenovat některé z nejčastějších chyb či zlozvyků, kterých se Tvoji žáci dopouštějí při hře na bicí? A jakých chyb ses dopouštěl Ty sám, než ses jako žák dostal do odborné péče?
Největší problém je držení paliček a úderová technika jak rukou, tak nohou. Je to jednoduché – držet paličky a hrát, jak nám fungují přirozené pohyby v těle. Potom se nemůže stát, že nastanou nějaké vážnější problémy, jak technické, tak zdravotní. Pokud samozřejmě není problém jinde. Že se třeba přepínáte a neposlechnete únavu. Je určitě dobré osvojit si správné a přirozené uvolněné držení a to podle hudební situace měnit. Nic není dogmatické, ale když umíte s držením správně pracovat, usnadní vám to cestu k lepší technice, zvuku a rychlosti. Já osobně mám problém právě s hrou na pedály a řeším z technického hlediska toto. To je i důvod, proč bych chtěl natočit ta videa a pomoci bubeníkům vyhnout se řadě chyb, které zdržují a jsou i vlastně nebezpečné ze zdravotního hlediska. Vím sám, o čem hovořím.
S jakou motivací ke hře na bicí se setkáváš u svých žáků?
Když přijde malé dítě, tak chce prostě jen hrát na bubny, jelikož je to kolikrát až fascinace tímto nástrojem. U starších je to většinou touha hrát s kapelou, a to je dobře. Potom je další sorta mých žáků, kteří se třeba hraním už i živí nebo chodí na konzervatoř a tito za mnou chodí vyloženě kvůli zlepšení techniky a konkrétním problémům...
Hovořím-li s basisty, často se dostaneme k tématu „nových“ herních technik, jako je slap, či jiné výrazové prostředky, které se objevují v posledních desetiletích. Existují nějaké podobné herní ekvivalenty také ve hře na bicí?
O nových herních technikách se nedá přímo hovořit. Spíše třeba o jejich aplikaci. Je několik úderových speciálních technik, které byly popsány a metodicky zpracovány už na začátku minulého století, kdy se objevila bicí souprava v dnešní podobě. Od té doby se technicky vlastně nic nezměnilo. Jen tady u nás se k nám tyto informace o metodice těchto technik začaly dostávat až po roce 1989 a teď i díky internetu. Jednou z takových technik je třeba použití Moeller techniky na pedál. Je to vlastně švihová technika, kdy jedním pohybem paže zahrajete více úderů, zjednodušeně řečeno. A něco podobného se začalo aplikovat i pro hru nohou. Ale není to vlastně nic nového. To jen tak pro příklad.
Existuje nějaká konkrétní herní technika, se kterou dodnes „bojuješ“, a která Ti nedá spát?
Ano. Výše uvedená. Hra na double bass. Sice to moc nepotřebuji, ale rád bych to zvládl, když už to úspěšně učím a moji žáci, kteří se tomu opravdu věnují nemají problém hrát tempa 180 bpm a víc. Ukazuji to vždy pomalu, což je samozřejmě důležité, ale rád bych to časem zahrál i rychle, tak jako oni (smích). Je to opravdu boj…
Nemohu si odpustit otázku, v níž by nepadlo jméno Radima Hladíka. Spolupráce s takto zkušeným muzikantem musí být nepochybně přínosem pro člověka na jakémkoliv hráčském postu. Mohl bys prosím pohovořit o tom, jak Tě Radim ovlivnil lidsky i z muzikantského hlediska?
Radim je člověk, který stál a zažil zrod a hlavní vývoj hudby, kterou mám rád a dělám. A právě toto je při hře s ním ten největší přínos. Jako byste se napojili na tu energii šedesátých a sedmdesátých let, kdy to vše vznikalo. Je to opravdu zážitek. A neopakovatelný.
Dnes už jsi několik let pevnou součástí Blue Effect, ale když si vzpomeneš na své první setkání s jejich hudbou z pozice nováčka v proslulé české skupině, cítil jsi tehdy velký respekt?
Samozřejmě, že ano. Vlado Čech byl legendou a na tu dobu neuvěřitelně vybavený bubeník. A hlavně opravdu muzikant. Bylo mi jasné, že se nevyhnu srovnání. Ale snažil jsem se hrát, jak mi zobák narostl a být svůj. To po nás Radim i chtěl, když jsme začínali.
Rozvíjel si nějak aranže bicí partů po svých předchůdcích?
Popsal jsem to už v minulé otázce. Snažil jsem se zachovat hudební myšlenku, ale jinak být svůj. Nemělo by smysl to hrát stejně. Dnes už je jiná doba a hraje se trochu jinak.
Z klasických „pecek“ skupiny Blue Effect, kterou máš z hráčského hlediska nejraději a proč?
Rajky a Má hra. Tam si opravdu zahrajeme celá kapela. Jak improvizace, tak i celková souhra v unisono partech. A jsou to velice silné motivy.
Zatím poslední vydané DVD Blue Effectu je záznam akustického koncertu s názvem Acoustic Time. Již v době jeho vzniku se hovořilo o tom, že hrát akusticky je (například pro kytaristy) v některých směrech mnohem obtížnější. Vzpomeneš si, s jakými úskalími akustických aranží ses musel vyrovnávat ty jako bubeník?
Vzhledem k tomu, že jsme natáčeli dvě části koncertů v sakrálních prostorách, byl to hlavně zvuk. Tedy lépe řečeno povinnost hrát vše v mnohem nižší dynamice, než jsem byl zvyklý. Nebylo to úplně příjemné, ale když zahrajete jeden úder a zní ještě za pět vteřin, nedá se nic dělat. A jasné také bylo, že jsem to musel tzv. hráčsky osekat. Některé věci by špejlemi nefungovaly.
Dokážeš odhadnout, kam se Blue Effect bude v budoucnu vyvíjet dál?
To je velmi těžká a složitá otázka. Sami v kapele se o tom velmi často bavíme. Teď právě se připravujeme znovu uvedení Syntézy 1. a 2. a uvidíme, kam tyto kroky povedou.
Zaměstnávají Tě kromě účinkování v Blue Effectu (a Tvého učení) ještě nějaké další hudební projekty, ve kterých by ses například realizoval jako skladatel?
Ne. Na nic jiného už mi nezbývá čas. Minulý rok a roky předtím se náš roční koncertní úhrn vždy blížil k číslu 150 a s učením dohromady mám co dělat, abych byl také někdy doma s rodinou.
Osobnost i projev každého hráče se nějak vyvíjí společně s hudbou, kterou hrál, i spolu se spoluhráči, které potkal na jednom pódiu... Dokázal bys popsat svůj vývoj? Jaký jsi vlastně typ bubeníka, dle svých vlastních slov?
To opravdu nevím. Asi by ses měl zeptat mých spoluhráčů. Snažím se být bubeník hlavně pro kapelu a vždy vše podřídit celku. I když bubenické ego je někdy prevít (smích).
Obvykle se ptám basistů, se kterými bubeníky cítí nejsilněji vzájemnou „chemii“... Kromě Wojtty z BE, se kterými basisty se Ti během Tvé kariéry hrálo nejlépe a proč?
Velmi dobře se mi hrálo v Minutách s Fredrikem. Je na basu velmi živelný a myslím, že v Minutách ve spojení se Zdendou to bylo to pravé. A dobře se mi hrálo také v Bigbandu s Mírou Pešem. To byl dobrý tahoun.
Který ze současných světových bubeníků Ti nejvíce imponuje a proč?
Gavin Harrison, Benny Greb, Todd Suchrman, Dave DiCenso a mnozí další. Myslím si, že není třeba se rozepisovat proč. Jsou to velice zajimavé osobnosti a jejich projev na soupravu je pro každého z nás obohacující.
Kromě koncertování a učení, máš čas cvičit i nové věci, a nebo se spíše udržuješ na určité hráčské úrovni?
Ano ,snažím se cvičit pravidelně. Bez toho to nejde. Někdy mám období, že se spíše udržuji a někdy zkouším něco nového. Záleží většinou, jak čas dovolí.
Všiml jsem si, že stále hledáš cesty, jak své herní umění obohatit – tedy pokud takto mohu nazvat Tvou účast na seminářích světově známých hráčů, jako jsou Gavin Harisson, či Chris Coleman... Mohl by jsi mi prozradit, čím Tě právě tito dva pánové nejvíce oslovili?
Gavina mám opravdu velmi rád. Jeho precizní a nápaditá hra mě velice baví. Když jsem zjistil, že tu bude koncertovat, tak jsem okamžitě začal pátrat po tom, zdali by bylo možné udělat i jeho seminář. Ve spolupráci s Honzou Linhartem z KJJ jsme domluvili organizaci, sehnali část peněz na honorář, něco málo vybrali od účastníků a zbytek doplatili ze svého, ale splnil jsem si sen a viděl Gavina velice zblízka. Bylo to fascinující. Hraje opravdu výborně a precizně. Chris Coleman je představitel tzv. gospelového hraní, které nabralo na popularitě hlavně v posledních letech. Gospely jako takové mě zajímají a zajímá mě i metodika, jak se je učit a jak je učit, takže jsem nemohl chybět, když jsme právě nehráli s Blue Effect.
Kromě hry na bicí, které další aktivity zaměstnávají Václava Zimu? Jaký způsob relaxace volíš, když si chceš odpočinout od hry na bicí? Kurzy vaření, například (smích)?
Koukám, že jsi chytil mou účast na kurzech vaření na FB. To byla spíše výjimka. Nevařím vůbec, ale s manželkou jsme toto absolvovali. Byl to samozřejmě její nápad a kupodivu mi to, co jsem uvařil fakt ohromně chutnalo. Jinak se rád podívám na dobrý film, ale čas na relax moc nemám. Pokud jsem doma, tak většinou píšu testy nástrojů nebo různé záležitosti ohledně výuky a seminářů a po večerech se snažím cvičit elementární techniku. To jde naštěstí i u televize (smích). Od práce jako takové se odreaguji s mým synem, ale ten jako neuvěřitelně energické dítě mě vždy úplně zničí, takže se vrátím relaxovat za bicí (smích).
Jako hudební publicista máš také možnost vyzkoušet si poměrně velké množství nástrojů. Jaký význam přikládáš možnostem vyzkoušet si různé produkty, a jaký efekt to s sebou nese ve Tvém případě? Myslím tím například: máš pokaždé při setkání s dobrým nástrojem nutkání rozšířit opět svůj set, a nebo se řídíš heslem „všeho moc škodí“?
Se svým nástrojovým vybavením jsem v současnosti zcela spokojen, takže tohle mě moc neohrožuje. Spíš jsou to drobnosti a doplňky, které mě potom osobně zajímají. Jsem ale moc rád, že tu možnost mám. Mohu se tak dostat i k zajímavým novinkám a mám přehled. A opravdu mě to i baví. Jen někdy se ten text rodí těžko.
Pro jeden z tuzemských hudebních časopisů jsi připravil několik lekcí se základními technikami úderů, či držení paliček. Občas se setkávám s názory, že mladí hráči ve svém vývoji až příliš spěchají a elementární věci tak trochu „přeskakují“... Je Tvá zkušenost podobná?
Hodně záleží na koho narazí jako na učitele. Pokud tedy někam vůbec chodí. Nakonec vždy i dobrý samouk časem zjistí, že na něco nestačí. Jeden příklad. Když jste na Berkeley, což je významná hudební škola v Bostonu, probíráte vše od základů a učíte se i souvislosti, jak v technice, tak v hudbě. Například i jako bubeník musíte umět zazpívat témata mnoha nejznámějších jazzových standardů. A určitě to člověka rozvine a pomůže. To je jenom jeden příklad za všechny. Takže určitě se vyplatí systém. I když dnešní doba je opravdu až příliš rychlá a ve všem...
Když už hovoříme o základech, mohl bych Tě požádat o nějaká doporučení právě pro začínající hráče, například na téma správného držení paliček? Jakou techniku držení preferuješ?
Podívejte se na má videa o elementární technice na Youtube.com. To je má odpověď, protože popis tohoto tématu by byl na další rozhovor.
Co bys poradil méně zkušeným hráčům, kteří se chtějí dobře naučit hrát v tempu?
Hrát pomalá tempa. Například na metronom dát 60 bpm a zkusit hrát pět minut jen jednoduchý rytmus a po pěti bpm zrychlovat. A pak také funguje výborně vynechávané metrum.
Máš nějaké své oblíbené učebnice hry na bicí, nebo jiné zdroje, které bys mohl našim čtenářům doporučit?
Z našich je to Tuzar a Veselý. Zahraničních by bylo hodně. Z každé, kterou bych zde uvedl, jsem si vzal něco. Ale jako naprostý základ je mé doporučení věnovat se knize Stick Control. To je vlastně taková bubenická bible. Jen musíte vědět, jak ji správně použít.
Otázku, kterou si v poslední době neodpouštím u žádného hudebníka (vytvářím si tak malou sbírku odpovědí), je požadavek, zda by mi dotyčný mohl definovat slovo „groove“. V čem tedy podle Tvého názoru spočívá „dobrý groove“?
Záleží na tom, zda máš na mysli groove ve smyslu, aby to šlapalo, nebo groove jako postavený rytmus. I když ve finále se to vlastně slučuje. Základem je samozřejmě funkční groove technicky, který podpoří hudbu hudebně. Potom se můžeme bavit o groovu jako feelingu. To je velmi složitá otázka a velmi široký pojem. Můj oblíbený bubeník a respektovaný učitel Dave DiCenso používá slovo flow. Jako že to musí plout nebo se valit. A to je přesně ono. Dobrý groove nenechá publikum v klidu. Nedávno jsem narazil na youtube.com na video, kde pouští někdo jednotlivé party nástrojů od Led Zeppelin samostatně, a je to docela prasárna od kytary a basy, pokud to budeme brát čistě z technického hlediska. Pak se k tomu přidaly bicí a najednou to jako celek začalo pekelně fungovat a dýchat. A to je to důležité. Musí tam být jednoduše řečeno to správné pnutí a napětí. Ale jak na něj přijít je jen o citu a souhře muzikantů v kapele a vzájemném poslouchání se. Samozřejmě existují metody různého nácviku jak hrát před, na nebo za metronom, ale musí to vždy fungovat především jako celek v kapele. Je to opravdu velmi složité téma na jeden rozhovor.
Kdybychom se zaměřili na techniku nohou. Můžeš se s námi podělit o nějakou radu, jak pracovat například na přesnosti úderu nohou?
Právě teď to velice intenzívně řeším hlavně sám na sobě. Základem je dobré sezení. Čtenáře bych odkázal na můj nedávno uvedený seriál v jednom tuzemském hudebním časopisu, který se touto problematikou dost dopodrobna zabývá. V rychlosti: Základem je dobré sezení a je vhodné cvičit údery nejen s patou nahoře, ale i dole. Uvolňuje to kotník a učí chodidlo správnému pohybu. Hodí se to hlavně v rychlejších tempech. A potom je velice přínosné cvičit i nohy s dynamikou. Zahrát něco potichu je hlavně v rychlých tempech složité, ale pomáhá to velice svalovému citu nohou a rozvíjí malé svalové skupiny. A když se zapojují právě ty malé svalové skupiny dobře, fungují dobře i velké svaly a nepřetěžujete zbytečně páteř atd. Dobré je také cvičit akcenty v nohách.
Co podle Tebe charakterizuje „užitečného“ hráče na bicí?
Jednoznačně jde o takového hráče, který dokáže podpořit hudební myšlenku a když zahraje break, tak o něm vlastně ani nevíte, jak tam sedne. To je můj sen, ale nevím jestli se toho dožiji. Asi přestanu hrát breaky (smích).
Nejsem bubeník, ale tuším, že někteří hráči používají jiné ladění rytmičáku ve studiu, a jiné pro koncertní hraní... Jak je to ve Tvém případě? (Nějaké tipy na dobrý zvuk bicích ve studiu?)
To se nedá říci takhle jednoznačně. Určitě doporučuji nové blány a dobré ladění. Ohlídat si také, aby nedrnčela mechanika. Od zvuku samotného by tam měl být hlavně zvukař a ten by měl vědět, co točíte za hudbu, a jak by se měla souprava snímat a jaké použít pro tento styl mikrofony. I toto se učí ve zvukařských školách, ale myslím si, že ne bohužel u nás.
Neopomenutelnou kapitolou Tvého hudebního života bylo také Tvé působení ve skupině Walk Choc Ice, které Ti do jisté míry otevřelo cestu právě do skupiny Blue Effect. Jak na svá léta v této skupině vzpomínáš?
Bylo to krásné období. Velmi intenzívně jsme pracovali s kapelou a ohromně nás to bavilo. I to přineslo nějaké výsledky. Zrovna nedávno jsem zase objevil nahrávku jednoho z našich posledních koncertů pro Český rozhlas z Malostranské besedy a až mě šokovalo, jak dobře jsme hráli a jakou to mělo energii. Na některé party bicích jsem jen těžko vzpomínal, jak to vlastně bylo, že to tak fungovalo.
Ve svém „životopise“ píšeš, že „lano“ do BE Ti dal právě Honza Křížek. Ve WCI jste si tedy museli hudebně i lidsky „sednout“. Mohl bys Vaši minulou i současnou spolupráci trochu rekapitulovat?
Zjednodušeně řečeno se ta spolupráce prolnula do Blue Effect. Jen s tím rozdílem, že kapelník je samozřejmě Radim. Jinak fungujeme stále vlastně stejně. Za ta léta jsme už na sebe napojeni a jeden o druhém víme. A ani si nemusíme kolikrát nic říkat...
Přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses živil také jako studiový bubeník?
To úplně ne. Vždy jsem měl touhu hrát hlavně živě pro lidi. Tady u nás to snad ani nejde. Všichni, koho znám a často točí ve studiu, stejně většinou hrají živě, a to je jejich hlavní aktivita. Jsme malý trh, takže možnosti výdělku jsou omezené.
Zvukařští kolegové ze Sound Factory mi na Tebe prozradili, že jsi vášnivý a za všech okolností především velmi rychlý řidič, zvláště pokud jde o přepravu kapely... Chtěl bys tento „drb“ nějak komentovat?
Za prvé, vždy dodržuji zásadně předpisy. Ono když máte přejezd 200 km ve dne mezi koncerty a máte na to 3 h s balením a pak i zvučením, tak to jinak ani nejde. Pravda je, že řídím velmi rád. To je pro mě vlastně takový relax, pokud teda nepotkáváte poněkud potrhlé kolegy řidiče. Je to samozřejmě trochu únavné při tom množství koncertů, ale stále mě to ještě baví. Mám rád řízení v noci. Je relativně klid, a to si užívám. Myslím si na své věci a řítím se s Blue Effect k domovu do postele.
Krásné zakončení, děkuji Ti za pěkný rozhovor.