Marten Hagström

Rozhovor se švédským kytaristou skupiny Meshuggah
Autor: 
Marten Hagström

Během 90. let se z jedné původně docela obyčejné švédské thrash metalové kapely vyvinulo uskupení, nad jehož zvláštní, lichou rytmikou či polyrytmy, progresivními prvky a fusion sóly jistě nejednou zůstal rozum stát nejednomu hudebnímu nadšenci, který se nebál obcovat i s těmito leckdy až extrémními žánry.

Po hudebně přelomových albech Destroy Erase Improve a Chaosphere si Meshuggah získali zaslouženou pozornost především albem Nothing (2002), které zaujalo nejen výraznými skladbami, jež je dostaly až na americký Ozzfest, ale i tím, že na něm výrazně podladili, a že jako první ve svém žánru prosadili osmistrunné kytary, které dnes nepřeslechnutelně definují zvuk této „bandy“ (vlastně dodnes stojí za stále narůstající oblibou osmistrunných nástrojů). Tím, jak se postupem let stávali inspirací pro stále větší okruh kapel, jsou dnes dokonce Meshuggah považováni za hlavní inspiraci pro celý žánr, který si říká djent. Během turné k aktuálnímu albu Koloss, které vyšlo v loňském roce, nám byla během vídeňské zastávky Meshuggah pro rozhovor k dispozici jedna polovina kytarového dua Fredrik Thordendal – Marten Hagström, zosobněná tím druhým jménem, tedy Martenem Hagströmem.

Událostí loňského roku pro vás bylo vydání vašeho sedmého alba Koloss. Je o vás známo, že se vždy snažíte přijít s něčím trochu jiným, „čerstvým“. O co jste se snažili tentokrát?
Vždycky nám jde o to, abychom měli alespoň trochu pocit, že rozšiřujeme a rozvíjíme to, jak zníme, trochu to vylepšíme nebo ukážeme v jiném světle. Nikdy však nejdeme do nového projektu s tím, že bychom si řekli „musíme udělat to nebo ono“. Není to vědomé rozhodnutí. Když začínáme skládat, je to spíš tak, že každému se líbí a z každého vychází ven něco, co je trochu odlišné od toho, co jsme už udělali před tím. Jen trochu, ale dost odlišné na to, aby podnítilo představivost.

V kapele skládají prakticky všichni – vy kytaristé, bubeník Tomas Haake i zpěvák Jens Kidman. Každý z vás má ale odlišný styl, přesto se však vaše alba zdají být pokaždé kompaktní a soudržná…
Přirozeně máme tendence být jiní, jsme odlišné osobnosti. Řekl bych, že skládáme každý velmi odlišně, ale vycházíme ze stejného postoje, alespoň pokud jde o to, co funguje pro nás jako kapelu. Některé skladby jsou zkomponované jediným člověkem, jindy třemi, záleží na konkrétní věci. V rámci kapely se snažíme pohybovat v určitých mezích a nakonec je to mix toho všeho, co dělá náš zvuk. A díky tomu, že už tak dlouho děláme to, co děláme, víme, co jeden od druhého můžeme očekávat. I když komponujeme každý trochu jinak, vždy se jedná o do jisté míry podobný styl, takže se to pak vše sejde dohromady.

Zaslechl jsem ale, že jste se tentokrát pokoušeli zvolit ke skládání trochu jiný přístup, skládat více jako kapela…
Ano a ne. Posledních pár alb – třeba album Catch 33 – je typickým příkladem, kdy jsme našli velmi dobrý způsob, jak pracovat samostatně a zároveň společně. Někdy pracujeme sami a někdy po sobě „vrháme“ nápady, stává se z toho proces spolupráce. Nešlo o to, že bychom jamovali nebo tak něco, ale o to, že jsme už od začátku více pracovali společně.

Mezi vašimi nahrávkami, tedy než se pustíte do něčeho nového, obvykle uplynou tři až čtyři roky. Je pro vás těžké vrátit se po odehrané šňůře zpět do studia a přepnout se do „módu skládání“?
Řekl bych, že je. Souvisí to tak trochu s tím, jak věci děláme. Myslím si, že spousta kapel, když zkoušejí, když jamují při zvukovce nebo když během turné jen tak sedí a hrají v autobuse, ten čas využívají zároveň i pro skládání. Ale my ne, protože to pro nás zkrátka není to pravé prostředí k tomu. Navíc když jsi na cestách, chceš se stoprocentně soustředit na živé hraní, odehrát koncert, dělat rozhovory, zkrátka všechno to, co obnáší ježdění po turné. A když to máš za sebou, po takových dvou letech koncertování, tak to vše konečně odsuneš bokem, a pak je čas pracovat na albu. Normálně nám nezabere nijak dlouho dokončit novou desku. I když vydáme album jednou za čtyři roky, strávíme při práci na něm zhruba tak jeden rok.

Souhlasil bys s tvrzením, že je deska Koloss pro posluchače poněkud přístupnější – nemyslím to nijak kriticky, ve zlém –, než tomu bylo u předešlých počinů? A jestli ano, byl v tom třeba nějaký záměr? 
Nebyl v tom záměr – a ano, myslím si, že je přístupnější. Je to možná legrační, ale jednou z věcí, z níž máme u této desky radost, je to, že je právě v tomto poněkud paradoxní. Pro ucho je přístupnější, ale není to tím, že bychom všechno zjednodušili a „ořezali“, jsme jen vyrovnanější, více komponujeme s určitou finesou. Když si vezmu, že je náš tón tak hluboko podladěný, je vůbec úspěch, že jsme do produkce dostali určité teplo, orientovali se víc na groove, což je něco, o co jsme se snažili už dlouho. To je to, co podle mě dělá album přístupnějším. Ale nebyl to vědomý posun, nikdy se nestaráme o to, jestli je to komerční, jde nám jen o to, jestli se nám výsledek líbí.

I tak to ostatně pořád není přímo „easy listening“ hudba…
To ne, není to tak docela jako Christina Aguilera nebo něco takového (smích).

Máš pocit, že se váš přístup k psaní riffů v průběhu let nějak změnil?
Pravděpodobně ano. Je ale těžké říci to s nějakou větší jistotou, hudební nápady můžou být inspirované jakoukoliv situací, v níž se právě nacházíš. Cokoliv, co z tebe skladatelsky „jde ven“, je ovlivněno daným obdobím. Většina z nás v kapele se vždy učila určité věci, kdy pak třeba víš, že je něco svým způsobem skvělé, i když to v ten moment možná nedává smysl v širším kontextu. Dřív jsme si říkali, to zní dobře, musíme to uchovat, protože to zní zajímavě. Teď už to neděláme, nebo alespoň já to nedělám, tak často...

Některá alba jste si produkovali a míchali vlastními silami, tentokrát jste se ale rozhodli jinak…
Produkovali jsme si jej opět sami, na mixu jsme ale spolupracovali s Dannem Bergstrandem. Míchání je dost náročné na čas a energii, obzvláště pro Fredrika. Navíc jsme takhle měli dobrý pocit z toho, že jsme mohli získat názor nebo (chcete-li: externí vklad) od Danneho, kterého známe, jemuž věříme a u něhož si ceníme jeho názorů a znalostí na danou věc. Spolupracovali jsme s ním už dříve s dobrými výsledky, takže spojit se s ním při finálním mixu a přitom si stále zachovat náš vlastní zvuk, který jsme předtím sami nahráli tak, jak jsme zvyklí, pro nás znamenalo velký přínos. Není pro nás jednoduché svěřit náš zvuk a naši hudbu někomu jinému, vybranou osobu musíme skutečně znát, aby pokud možno šla takovým směrem, jakým potřebujeme, když chceme přijít s něčím novým – a přesně to Danne dělá.

Album Koloss už je venku nějakou dobu, můžeš teď s odstupem říct, které jsou tvé nejoblíbenější momenty na albu? Co se podle Tebe opravdu povedlo?
Pokud jde o songy, na tomto albu je jich trochu víc, protože je tu spousta skladeb, které odrážejí úplně odlišný přístup. Třeba The Demon's Name Is Surveillance je extrémně odlišná od Demiurge, The Last Vigil je úplně jiná, než třeba The Hurt That Finds You First, což všechno přispívá k pestrosti celé nahrávky. Hodně se mi líbí třeba Break Those Bones Whose Sinews Gave It Motion, protože má určitý groove.

Mimochodem – vzhledem ke stylu, jakým obyčejně skládáte a nahráváte – , je těžké se jednotlivé skladby naučit, abyste je mohli prezentovat naživo?
Záleží na konkrétním albu a na show, kterou dáváme dohromady. Někdy máš po vydání desky pocit, že by bylo dobré hrát tyto a tyto skladby, někdy to ale vlastně není až tak důležité, takže vybereš ty, co by naživo měly fungovat nejlépe. Naučit se tak tak zahrát samotné skladby je docela rychlé, ale naučit se je hrát opravdu spolu, dohromady, to zabere hodně práce. Většinou si to doopravdy „sedne“ až po nějaké době, po několika koncertech odehraných na turné.

Zkoušíte před turné hodně?
Příliš málo. Ale samozřejmě uděláme, co je potřeba. Ono i tak... Můžeš před turné zkoušet opravdu hodně, cítíš třeba už, že čím lépe skladbu znáš, že tím lépe pak zní, ale z nějakého důvodu náhle přijde situace, kdy i přestože máte vše nazkoušeno, že se pak sejdete na pódiu (a to ti asi řekne každá kapela), stejně to trvá tři nebo čtyři koncerty, než si to opravdu „sedne“. Takže můžeš zkoušet třeba pět let, a stejně to na prvním koncertě bude odlišné. To však nic nemění na tom, že bychom měli zkoušet víc, jsme v tomto trochu líní (smích). Závisí to vlastně ale i na volbě skladeb, na tom, zda jedeme na turné s úplně novým programem. Takže mnohem víc jsme třeba zkoušeli před tím, než jsme jeli v rámci Ophidian Trek Tour do Británie a do Ameriky. Tady v Evropě teď hrajeme stejný setlist, což znamená, že jsme jej hráli už nějakou dobu, takže nemusíme už být až tak horliví (smích).

Nemůžu se nezeptat, jak přemýšlíte rytmicky. Každého zajímá, jak konstruujete ty své liché rytmy, třeba já mám pocit, že až tolik nepočítáte, že je to spíš taková intuitivní záležitost…
No, ono se to možná jako liché rytmy jeví… Chci tím říct, že 95 procent všech songů Meshuggah jsou ve 4/4 přímočarém rytmu typu AC/DC, nic neobvyklého. Jde jen o to, že nezačínáme riff na každé čtyři doby či takty, to je jediný rozdíl. Co nás k tomu táhne, to proč dál pokračujeme v tomto přístupu, se kterým jsme kdysi začali, je to, že to, v první řadě, otevírá úplně nový prostor při skládání. Nesnažíme se všechno uzavřít, aby to vyšlo přesně na počet, a to je velmi osvobozující proces, protože máš větší prostor, v němž si můžeš dál hrát. Rozumím tomu tak, že máme ve skladbách různé takty a rytmy, a že můžeš použít nejrůznější teoretické pojmy, abys vysvětlil, co děláme, a pravděpodobně by byly všechny sprá- vné, ale to není to, odkud to celé přichází. Není to tak, že bych přišel s novým riffem a řekl si, to bylo docela dobré, ale mohlo by to být ještě složitější, není to dostatečně liché. Zkrátka: něco slyšíme – a v tom to je.

Mně to třeba připadá jako docela přirozené frázování…
Jo, jo. Když se na nás podíváš během koncertu, tak se pořád houpeme do rytmu. Má to s tebou hýbat, ale zároveň chceme, aby to byl tak trochu zvrácený typ groovu (smích).

Jaký máte přístup k harmonii? Máte některé zajímavé postupy? Protože někdy používáte docela zajímavé akordy…
Tíhneme tak trochu ke zmenšeným stupnicím a tritónům (smích). Pokud jde ale o teoretické hledisko, tak pak musím říct: nikdy. Vůbec nikdy o tom v kapele nebyla žádná debata. Tímto způsobem hudbu ani neznám. Rozumím rozdílům mezi určitými věcmi, jsem schopný porozumět, o čem je řeč, znám tvary akordů, vím, jak co zní, co se k čemu váže, což mi někdy pomáhá v tom, abych dosáhl toho, že něco bude znít, jak chci. Někdy si rád pohraji s určitou „tenzí“, vnesu napětí, někdy ta idea ale nako-nec ani nevyzní tak dobře, zatímco třeba jindy ano... Ale obecně je to jen používání mollových a zmenšených stupnic nebo tritónů, toť celé, odkud vyvstává ta temná, zlověstná atmosféra. A to je vlastně asi i to, co chceme. Nikdy ale opravdu jen tak nesedím a nepřemýšlím o tom, jakou harmonii právě hraji. To opravdu nikdy. Prostě jen něco slyšíš v hlavě, zdá se ti to dobré, tak si to zahraješ a ukáže se, že je to zmenšená stupnice – to je ale až vedlejší „efekt“. Alespoň tedy neanalyzujeme hudbu do té doby, dokud nevyvstane nějaký problém. Dokud si třeba neřekneme, že to zní dobře, ale že ta a ta pasáž je na nás slabá. Pak teprve začneš přemýšlet o tom, co se v ní děje, a třeba právě i harmonicky. Ale to už je pak něco jiného. Na začátku skládání o ničem takovém nepřemýšlím, vždy vycházím z toho, co přirozeně slyším.

Třeba na albu Catch 33 jsou tak trochu slyšet vlivy fusion, a vím také, že např. Fredrik Thordendal byl hodně ovlivněný Allanem Holdsworthem… Jsou tyto nebo podobné vlivy něčím, co do vaší hudby proniká přirozeně?
Není to úplně vědomé. Spíše doufám, že jsme v bodě, v němž když něco zní určitým způsobem, není to tím, že bys k tomu záměrně mířil. Když se to stane a ukáže se, že to zní, jako kdyby to bylo ovlivněné jazzem, je to v pořádku. Ale nikdy se těmito směry nevydáváme tak, že bychom si řekli „nebylo by skvělé, kdyby tento part přešel do nějaké podivné jazzové pasáže?“ To se nikdy nestane. Jde jen o to, co slyšíš v hlavě a pak se necháš řídit jen svým pocitem. Hodně lidí, když mluví o Meshuggah, hovoří o takových aspektech, jakými jsou analyzování hudby, technika, teorie... To všechno je fajn, ale k tomu všemu se dá přistupovat až později, je to spíš takový vedlejší produkt. Protože dokonce i v „našem světě“ má být skladba Meshuggah emocionální. Nejsou to možná příjemné emoce, ale jde nám stále o emoce. Možná to zní sebevědomě, ale je pravdou, že během procesu skládání musíš být emocionální. Těžko se to vysvětluje.

Je něco, co vás přitom inspiruje?
Inspiraci zřejmě získáváme z celé řady věcí. U muzikantů se vždycky, jako o zdroji inspirace, mluví hlavně o jiných hráčích, kapelách či hudbě, což samozřejmě platí i v našem případě. Ale podle mě spousta lidí podceňuje to, že každá kapela, každý umělec, je zároveň inspirovaný vším, co se mu přihodí. Způsob, jakým žije, ovlivňuje styl, jakým tvoří.. Takže si myslím, že tou hlavní inspirací je vlastně život jako takový. A zároveň to, že jsi v kapele a že v ní experimentujete. Protože je to přece jen práce na plný úvazek. Je to vlastně všechno, co děláš, každý den se alespoň jedna jeho část točí kolem hudby.

Takže vlastně ani nic jiného kromě hudby neděláte…
Přesně tak. Věnujeme se jen muzice. To je naše práce, takříkajíc zaměstnáváme sami sebe. Ale na druhé straně, i když se zrovna nevěnujeme Meshuggah, tak spousta z nás dělá po hudební stránce jiné věci – třeba jen tak pro legraci nebo v rámci jiných projektů. A pak je tu samozřejmě rodina, mám doma malého čtyřletého kluka, mám velký dům, o který se starám, v létě chodím na ryby a tak dál. Je toho hodně, pokud jde o různé zájmy, ale Meshuggah spolkne hodně času. A rozhodně se nejedná o jedno z těch zaměstnání, kdy si řekneš, fajn, je šest, pro dnešek mám hotovo, jdeš domů a vrátíš se zase ráno. Je to pořád okolo tebe, jsi pořád „v tom“.

Řekni mi pár slov o vašich kytarách. Vaše osmistrunné nástroje, které používáte zhruba od dob alba Nothing, budí velkou pozornost. Myšlenka, která stála za jejich vznikem, vzešla ze splupráce se švédským kytarářem Fredrikem Nevbornem, dnes už používáte vlastní modely značky Ibanez. Osmistrunky jsou dost odlišné nástroje od těch běžných, třeba už jen délkou menzury. Jak jste je vlastně vyvíjeli?
Od začátku jsme věděli, že délka menzury je důležitá – bez toho, abychom věděli, jaká délka bude fungovat nejlépe. Měli jsme ale určitý výchozí bod, jelikož Fredrik Nevborn přišel se spoustou nápadů vyzkoušet menzury jako 29,4“ nebo 31“. Z nějakého důvodu jsme pak začali používat menzuru 29,4“, kterou teď máme i na našich signature modelech Ibanez. Je to opravdu velká kytara, ale já sám hraji už jen na 29,4“ nástroje a vyhovují mi, zatímco třeba Fredrik (Thordendal) občas rád hraje i na kratší menzu-ry. Máme samozřejmě celou řadu kytar i s 27“ i jinými krky. Tím důvodem, proč nejčastěji používáme délku stupnice 29,4“ je to, že když chceš přejít na osm strun, tedy alespoň pokud jde o tón, jaký chceme, je důležité používat menzuru blízkou té barytonové. Napomáhá to dosáhnout lepšího tónu. Má to i své nevýhody, ale plusy převažují nad mínusy. S menzurou jsme tedy experimentovali hodně a nakonec jsem dospěli právě k tomuto výsledku.

Dalším charakteristickým znakem vašich nástrojů jsou ručně vyráběné švédské snímače Lundgren…
Snímače Lundgren jsou něco, co se nám sku-tečně líbí, podle našeho názoru fungují lépe, než jakékoliv jiné. Mají docela nízký výstup, nejsou tak silné, jako některé moderní snímače, vůči kytaře zní velmi opravdově, a umožňují, aby zesilovač přenesl cokoliv, co kytara vyprodukuje. A zase jsme zpátky u toho, že u osmistrunných kytar, když hrajeme v tak nízkém ladění, je důležitou součástí našeho zvuku zcela neomylně délka menzury, tón, který produkuje.

Jsou podle tebe Lundgreny v něčem výrazně odlišné od jiných snímačů?
Nejde o to, že by neexistovaly jiné kvalitní snímače, jde spíše o to, že jsme s technikem, který je vyrábí, chtěli spolupracovat. Je to Švéd, je velmi dobrý a líbily se nám snímače, které dělal. Má samozřejmě více modelů, ale model M8, který používáme, má čistý zvuk a je slabší než většina jiných, protože jsme nechtěli mít problémy se zpětnou vazbou. Dřív, když jsme používali sedmistrunné kytary Ibanez Universe, jsme měli snímače DiMarzio a museli jsme je „voskovat“, protože byly příliš silné. S Lundgrenem jsme měli možnost spolupracovat od doby, kdy byl ochotný vyrobit snímače pro první kytary Nevborn, to byl vlastně také způsob, jak jsme se s ním dostali do kontaktu. Používali jsme tedy tyto snímače už dříve a zjistili jsme, že jsou opravdu vynikající, Fredrik pak s Lundgrenem jen vyladil některé specifikace, vytvořili model M8 a teď je to něco, co pro náš zvuk zkrátka potřebujeme.

Dnes tedy používáte nástroje Ibanez. Máš nějaké informace o tom, zdali Nevborn kytary stále vyrábí?
Vlastně ani nevím, jaké výrobní kapacity teď má. Stále ale máme kytary Nevborn, které nám tehdy postavil, v mnoha ohledech jsou skvělé. Do hry vstupuje mnoho problémů, pokud jde o produkování takových nástrojů, třeba proto, abychom měli vždy k dispozici záložní kytaru, nebo abychom měli možnost skutečně uplatnit svoji představivost. To jsou věci, u kterých nám plně vyšel vstříc Ibanez. Skutečně se soustředí na to, aby pro nás vyrobili nástroje, jaké chceme, zajímají se o to, jaké máme nápady, co chceme vyzkoušet, funguje to jako opravdová spolupráce mezi námi a jejich LA custom shopem, jako nějaké takové laboratorní experimentování, kdy můžeš vyzkoušet různé věci. Jde o oboustrannou interakci, s jejímž výsledkem jsme opravdu spokojeni.

Staráte se třeba o výběr dřev?
Dohodli jsem se na specifikacích. Víme, jaký druh dřeva chceme, například olši na tělo, javor a bubingu na krk, zvolili jsme typ dřev podle toho, jaký chceme dostat tón. Máme ale i vzorky, u kterých jsme zkoušeli např. bahenní jasan – hodně jsme s tím experimentovali.

Máte tedy více různých kytar, které běžně používáte?
Minulý rok Ibanez vytvořil náš signature model, a právě to jsou kytary, které používáme. Bohužel je docela drahý. V Ibanez nám řekli, že by rádi postavili naše signature kytary a ptali se nás, jaké chceme, aby měly specifikace. A na-še jediná odpověď byla, že přesně takové, jaké mají naše vlastní kytary. Nemá přece smysl ukazovat lidem, jaké máme úžasné kytary, zatímco výrobce bude prodávat signature nástroje, které nebudou stejné. Proto jsme je přece nechali tyto kytary udělat. Samozřejmě vždy záleží na tom, co od kytary chceš, ale náš model M8M je extrémně dobře vyvážený, výborně zní a obzvláště skvělý je i v tom, jak dobře se na něj hraje. Protože... Je to přece jen osmistrunná kytara, což je vůbec těžké zvládnout, je toho na ní na hraní hodně, ale toto je opravdu výborný nástroj, což ti dost pomůže. Není jako spousta jiných osmistrunných kytar, které znějí někdy tak trochu blátivě, spíše jako podladěná sedmistrunka. V tom vlastně spočíval náš hlavní požadavek – vyvarovat se toho, aby zněla jako blátivá a podladěná „sedmička“. A tahle kytara to umí. Jakmile udeříš do struny, hned cítíš, že má úplně jinou tenzi. Je to zprvu náročnější, ale zvykneš si na to. Už když jsme dostali z továrny první prototypy, řekli jsme si, zatraceně, to je přesně to, co to má být.

Dnes tedy hrajete převážně na prototypy vašich signature kytar? 
Ano, naživo hrajeme právě na ně, jsou to skutečné originály. Máme samozřejmě i jiné nástroje, například modely Iceman a některé další, ale nejvíce používáme M8M, to jsou nejlepší kytary.

Tyto kytary mají zajímavou povrchovou úpravu, nejsou běžně lakované. Kdo s myšlenkou, upravit povrch nástroje takto, přišel?
My jsme to tak zkrátka chtěli, vždy jsme to preferovali. Dřív jsme samozřejmě měli běžné kytary s lesklým lakem, když pro nás ale Ibanez začal vyrábět první sedmistrunné custom modely, chtěli jsme matnou černou povrchovou úpravu. Chtěli jsme, aby vypadaly skoro jako letadla Stealth nebo jako zbraň, ale stejně to nevypadalo až tak dobře. Takže když jsme začínali s osmičkami, řekli jsme si, že chceme, aby bylo vidět dřevo, ale zároveň aby byl výsledek takový drsný, ne jako nějaká pěkná truhlářské práce, ale stále spíše ve stylu nějaké zbraně, pouze s tím, že vizuálně tam bude hrát roli i samotné dřevo. S prvními dvěma nástroji, co jsme dostali, jsme jezdili na turné spoustu let, odehráli jsme na ně stovky koncertů – používali jsme je opravdu dlouho. A držely se velmi dobře. Povrch má tendenci časem blednout, lak postupně trochu slézá, ale díky tomu vlastně vypadají ještě líp. Získávají tím určitou osobitost.

Zmiňoval jsi, že máte i osmistrunné verze kytar Ibanez Iceman. Vypadají opravdu dobře a spoustu lidí fascinují, ale naživo je moc nepoužíváte, pouze Fredrik Thordendal je bere na některé koncerty…
Ano, každý z nás máme dvě. Fredrik na ně hraje často ve druhé půlce koncertního setu v určitých skladbách. Já jsem Icemana používal chvíli, snad na deseti, dvanácti koncertech během amerického turné nebo v Británii. Tyhle kytary miluju, znějí skvěle, vypadají výborně, ale mám s nimi ten problém, že kvůli rovnováze nejsou ideální pro dlouhý koncert, neustál bych s nimi tu hodinu a půl. Trochu jsme je ještě vylepšili, používáme je pro některé skladby, kde dobře vyzní o něco více kousavější, konkrétnější odezva kytary. Olše použitá na našich běžných nástrojích je taková příjemnější, má teplejší zvuk, i když je tam stále dostatek konkrétnosti, ale bahenní jasan, který byl použit pro Icemany, je mnohem konkrétnější, takže některé skladby znějí čistěji, když je s nimi hrajeme.

Už dlouho používáte modellingové aparáty, v posledních letech jste ale přešli z Line 6 na Axe FX. Proč vlastně?
Axe FX nám dával něco, co Line 6 neměl. Je realističtější, můžeme si nastavit vše, co potřebujeme, zní perfektně, snadno se s ním cestuje a tak dále.

MESHUGGAH - Demiurge (OFFICIAL VIDEO)

Použili jste jej i na nové nahrávce?
Na albu Koloss jsme pro kytarový tón použili plug-in Cubase jménem Amp Rack. 

A jak je to s živým zvukem na tomto turné?
Je to totéž, i na živo teď používáme plug-in Amp Rack a Cubase.

Převážná část vašeho zvuku stojí na zkreslených kytarách, jak intenzivní zkreslení používáte? 
Záleží na situaci. Většinu zvuků programuje Fredrik. Většinou ale používáme stejný přístup – vstupní signál je stejný, Fredrik příležitostně jen upraví některá nastavení. Na některé skladby, např. Bleed, máme nastaveno o něco více zkreslení, jindy méně. Třeba u Future Breed Machine si Fredrik všiml, že zvuku pomůže, když trochu ubere na Volume. Jinak pro celý set používáme určité nastavení gainu, a pak jsou v něm třeba dvě skladby, kde si ho nastavíme trochu méně.

Třeba na desce Obzen jste sice používali modellingové aparáty, ale i tak jste mikrofonem snímali skutečné reproboxy, nyní jste od toho zase upustili – nechybí ti ten zvuk?
Ani ne. Dokonce si myslím, že na novém albu máme mnohem lepší zvuk. Vlastně je to při nahrávání celkem jedno, protože beztak zvuk bedny nenahráváš v té místnosti, ve které hraješ na kytaru. Vždycky nahráváme v sedě u stolu, to, jestli máme o patro níž zesilovač s bednou, vlastně nehraje žádnou roli.

Fredrik ale zkoušel a testoval nějaké nové lampové zesilovače, například značky DAR. Dovedeš si představit, že byste je použili na desce v budoucnu?
Pravděpodobně ne. Jde o to, že existuje opravdu nepřeberná škála skvělých zesilovačů, můžeš je sejmout mikrofonem a naklonovat v Axe FX nebo v Kemperu nebo si vzít s sebou zesilovač, jehož zvuk se ti líbí, do studia. Fredrika možná baví sedět a hrát si se zesilovačem jako DAR, ale v době, kdy jsme nahrávali Koloss a hledali jsme vhodný zvuk kytar, začal experimentovat s plug-inem Amp Rack a řekl: Poslouchejte, tady jsou tři různé typy zvuků, jak to zní? Tak jak by mělo? Ok. Mohli bychom použít cokoliv, ale není důvod. 

Angažujete se nějak v dalších hudebních projektech, tedy mimo Meshuggah?
Fredrik (Thordendal) v poslední době trochu pracoval na svém novém sólovém albu, které bude následníkem Sol Niger Within (vydaného v roce 1997). Nevím teď, kolik toho má hotového, asi mu to ale bude trvat, jednoduše řečeno, tak dlouho, jak bude potřeba. Já dělám na nějakých svých věcech, ale to jen tak pro legraci, zatím s nimi nemám žádné konkrétní plány. Musím je nejprve dokončit, pak teprve se rozhodnu, zda s tím podniknu něco dál.

Je to něco úplně odlišného?
Vlastně zase až tak moc ne. Skládal jsem všechno na osmistrunné kytaře a jsem to pořád já, takže tam vždycky určitý otisk Meshuggah bude, jde to ale více k základům, je to takový více „stoner rockový“ přístup, na rozdíl od toho, co tvoří Meshuggah.

Meshuggah je dnes považován za kapelu zodpovědnou za vznik stylu zvaného djent. Jaký z toho máš pocit? Poslechneš si některé z těchto novějších kapel, které jste vlastně ovlivnili?
Pár jsem jich už slyšel. Většina těchto kapel, které jsou považovány za djent, jsou skutečně dobří muzikanti, takže některé se mi opravdu líbí. Není ale jednoduché udržet si přehled o všech, je jich zkrátka moc. Navíc toho mám opravdu hodně, takže i když bych rád slyšel více hudby, nevyhledávám ji nijak aktivně. Pokud jde o hnutí djent (nebo ať tomu lidé říkají jakkoliv), tak nás to opravdu těší. Je to velká pocta, být inspirací. A nemyslím tím přitom jen djent scénu. Když kdokoliv přijde a řekne, že jsi jej inspiroval – a nemusí to být zdaleka jen muzikant, ale kdokoliv, kdo je pro hudbu nadšený –, tak mě to samozřejmě taky vždy hodně potěší. Protože to je to, proč to děláme.

Máš Ty sám nějaké oblíbené kapely?
Oblíbenců mám hodně. Hodně se mi líbí třeba Squarepusher, Aphex Twin, Imogine Heap, taky cokoliv, co udělá Mike Patton... Taky Gojira je opravdu dobrá kapela. Líbí se mi ale i Sleep – je vlastně spousta kapel, které se mi líbí.

Čím jsi byl vůbec ovlivněný úplně na začátku?
Když jsem byl ještě malý kluk a začínal jsem hrát na kytaru, poslouchal jsem různé typy hudby. Vlastně cokoliv, co si doma pouštěla moje máma, nebo mí bratranci, kteří si pouštěli Judas Priest nebo Black Sabbath, Iron Maiden atd. Ze začátku jsem tedy poslouchal všechny ty staré kytarové „hrdiny“, jakými dodnes jsou např. Tony Iommi nebo Eddie Van Halen, všechny ty muzikanty a kapely, kteří byli v té době populární. Později přišel thrash z Bay Area, James Hetfield, Scott Ian, Exodus, a to bylo něco opravdu jiného... Ale také Alex Lifeson z Rush byl hodně odlišný. To všechno byli kytaristé, kteří se mi líbili, když jsem začínal. 

Jaké jsou vaše kapelní nejbližší plány do budoucna? 
Cestovat po turné. Novou hudbu začneme skládat teprve tehdy, až dostaneme pocit, že k tomu dospěl čas. V tomto roce absolvujeme nejprve americké turné, na jaře budeme hrát v Evropě a ve Skandinávii, a potom přijdou letní festivaly, no a v září, doufejme, Austrálie. Prakticky celý rok budeme koncertovat, což znamená, že na skládání moc času nebude.

Vím, že v Čechách se v létě chystáte na letní festival Brutal Assault, což je jeden z největších festivalů tohoto žánru v Evropě. Jak se na něj těšíte?
Opravdu hodně. Česká republika k nám byla v poslední době opravdu vstřícná. Když jsme naposled hráli na Brutal Assaultu, bylo to skvělé. Vlastně kdykoliv hrajeme v Praze, je to skutečně výborné, jen už jsme se tady dlouho neobjevili. Na jaře, 27. dubna, hrajeme ještě v Bratislavě, ale na letní Brutal Assault se doopravdy těšíme. To my také. Díky za rozhovor.