Tomislav Zvardoň

Hraje, komponuje, učí, píše, přednáší. Zdá se vám, že je toho nějak moc? Mně se to zdá taky.

Ale kytarista Tomislav Zvardoň to opravdu všechno stihne. Ostatně čtenáři Music Store ho znají, píše pro ně testy. Budeme si povídat o tom, jak se to všechno seběhlo, že se stal muzikantem a jak hudba ovlivnila jeho život.

Tome, kde je počátek tvého vztahu k hudbě, působili na tebe nějak rodiče?

Hudbu jsem vnímal od malička. Po tátovi, kterej emigroval, když mi byly tři roky, bylo doma spousta desek a tak jsem poslouchal. Měl jsem hudbu rád, aniž bych někdy hrál, nikdo mě, bohudík, do ničeho nenutil. Teprve ve čtrnácti letech jsem našel doma kytaru, španělku, která doma byla vždycky, ale já jsem si jí nevšímal. Koupil jsem si struny a sám začal hrát. Tou dobou jsem taky přišel na internát střední zemědělské školy a tam už byli kluci, kteří něco málo uměli a tak jsem se začal učit taky. Koupil jsem si literaturu a nějak pokračoval. Za půl roku na to jsem přijel domů, do vesnice odkud pocházím a tam byl kluk, kterej se věnoval hudbě od mládí, konzervatorista a zakládal kapelu. Ten mě vlastně k tomu přivedl, půjčoval mi nahrávky a v jeho kapele jsem začal hrát. Ten kluk se jmenuje Jarda Janek a to byl vlastně můj první učitel. Pak jsme se deset let neviděli a protože i on později přesídlil do Prahy, znovu jsme se sešli, dáváme spolu dohromady nějaké projekty. Na intru jsem si udělal taky vlastní kapelu tím způsobem, že jsem řekl klukovi, kterej ležel na kavalci, že bude hrát basu a tamten zase bicí. To všechno samozřejmě kvůli holkám. Svoji první písničku jsem napsal pro jednu kočku a ve vlaku jsem ji chtěl získat tím, že jí to zahraju. Můj sok to ovšem věděl, kytaru mi rozladil a já celou cestu ladil kytaru na záchodě a můj soupeř tu holku zatím ukecal. Největší fór ale je ten, že basista a bubeník, které jsem si na intru určil za spoluhráče, se muzikou teď oba živí. Začali jsme jezdit na různý soutěže, tancovačky, bylo i natáčení.

To jsi se pořád učil sám?

Ano, tenkrát na Moravě, odkud pocházím, moc literatury nebylo a tak jsem sháněl nahrávky, stahoval si je, nahrávky z rádia, kde se co dalo opatřit. Tak to šlo až do mých osmnácti let. Po maturitě jsem šel na pedagogickou fakultu do Olomouce a studoval hudební a výtvarnou výchovu. Tam jsem přišel k prvnímu učiteli hudby, protože tam bylo povinný piáno. Můj profesor na kytaru uměl a taky mi občas něco ukázal. Jsem mu dodnes vděčnej, protože mě seznámil s hudební teorií a bez ní nejspíš těžko skládali písničky. Ten mi třeba řekl, abych zahrál to, co jsem prožil včera. Já se vyděsil a odpověděl, že jsem seděl v hospodě s kamarádem muzikantem a byl jsem příšerně opilej. On na to, abych to zahrál, na piáno, nebo kytaru. A tak jsem se učil přístupu k hudbě, k vyjádření pocitů hudbou. To co mi můj profesor tenkrát dal, využívám dnes při komponování. Po absolvování fakulty jsem šel učit hudební výchovu do vesnice, kde jsem se narodil. Odtamtud mě ale vyhodili, protože jsem neučil podle osnov. Chtěl jsem, aby děti měly hudbu rády. Nezajímal je Mozart, nebo noty a tak jsem se jich zeptal, co je baví, jaké písničky se jim líbí. Řekly třeba, že ty od Nedvědů a já je s nimi dělal, aby měly z hudby radost. Ovšem vedení školy, divný komunistický, pro to němělo pochopení. Vedle toho jsem tenkrát nosil dlouhý vlasy a na rodičovský schůzce si jedna matka stěžovala, že její dítě žádnej hašišák hudbu učit nebude. Taky jsem hrál s kapelou Sunrise, točili jsme jednu desku, druhou, ale dostal jsem se do kruhu, kdy jsem se přestal zdokonalovat. Zjistil jsem, že mi něco chybí, ale netušil jsem co. Důvod, proč jsem odešel z Moravy, byl ten, že mě štvali ti muzikanti, protože nikdo tomu už nechtěl obětovat víc. Pracovat na sobě, chodit na zkoušky, koupit si lepší nástroj. Já jsem chtěl mít partu lidí, kteří budou makat, vyvíjet se. Všeho jsem tedy nechal a utekl jsem do Prahy a začal chodit k L. Andrštovi.

Jak to u Andršta probíhalo?

Přijel jsem tenkrát do Prahy, rocker s dlouhejma vlasama do půli zad, přesvědčenej, že umím hrát na kytaru. Byl jsem přesvědčenej, že to bude bez problémů. Na první hodině mě Andršt přesvědčil, že neumím vůbec nic a řekl mi pěknou větu, že buď sbalím svoji igelitku, s níž jsem tehdy přijel a vrátím se na Moravu a nebo začnu cvičit. Začátky byly docela těžký. Neměl jsem peníze, nikoho jsem neznal a tak jsem vzal všelijaký práce. Tenkrát jsem zavolal svýmu tátovi, kterýho jsem dvacet let neviděl a ten mi řekl, ať se sbalím a jedu domů k mamince, že jsem k ničemu, když nic neumím. A ti dva mě vlastně tak nakopli k tomu, že jsem se zatvrdil a začal pořádně cvičit, devět, deset hodin denně. Naučil jsem se hrát z listu atd. Andršt byl první kdo mě přivedl k jazzu. Na první hodině začal kreslit něco, co mi připadalo jako chemický vzorce, hovořil o modech a to pro mne byla úplně španělská vesnice. Tak jsem začal pomalu ty věci studovat a zjistil jsem, že kytara má daleko víc možností, než jsem tušil. Začal sem se učit, hodně jsme spolu dělali jazzový standarty. Ukázal mi, že existuje nějaký vedení basu proti sopránu atd. Pustil mi Sterna, Scofielda, jazzový kytaristy, otevřel mi nový obzory. Chodil jsem k němu pravidelně jeden rok a druhej to byly už spíš konzultace. Měl jsem třeba nějakej problém. Tak jsem zavolal a řešili jsme to spolu, než jsem to pochopil. Další můj učitel byl profesor Veselý, kterej preferoval technický hraní a techniku hry. Aby člověk správně držel ruce, aby to hraní bylo taky hezký, čistotu hry. To jsem dlouho nevydržel, protože technika je strašná dřina a já jsem strašný lenoch.

Když jsem prvně slyšel jazz, zajiskřily mi oči, ale začala bída. Když jsem hrával tancovačky na Moravě, byly peníze, s jazzem ne a moc jsem ho taky neuměl. Ale s jazzem jsem nastoupil cestu, která nikdy nekončí, tam se musí člověk učit každý den a mám pocit, že žiju.

Můžeš jmenovat kapely, kterými jsi v Praze prošel?

Bylo jich dost, jazzový i rockový. Úplně první byla šílená parta, která se jmenovala Body Parts. Dočetl jsem se v inzerátě, že se koná konkurs a ten jsem vyhrál. Ti mě ovšem nutili ať si potetuju ruce, nehty nalakuju na černo a tak jsem z toho utekl. Dlouho jsem hrával s Daryl Green. To je kapela, kde dneska hraje Káča na bicí. S nimi jsem rok jezdil, dělali jsme Švýcarsko a tak, to byla rocková záležitost. Pokud se týká jazzu, tak jsem hodně hrál s Pavlem Rybou, basistou z Kutné Hory, kterej tady za týden točí desku s Mickem Sternem. Pak jsme měli kvartet, což mě hodně bavilo, to byl jazzrock. Tam byl třeba basista, kterej hrával s I. Hlasem, bicí hrál Ivo Štěpánek a úžasnej ruskej saxofonista Alexej, příjmení nevím. Vymetali jsme jazzový kluby. Takhle jsem se různě plácal.

V současný době hraju s africkou kapelou, to se jmenuje Tshikuna. Základ kapely tvoří černoši žijící tady a hrajem vlastně africký lidovky. Jsou tam dvě kytary, basa, bicí a percusse. Občas tanečnice, spousta zpěvu, všelijaký cingrlátka. To mě bavilo, když jsem tam nastoupil, protože to bylo něco novýho, úplně jinej přístup k hudbě. Ta kapela docela hodně jezdí. Druhá partička je vlastní projekt, kterej jsem si udělal s kytaristou Kamilem Bukovickým. Ta parta se jmenuje Duende a znovu jsem se tu potkal s klukem z naší vesnice s Jardou Jankem, kterej hraje basu. Teď chystáme CD. To mě baví nejvíc, protože se na tom podílím hodně autorsky. Vždycky jsem byl línej učit se něco cizího.

Vyskytujou se v té muzice, kterou děláš s černochama, všechny ty stupnice, které se učíme ve škole "Come to jam" ? Mám na mysli dórské, frygické atd.

Vyskytují se tam, ale oni o tom neví. Když jsem přišel na první zkoušku, napsal jsem si všechny party do not a oni se na mě tak dívali, jak vlastně lze tu jejich hudbu zapsat. Co ale nejde zapsat je jejich feeling, takže oni mě zase učili vrtět při hraní zadkem, protože se to pak dobře počítá.

Vím, že jsi hrál taky v muzikálu, jak na to přišlo?

To byla úplná náhoda. Seznámil jsem se holkou, která pracovala jako produkční a točili klip pro Báru Basikovou a sháněli kytaristu. Ptala se, jestli bych to nechtěl udělat a já jsem kývnul. Pianista, kterej ten klip taky dělal mi řekl, že se chystá muzikál Rusalka, kde by potřebovali kytaristu. Zavolal jsem na produkci a sjednal si schůzku s dirigentem. Ten mi dal noty, který jsem nějak přehrál a on řekl, že to se mnou zkusí. Vzal mě na zkoušku a tam jsem po prvé seděl ve velkém orchestru s dirigentem. Do té doby jsem vždycky hrál v malých kapelách. Teď najednou dvacet lidí, všichni totální profíci a najednou tady začne přede mnou mávat někdo rukama. Hraní s dirigentem pro mě představovalo, ze začátku, opravdu problém. Vůbec jsem netušil, kde je prvá. Tam mi pomohl velice Norby Kovač (kytarista kapely, která v televizi doprovází Šimka a Bubílkovou v pořadu "S politiky netančím"). On hrál v tom orchestru taky a rozebírali a řešili jsme spolu nepříjemnosti, které jsem s partiturou měl. Ten rok práce ve velkým orchestru pro mě byla asi největší škola, jak hudební, tak lidská. Byl to rok strávený v divadle, což je uzavřená společnost, která také nějak společně žije. Jednak jsem se naučil hrát pod dirigentem, pochopil jsem, že kytara není vždy sólový nástroj, že člověk musí ctít spoluhráče, hrát uspořádaně, z listu, spoustu důležitých věcí. Zajímavý to bylo po lidský stránce. Mezi muzikanty nebyli jenom kamarádi, ale i různý nevraživosti. I přes všechnu kritiku, která muzikál Rusalka provázela, si myslím, že ta hudba byla dobrá, p. Kumžákem skvělě zaranžovaná. Byla tedy těžká na zahrání, ale mě se to líbilo a nedám na to dopustit. Byl to rok dobrého života. Deset představení měsíčně, stálý příjem a tak jsem mohl jít hrát do jazzovýho klubu za 200,- Kč, aniž by mě to finančně zruinovalo a neměl jsem na nájem. Byla to záležitost, která se mi už asi nepovede. Ačkoliv, kdo ví?

Jak to bylo s tvým kurzem na kytaru v Americe?

Bylo to r. 1999 v Los Angeles, kursy MI (Music Instrument), které trvají dva měsíce, nebo měsíc, protože celej rok je dost drahej. Člověk si vybere lektora a k němu chodí. Já jsem měl měsíční kurs a chodil jsem k takovýmu černouškovi. Od něj jsem převzal způsob jak dneska učím sám. Měl metodiku výuky velmi dobře promyšlenou i jeho přístup k lidem. Naučil mě vnímat hudbu, že kytara není jen rychlý hraní, kladl velkej důraz na rytmus. Než jsem vzal do ruky kytaru, musel jsem 14 dní hrát jenom na rumba koule a ozvučná dřívka. Do té doby, než jsem to dobře zahrál rytmicky. Teprve pak jsem to směl hrát na kytaru. Já jsem byl dost naštvanej, protože za velký peníze jsem tam chodil 14 dní s rumba koulema po místnosti, ale měl pravdu. Z rumba koulí se to pak jenom přenese do rukou, na kytaru a funguje to. On sám byl bravurní jazzovej kytarista. Samozřejmě jméno, který tady nikdo nikdy neslyšel a nikdo nezná. V Americe vydává knihy, píše školy. Po návratu jsem nastoupil do školy "Come to jam", která je v rockovým klubu Mlejn a tady učím kytaru, bluesovou, rockovou i jazzovou, co kdo chce.

Povedlo se ti podívat se po světě. Co jsi kde viděl muzikantsky zajímavého?

Minulý rok jsem byl v Equadoru, asi měsíc a přičuchnul jsem k hudbě Jižní Ameriky. Dovezl jsem si hudební nástroje na který tam hrajou. Třeba malou kytárku, charango se to jmenuje, je to udělaný z pásovce. Na to začínám cvičit, hodně poslouchám latnsko-americkou hudbu. V Equadoru jem tedy chodil za muzikou. Šel jsem do hospody a tam hráli místní chlapi latinu tak úžasně, že mi poklesla brada. Pro ně nebyla muzika show business, ale vyjadřovací prostředek. Hráli o tom, že jim utekla lama, že mají z něčeho radost, že se pohádali se ženou. Naprosto bez zábran, bez obav, zda jsou falešní. My tady máme spoustu zábran, aby třeba kolegové neřekli, že hraješ tak, nebo onak. Tím se vůbec nezabývají, oni mají tu svoji hudbu pro radost, aby se vyjádřili. Oni jsou ve své hudbě svobodní a je to z toho cítit. Neznají noty a při tom hrajou technicky náročný věci naprosto bravurně, mohli by tady z fleku učit.

Máš spoustu zkušeností a mohl bys poradit mladým klukům, kteří mlátějí tři akordy u ohně a cítí, že by se chtěli naučit víc, jít dál, ale nemají možnost odborného vedení. Co by měli udělat, jak postupovat?

První předpoklad k tomu, aby se člověk něco naučil, je chtít. Jestliže to tak je, pak už dneska existuje spousta hudební literatury, škol, nahrávek, je možný se podívat na internetu. Pak by bylo dobrý vyhledat si někoho, kdo by byl můj vzor, třeba ani ne lektora a jít za ním a ptát se jak se co dělá. A otravovat ho tak dlouho až ukáže. Chodit na vystoupení, dívat se jak kytaristi hrajou, učit se z nahrávek. Hledat na hmatníku, stahovat si skladby, které se mi líbí atd. Ale chtít se učit je to nejdůležitější. Nikdy si neříct, že už mi to stačí, to je váš konec. Zajímat se i o jinou hudbu i když ji člověk nehraje. Poslechnout si jazz, reagge, latinu, etnickou hudbu, lidovku. Znám například spoustu jazzmanů, kteří ovládají svůj šuplík, ale je to ledový, protože mají klapky a nejsou ochotni se podívat jinam a co není jazz je pro ně špatný.

Mladejm klukům bych ještě doporučil jednu věc, kterou považuju za důležitou. Aby se ve svým hraní zaměřili hlavně na rytmus. Ten dělá muziku muzikou. I můj učitel v Americe říkal, že z hudby je největší kus rytmus, trochu melodie a nepatrně sola. Čili cvičit s metronomem, nebo automatickým bubeníkem. Pokud hráč není rytmickej, může hrát jak chce rychle a bude to špatně. Tedy nejdřív rytmus, pak dobrej, zajímavej beglajt a teprve pak nějaký sóla. Když jde člověk na vystoupení kapely, pak nejdřív vnímá rytmus. Když se lidi začnou pohupovat, má kapela vyhráno. Pak to musí mít nějakou melodii a teprve pak nějaký sóla. Důležitý taky je, aby se nahrávali a poslouchali se, dnes už k tomu prostředky jsou.

Je někdo mezi tvými žáky výjmečný talent?

Určitě. Mám jednoho žáka, kterej je skvělej, na to že je mu 15 let. Talenti se vždycky dobře učí, protože ti to chápou a učí se rychle. Já ale mám větší radost z žáka, který přijde a neumí vůbec nic a za rok se jdu podívat, jak hraje někde s kapelou. Stojím někde v koutě, ani žákovi neřeknu, že přijdu a jenom ho pozoruju. Z toho mám daleko větší radost, z tý pozice kantorský, než z někoho talentovanýho.

Jak došlo k tomu, že publikuješ a přednášíš?

Celý to začalo asi před čtyřmi lety. Kamarád, s nímž jsem kdysi hrál mě oslovil s tím, že pořádá festival a jako součást festivalu by chtěl udělat seminář pro kytaristy. Souhlasil jsem, protože když jsem sám žil na Moravě, dal bych za jakoukoliv informaci, související s kytarou, úplně všechno. Sešlo se tam tenkrát asi osmdesát lidí, předstoupil jsem před ně a hrozně jsem se klepal, byl jsem nervozní a udělal jsem asi hodinovou přednášku. Hovořil jsem o modech. Přednáška se líbila a tak jezdím teď na Moravu každej rok, lidi chodi, ptají se a já mám radost, že můžu to co umím, předat. Pak se ozval i hudební veletrh, takže i tam bylo dost zájemců. Ta práce mi přináší vnitřní uspokojení, protože můžu dát dál to, k čemu jsem se třeba sám pracně prodíral.

Jinak dělám i testy kytar. Před lety jsem byl požádán z redakce Music Store o test na kytaru B.B. Kinga. Samozřejmě jsem si přečetl něco o testech i z cizích časopisů a test jsem udělal. A začalo mě to bavit, protože za tu dobu se mi doma vystřídalo spoustu kytar. Skoro každej měsíc mám v ruce jinej nástroj. Můžu si je doma vyzkoušet ve studiu a pak jsem si vlastně ujasnil jakou kytaru chci mít sám. Na kytaře sleduju řemeslný provedení, samozřejmě, jestli ladí, jestli je všechno funkční, jestli nepřepadává, pražce jsou zabroušeny atd. Pak zvukový vlastnosti a snažím se popsat, na jaký žánr se nástroj hodí. A dívám se i na to kolik kytara stojí a jak je vybavena. Když nástroj stojí třeba 60 000,- Kč a hraje tak, jako kytara za 5 000,- Kč, tak mi to většinou vadí.

Co bys poradil klukům, kteří si chtějí kytaru koupit, nebo chtějí už lepší, ale zkušenosti postrádají?

Čím jsem starší, tím měním trochu názor. Když čtrnáctiletej kluk začíná, tak by si měl koupit kytaru, která se mu líbí. Je to třeba hloupý, ale to že ta kytara bude pro něj hezká, tak ho bude bavit na ni cvičit. Samozřejmě musí splňovat podmínky, aby to byl hudební nástroj. Ta kytara musí ladit, to je podmínka. Měl by najít někoho, kdo mu kytaru pomůže vybrat, někoho, kdo třeba hraje, nebo požádat prodavače. I když to je někdy problém, protože prodavač chce především všechno prodat. Zkrátka najít někoho, kdo tomu alespoň trošku rozumí a zeptat se zda nástroj ladí. Když je někomu 14 let, je zbytečný kupovat nástroj za 30 000,- Kč, protože neví , co bude za dva roky. Většinou to stejně platí rodiče a byly by to vyhozený prachy.

Zvolil bych nástroj třeba od korejského výrobce, jsou i čeští výrobci a z toho množství by se určitě vybral slušnej, ne drahej nástroj. Čili nástroj, kterej ladí, je hezkej a splňuje nároky žánru, kterej chce hrát. Když někdo chce hrát heavy metal, nebude si kupovat lubovou kytaru. Vedle toho už je tady i literatura, kde se nechá získat spousta informací.

Pokud se jedná o náročnějšího kytaristu, pak ten by měl mít představu o zvuku, kterou by nástroj měl splňovat. Buď si vybere vzor, kytaristu, nebo má sám o zvuku konkretní představu. Pak nezbývá, než jít do obchodu, nekoukat na ceny, ale hrát a vybírat. Najednou zjistí, alespoň já to tak mám, to je to co, hledám. Pak jsem se teprve podíval na cenu a buď jsem kytaru vrátil, nebo koupil, nebo peníze sháněl a pak koupil. Hledal jsem zvukové optimum pro sebe, ne podle to co se říká. Samozřejmě se tady už sleduje i kvalita provedení. Mám třeba Fendra Stratocaster, kterej nehraje nijak zvlášť, ale já ho miluju, protože je můj. Prošel se mnou nejlepší období, je odřenej ode mne, zkrátka mi patří. Nikdy tu kytaru neprodám, protože mně se zvuk toho nástroje líbí.

Jaké kytary máš ty sám?

Tak jednak mám Fendra Sratatocaster, už jsem o něm mluvil. Je trošku upravenej, protože jsem vyměnil snímače. U kobylky je Seymour Duncan Hot Rails (horká kolej) jako mini humbacking, u krku pak taky Seymour Duncan SLL4. Proti původním nejsou ani horší, ani lepší, ale jsou jiný, mají kulatější zvuk. Druhej nástroj jsem si nechal postavit od Petra Jurkoviče a to je kopie kytary Roben Ford (bluesový kytarista). Je z ořechu, javoru, technologie jako Les Paul. Tu mám na jazzovější zvuky, nebo na blues. Pak mám ještě spoustu etnických nástrojů jako brače, čaranda, mandoliny, balalajky. Mám i ještě nějaké touhy, jako dobrou lubovou kytaru, ale pravda je, že kytar by mohl mít člověk nekonečné množství. Pokud se týká aparátů, tak mám combo Rivera 50W. To je malá luxusní americká firma a drahá. Ale po dlouhým hledání jsem zjistil, že mi vyhovuje nejvíc. Je to velmi univerzální spolehlivej aparát. Nejdřív jsem ho měl na test a líbil se mi natolik, že jsem si ho nechal a s dovozcem jsme se domluvili na spolupráci. Pak mám ve studiu spoustu efektů a nějaký krabičky.

Jak se vyvíjelo tvoje komponování?

Začal jsem s reklamní muzikou. Nejdřív jsme pracovali společně s Norbym. Reklama na všelijaký prací prášky. Hudebně je to třiceti sekundová záležitost, která na první pohled vypadá jednoduše. Ale je to docela těžký. Musí to mít začátek, nějaký napětí a konec. Není to zase taková sranda udělat dobrou muziku za 30 sec. Pak jsem začal dělat písničky pro různý lidi. Teď jsem dostal zakázku od kamaráda, sochaře, kterej udělal největší dřevěnou sochu v Český republice za posledních 30 let. Bude obrovská vernisáž a on mě požádal o hudbu. Sehnal sponzora a bude k tomu i symfonický orchestr. Tak pracuju na tom, že dělám jazzrockovou muziku se smyčci a vlastně se na tom učím. Půjčuju si partitury z knihovny, opisuju to, studuju, abych viděl, jakým způsobem aranžovali Mozart a další. Nejsem klasicky vzdělanej muzikant, tak nevím, že třeba horna může znít dobře třeba s fagotem. Mám na to asi rok a baví mě to. Chtěl bych hudbou dát tý soše další rozměr.

S Tomem jsme povídali ještě dlouho i o jiných věcech. O způsobu jakým přistupuje k vlastnímu komponování, o textech, o Ježkovi a W+V, o Nohavicovi, i o zázemí, které člověk potřebuje doma.

A protože jsem Tomovým žákem, hovořili jsme i o školních záležitostech. Na závěr Tom řekl, že největší radost má s mladých kluků kolem čtrnácti let, kteří přicházejí, aby se naučili hrát, i když mají kolem spoustu jiných lákadel. Doba jim nabízí počitače, filmy, hry, ale oni přicházejí za kytarou, a je jich čím dál tím víc. A to je dobrá zpráva pro budoucnost, pro všechny.