Kdybychom o Alexu Skolnickovi řekli, že je „legendárním kytaristou“, nebylo by to žádné přehánění. A to i přesto, že on sám říká, že nikdy neměl takový ten pocit, že „prorazil“. Je to zkrátka muzikant na nekonečné cestě za novými věcmi – stále má pocit, že se má, co učit a stále se snaží posouvat své schopnosti dál. Ale především je jedním z mála muzikantů, kteří se skutečně aktivně věnují zároveň rocku či metalu a jazzu, a to se vší erudicí, která k oběma žánrům patří. Respekt si vydobyl už jako sólový kytarista nekompromisně thrashmetalových, ale vždy melodických Testament. Poté ale udělal odvážný úkrok stranou a ztratil se kdesi v New Yorku, aby se vynořil jako nefalšovaný jazzman. Po čase se „kruhy propojily“ a Alex Skolnick je dnes aktivní, uznávaný a především kreativní v obou žánrech. Ale ani tím pro tohoto sympaťáka s přírodním melírem na hlavě objevování nových hudebních světů neskončilo – jak by měl ostatně brzy ukázat jeho nový projekt zaměřený na akustickou world music. Génius? Opovážlivec? Zřejmě od každého trochu.
Testament, první etapa kariéry Na kytaru začal hrát někdy v devíti letech: „Když jsem hrál asi rok a zjistil jsem, že jsem konečně v něčem dobrý, už jsem se neohlížel zpátky,“ popisuje svou cestu k profesionální kariéře. Ve svých začátcích, když mu bylo 14, bral podobně jako řada dalších známých kytaristů (včetně Kirka Hammeta a Steva Vaie) lekce u Joe Satrianiho. Dnes k tomu říká, že ho jeho technika zpočátku sice trochu ovlivnila, ale „spíše než stylisticky, tyto lekce pro něho byly užitečné především z pohledu rozvoje jeho muzikantské osobnosti“. Tehdy pochopil, že je možné brát hudbu vážně, opravdu se jí věnovat a posunout se dál za takové to puberťácké machrování. Joe Satriani mu zároveň ukázal různorodost hudebních stylů, která Alexe velmi oslovila.
V 16 letech se připojil ke kapele Legacy, aby s ní, v osmnácti letech natočil první album s titulem The Legacy. Deska ovšem již vyšla pod novým názvem skupiny Testament, pod nímž se tato kapela stala jedním z klíčových jmen klasické thrashmetalové scény v hudebně proslulé oblasti Bay Area. Následovala velmi důležitá alba The New Order a Practise What You Preach, která Alex Skolnick dodnes považuje za nejlepší. S albem Souls of Black kapela začala uvažovat o tom, že její zvuk je příliš striktně thrashový a snažila se dosáhnut zvuku, který by byl podle jejich tehdejších slov ne snad ani typicky thrashový, jako spíše „velmi, velmi heavy“. Na těchto nahrávkách se Alex zapsal do dějin metalu geniálními melodickými sóly ve skladbách jako Over The Wall, či v titulních skladbách Practice What You Preach a Souls of Black.
Vyvrcholením a pro dlouhá léta zároveň konečnou bylo album The Ritual, na kterém exceloval geniálními melodickými sóly – důkazem budiž skladby jako Electric Crown či pomalá Return To Serenity. Dodnes se říká, že kapela na tomto albu nebyla nadšená z toho, že nebylo laděno tak „heavy“, jak by si její členové přáli a že to byl ústupek Skolnickovi, který měl nad deskou větší kontrolu. „Nevím, proč to lidé říkají. Pokud přítomnost harmonie, melodie, dynamiky a struktury skladeb znamená, že hudba není dostatečně „heavy“, tak mají asi pravdu. Ostatní v kapele však nemuseli dělat nic, co by nechtěli, a jestli byl někdo příliš zdrženlivý, pak jsem to byl spíše já. Ale stejně to nefungovalo,“ myslí si dnes. Ačkoliv se na albu objevil výborný materiál, reakce byly smíšené a v kapele to trochu skřípalo. V souvislosti s měnícím se a vyvíjejícím se vkusem Skolnicka tak záhy došlo na jeho překvapivý odchod.
Následně pak na krátko nahradil zesnulého Crisse Olivu v proslulých Savatage, s nimiž nahrál album Handful Of Rain, i když skladatelsky se na něm nepodílel. „Chtěl jsem nahrát alespoň jedno metalové album, kde bych nebyl utopený a lidé mě mohli opravdu slyšet,“ komentuje. Avšak s rolí pouhého najatého hráče se stejně nikdy nesmířil. Odtud se již ovšem začala psát další – podstatná – kapitola jeho kariéry.
Cesta k jazzu
Na otázku, kdo je pro Vás „kytarový bůh“, Alex odpověděl: „Je jich hned několik. Ale kdybych měl ukázat alespoň na některé, pak jsou to Eddie Van Halen v letech 1978 až 1984, Jeff Beck a Pat Metheny. Tito chlapíci nikdy nevyhořeli a zdá se, že s přibývajícími roky jsou jen lepší a lepší.“ Mezi alby, která na něj měla zpočátku vliv, jmenuje třeba první Van Halen, Hendrixův Electric Ladyland, Beckovo Blow By Blow, Ozzyho Diary Of A Madman nebo i The Wall od Pink Floyd. Úplně na začátku jej prý oslovili i Kiss.Později, když si ale oblíbil jazzovou hudbu, to byly třeba Elegant Gypsy od Ala DiMeoly, od Milese Davise pak We Want Miles s Mikem Sternem u kytary nebo The Incredible Jazz Guitar Of Wes Montgomery, Methenyho Question & Answer či deska So Near, So Far, na které hrál po boku Joe Hendersona kytarista John Scofield.
V době, kdy začal koketovat s jazzem, měl na Alexe Skolnicka velký vliv zejména Miles Davis. Právě jeho hudba mu v osmnácti letech otevřela cestu k jazzu úplně poprvé: „Líbilo se mi, že Miles Davis byl schopen prolomit jakékoliv pravidlo – snadno dokázal měnit styly a klidně riskoval, že si odcizí fanoušky a dokonce i své největší přívržence, nestaral se nikdy o popularitu, politickou korektnost a hraní různých her, aby si zajistil úspěch,“ říká s obdivem. Stejně tak mu imponovalo, že nikdy netíhl k přetechnizovanosti, snaze hrát co nejrychleji, a přesto patřil k nejvýraznějším muzikantům všech dob. „To byla cenná lekce,“ dodává.
Dnes podle svých slov rád poslouchá například Billa Frisella – a více než jeho jazzová alba, mu imponují Frisellovy nahrávky v Americana stylu, jako jsou Nashville, Disfarmer, či Ghost Town. Nevynechává ani Johna Scofielda – například na albu trumpetisty Cheta Bakera You Can’t Go Home Again, kde hraje také saxofonista Michael Brecker a pianista Richie Beirach, s nímž Skolnick studoval na The New School v New Yorku. Navíc neodmítá ani vliv svých současníků a následovníků. Často zmiňuje trio dnes již nežijícího inovativního švédského pianisty Esbjörna Svenssona. Když prý poprvé viděl akustické duo Rodrigo y Gabriela, omráčilo ho, že jako jeden ze svých vlivů uváděli tito muzikanti právě ranné věci skupiny Testament. Nejenže to považoval za poctu, ale i za určité zadostiučinění a snad poprvé v životě měl pocit, že možná nebyl takový blázen, když měl rád jazz a přitom hrál v metalové kapele. Tvorba Rodrigo y Gabriela samozřejmě ovlivnila zpětně i Skolnicka.
Ale vraťme se do doby, kdy se na chvíli rozhodl odsunout metalovou hudbu na vedlejší kolej. Postupem času začal znít Alexi Skolnickovi v hlavě stále více jazz a po skončení první metalové fáze se vrhl do těchto vod naplno. Prvním z jeho projektů v této etapě byl Skol-Patrol, který popisoval jako funky, jazz–fusion kapelu inspirovanou do jisté míry akčními a dobrodružnými filmy a TV seriály o policajtech z ranných 70. let. V rámci tohoto projektu vydal v roce 1997 jedno stejnojmenné album. Velmi zajímavým projektem bylo dále trio Attention Defficit s geniálním basistou Michaelem Manringem a bubeníkem Timem Alexandrem, v té době známým z Primus. Z této spolupráce vzešly dvě nahrávky – Attention Deficit (1998) a The Idiot King (2001).
Důležitým momentem jeho jazzového vývoje bylo, když se Skolnick v roce 1998 přestěhoval ze západního pobřeží do New Yorku, aby zde studoval jazz na New School Universtity. Tady měl možnost se naplno ponořit do hudby, která ho už řadu let fascinovala. Do jazzu chtěl proniknout opravdu hluboce. „Studium s muzikanty, jako byli George Garzone, Vic Juris nebo Reggie Workman hodně rozšířilo všechno, co jsem jako hráč uměl a pomohlo mi to se rozvinout v něco nového. Potřeboval jsem pár let, kdy jsem byl skutečně jen jazzmanem a soustředil jsem se pouze na to. Nic jiného mě v té době nezajímalo. Až když jsem tomu věnoval potřebný čas, dokázal jsem uvažovat o tom, že bych se třeba ohlédl zpátky za metalem nebo k jiným stylům,“ vysvětluje.
Dodnes se Alex snaží cvičit každý den, samozřejmě ale nemá pevný režim, cvičí podle toho, jaká práce na něj právě čeká – koncerty, zkoušky, nahrávání. „Vždycky je něco nového, co může člověk cvičit. Důležité je, abyste cvičili hudbu. Je velmi snadné uvíznout v technice, teorii atd. Vždycky natrefím na nějaký lick nebo part, který se mi líbí, naučím se jej a ten mě nasměruje na to, na čem mám pracovat. Jeden z příkladů: Al Di Meola má skvělé rychlé pasáže na albu Elegant Gypsy. Vždycky jsem si je zpomalil, zaměřil se vždy na jeden z nich a ten mě inspiroval ke spoustě nových nápadů a variací. To můžete dělat s jakoukoliv muzikou podle toho, na jaké jste úrovni. Muzikanti world music mě ovlivnili v tom, že umím hrát rychle na elektrice i akustice. Byla vždy větší zábava začít s lickem, který měl nějakou etnickou příchuť a na něm pracovat, než se potit nad nějakým mechanickým cvičením z knížky nebo výukového materiálu.“
Zpočátku přitom neuměl ani teorii a naučil se hrát i bez ní, ale když do ní pronikl, udělalo to z něj prý lepšího hráče („ne že neexistovali fenomenální hráči, kteří ji neznají, ale Eddie Van Halen nebo Wes Montgomery jsou spíše výjimkami než pravidlem“).
„Dříve jsem míval určitou rutinu – chvíli akordy, pak chromatická cvičení. To už ale dlouho nedělám a mám pocit, že jsem na tom teď lépe. Tedy přesněji řečeno, do určitého momentu bylo důležité takto postupovat, ale v jistém bodě musíte dospět. Teď když cvičím, hledám si věci, které jsou pro mě výzvou – třeba určité licky. Je pár takových, které cvičím už roky a pořád je to výzva,“ vysvětluje svůj přístup. Má jich prý plný sešit, takový svůj deníček – je v něm třeba lick ze sklaby Spain od Chicka Corei, něco ze skladby Joshua od Scofielda z alba s Joe Hendersonem atd. Co se týká akustické kytary, Alex Skolnick používá ponejvíce hybrid picking, trsátko plus prsty. „Je pro mě těžké hrát bez trsátka. Zkoušel jsem to, ale vždycky přijde moment, kdy ho potřebuji. U akustického projektu, na kterém teď pracuji, ale nechci být držením trsátka limitován. Navíc někteří z mých nejoblíbenějších britských kytaristů – Jeff Beck a Mark Knopfler – hrají prsty,“ vysvětluje. „Tak jak jste jako kytaristé vychovaní, s tím už pak jdete i dál. Nikdy jsem klasickou kytaru formálně nestudoval, i když si teď možná přeji, aby tomu tak bylo. Ale zase: technika, kterou mám, mi umožňuje tvořit hudbu, kterou hraji.“
A jeho rada pro skládání? „Je těžké napsat cokoliv dobrého, ať riff, sólo nebo celou skladbu.“ Třeba pro metalová sóla radí vyzkoušet módy jako frygický, lokrický, harmonickou moll nebo zmenšenou stupnici. „Klíčem je složit jich hodně, spoustu toho vyhodit, ponechat ty nejlepší části a ty dotáhnout do konce,“ říká upřímně. Pak už je to zkrátka jen o vycvičeném uchu a rozpoznání těch dobrých momentů. Spoustu času sám strávil komponováním sól – jeho učitel Charlie Banacos po něm při studiu jazzu chtěl, aby komponoval sóla pro jazzové standardy s použitím postupů, které se právě učili, nebo licků, které si stáhl do transkripcí. A dodnes to dělá tak, že než jde do studia, připraví si sólo pro alespoň jeden refrén některé ze skladeb, aby se měl od čeho odrazit.
Alex Skolnick Trio
Nejenže Alex dostal na newyorské New School odpovědi na své muzikantské otázky a rozšířil si svůj harmonický a melodický slovník, ale také zde začal psát další kapitolu své kariéry. „Když jsem dal dohromady své trio, spousta lidí si myslela, že jsem blázen a někdo si to i dál myslí. Na rockové straně se předpokládá, že je v pořádku mít rád jazz, ale nečeká se, že byste jej hráli. A na jazzové straně si lidé říkají, že snad zkouším strčit do kapsy Methenyho, ale nemám šanci. Ale to není důvod, proč to dělám, netvrdím, že znovu objevím jazzovou kytaru. A nemyslím si, že ani kdokoliv z těch, kdo tuto muziku hrají celý život. Chci hrát hudbu, která odráží můj vkus – to, co poslouchám. A kdysi jsem si zkrátka uvědomil, že více než 50% z toho je jazz, tak proč se ho nepokusit včlenit do mé vlastní hudby?“ Těmito slovy Skolnick popisuje začátky další důležité etapy.
Zformování jazzového tria bylo podobně, jako spousta jiných momentů ve Skolnickově kariéře, podle jeho slov neplánované. „Bubeník Matt Zebrowski a já jsme se potkali, když jsme se oba rozhodli přestěhovat do New Yorku a studovat jazz na New School University. I když mezi námi byl 10letý věkový rozdíl, měli jsme společného více, než většina ostatních ve škole a nebyli jsme ve svém hudebním vkusu omezení. Oba jsme si chtěli užít hraní hudby, která by obsahovala jazzového ducha, kterým jsme byli obklopeni, ale bez jakýchkoliv hranic. Původně jsme chtěli jen sem tam odehrát nějaký příležitostný gig v okolí New Yorku,“ vysvětluje. „Takových projektů je tam spousta – sejdete se jen proto, abyste si zahráli, nemyslíte hned na hudební byznys a neřešíte dlouhodobé plány. Stala se z toho ale moje nejlepší – na improvizaci založená – hudební zkušenost, jakou jsem kdy měl. Reakce byla skvělá a v určitém bodě tak dávalo smysl za tím jít a zkusit, kam se to až dá dovést.“ Basistů se v triu vystřídalo více. Poté, co první z nich, byť vynikající kontrabasista, odešel do jakési indie rockové kapely, po čase v kapele zakotvil Nathan Peck, který do tria zapadl naprosto dokonale.
Velkou pozornost si ale získal už prvním albem tria Goodbye To Romance: Standards for a new Generation (2002). Přišel totiž s velice originální – chce se říci až geniální – myšlenkou předělat do formátu kytarového jazzového tria a instrumentálního aranžmá řadu rockových a heavy metalových hitů – vrátil se tak zcela originálním způsobem ke svým původním vzorům počínaje Kiss, přes Black Sabbath, až po Scorpions – kde samozřejmě nemohla chybět proslulá balada Ozzyho Osbourna a Randyho Rhoadse, která dala celému albu název. V podobném duchu pak pokračoval i na albu Transformation (2004), ale na následujícím Last Day in Paradise (2007) už si dodal tolik odvahy, že vedle několika předělaných rockových hitů nabídl i pěknou řádku vlastních kompozic.
Zatím poslední album Veritas (2011) se dá považovat za nejodvážnější, je to určitý odklon od tradičního jazzového pojetí, jaké převažovalo na prvních deskách. Skolnick zde přiznává všechny své vlivy – na jedné nahrávce se mísí odkaz hráčů jako Jeff Beck, Jimmy Page nebo John Coltrane. Navíc dosud v nejmenší míře spoléhá na jazzové předělávky rockových hitů, fakticky je tady jediný, a to baladická Fade to Black od thrashových veteránů (kdysi možná souputníků) – skupiny Metallica. A album zní dosti uvolněně, různorodé kompozice dávají hodně prostoru pro improvizaci. Přitom se ale neštítili ani overdubbingu – i k němu přistupovali jako k jednomu z prostředků experimentování a překročení hranic tradičního jazzu. Podstatná část alba je ale i nadále triem hrajícím naživo. „Ne sice v jedné místnosti, ale měli jsme spolu dobrý oční kontakt“, vysvětluje Alex. Je tam ale třeba i úplně improvizovaná skladba – nahráli jich prý ve studiu hned několik, ale když se rozhodoval, kterou dát na desku, kritérium prý bylo jediné: „Interakce. Na dalších nahrávkách byl třeba skvělý moment u basy, nebo se mi líbilo něco, co jsem zahrál já, ale zvolili jsme tu, kde všechny nástroje fungovaly dohromady.“
Třeba basista hraje na kontrabas také smyčcem, protože mu Skolnick napsal několik melodických partů. I to se dá považovat – po jazzových aranžmá rockových a metalových skladeb či použití distortionu na první desce – za další překročení zavedených mantinelů. „Myslím, že otevřít se různým nápadům – třeba aby basa hrála melodii, nebo ji hrála společně s kytarou – dělá věci zajímavějšími. Něco podobného jsme udělali i s bicími, například když hrají sólo uprostřed namísto na konci, jak bývá zvykem,“ podotýká rocker a jazzman v jedné osobě. „Kontrabas je obrovská, strach nahánějící věc. Líbí se mi jeho zvuková barva i to, kolik dává možností, ať se na ni hraje prsty nebo smyčcem.“
„Chtěl jsem, aby to byla muzika, která se mi líbí, něco, co bych si pustil jako první věc po ránu. Je v ní všechno od Keitha Jarretta po Billa Frisella, E.S.T. a po Bachovy Invence. Mám rád hudbu, která nabíjí, inspiruje, je velmi jasná a stimuluje. Je to něco, co se mi líbí na tom typu alb, která zní příjemně teple, intimně a přímě. Třeba speed metal slouží jinému účelu, ale není to něco, co bych si pustil jako první po ránu.“ Zajímavé je, že velká část desky vznikla v tourbusu během evropského turné s Testament, které absolvovali po boku Megadeth a Judas Priest. „V noci jsem hrál hlasitou, agresivní muziku a pak přišlo mírumilovné ráno, kdy všichni ostatní spali a já jsem skládal. Rozhlížel jsem se z okýnka po horách, přes které jsme často jeli a bylo to úžasné. Myslím si, že právě ta rána hudbu na této nahrávce nejvíce ovlivnila,“ říká.
V této etapě už si trio získalo docela slušný věhlas a hodně jim pomohlo koncertování s akustickým kytarovým duem Rodrigo y Gabriela, které se v té době těšilo obrovskému zájmu. Element improvizace se vůbec stal jedním z nejdůležitějších prvků Skolnickovy hudby. Příliš dokonalých nahrávek, které téměř ztrácí lidský element, což je právě ten moment, který dělá hudbu skvělou, je prý v dnešní době více, než dost. To je také jeden z důvodů, proč se vydal na cestu profesionálního improvizátora, kterému jde o sebevyjádření na hlubší, lidštější úrovni. Když se ho ale ptali, co ho baví hrát nejvíc, odpověděl prostě: „Dobrý, otevřený jam, kdy není jisté, kam to povede. Ať je to akustický jazz nebo řvoucí metal, mám rád spontánnost jammování.“
Planetární koalice
Za svou kariéru si už Alex Skolnick splnil řadu snů, zahrál si třeba s triem dnes už zesnulého Les Paula, jehož hudbu (nejen kytary) má hodně rád. V roce 1995 si zahrál jeden koncert s Ozzym, když se na čas vydal vlastní cestou Zakk Wylde. Z tehdy zvažovaných kytaristů byl zřejmě jediný, koho s sebou vzal do Anglie na křest ohněm na neoficiálním (neoznámeném) koncertě a dokonce mu prý tehdy řekl, že ho bere do kapely. Na konec si však na turné vybral Joe Holmese, kterého ale tak jako tak brzy nahradil starý dobrý Zakk. Spoustu let si přivydělával koncertováním s rockovým uskupením TransSiberian Orchestra, které je v Americe nesmírně populární a dalo mu příležitost zahrát si před desítkami tisíc lidí. Vydal dokonce vlastní instruktážní DVD pro vydavatelství Rockhouse Method a nedávno také knihu Geek to Guitar Hero, v níž se můžete o jeho kariéře a osobě dovědět mnohem více.
Jakmile si splnil svůj sen naučit se hrát jazz a vydal první alba svého tria, znovu se otevřel také metalovému světu. Začalo to tím, že kývl na nabídku nahrát sóla ke starým skladbám, které bývalí kolegové z Testament chtěli nahrát s moderním zvukem. Po úspěchu výsledného alba First Strike Is Deadly souhlasil s absolvováním turné a vzhledem k tomu, že vztahy se s lety urovnaly a kapela po letech zaznamenala velký zájem staronového publika, spolupráce pokračovala a alba The Formation of Damnation (2008) a Dark Roots of Earth (2012) vzbudila pozitivní ohlas u kritiky i fanoušků. A tak se mu daří obě tváře své muzikantské osobnosti vyvažovat. Dnes panuje mezi všemi stránkami tohoto všestranného kytaristy jakási rovnováha. Díky jeho dalším aktivitám mu už ani nemusí vadit, že během hraní s Testament, kde dominují riffy Erica Petersona a zpěv Chucka Billyho, je pořádně slyšet vlastně jen během svých sól. „Výlety do jazzu jsou pro mě vlastně jedinou cestou, jak hrát nadále i v Testament. Je to spousta legrace, hrát pro spousty skvělých fanoušků, kteří mají v sobě tolik energie. Ale jako muzikant si nedokáži představit, že bych dělal jenom to. Potřebuji mít i další projekt, kde je mě slyšet po celou skladbu a můžu rozvíjet další barvy, rytmické a harmonické nápady, improvizaci a dynamiku,“ vysvětluje.
Kdo by měl pocit, že toho má Alex Skolnick na kontě až až, hlavně z hlediska žánrové pestrosti, byl by možná překvapený zjištěním, že ani tím nehodlá škálu otevřených projektů uzavřít. A nejen to, vrhl se zase někam úplně jinam, do vod akustické hudby.
„Akustická kytara byla vždy velkou součástí mé hudební palety, ale z nějakého důvodu zůstávala tato stránka mé hry vždycky schovaná někde na půdě. Přitom velká část mé techniky jako takové byla výsledkem toho, že jsem doma poslouchal své oblíbené akustické mistry, jako jsou Django Rheinhardt, Paco De Lucia, Al Di Meola, John McLaughlin, a aplikoval jsem tytéž licky a vzory na elektrickou kytaru. Už jsem si ale dlouho představoval, že bych mohl udělat album s akustikou v hlavní roli, nejen jako doplňkovým nástrojem,“ říká ke vzniku zcela nového projektu.
A tak dal dohromady projekt s názvem velmi příhodným, Planetary Coalition. A nejde o jen tak obyčejnou záležitost, opět to uchopil po svém. Rozhodl se spolupracovat s muzikanty z celého světa – od Afriky přes Střední Východ po Latinskou Ameriku. Nejde v tomto případě ani tak o jazz jako o, dá se říci, akustickou world music s velkou porcí improvizace. Ačkoliv zprvu nebylo jisté, kam to povede, koncem loňského roku měl jasno v tom, že svoji vizi dotáhne do podoby alba. Podílet se na něm bude kolektiv etnicky různorodých vlivů a hudebníků, kdy jádro tvoří newyorská kapela, a ta si ke spolupráci přizve talenty z celé planety – k plánovaným hostům patří třeba Rodrigo y Gabriela z Mexika, obdivovaný kubánský bubeník a perkusionista Horacio „El Negro“ Hernandez či Adnan Joubran, palestinský hráč na oud žijící v Paříži, známý ze uskupení Le Trio Joubran.
Teprve pak, až bude mít za sebou projekty s elektrickou kytarou, jazzovou a akustickou kytarou, prý totiž bude mít pocit, že je obrázek jeho muzikanstké osobnosti kompletní. Jazz, metal a koneckonců i world music mají totiž přece jen něco společného – jsou to vlastně všechno žánry mimo mainstream, experimentují s výrazovými prostředky, které by třeba v pop music nebyly přijatelné. A ačkoliv typicky hlavně v metalu i jazzu se podle Alexe najdou úplně stejně tvrdohlaví puristé, vedle nich existuje spousta umělců, kteří se nebojí překračovat hranice, a fanoušků, kteří jsou ochotní jim naslouchat. Fanoušků, kteří jsou nezávislí a nenechají si hudebním průmyslem mluvit do toho, co mají poslouchat. A těm všem má Alex Skolnick co nabídnout. „Testament mi dává možnost komunikovat vysoce energickou, hlasitou hudbou, která jede pořád na maximum. Trans-Siberian Orchestra mi poskytl zkušenost hraní pro 14 000 lidí, kteří se v určitý moment všichni dívali jen na mě, a se speciálními hosty, jako byl Roger Daltry, jsem měl možnost začínat před nimi skladbu Pinball Wizard od The Who, nebo hrát Roundabout od Yes po boku Jona Andersona. A konečně Alex Skolnick Trio mi poskytlo možnost ukázat se jako skladatel, lídr kapely, producent, improvizátor, frontman a všechno ostatní, co by nikoho nenapadlo, když jsem v 16 letech přišel k Testament,“ shrnuje svou dosavadní kariéru, která rozhodně není uzavřená dalším kapitolám.
Nástroje staré i nové
Jeho první kytarou byla levná akustika s nylonovými strunami z garážového výprodeje. Byla prý strašná. Pak si ale našetřil na svoji první skutečnou kytaru – Les Paul Standard z konce 70. let. Dodnes lituje, že ho prodal.
V současné době se Mr. Skolnick na veřejnosti ukazuje nejčastěji s výbavou, kterou má předepsanou jako povinnou. Řadí se totiž k početné skupině hráčů, kteří se mohou pochlubit svými vlastními signature modely, ale oproti většině jiných má jak svoji „vlastní“ kytaru, tak aparaturu, která nese jeho iniciály.
Zatím nejnovějším přírůstkem do jeho arzenálu je signovaná kytara značky ESP. Skolnick si značku ESP původně ztotožňoval s různými „špičatými“, supermetalovými tvary, ale zlom nastal, když zjistil, že se jedna z jejich částí zabývá výrobou velice tradičně vypadajících nástrojů. Je docela vtipné, že – jak sám říká – „když mi ESP nabídli, že mi postaví signovaný nástroj, byl jsem trochu skeptický, a to ze dvou důvodů. Zaprvé se ze mě během posledních let stal nadšenec do vintage kytar, které představují standard, kterému je pro kteréhokoliv výrobce těžké dostát a zvlášť pro ty, jejichž historie se začala psát až po roce 1970. Zadruhé, to, co mi bylo slíbeno, odpovídalo skutečně velkým požadavkům: Postavit novou kytara stejných kvalit, na jakou jsem si zvykl, ale se svěží a moderní estetikou, variabilitou a velkou odolností. Nadchlo mě, že to skončilo úspěchem na všech frontách.“
Obecně je jeho preferovaným „typem“ kytary Gibson Les Paul, což se projevilo už při jeho předešlé spolupráci, kdy mu u nás celkem neznámá americká firma Heritage vyrobila signature model vycházející právě z tohoto tvaru. A když prý zkoušel prototyp nové kytary ESP poslepu a porovnával ji s originálním Les Paulem a svojí signature kytarou Heritage, dospěl k závěru, že všechny tři kusy patří do stejné ligy.
Co se týká kytar ESP, za zmínku stojí zejména sázka na mahagonové tělo se svrchní javorovou deskou – kytara se vyrábí ve stříbrném sunburstu a v dokonalém provedení s horní deskou z žíhaného javoru, punc originality nástrojům dodávají polohové perleťové značky s emblémem AS v kruhu na 12. poloze. U jednoho z těchto modelů jsou použity snímače Seymour Duncan SH-1 a SH-4, ten stříbrný však nese snímače Seymour Duncan AS Signature, Skolnickův model, který (zatím) není samostatně ke koupi. Kupodivu nikdy nepřišel na chuť aktivním snímačů, když jej nutili hrát na jeho jediném koncertě s Ozzym na EMG, moc se mu nelíbily. „Nechci nikoho odrazovat, možná z nich ostatní ten zvuk umí dostat, ale mě zněly pokaždé dost podobně, navíc mám rád trochu větší dynamiku a individuální projev,“ podotýká.
Dlouhou dobu ale byly jeho hlavními kytarami zmíněné nástroje značky Heritage, která mu tehdy také připravila signature kytary na míru. Ke stálicím v jeho arzenálu tak patří první prototyp Heritage H150 Skolnick Signature #1. Jednalo se o variace na téma Gibson Les Paul, ostatně byly vyráběny ve staré továrně Gibsonu v Kalamazoo v Michiganu. Firmu Heritage prý totiž založilo několik dřívějších pracovníků firmy Gibson, kterým nebyla příliš blízká moderní masová produkce v Nashvillu, a zachránili starou továrnu před demolicí. „Bylo to jako mít signature Les Paula vyrobeného v původní fabrice!“, říkal o ní. Nešlo ale o striktní endorsement, vždy hrál také na jiné nástroje. K jeho oblíbeným patří třeba také značky Godin – konkrétně model 5th Avenue Archtop či Multiac 10 String, ale má i jejich Inuk Ambience Steel. V jazzovém triu používá lubovou (hollowbody) kytaru Heritage H575 nebo akustické kytary Yamaha LJX26C a Yamaha NCX2000R.
Z těch zmiňovaných klasických nástrojů, které se staly v posledních letech jeho vášní, má ve své sbírce například reissue model Les Paul Gold Top 1960 koupený v 90. letech – ten by si prý vybral, kdyby si mohl nechat jedinou kytaru. Les Paul je zkrátka jeho model, hrál na něj s Ozzym, s triem Les Paula, nahrál na něj řadu důležitých nahrávek a má ho prý od samotného Les Paula i podepsaný.
Dále má jazzový nástroj Gibson L5 z roku 1976, Fender NoCaster ’51 nebo dvoukrký Gibson SG Doubleneck’04. Vlastní třeba i Fender Stratocaster 57 reissue, ale připouští, že i když jsou to výborné nástroje, používá je spíše na méně známé, lokální záležitosti či sessions, kde tento zvuk vyžadují. Sám ale preferuje tlustší zvuk a rezonanci Les Paulů. Nelze ale nezmínit, že během první fáze kariéry v Testament preferoval kytary Ibanez, konkrétně modely S540SLTD.
Jako správný jazzman – a zároveň jako celá řada dalších technických rockových kytaristů – používá trsátka Dunlop Jazz III (Tortex), která jsou svými malými rozměry a tvrdostí ideální pro precizní hru.
U strun Alex sází na D’Addario – na elektrické kytary navíjí XL Nickel Wound .012–.054, na lubové EHR 360 Halfwounds .013–.056 nebo EHR350 .012-.052 s vinutým G, z kabelů používá Monster Cables a Planet Waves.
Zesilovače a efekty
Dlouhá léta byl Skolnick zastáncem zesilovačů Marshall. Vystřídal modely jako Mode IV, JCM 900 nebo 2000. Třeba na legendárním albu Testament The New Order použil prý (asi) JCM 800 s Tube Screamerem plus preamp ADA MP1. Naproti tomu na Dark Roots of Earth používal zesilovače Engl a Soldano (to pro cover verze). Třeba v době Skol-Patrol hrál na kombo Rivera 212.
Už delší zkušenosti má se značkou Budda (patří pod Peavey), na nahrávce Veritas použil zesilovač Budda V40 Series II Superdrive, i když nebyl jediný – střídal jej se zvukem klasického aparátu Fender Vibrolux. „Použili jsme kombinaci různých kytarových mikrofonů na obou zesilovačích i prostorové mikrofony, pak jsme hledali kombinace, které se hodily pro ten který song,“ popisuje.
Před pár lety se však se značkou Budda spojil, aby s ní spolupracoval na návrhu lampového zesilovače, který poprvé spatřil světlo světa začátkem loňského roku. „Ačkoliv netuším nic o elektronice, tito chlapíci byli schopni vyladit tón zesilovače podle mých neodborných popisů tak, že si poslechli mé oblíbené kytarové party od jazzu po thrash a všechno mezi tím – včetně mých nejoblíbenějších tónů ze starého Ozzyho, Van Halen, či Metallicy,“ popisuje Alex vývoj trojkanálového lampového zesilovače, který nese název Budda AS Preceptor Alex Skolnick Signature a pokrývá tónovou škálu od čistých zvuků, přes klasické rockové polohy až po metalový nářez a chválu prý sklízí nejen od kytaristů ale i od studiových inženýrů a koncertních zvukařů. Je to kombinace vintage zvuku a moderního high gainu ve velmi všestranném, různými vychytávkami nadupaném, ale snadno ovladatelném provedení.
A na závěr ještě telegraficky efekty: Skolnick používá mimo jiné hlavně Dunlop MXR Phase 90 a Carbon Copy, Line 6 DL4, A/DA Reissue Flanger, Boss DD-20 Digital Delay, Ibanez Tube Screamer nebo Jam Pedals Tube Dreamer, Ernie Ball Volume Pedal, ladičku a šumovou bránu Boss. Z nich pouze digitální delay má prý zapojený v efektové smyšce, zesilovače. Jinak na pódiu využívá bezdrátový systém Shure a in-ear monitory Ultimate Ears. Ty má přizpůsobené na své uši a používá systém, který mu umožňuje poslouchat zároveň zvuk ze sluchátek a zvuk z okolního prostředí.