Barrett/Gilmour/Pink Floyd

Od blues ke hvězdám - 1. část

Zdravím vás, milí přátelé a obdivovatelé staré poctivé muziky. Zase jsem se poněkud odmlčel, snad i více než bych chtěl. Měl jsem totiž malé dilema, kam směřovat náš seriál. Název Od Blues ke hvězdám je tak trošku limitován. Pochopitelně nic proti blues nebo hudbě z něho vycházející, ale co se jmény jako Syd Barrett, Dave Gilmour, Steve Howe, Pete Banks, Mark Barre, Frank Zappa, Eddie Van Halen, John McLaughlin, ale i Brian May, Carlos Santana, Mick Box či Ritchie Blackmore? Pravda, téměř všichni si blues určitě „zahráli" nicméně není to jejich hlavní doména a ve svých kytarových stylech se promítá mnohem více hudebních vlivů než jen blues - např. jazz, klasika, latinsko-americké rytmy atd.

Samozřejmě neříkám, že bych se už nikdy nevrátil ke kytaristům, kteří vliv blues využívají dodnes (tedy pokud ještě žijí). Za všechny jmenujme černošské kytarové legendy B.B.Kinga, John Lee Hookera a Muddy Waterse. K těm a jistě i k jiným se budu určitě čas od času vracet, ale nesmím zapomenout také jména, která nemalou měrou spoluutvářela dějiny nejen kytarové hudby. Ano, spousty kytaristů jsou téměř nerozdělitelně spjati se svými pěveckými, klávesovými či basovými kolegy. Mnohdy jde dokonce o tak neuvěřitelnou či dokonalou symbiózu, že si je málokdo umí představit bez nich. Například May-Queen, Howe-Yes, Barre-Jethro Tull, Blackmore-Deep Purple nebo Barrett/Gilmour-Pink Floyd.

Kým jsem se rozhodl začít, je už z názvu patrné. Poslední krok, který mě definitivně přesvědčil, byla další z monstr-akcí nazvaná Live 8, která proběhla v červenci tohoto roku. O co šlo snad nemusím rozebírat, jako spíše to, že hlavním „tahákem" bylo vystoupení kapely Pink Floyd v jejich nejslavnější sestavě, která takto naposledy vystoupila před dvaadvaceti lety.

Zážitek to byl skutečně skvělý, ale o tom ještě později. Nejdříve se musíme podívat na začátek...

Začátek a vlastně i tvorba kapely Pink Floyd až do dnešních dnů se téměř neobejde bez jejího prvního a možná i nejsilnějšího impulsu v podobě kytaristy, zpěváka a skladatele Syda Barretta. Proto mi ho dovolte nejdříve trochu představit.

Syd Barrett, vlast. jménem Roger Keith Barrett, se narodil 6.ledna 1946 v slavném „studijním" městě Cambridge. Tam také vystudoval. Od útlého věku se věnoval umění. Nakonec však převážila hudba a malování což byla odvětví, kde mohl využívat experimentální prvky. Ve třinácti letech vstoupil do své první kapely jež nesla jméno Geoff Mott And The Mottoes. O tři roky později však raději cvičil a nikde nehrál. O přestávkách ve škole se svým kamarádem Davidem Gilmourem (pamatujme si to) hledali možnosti využití elektrické kytary. Dave byl na kytaru mnohem dál než Syd a tak ho vlastně učil. Tady narážíme na první, velmi rozšířený omyl a to ten, že téměř ve všech encyklopediích či učebnicích se ve spojitosti s experimentální hrou (přesněji jde o glissanda a využití nekytarových součástí jako pomůcky při vytváření zvuku) na kytaru uvádí jméno Syd Barrett. A po něm převzal a zdokonalil takovou hru Gilmour. Což není zas tolik pravda. Sám Gilmour sice solidárně říká, že jde o společné dílo, ale sám Barrett ve světlejších okamžicích svého schizofrenického mozku udává Gilmoura.

V sedmnácti letech se Syd přestěhoval do Londýna, kde potkává Boba Closeho, Rogera Waterse, Ricka Wrighta a Nicka Masona. Což je vlastně prazačátek Pink Floyd.

Tři studenti architektury, Waters, Mason a Wright zakládají kapelu Sigma 6. Jak čas postupoval, jméno skupiny se neustále obměňovalo (byla tam taková jména jako Megadeaths aj.) až se dostaneme ke jménu Abdabs (Machři). Tou dobou už Waters a Mason bydleli společně v jednom bytě a zanedlouho se tam zastavili dva muzikanti, kytaristé, kteří chtěli hrát ve skupině. Jedním z nich byl kytarista odkojený klasikou Bob Close a tím druhým byl náš známý Syd Barrett. Právě Syd se stal díky svému vynikajícímu smyslu pro improvizaci, zanedlouho hlavním mozkem Abdabs. Kapela hrála, jako spousty jiných té doby, převzaté skladby. Ovšem, Syd chtěl hrát styl, který by lépe vyhovoval jeho improvizačním schopnostem a také se mu přestal líbit název skupiny. Proto pojal myšlenku, že budou hrát cosi jako blues, ale jinak.

Co z toho vzniklo snad nelze vyjádřit slovy. Jazzové a bluesové transpozice prokládané volnými kytarovými vstupy, kde Syd zkoušel hrát na kytaru pěstmi, zapalovačem nebo přejížděl kytarou po mikrofonním stojanu, páskem od kalhot a později bičem mlátil do strun a podobné „šílenosti"(zuby, smyčec a tříštění nástrojů už byly zadané). S tím korespondoval i nový název skupiny The Pink Floyd Sound. Čili zvuk Pinka (Anderson) a Floyda (Council) což byly dvě bluesové veličiny z Georgie v USA. Těmito počiny ovšem znechutili hudbu Closemu, který také zanedlouho odešel, takže se skupina ustálila v obsazení: Syd Barrett – zpěv, kytara; Roger Waters – basa, zpěv; Rick Wright – klávesy a Nick Mason – bicí. Nu, a první legendární sestava je na světě! Netrvalo dlouho a pověst koncertů skupiny se roznesla. Dostala nabídku nahrát skladbu, která vyšla v roce 1967 pod názvem Arnold Layne. Malá zajímavost; prý jde o skutečný příběh muže jež kradl dámské spodní prádlo z prádelních šňůr... V tom samém roce ještě vyšla skladba See Emily Play. Obě skladby si vedly více než dobře a tak vývoj událostí směroval k uzavření kontraktu s EMI. Pod modifikovaným názvem Pink Floyd vyšlo ještě v tom samém roce první, regulérní album s názvem The Piper At The Gates Of Dawn (Pištec u bran svítání).

Než se dostaneme k tomu jak toto album zamávalo s rockovou historií, podíváme se na samotné nahrávání.

Už jsem zmínil rok natáčení, ale nezmínil jsem místo, které zní, ABBEY ROAD. Vskutku legendární nahrávací studio. Zde natáčeli kapely nebo umělci jako: Rolling Stone (alespoň v počátcích), Jeff Beck a hlavně Beatles. A právě „brouci" právě nahrávali v té samé době své převratné dílo Sgt. Pepper‘s Lonely Heart Club Band. Proč to zmiňuji; Beatles svá alba standardně koncipovali do úplně jiných hudebních sfér než o co se pokoušeli třeba právě Pink Floyd. A právě Seržant Pepř byl diametrálně odlišný od toho, co vždy dělali. Hlavně se bavíme o koncepčním či kompozičním hudebním materiálu a zvukové stránce. McCartney shodně s Watersem říkají, že si navzájem „půjčovali" speciální efekty např. zvuky zvířat, pozpátku puštěnou nahranou kytaru, různé zvuky rozbitých sklenic a jiného nádobí atd. Také se hodně ovlivňovali i skladatelsky.

Ale vraťme se k Piper... Z něho nejvíce vynikají úvodní Astronomy Domine, kterou Floydi hráli i v pozdějších letech; Lucifer Sam, kde kytara parafrázuje motiv z filmů o Jamesi Bondovi; Bike, kde jsou použity výše zmíněné speciální zvukové efekty; pohádková The Scarecrow a totální „uchylárna" Interstellar Overdrive. Samotné album, bylo nesmírně populární a dost poplatné té době. Tvořili se tzv. LSD-party, kde vynikla právě taková „šílená" hudba. A speciálně to platí o tomto albu (hlavně Interstellar Overdrive!!!). Nevím, jak dalece Piper... znáte, ale já osobně jsem po každém poslechu (a to asi i po stém poslechu) totálně ve zmatku. Toto album je také řazeno k tzv. patriotským díky zpěvu. Do té doby totiž zpěváci z devadesáti procent zpívali americkou angličtinou ač národnostně jsou Britové. Na tohle Syd Barrett i Pink Floyd zvysoka kašlali a zpívali, jak oni sami říkají, jak jim zobák narostl. Když ostatní viděli, že je to možné, začali také zpívat rodným akcentem. Jak jsem už zmínil, album si vedlo dobře a kapela si začala užívat bohémský život muzikantů. To ovšem znamená i velmi dobře známé drogové a alkoholové opojení. A zde se projevuje Sydova vrozená disfunkce mozku nazývaná schizofrenie. Ve spojení s LSD a marihuanou je to doslova vražedná kombinace (nebojte, nementoruji). Každopádně Syd se stal na drogách těžce závislý. Výsledkem toho byla častá zhroucení přímo na pódiu, kdy stál jako solný sloup na jednom místě třeba půl hodiny a donekonečna hrál jeden jediný tón nebo situace, kdy mlátil svoji přítelkyni mandolínou do hlavy v domnění, že ho chce zabít. Nutno uznat, že samotní členové Pink Floyd mu moc nepomáhali. Existují historky o zavírání Syda do skříně při tripu atd. Po čase se ovšem muselo začít řešit, co se Sydem. Na bezchybně odehrané koncerty se už spoléhat nemohli, ale na druhou stranu psal Barrett pořád výborné texty i hudbu. Zkusili tedy tzv. Beach Boys experiment. Brian Wilson z Beach Boys byl hlavním „dodavatelem" skladeb, ale měl podobný problém jako Syd. Nakonec to vyřešili způsobem, že autor hudby a textů nejezdil na koncerty a pouze skládal. U Beach Boys tento experiment vyšel, ale u Pink Floyd nikoli. Měli rozpracovanou novou desku, ale Syd vůbec na nahrávání nechodil, popravdě řečeno asi ani nevěděl, že nějaké nahrávání vůbec je. Pink Floyd tedy na pomoc povolali jeho kamaráda z dětství Dave Gilmoura o kterém znali, že je výborný kytarista, skladatel, producent a hlavně se Sydem hráli a měli podobný styl hraní. Gilmour byl už vlastně vyzkoušen, protože fungoval jako pojistka při koncertech, kdyby Syd „odešel" do svého temného světa. Což se také několikrát stalo. Než se podíváme na druhé album, pojďme si také říct pár slov o Gilmourovi.

David Gilmour se narodil 6. března 1946 (občas se uvádí 1944) v Grandchester Meadows v Cambridgi. Na rozdíl od jiných kytarových legend (a nejenom legend) měl Dave téměř neuvěřitelně ideální domácí zázemí v podobě rodičů. Ti byli na tu dobu velmi tolerantní a Davidovi hodně v začátcích pomáhali například už jenom tím, že mu první kytaru koupili sami.

Jeho hudební začátky jsou ve znamení blues, rock’n’rollu, folku či klasiky. Dodnes třeba obdivuje folkového kytaristu Pete Seegera, Jimiho Hendrixe a samozřejmě bluesové legendy. O velkém kamarádství na škole se Sydem jsem se už zmínil, takže se podíváme na kapelní začátky. Po ukončení studia vstoupil do místní skupiny Ramblers, ze kterých se postupem času stali Jokers Wild. Tato kapela, podobně jako ranní Pink Floyd, měla docela dobré ohlasy u publika (hráli jako předkapela Animals), takže nahrávání na sebe nedalo příliš čekat. Naděje na úspěch ale překazila vlivná pirátská rozhlasová stanice, která jim doslova ukradla připravovaný hudební materiál a vydala za vlastní. Z této rány se Jokers Wild už nevzpamatovali a de facto se rozpadají. Sám Gilmour později říká, že kdyby měl stejnou možnost jakou měli Floydi, byl by úspěch možná totožný. Nicméně, osud rozehrál karty jinak a Dave dostal nabídku hrát v Pink Floyd, kterou přijal.

Ale zpět k nahrávání druhého alba Pink Floyd, které dostalo název Saucerful Of Secrets (1968). Zde se poprvé objevil styl kompozičního skládání tak typický pro pozdější alba. A hlavně se pro kytarový svět objevil nový typ hráče, kterým byl David Gilmour. Jeho neopakovatelné frázování, neuvěřitelný cit a načasování sól (timing) ve skladbě bylo přijato s úžasem. Snad žádný z kytaristů nemá tak dokonalý cit pro načasování sól jako Dave. Při poslechu jiných es kytarového nebe občas můžeme mít pocit, že by „to" mohlo být jinak nebo proč „to" tam nehraje ten a ten takhle, vždyť by „to" šlo i jinak... Ale při poslechu Gilmourových sól je všechno dokonalé. Tam, kde má být jeden tón, rychlý běh, zvukový efekt, tam je. A to nemluvím o celkovém feelingu! Prostě, tohoto kytaristu poznáte ať hraje s kýmkoliv nebo jakoukoliv kapelou či projektem.

Album Saucerful... znamenalo další komerční úspěch Pink Floyd, ale také částečný odklon od Barrettových skladeb a textů, které měli pohádkovou atmosféru a nasměrovali kapelu více do jiných sfér; přesněji řečeno – do vesmíru...

Jako tabulaturové ukázky jsem vybral něco z tvorby „šíleného" génia Syda Barretta. Na „Davídka" budeme mít možností až až :-) Vybral jsem skladby Lucifer Sam a velmi známou Astronomy Domine z alba The Piper At The Gates Of Dawn. Vybral bych i něco z Saucerful..., ale tam je autorství dosti sporné.

Příště se podíváme na další období okolo alb More, Ummagumma, Atom Heart Mother, Relics, Meddle a možná dojde i na nejslavnější album Pink Floyd – The Dark Side Of The Moon.