Genesis

Píše se rok 1983 a „torzo" původní sestavy Genesis je uzavřeno ve svém vlastním studiu Fram, aby natočilo další počin. Trio v obsazení Tony Banks, Phil Collins a Mike Rutherford stálo před nelehkým úkolem. Museli zkusit překonat vysoko nasazenou laťku Collinsova prvního sólového alba Face Value a zároveň si trochu napravit reputaci, kterou si poněkud pokazili albem Abacab.

V září tohoto roku vychází album shodné s názvem samotné kapely - GENESIS. Už úvodní skladba Mama ukazuje kapelu v jiném světle, než jakou jsme ji viděli v předchozím díle – hypnotický hymnus; neuvěřitelný smysl pro gradaci, která "hlasitostně" i muzikantsky eskaluje na hranici možností – to vše s geniální melodií tvoří novou kapitolu Genesis a nutno uznat, že tento krok už vyznívá velmi dobře. Ostatně, za pravdu mohou mluvit čísla. Okamžitě po vydání je nové album na prvních místech všech možných žebříčků a má „multiplatinové" prodeje. Ostatní skladby (všech devět) je vystavěno v podobném duchu a jako malý bonus zde máme i rockovou operu Home By The Sea, která nás, sice v novém hávu, přenáší do starých art rockových časů. Opět nemohu nechat bez povšimnutí rok vydání; tehdy (1983) opravdu vznikla velmi dobrá dílka všech art rockových legend, která nesla zjednodušená aranžmá skladeb, precizní muzikantské výkony, současný sound – proto se hovoří v této souvislosti o novém hudebním směru, AOR rocku čili jakési rockové hudbě pro dospělé...

Ačkoliv mělo nové album výborný úspěch, trio se dohodlo na delší pauze a věnování se svým sólovým projektům. Všichni tři si natočili sólovky a zejména Collins se „proslavil" svým „přelétáním" mezi kontinenty při legendárních koncertech Live Aid v roce 1985. My si sólové kariéry trochu více rozebereme později. Nyní se vraťme k Genesis.

Jsme teď v roce 1986 a na světlo přichází další album této formace pod názvem INVISIBLE TOUCH. Asi neexistuje člověk, který rád poslouchá kvalitní muziku a nezná toto dílo nebo alespoň pár skladeb, které obsahuje. Co dodat k albu, které opět okupuje všechny příčky hitparád, mnohdy na prvním místě, a zároveň „neuráží" muzikantský vkus? Hned první, titulní skladba, je nadupanou písní, která vás posadí na „onen sval" a vzápětí další song Tonight, Tonight, Tonight je kompoziční lahůdkou ve stylu Mama; nebo pocitovky In Too Deep nebo Throwing It All Away... takto bychom mohli pokračovat u všech skladeb – pravda, se starými Genesis už to nemá nic moc společného, ale jde opravdu o příjemné dílko, které se dá poslouchat bez omrzení. Herecký talent Collinse se velmi dobře hodil do videoklipové éry, které dominovala stanice MTV.

Určitě jste viděli dokonalý klip ke skladbě Land Of Confusion, který neskutečně ironicky rýpnul do světové politické scény, hlavně do tehdejších nejmocnějších vládců světa - britské premiérky, slavné „železné lady" Margaret Thatcher a amerického prezidenta (shodou okolností také bývalého herce) Ronalda Reagana. Právě Reagan měl z tohoto klipu doslova noční můru, neboť ho ztvárňovala (naprosto skvělý Collins s gumovou maskou!!!) jako člověka, který si po ránu splete odpalovací zařízení atomové bomby s budíkem...

Na další počin si fanoušci i odborná veřejnost musely počkat pět let, během nichž si trio opět „hrálo na svém vlastním písečku". Tedy roku 1991 vychází další počin pod názvem WE CAN’T DANCE.

Všeobecný problém týrání dětí a symbolické odtikávání rychle ubíhajícího času v úvodu první skladby (No Son Of Mine) dává tušit, že půjde o výrazně silná témata, která nás povedou novým albem. Ano, celé album je plné reflexe, lehce přemýšlivou zastávkou nad logikou běhu světa a zároveň typické ironie. Celý hudební svět byl také velmi silně otřesen tragickou smrtí malého syna Erica Claptona, který nešťastnou náhodou vypadl z okna. Sám Clapton napsal o této tragédii nádhernou baladu Tears In Heaven a spousta muzikantů mu vzdala hold některými písněmi, jež věnovali nebo přímo napsali památce Connora Claptona. I Genesis a hlavně Collins, který se na spoustě alb Claptona podílel, nezůstali pozadu a napsali dojemnou skladbu Since I Lost You...

Stoneovský riff hraný na Telecastera, typické Collinsovské bicí bez činelů s různými perkusemi a hlavně slavný „výkřik do tmy Áááááj kent denc" ( ;-) ) pak můžeme slyšet v dalším super hitu, I Can’t Dance. Opět jde celkově o vyzrálé dílo, plné výborné muzikantské, ale i producentské práce.

Collins však začíná mít dojem, že už nemá Genesis co říci a uvažuje o konci. Zatím ještě mlčí a svorně s kapelou objíždí dlouhé turné po celém světě, které trvalo od května do prosince. V roce 1993 se Genesis účastnili speciální akce, kde vystoupili společně s Pink Floyd a zbytkem Queen a pro mnoho fanoušků byl tento den velkým svátkem hudby. Jak se později ukázalo, tento koncert byl také nadlouho poslední s Philem Collinsem. Ten po odehrání oznamuje Banksovi a Rutherfordovi, že už nemůže dál a končí...

Hudební svět s napětím čekal, jestli opět použijí schéma „zvládneme to sami". Samozřejmě, že nikoliv. Kdo byl jen trochu soudný, musel si uvědomit, že ani jeden ze zbývajícího dua není tak výrazný zpěvák, jako byl Collins nebo dokonce Gabriel, a tak se začal hledat nejen nový zpěvák, ale také bubeník, což už dopředu znamenalo, že Genesis, pokud neskončí, budou opět znít jinak. Duo Banks/Rutherford tedy světu oznámili, že vypisují konkurs na post zpěváka a bubeníka. Zajímavé na tom je, že prý ani na okamžik neuvažovali o konci kapely! Pro tisk odpovídali způsobem: „Samozřejmě Phila postrádáme. Ale současně bychom se rádi vrátili k našim někdejším rozsáhlejším kompozicím. Spousta našich úspěchů nás stavěla do role hitparádových nebo singlových kapel, což je pozice, která nám není tak docela vlastní. Phil už nás asi měl dost a upřímně, my tak trochu i jeho. Byla to směs různých důvodů. Být členem kapely totiž především znamená naučit se kompromisům. Musí to tak být! Musíte cítit, že od kapely získáváte víc, než tímto kompromisem ztrácíte. A Phil to cítil v poslední době jinak…"

Volné posty nakonec obsadili v podstatě neznámá jména; bicí Nir Zidkyahu, zpěv Ray Wilson. Možná by mohlo být zajímavé, jak vlastně probíhá konkurs do takové legendy, jakou nesporně Genesis je; nechme promluvit Raye Wilsona: „Poslal jsem demo nahrávku své tehdejší kapely Stilskin a nakonec mě tedy vybrali. Už to pro mě byl trochu šok, ale mnohem větší byl, když jsem přišel na zkoušku. Normálně mi dali sedm nahrávek, abych na nich začal pracovat. Jedna z nich měla dokonce dvanáct minut! Byl jsem nervózní, zmatený – čekal jsem skoro šest týdnů, než se mi zase ozvali.

Chtěli po mě, abych předvedl tři skladby, které jsem si upravil. Začali jsme jammovat; nakonec to fungovalo dobře a dokonce, některé verze, které jsme tam zkoušeli, zůstali i na nahrávce! Hodně zajímavá zkušenost..."

Přenesli jsme se už do roku 1997, kdy vychází nové album Genesis, CALLING ALL STATIONS. Hned při poslechu první skladby máte jasno; výrazně rockovější sound, po dlouhé době opět vystavené kompozice, které jsou navíc velmi vkusně a muzikantsky vystavěné – je znát, že duo Banks/Rutherford je sehrané (hrají spolu skoro třicet let). Největší překvapení je ovšem Ray Wilson! Jeho zpěv je citlivý a zároveň dokáže pěkně jedovatě kousnout, a totálním zjevením je jeho barva hlasu, která jakoby z oka vypadla Gabrielovi! To se prostě moc hezky poslouchá. Celkově máte z alba pocit, že se Genesis vrátili v čase, avšak s tím, že mají modernější sound. Album nemá hluché místo, nicméně, nejvíce vyčnívají „tutovky" Congo, titulní Calling All Stations, Shipwrecked, Small Talk nebo The Dividing Line. Mohlo se tedy blýskat na lepší časy a kapela mohla jet dál jako tank... Bohužel dvě věci zapříčinili, že nakonec všechno dopadlo úplně jinak a Ray Wilson i novic na bicí Nir Zidkyahu, který se se ctí ujal role po Collinsovi, z Genesis odcházejí. Co se stalo?

Za prvé poměrně slabý prodej (obzvlášť po multi-miliontých prodaných kusech posledních třech alb) a za druhé svolaná tiskovka z 11.5.1998, kdy Peter Gabriel, Tony Banks, Mike Rutherford, Phil Collins, Steve Hackett, John Silver a Anthony Philips společně představili sběratelský box set Archive 1967-1975, kde je spousta raritních záležitostí včetně kompletního živého záznamu The Lamb Lies Down On Broadway a nové skladby nahrané v nejslavnější sestavě! To byla rána do vazu nejen Genesis, ale hlavně Wilsonovi, který velmi dobře pochopil, že i kdyby byl sebelepší zpěvák, nikdy nedosáhne velikosti či věhlasu Gabriela nebo Collinse.

Také to ovšem znamenalo, že pokud Gabriel nebo Collins a nejlépe i Hackett nenastoupí zpátky do Genesis, kapela de facto končí. To se nakonec přesně stalo a Genesis, krom občasných „setkání po letech" a vydávání raritních věcí, přestali koncertovat a hlavně nahrávat... Takto to šlo až do dnešního roku, kdy se málem stalo neuvěřitelné – světem proběhla zpráva, že Genesis vyrazí v kompletní sestavě na světové turné (naší zemičku nevyjímaje). „Bohužel" však dopadla varianta „ve třech", tedy Collins, Banks a Rutherford. Ať se Collins snažil sebevíc, Gabriela nakonec nepřemluvil a Hackett svoji účast podmínil pouze souhlasem Gabriela. I tak však fanoušci Genesis (i u nás) „plakali" štěstím, že se po deseti letech mohli podívat na svoji milovanou kapelu a všichni doufají, že nezůstane pouze u jedné akce a snad se my všichni, kdo máme tuto kapelu rádi, jednou dočkáme toho, že uvidíme Genesis v nejslavnější sestavě...

Než se s Genesis definitivně rozloučíme, zkusme alespoň letmo nahlédnout do bohatých sólových kariér některých protagonistů. Petera Gabriela jsme si nastínili po jeho odchodu, takže se podíváme na Collinse, Bankse, Rutherforda a Hacketta, u něhož si ještě trochu rozebereme i nástrojovku.

Phill Collins

Sólová alba: Face Value (1981), Hello, I Must Be Going! (1982), No Jacket Required (1985), ...But Seriously (1989), Both Sides (1993), Dance Into The Light (1996), Testify (2002). Collins je také dobře znám svým kladným vztahem k filmu, potažmo k filmové hudbě. Složil pět soundtracků, z nichž jeden dokonce dostal nejprestižnější filmovou cenu - Oskara (za hudbu ke kreslenému filmu Tarzan (píseň You’ll Be In My Heart)). Jeho sólové desky jsou vždy nesmírně úspěšné a ze všech protagonistů Genesis (a to i včetně Gabriela) to prodejně dotáhl nejdál...

Tony Banks

Sólová alba: A Curious Feeling (1979), The Wicked Lady (1983), The Fugitive (1983), Soundtracks (1986), Bankstatement (1989), Still (1992), Strictly Inc (1995) a Seven: A Suite For Orchestra (2004). Tony Banks se nikdy moc netlačil do popředí a nechával za sebe mluvit hlavně hudbu, ve které dával důraz na kompoziční skladbu – proto jsou jeho sólovky vyhledávané hlavně fajnšmekry, kteří si v těchto kompozicích libují... Nástrojovku Bankse si odpustím, ale abyste neřekli, přidávám link, kde je jeho gear přehledně zpracovaný (http://en.wikipedia.org/wiki/Tony_Banks_(musician) ).

Mike Rutherford

Sólová alba: u Rutherforda musíme rozdělit sólovou kariéru na dvě části - klasické sólovky a projekt Mike and the Mechanics. Mike Rutherford – Smallcreep´s Day (1980) a Acting Very Strange (1982). S Mike and the Mechanics – Mike and the Mechanics (1985), The Living Years (1988), Word Of Mouth (1991), Beggar On A Beach Of Gold (1995), M6 (1999) a Revired (2004). S Mike... natočil spoustu hitů, z nichž asi nejznámější jsou All I Need Is A Miracle, Silent Running nebo Over My Shoulder. U Rutherforda bychom také měli zmínit jeho nástrojovku, protože po Hackettovi převzal některé jeho party a díky tomu byl nejen baskytaristou, ale i hlavním kytaristou!

Mike hrál nejčastěji na baskytary Rickenbacker a Shergold. Používal také bezhlavou kytaru typu Steinberger (M-série), kterou mu exklusivně vytvořil Roger Giffin. Po odchodu Hacketta používal dvoukrké hybridní nástroje, které byli kombinací baskytary a elektrické kytary. Slavných „double necků" měl několik typů 4, 6 i 12strunné, všechny od firmy Shergold. Mike také velmi rád používal alternativní ladění a často docházelo k tomu, že ladil při představování skladeb, s čímž také souvisí legendární historky o tom, že se díky Rutherfordově neustálému ladění Gabriel omlouval za své převleky... Nyní používá double neck s démandovým přepínačem mezi baskytarou a 12strunnou kytarou... Mike je také znám svým používáním pedálového basového syntetizéru Dewtron „Mister Bassman" a basového pedálu Moog Taurus - jako kontrapunktu ke kytarovým partům.

Steve Hackett

Sólová alba: Voyage Of The Acolyte (1975), Please Don’t Touch (1978), Spectral Mornigs (1979), Defector (1980), Highly Strung (1982), Bay Of Kings (1983), Till We Have Faces (1984), Momentum (1988), Time Lapse (1991), The Unauthorised Biography (1992), Guitar Noir (1993), There Are Many Sides To The Night (1995), Blues With A Feeling (1995), Genesis Revisited (1996), A Midsummer Night’s Dream (1997), The Tokyo Tapes I a II (1998), Darktown (1999), Sketches Of Satie (2000), Feedback 86 (2000), Genesis Files I a II (2002), To Watch Storms (2003) a Metamorphesus (2005). Hackett se na moment přidal k další legendě Art rocku, Steve Howeovi z Yes a spolu vytvořili projekt GTR. Z této formace existuje (zaplať pánbů!) živák z roku 1997, který patří mezi pravé skvosty rockové, potažmo art rockové, hudby; ostatně, co dodat, když spolu na jednom pódiu hrají Pan Yes a Pan Genesis... Před nedávnem také vyšlo skvělé DVD se záznamem Tokyo Tapes, kde s Hackettem hrají takové persony jako například John Wetton (Asia, Uriah Heep, King Crimson) nebo starý známý Chester Thompson (samozřejmě Weather Report a Genesis).

Steve Hackett je naprostý fanatik, co se týče dokonalosti tónů. Jeho vibráta a bendy jsou opravdu excelentní a jsou plné feelingu. Je také velkým inovátorem některých technik a v podstatě o něm můžeme hovořit jako o jednom z otců sextolových vyhrávek (precizní rychlá hra trsátkem) a prstových technik jako je tapping.

Hackett ve studiu a na koncertě

Nejen u kytarových technik je Steve inovátorem; rád pracuje i se studiovou technikou. I když, jak sám tvrdí, dlouho plánoval pro své nahrávky vybudovat nebo koupit komerční studio, nakonec se po letech rozhodl zrealizovat ho u sebe doma: „Měl jsem strach, že technika zaplaví celý můj domácí život (…) znáte to, kuchyň plná roadies (road crew či stage managers – zvukoví technici doprovázející kapely při jejich turné), sousedé si stěžují na hluk… Ale jak se ukázalo, nebylo to úplně špatné řešení a já jsem hodně rád, že mohu pracovat doma." Hackett své „domácí studio" vybudoval v roce 1990 a využil ho k nahrávce nezanedbatelné porce materiálů z jeho sólové tvorby, včetně všech základních tracků z A Midsummer Night’s Dream.

Hackett umístil studio do přízemí svého domu z viktoriánské éry, který se nachází na londýnském předměstí Twickenham. Interiér si nechal přestavět světoznámými Recording Architecture.

V prvním období pracoval s jedním z nejslavnějších studiových magnetofonů – s 24stopým Studer A80, pořizujícím záznam na klasický magnetický pásek. Dílko Willa Studera prodal Hackett s přechodem na ADAT. Jako konzoli, používá Steve Hackett 36vstupou Amek Angela, o které tvrdí: „nepředstavuje úplně to nejvyspělejší technické řešení, které je k dostání, ale nezní špatně, takže nevidím jediný důvod, proč ji vyměnit…!" Jako studiové monitory používá klasiku v podobě Putnamových UREI 813, doplněných o nearfield monitory Yamaha NS-10M. Finální mix nahrává na DATky od firem Panasonic a Sony. Hackettovým oblíbeným DAW jsou Pro Tools.

Pokud nahrává akustickou kytaru (jeho oblíbené Yairi), obvykle nástroj snímá velkomembránovým kondenzátorovým mikrofonem AKG C414 a signál posílá do záznamového zařízení přes preamp Focusrite Red 6. AKG C414 příležitostně používá v kombinaci s mikrofony Shure SM58 i pro nahrávání elektrické kytary (ve vzdálenosti cca 30 cm od reproboxu). Typickou Hackettovou konfigurací pro nahrávání je 4x10" box Peavey Classic, preamp SansAmp od společnosti Tech21 a efektovka v podobě Lexicon PCM90, Roland SE70 a Alesis Quadraverb.

Outboardové vybavení Steva Hacketta je podle jeho vlastních slov „ve stavu neustálého přeskupování", stálicemi v jeho koncertní výbavě jsou však kompresory Joemeek, Drawmer a UREI (dvojice komresor/limiterů UREI 1176), opět reverbové jednotky Lexicon PCM90, Quadraverb a Quadraverb 2 a „gejty" Drawmer. Jeho libůstkou je digitální „reverbator" Klark Teknik DN780, o němž tvrdí, že je „výborný pro bicí nástroje, které po jeho zásahu znějí mocněji…".

Nástroje

V současné době hojně používá na zakázku vytvořené kytary Fernandes – typ Sustainer a Les Paul, které mají vestavěný unikátní systém Sustainer (bývá občas použit na některých Stratech od Fendrů), jenž dává nástroji neskutečný dozvuk, který je skvělou pomůckou pro tvorbu dlouhých, táhlých jednotlivých tónů. Steve je také majitelem nádherného kousku Les Paul „Gold Top" (1957). Jako zajímavost; občas je viděn s unikátním nástrojem Gibson, který má nejen dvouzvratné tremolo, ale i zámky na nultém pražci, tedy opravdu věc u Gibsonů nevídaná! Jako velký ctitel klasické kytary už mnoho let používá kytary od K.Yairi. V období projektu GTR používal „klasiku" - aparáty Marshall (50 a 100 W) pro jejich těžkotonážní sound. Ten občas nahrazoval nebo jej kombinoval s Boss Heavy Metal. Na čistý kanál pak používal Roland JC-120 Jazz chorus. Dále používal kytaru Schecter s vestavěnou elektronikou Roland G-707, s dvěma singly Bill Lawrence a kobylkovými humbuckery Seymour Duncan. Tremolo na kytaře je Kahler. Z akustických nástrojů používal Ovation UK2 a Ovation s nylonovými strunami. Jako perličku používal podobně jako Rutherford nástroj postavený od Rogera Griffina – v tomto případě Custom Strat.

Tak to je vše; tímto dílem se s kapelou Genesis rozloučíme a nám fanouškům nezbývá, než doufat, že se opravdu jednou dočkáme klasického reunionu čili Genesis v nejslavnější sestavě: Peter Gabriel, Tony Banks, Steve Hackett, Mike Rutherford a Phill Collins...