Mário Císař

Rozhovor
Autor: 

Jaromír Mário Císař, jak sám říká, je rozdvojený člověk. Pohybuje se totiž ve dvou světech a to ve světě svého občanském povolání, kterým je svět politiky, protože pracuje jako ředitel sekretariátu parlamentní strany ODA. Jeho druhým světem, v němž se budeme v rozhovoru pohybovat, je svět bluesové a rockové hudby. Tady působí Mário, už víc než pětadvacet let, jako kytarista, zpěvák a skladatel.

V Lidových novinách jsem četl pochvalnou recenzi na desku Krausberry „Na větvi“. Tato deska vyšla asi před pěti lety. Už tenkrát se psalo o výborných sólech rockových veteránů Mário Císaře a Václava Svojtky. Cítíš se jako rockový veterán?

Abych řekl pravdu, je to jak kdy. Někdy se opravdu cítím jako veterán, to když po únavném dnu v práci mám jít ještě hrát a při tom bych se nejraději viděl v posteli. Ale pak se třeba stane něco, s čím nelze vůbec dopředu počítat. Vylezu na podium, odehraje se první, druhá písnička, únava spadne a člověk cítí, že mezi podiem a publikem probíhá naprosté souznění. Lidi bezvadně reagujou, i když jich v sále sedí třeba jenom dvacet, ale i v kapele to jiskří a dobře se nám hraje. Koncert je skvělý a to jsme si třeba před začátkem říkali, že budeme hrát bez přestávky, protože nejsme třeba zrovna v nejlepší pohodě, že to odehrajeme a rychle domů. A najednou se stane, že přidáváme jednu písničku za druhou. Ovšem jsou taky případy, kdy se to sejde tak, že jsme v kapele na koncert nažhaveni, máme plný sál, citíme, že hrajeme výborně, že nám to bezvadně šlape a při tom odezva je vlažná nebo slabší, než jsme čekali vzhledem k výkonu. Naopak si zase myslíme, že to není ono, vím třeba, že jsem udělal chyby, ten špatně nastoupil, druhej ujel, zdá se nám, že nám to po technické stránce nejde, ale publikum je nadšený a koncert je úžasnej. V tom je taky kouzlo, že člověk nikdy nemůže předem vědět, jak to dopadne.

Kdy jsi se poprvé postavil na podium?

To bylo v r. 1971 v Music F Clubu, dnes Futurum, v Praze na Smíchově, kde probíhala soutěž rockových kapel. Tam jsme hráli se spolužáky z gymnázia vlastní tvorbu. Bylo to moje první a na čtyři roky taky poslední veřejné vystoupení.

Co tvé hudební začátky?

Začalo to tím, že jsem si asi v deseti letech přál k Ježíšku kytaru. Tu jsem taky dostal, takovou španělku za 120,- Kč. Samozřejmě, že jsem si s ní nevěděl rady, a tak jsem začal asi ve 12 letech chodit na klasickou kytaru do LŠU a tam jsem pobyl šest let. Pak jsem se s některými kluky z LŠU sešel na gymnáziu a paradoxní bylo, že právě my jsme měli z hudební výchovy čtyřku, i když jsme už za sebou nějaký ten rok hudebního vzdělávání a společně jsme i občas hráli. Já měl tuhle známku proto, že jsem snad nevěděl, kolik měl Beethoven dětí, nebo za něco podobnýho, protože mě v tý době spíš zajímalo na jakou kytaru hraje Hendrix.

Kdo byl tenkrát tvůj vzor? Kteří kytaristé tě tenkrát zaujali?

Tehdy to byla celá plejáda bluesových a rockových kapel z 60. a začátku 70. let, ať už to byli Rolling Stones, Cream a další, z našich pak Matadors a Flamengo. Kdo ale měl na mě velikej vliv, byli Sonny Terry a Brownie McGhee. Dostala se mi do ruky deska, kde hraje na španělku a zpívá Brownie McGhee sám, a to se mi tak líbilo, že jsem si řekl, to je ono, tak bych to chtěl taky umět. Proto jsem přivítal, když jsem pak začal hrát s Bluesberry, protože tam jsme se snažili o totéž. A potom mě taky hodně ovlivnil film o Newportském festivalu. Tam jsem pochopil, že to není v těch nástrojích, ale v lidech. Viděl jsem černocha, kterej hrál na příšernou překližkovou kytaru , uměl tři akordy, možná ani to ne, ale hrál a zpíval krásně, až běhal mráz po zádech.

Jak jsi přišel ke své první skupině?

To jsme byli s partou z gymnazia na vandru v jižních Čechách. Seděli jsme v hospodě a hráli standardní hospodský repertoár, nějaký Olympiky a mezi tím občas i nějaké blues. Shodou okolností se tam vyskytl Petar Introvič, kterej jel zase s nějakou partou vodu. Já jsem ho znal od vidění z Dejvic z Prahy 6, protože on, se svými dlouhými, blonďatými vlasy, je nepřehlédnutelnej. Tam jsme se domluvili, asi za tři měsíce jsme si zavolali a současně s Jirkou Kredbou, basákem, mým spolužákem z gymnázia, nastoupili do Bluesberry. První zkouška byla v prosinci r. 1975.

Jaká byla tvoje první slušná kytara s níž jsi vystupoval?

To byla španělka z NDR, velmi dobrá, kterou mám dodnes. Na tu jsem hrál v prvním klipu Bluesberry, což bylo Dobrejtro blues. Ze začátku jsme totiž hráli akusticky. Když se to pak začalo elektrifikovat, tak jsem měl několik akustickej gibsonů s elektrikou až po jednoho, u kterýho dodnes lituju, že jsem se ho zbavil. Byla to jedna ze serie dvanácti vyrobených kytar. Jednu snad měl mít Matuška, další pak kytarista z Banjo Bandu I. Mládka, o dalších nevím. Já jsem tuhle krásnou jazzovou kytaru koupil v Bazaru za 3000,- Kč. Později, když už jsem měl další kytary, jsem ji z finančních důvodů prodal a dodnes mě to mrzí.

Přišla vojna, jak se snášela s kytarou?

S vojnou jsem to měl složitější. I když jsem na vojnu zásadně nechtěl, tak jsem si jí relativně hodně užil, v podstatě 4,5 roku. Byl jsem totiž na vysoký škole, kde jsme měli dva roky,vždycky jeden den v týdnu, vojenskou přípravu. Jenže vysokou jsem nedodělal a co teď s vojnou? Pro zdravýho kluka tehdy byla jediná možnost, jak se ulít z vojny. Dalo se jít sloužit jenom na 5 měsíců, když se odpracovalo 2 roky v těžkém průmyslu. To jsem podstoupil a pracoval jako písmomalíř v expedici ČKD, kde jsem dělal popisy na ohromný bedny se stroji, který odcházely do SSSR, Číny, dálný východ a pod. Kamarádi, kteří mezi tím už měli vojnu dávno za sebou mě varovali, abych si kytaru s sebou nebral, že mi jí tam mazáci zničej a rozšlapou. Toho jsem ale nedbal a dobře jsem udělal. Už první, den kdy bažanty stříhají jako na běžícím pásu, mě uviděl voják, holič, a povídal tady si sedni a hraj. A já hrál svoje nejsmutnější blues po celou tu dobu, co tam stříhali jednoho po druhým , cítil jsem se přesně jak v tý písničce „Stříhali dohola malého chlapečka „. Tím smutným blues jsem se loučil se svobodou, s kamarády i se svými dlouhými vlasy, který pro nás byly symbolem generace. Tak se stalo, že jsem byl ostříhanej jako poslední z těch asi dvou set kluků. Měl jsem jedinou výhodu, že mi holič za to hraní, nechal kníra. To byl úžasnej zážitek. A už druhej den mě pozvali mazáci hrát na nějakou jejich oslavu a tak mi kytara pomohla, že jsem ušel většině těch buzerací, rajónům a podobným věcem.

Nebude moc rockových muzikantů, kteří by se vyznali tak dobře v symfonické hudbě jako ty. Vyplývá to z tvé práce v České filharmonii, kde jsi řadu let působil. Mělo pro tebe význam to, že jsi byl přítomen práci špičkových muzikantů a dirigentů ? Mělo to vliv na tvoje hudební cítění?

Ne, že bych se v symfonické hudbě tak vyznal, jako jsem ji spíš poznal. Poznal jsem hudbu symfonického orchestru a jeho zázemí. Ale nebyly to pro mě zase až tak zásadní novinky, protože jsem před tím pracoval řadu let jako kustod orchestru Národního divadla v Praze. Rovněž musím říci, že mě fascinuje skutečná profesionalita filharmoniků. Spočívá např. také v tom, že jsou velmi přesní. Jestliže je zkouška od 10.00 hod, tak tam skutečně všichni jsou v 10.00 hod nastoupený a dirigent v 10.00 mávne rukama a hraje se. Navíc jsem tam poznal spoustu bezvadných, normálních lidí, akorát s tou muzikou to měli jinak, než já. Dále jsem byl jistě ovlivněn dokonalostí zvuku filharmonie, třeba dechů, smyčců, že ti to vleze do uší a že bezděky srovnáváš, jestliže slyšíš jiný orchestr. Že by mě ale symfonická hudba ovlivnila v mém vlastním hudebním směřování, to nemohu říct.

Ty jsi ale s filharmonií hrál jako muzikant. Jak to bylo?

Nemůžu říkat hrál. Občas jsem byl připuštěn, protože filharmonie nemá hráče na exotické nástroje, tedy exotické z hlediska filharmonie. Dokážu totiž zahrát na mandolinu a na banjo, takže když se někdy tyto dva nástroje ve skladbách vyskytly, tak mě povolali. Jsou to všechno skladby moderních autorů dvacátého století. Největší „pecku“, kterou jsem hrál, ale hrál je silný slovo, to bylo v Lisabonu Mahlera na mandolinu. To člověk ani moc nechápe, proč je tam ta mandolina napsaná. Ta symfonie trvá asi 1,5 hod, je tam ohromnej sbor, ohromnej orchestr, já tam sedím ve fraku hodinu a deset minut, kdy nic nedělám, pak zahraju pět taktů na mandolinu, pak dvě minuty čekám a zase pět taktů a to je celý. Seděl jsem u horen a u celesty a byl jsem moc rád, že jsem tam byl mezi přáteli, protože nejsem takovej muzikant jako oni, a byl jsem jim vděčnej, když mi řekli, tak hele, za tři takty budeš hrát. Nejsem si jistej, že bych po hodině a deseti minutách dokázal nastoupit správně. Nikdy v životě jsem nebyl tak nervozní jako tenkrát.

Měl jsem strach, abych nedopadl jako jeden bubeník, o němž se dodnes mluví, ale nejsem si jist, jestli to není z říše zkazek. Nějaký náš symfonický orchestr údajně jel na zájezd do Ameriky se skladbou, kde bylo třeba víc bubeníků. Proto jel jeden jako výpomoc, měl dát v té skladbě pouze jedinou ránu. On se čtrnáct dní flákal, pak přišel den D, hodina H a on tu svoji ránu prošvih. To se traduje, ale nevím, jestli je to pravda.

Pak jsem ještě v Rudolfinu hrál na banjo pod panem dirigentem Albrechtem a zase se mnou nervozita mlátila o zem. Představ si, že nastupuje orchestr, nasvícený podium, všichni, včetně mne ve fraku, ostatní si nesou klasický nástroje, housle, dechy a tam najednou člověk s banjem. Já měl pocit, že všichni koukají jenom na mě, protože banjo se ve filharmonii často nevidí. Byla to modernější skladba se složitými rytmy, hodně počítání a trochu i solo. Pro mě hodně náročný, protože ta naše muzika, co děláme, je spíš pocitová záležitost. Dodneška z toho snad existuje někde v rozhlase nahrávka. Ale neslyšel jsem ji, takže netuším, jakej byl můj výkon. Ale nikdo mě nepeskoval a pan dirigent Albrecht mi říkal mistr Banjo.

Měl jsi i výbornou kapelu Bosá hlava.

Myslím si, že to byla docela dobrá kapela, na svou dobu to byla i taková nová věc z hlediska nástrojového obsazení. To v tý naší branži nebylo až tak úplně zvykem. Byla tam rytmika, dechy sax a trubka, klávesy, někdy i dvoje, foukací harmonika, já kytara a zpěv. Občas s námi hrál i druhou kytaru Vašek Svojtka, nebo Honza Ponocný. Hráli jsme asi čtyři roky v období 1985 - 89 a kapelu jsem založil trochu z trucu a taky proto, abych hrál. Tenkrát jsme s Martinem Krausem odešli od Bluesberry a s Martinem založili Krausberry, kde hraju dodnes. Ale já jsem chtěl pořád ještě hrát vlastní bluesový písničky, a proto jsem založil Bosou Hlavu. Ten název nám ale později zakázali, takže jsme se pak jmenovali Hlava B. Hráli jsme písničky, který byly ze 100% autorský, dvojice Císař- hudba a Jarda Müller - texty. S Hlavou B jsem taky zažil svůj největší osobní úspěch. Na Vokalíze v r. 1986, ve velkém sále Lucerny, jsme vyhráli kategorii skupin. Každá skupina zahrála vymezený počet písniček a přidávat se nemohlo. My jsme byli už dávno v šatně, převléknutý, složený nástroje a lidi pořád bouřili nadšením. Na základě tohoto úspěchu nám bylo nabídnuto nahrávání desek u tehdejšího Pantonu. Nahráli jsme dvě EP desky, které byly v r. 1999 vydány v reedici u Bontonu.

Pokud se týká textů Jardy Müllera, tak musím říct, že si myslím, že velikou zásluhu na kariéře Bluesberry, alespoň v počátcích, má právě on. My jsme ze začátku, kromě Petara, kterej na foukací harmoniku hrál vždycky skvěle, přece jen tápali, hledali jsme. Nikdo tady takovou muziku, to lidový, dřevní, akustický blues nehrál. Bylo to období hledání, nikde nebyly žádný školy, všechno se muselo naposlouchat z nějakejch šílenejch nahrávek, který se k nám dostaly bůhví jakejma cestama. Ne vždycky byla ta naše hudba kvalitní, ale texty byly kvalitní vždycky, už od začátku. Takže úspěch Bluesberry, nejméně z 50%, alespoń v začátku, je zásluha Jardy Müllera.

Když B. B. King hraje, nezpívá. Když zpívá nehraje. Není problém zpívat a hrát doprovod. Ty jsi jediný, koho jsem viděl zpívat a do toho ještě hrát vyhrávky. Ta schopnost je vrozená nebo jsi ji musel cvičit a pěstovat?

Já si myslím, že to nacvičit jde. To dělá spousta lidí, jako třeba Alvin Lee, všichni ti bluesoví hráči, jako Peter Green, Eric Clapton a spousta jiných, umí to i Martin Kraus. Něco z toho se musí úplně zautomatizovat, buď hraní, nebo zpěv. Bubeník přece taky hraje každou končetinou něco jinýho. B.B. King zase na to má svý lidi a asi to nemá zapotřebí.

Jak často dnes cvičíš na kytaru?

Je to různý, není to nějak pravidelný, ale snažím se každej den na kytaru sáhnout. Ne vždycky se to podaří. Jestli mám říct, zda cvičím, tak ano, cvičím. Většinou to probíhá tak, protože mám rodinu a nevelkej byt, kde běží pořád nějaká televize, že u televize sedím a hraju, ale ne na akustickou kytaru, ale tak, abych ostatní nerušil. Ale s Krausberry hodně hrajem a hraní před lidmi je daleko výživnější než cvičení. Když se člověk učí hrát, musí to do sebe nadrtit, později už to stačí většinou udržovat, což nezabere tolik času.

Jaké nástroje dnes používáš?

Používám dva nástroje. První je kytara, kterou jsem si koupil na zájezdu s filharmonií v Japonsku. Jedná se o japonskou akustickou španělku s výkrojem, která má akustický snímač a na tu hraju v malé partě Krausberry,t.j. Martin Kraus - zpěv, doprovodná kytara, Mário Císař - sólová kytara, ing. Jiří Kredba - kontrabas. Nejvíc se mi na ní osvědčily struny Darco, desítky. Hrát na španělku bigbít dvě hodiny, bez přestání, je fyzicky velmi náročný a proto ty struny desítky. I tak toho má člověk po těch dvou hodinách dost a ruce jsou poměrně unavený. Elektrickou kytaru mám Fender Telecaster, japonská kopie z r. 1982, kterou jsem už koupil tady jako ojetej nástroj. Měl jsem i kytary od Petra Jurkoviče, s nimiž jsem byl velmi spokojen, ale z finančních důvodů a taky z prostorových důvodů jsem se musel zbavit části svého hudebního arzenálu a musel jsem je prodat. Jednu Jurkovičovu kytaru ještě mám. Je ze specielního kusu dřeva. Sice hraje, ale má ještě mouchy, které se musí odstranit a na to mi zatím nezbývá čas. Kombo mám lampový Peavey, 35 W.

Už jsem slyšel víc muzikantů mluvit o tom že, kytara buď hraje, nebo nehraje. Co pod tím rozumíš ty?

Já si myslím, že to je několik věcí dohromady. Např. u akustický kytary to přímo cítíš na těle, že když na kytaru brnkneš, tak kytara má krásnej tón, není tam žádnej tupej zvuk. Důležitý je i vlastní pocit, jak ti kytara sedne do ruky, ale jinak si myslím, že nejdůležitější je to, jak se hraje, tedy jak se to stiskne, jak se vytváří tón. Znám muzikanty, kteří vzali do ruky elektrický pádlo za pár korun a zahráli na něj úžasně. Někdo naopak může mít drahou kytaru a stejně mu to zní jako bláto. Důležitý taky je, aby kytara „tahla“, tzn., že má sustain, tedy když kytarista drží tón, tak kytara ho drží taky. Jsou kytary, na nichž když zmačkneš tón, držíš ho, kytara přestane hrát. Tak to jsou ty kytary, které nehrajou.

Člověk samozřejmě nemůže hrát na kytaru, která má struny vysoko a je i jinak špatná, ale jestliže je nástroj seřízenej a hraje, tak podle mýho soudu zvuk kytary záleží z 90% na prstech. Mně se něco podobnýho stalo ve filharmoni a byl jsem na to v duchu pyšnej. Na zájezdy jsem sebou totiž bral právě takovou levnou španělku a když jsem cvičil, tak někteří filharmonici říkali, jak ta kytara krásně hraje. Ta kytara krásně nehraje, záleží na kytaristovi, jaký z toho dostane zvuk. Taky spousta lidí, kteří hrají na elektrickej nástroj, nedokáže zahrát na španělku. Španělka je daleko drsnější, tvrdší a člověk hrající jenom na elektriku je zvyklej, že jenom tak pokládá prsty a ono to hraje. Pro mě důležitá věc, podle níž posuzuju elektrickou kytaru, je, jak se kytara chová při regulaci hlasitosti. Já s tím při koncertě pracuju, tlumím, nebo zvětšuju hlasitost podle toho, jestli hraju doprovod nebo sóla. Většina kytar, který jsem měl v ruce při ztlumení zvuku, ztratila vejšky a zvuk zase zblátovatěl. Ten můj Telecaster právě při snížení hlasitosti ubere spíš basy a pořád zůstává cinkavej tón, což mi vyhovuje.

Jakou posloucháš muziku, když si chceš udělat radost, kdo je tvůj oblíbenec?

Tak především 60.tá a 70.tá leta. Ale nedá se říct, že bych v tom nějak zamrznul. Poslouchám i ty kapely, který hrály tenkrát a hrajou i dneska, Rolling Stones, Clapton, AC/DC a jiní. Dál samozřejmě, protože mám děti, tak slyším to, co poslouchají a můžu říct, že se mi i lecos líbí. Kluk poslouchá třeba Offsprings, holky kapely, který ani podle názvu neznám, ale myslím si, že i dnes vzniká docela dobrá muzika. Pak mám jednu takovou úchylku - strašně rád poslouchám maďarský kapely z počátku 70. let, což jsou především Lokomotiv GT a všechny maďarský bluesový kapely jako Hobo blues band a další. To jsem si nechal vypálit z desek na CD, to poslouchám, když si chci udělat radost. V zásadě poslouchám jakoukoliv muziku, která má kořeny v blues, a z tohoto důvodu prakticky neposlouchám radio.

Jak se spolu snášejí tvoje dva světy, politika a hudba?

Někdy je to docela zábavný. Stalo se mi, že jsme hráli v Žatci, a na koncert přišel jeden význačnej krajskej funkcionář ODA. A ten překvapeně zíral a říkal Mário, já tě nepoznávám, vždyť já tě znám jenom v obleku s kravatou, jako solidního, slušnýho chlapíka a ty tady najednou na podiu, rocker, muzikant. Pořád si to nemohl srovnat v hlavě, to mě docela pobavilo. Jinak si myslím, že moje dva světy se velice dobře doplňují , neboť mě oba baví. Když v zaměstnání ztrácím energii, tak si jí dobiju muzikou a těším se na hraní. Když pak zase hraní je moc, kdy už je člověk z toho otupělej z toho rachotu a ze všeho, tak se zase zrelaxuju v tom druhém.

S poslední Máriovou větou zazvonil mobilní telefon a Mário rázem přestoupil do světa politiky