Tiskové prohlášení z 21. června 1975: „Ritchie Blackmore odešel z Deep Purple!" Pro mnohé nepochopitelná myšlenka se stala skutečností. Mají Deep Purple dále pokračovat? Dokáže se skupina znovu zotavit nebo ji Blackmoreův odchod definitivně srazí na kolena? Většina pozorovatelů (včetně Lorda s Paicem) se přikláněla k druhé variantě. Jenže „nováčci" Hughes a Coverdale měli jiné úmysly...
Zatímco se Ritchie soustředil na svůj projekt, z něhož později vzešla skupina Rainbow (o sólových kariérách některých protagonistů Deep Purple pojednáme v samostatných článcích), oba „mladíci" bažili po dalším úspěchu a chtěli za každou cenu pokračovat s vhodnou náhradou na místě kytaristy.
Plán byl následující… V Los Angeles se bude pracovat na nových skladbách a přitom se budou zkoušet kytaristé, kteří přicházejí v úvahu. Objevovala se jména jako Jeff Beck, Rory Gallagher nebo Mick Ronson. V seznamu Coverdala figuroval také Tommy Bolin, známý díky své skvělé práci na albu Spectrum od Billyho Cobhama. Po vyzkoušení řady kytaristů (Beck se prý neobtěžoval ani odpovědět na nabídku) se právě on stal tím vyvoleným. Tommy Bolin byl brilantní technik a vyhlášený studiový hráč, i když (slovy producenta Martina Birche) „polovinu času nevěděl, co dělá (…) a hrál výlučně podle citu." Tommy nakonec s nabídkou souhlasil a posunul Deep Purple do nové kapitoly - Mark IV.
Skupina strávila celý červen a část července roku 1975 ve studiu Pirate Sound, kde pracovala na materiálu pro nové album. Kvintet trávil hodiny a hodiny hrátkami s riffy, groovy a libovolnou improvizací. Výsledky všech těchto tvůrčích procesů vypadaly slibně a byly také nahrávány. Strhující dynamičnost a spontánnost zkoušek s konečnou platností potvrdila, že skupina udělala správně, když se rozhodla pokračovat. V roce 2000 vyšel záznam těchto sessionů pod názvem Days May Come And Days May Go. Výše zmíněná slova myslím potvrzuje!
První varování, že s Tommym nebylo všechno v pořádku, zaznělo po příjezdu ze Spojených Států v Mnichově, kde se mělo nahrávat nové album. Kapela byla díky časovému posunu unavená a kdosi pro ni starostlivě sehnal nějaké silné prášky na spaní, aby se mohli muzikanti před nahráváním dobře vyspat. Přišel Tommy a když prášky uviděl, okamžitě do sebe hodil celou dávku určenou pro pět lidí. Prý prohlásil: „No, ty byly moc fajn... co to bylo?". Spal osmačtyřicet hodin v kuse...
Nu, ostatně ani Glenn Hughes nebyl žádné „ořezávátko". Po mnoha letech vzpomínal, že pro něj osobně to byl „zdrogovaný výlet do Německa". Měl prý jen dvě světlá okna, z nichž si něco mlhavě pamatuje. První, co si Glenn z nové desky uvědomoval, bylo až to, jak si ji přehráli po návratu domů do Anglie. Dokonce jsou známé historky, že prý ani nevěděl, že hrál s Deep Purple tak dlouho...?! Když si uvědomíme, co dnes předvádí za výkony, že vydává každý rok nové album?!! Další perlička spočívá v tom, že takto stvořené album je jediné, které si Ian Gillan za dobu své nepřítomnosti v Deep Purple se zájmem poslechl. Chválil právě Hughese s Bolinem...
Album COME TASTE THE BAND vyšlo v roce 1975 a všem pochybovačům nabídlo dostatečně pádnou odpověď na otázku dalšího směřování kapely. Deska zněla mnohem upřímněji, civilněji a energičtěji než předcházející nahrávka. Největší posun je slyšet v Bolinově kytaře. Byla jakoby instinktivnější a méně nucená než hudba bez zájmu a bez úsilí, kterou v poslední době produkoval Blackmore. Vůbec, celá kapela zní, jako by si to všichní členové nesmírně užívali. Skladby jako Gettin’ Tighter, Dealer, Lady Luck nebo I Need Love mají obrovský groove. Na druhou stranu skladba jako Love Child má svým tempem a rytmem charakter typického těžkotonážního soundu (jakoby z oka vypadlého Led Zeppelin). Samostatnou kapitolou je „dvojsong" This Time Around a Owed To G. V první jmenované předvádí Hughes fantastický vokál a hru na baskytaru do jemně vybrnkávaného klavíru (skvělá práce Lorda). V druhé se zase Bolin předvede se svým naléhavým kytarovým feelingem a skvělou prácí s efekty. Pomyslným vrcholem alba je poslední píseň You Keep On Moving, kde oba zpěváci předvádějí fenomenální souhru a smysl pro gradaci. Celé album bylo prostě nadupané a plné skvělých songů, což před turné, které mělo brzy následovat, vypadalo slibně... Avšak, v kontextu dalších událostí až mrazí z verše ze skladby You Keep Moving: „...where angels fear the tread.../...kam se andělé bojí kráčet...".
Bolin se již dříve přiznal, že většinu alb Deep Purple nezná, tedy v podstatě až na dva songy, z nichž jedna byla Smoke... Další věcí byla podmínka, kterou si dal při podpisu smlouvy a to, že bude paralelně pracovat na své sólové kariéře. Další a opravdu velký problém byl jeho nedostatek sebedůvěry a pocit, že je u Deep Purple brán pouze jako hudebník pro studiové frekvence. Toto vše společně s vrozeným „smyslem pro rock ‘n’ roll" (přemíra sexu, alkoholu a drog) muselo nevyhnutelně nastartovat proces postupného rozkladu jeho osobnosti a zhoršování vztahů mezi členy kapely. Zde je vidět ohromný rozdíl vůči Hughesovi, který tento „smysl" také velmi „poctivě" žil, přesto měl ale obrovské sebevědomí a na pódiu vždy předváděl maximálně profesionální výkon.
Koncerty byly tedy až šíleně nesourodé a každý další byl sázkou do loterie. Někdy byl koncert pravou muzikantskou smrští se skvěle namíchaným improvizačním koktejlem funky, hard rocku i jazzu. Jindy šlo o obrovský propadák a hudební chaos, za který se určitě Lord, Paice i Coverdale museli hrozně stydět.
Byl to problém zejména těch skladeb, které se svým typickým entuziasmem a virtuozitou nahrál a hrál na živo Ritchie Blackmore. Tommy to prostě nezvládal. Balancoval na hraně a jeho vynechávající kytaru (často plnou chyb) se Lord s Paicem snažili zoufale „řešit" a maskovat. Občas se ale Tommy „probudil do střízliva" a díky svým intuitivním zábleskům improvizace se vše najednou sladilo do jedinečného zážitku... Bylo obzvlášť vidět, jak si notují s Hughesem. Zejména u skladby Gettin’ Tighter dokázali natáhnout její délku až na třináct minut!
Konečnou se nakonec stalo turné po Británii. Dokud Deep Purple hráli v Americe, odezva publika byla ještě docela v pořádku. V rodném království byl ovšem Blackmore pořád ještě kytarovou ikonou a „nějaký Amík nemohl přece mistra adekvátně nahradit". Výsledek tohoto rozpoložení byl takový, že během koncertu v Liverpoolu zbyli na pódiu pouze Hughes (který improvizoval sám se sebou) a Bolin (který se hádal s jedním fanouškem pod pódiem). Zbytek kapely odešel do šaten. Lord: „Bylo mi jasné, že tohle je už opravdu konec kapely... Poprvé v životě jsem se styděl, že jsem v Deep Purple a byl to nechutný pocit... Vlastně to bylo tak, že když David přišel ten večer do šatny za Paicem a mnou a řekl, že odchází z kapely, my mu smutně sdělili, že už není z čeho odcházet - že jsme to právě rozpustili..."
(Ne)přijetí sestavy Mark IV na domácí půdě bylo posledním hřebíkem do rakve skupiny. Existence Deep Purple tedy fakticky skončila. Tommy Bolin po rozpadu chvíli pokračoval v sólové dráze. Tu brzy zastavily alkohol a drogy. Tommy Bolin zemřel 4. prosince 1976 na předávkování, bylo mu 25 let.
Jméno Deep Purple zmizelo na osm dlouhých let z hudební scény. Mezeru, která vznikla, plnily jen výběry, sólové počiny některých protagonistů nebo další alba s koncertními nahrávkami. Čas od času se v hudebních periodikách objevovaly zmínky o znovuobnovení v nejklasičtější sestavě (Gillan, Blackmore, Lord, Glover a Paice), ale vždy to byly jen fámy, které de facto jen zvyšovaly prodejnost některých starších alb.
Přesto byl prý reunion Mark II na spadnutí, avšak alkoholem posílený Gillan prý hodil po Ritchiem pivo a odkráčel pryč. Tradují se i další historky á la „dva kohouti se nemohli dohodnout na výši honoráře"; „Ritchie chtěl podniknout ještě jeden pokus dobýt s Rainbow Ameriku." Ať už to bylo jakkoliv, v květnu 1984 přišlo přeci jenom oficiální oznámení o obnovení Deep Purple. Dle pověstí měl každý člen sestavy Mark II dostat nabídku na dva miliony liber.
Obnovená kapela se okamžitě pustila do práce. Opět zvolila pobyt na venkově, zlá krev byla alespoň na chvíli zažehnána, mnoho věcí vysvětleno (snad). Za pouhý měsíc měla kapela hotové nové písně (!). Deep Purple se po nazkoušení přesunuli do místa Horizons, kde začali 10. července nahrávat novou desku. Mixáž byla dokončena v září, v Německu. Ještě před vydáním odletěli Deep Purple do Anglie, kde zkoušeli před nadcházejícím turné. Nakonec bylo kvůli utajení a klidu vybráno místo Bedford. Zde byl s Deep Puprle také filmový štáb. Měl se točit materiál pro zamýšlený dokument. Nakonec z toho však sešlo a bylo použito jen několik záběrů pro videoklip ke skladbě Perfect Strangers. Blackmore k tomu poznamenal: „Doneslo se mi, že je tam část, kde se usmívám, okamžitě jsem se snažil, aby se to vystřihlo!" :o)
Nové album vyšlo pod názvem PERFECT STRANGERS a dle slov Paiceho zachycuje „přirozený vývoj v porovnání se staršími deskami, obohacený navíc o zkušenosti, které všichni členové během těch deseti let nasbírali." Vztahy v kapele byly „obezřetně přátelské a všichni věděli, že je to vratká loď, tak se radši nikdo nehoupal."
Blackmore, který je autorem většiny nápadů, sáhl do vlastních zásob, které nepoužil pro Rainbow. Byl odhodlaný odolat čemukoliv, co by mohlo být příliš komerční. Vyžadoval také, aby produkci převzal jako kdysi Roger Glover, který byl zárukou stejného zvuku a tvorby muziky Deep Purple. Z celého alba čiší obrovská chuť ukázat všem, že na to stará garda pořád má a pořád má, co nabídnout, i pro jinou generaci, (neodchované „jen" na Smoke On The Water... ). Většina skladeb má chytlavé melodie (pozn. autora: tak nevím, je to komerce?) a „hmatatelné" riffy, které zní dlouho v hlavách. U některých skladeb jako například Under The Gun je slyšet závan starých progresivních časů, včetně fantastického kytarového sóla. Píseň Wasted Sunsets je na sóle přímo postavena (ale na jakém sóle!). Gillan má své „chvilky" ve skladbách Perfect Strangers a hlavně Hungry Daze, kde dává vzpomenout na své legendární expresivní vokály ve výškách. Nebyl by to on, aby nenabídl nějaké reminiscence na minulost. Ty vyvolává například píseň song Hungry Daze a slova „The stinking hippy” a „We all went out to Montreaux”. Tyto dvě skladby jsou vůbec „majstrštyky". Celý band v ní předvádí slušnou porci invence i netradičních rytmů, efektů a samozřejmě muzikantské dovednosti.
Dostavuje se slušný úspěch a návrat staré éry ja brán jako velmi důstojný. Jak se však bohužel později ukázalo, byl také jakousi rozlučkou. O Perfect Strangers se říká (a asi právem), že jde o poslední album Deep Purple, které mělo „statut nedotknutelnosti". Po této desce se objevuje už jen několik světlých momentů. Ale nepředbíhejme...
Nahrávání druhého alba reunionu kapely, které bylo pojmenované THE HOUSE OF BLUE LIGHT, probíhalo stejně jako v případě alba předchozího, tzn. stejné místo na skládání, nahrávání i mix, stejná sestava. Jeden rozdíl tu však byl. Gillan: „Nikdo z nás nepodal ten pravý výkon... Ve skupině nepanoval společný duch a některý materiál z této desky mě i ostatní vysloveně odpuzoval." Dalším, už klasickým faktorem, byla obnovená nevraživost mezi Gillanem a Blackmorem. Člověk se až diví, jak vůbec mohli tito dva fungovat! Stačí vzít jenom název skladby Mad Dog, o které Gillan prohlásil „hádejte, koho tím myslím?". Kromě této skladby vyčnívají na albu The House of Blue Light vynikající Strangeways, Mitzi Dupree a Dead Or Alive.
V období po vydání desky proběhla také speciální akce na podporu odstraňování následků zemětřesení v Arménii. Natočil se charitativní singl, pro nějž byla vybrána skladba Smoke On The Water. Na nahrávce se podílela jména jako Dave Gilmour (Pink Floyd), Brian May, Roger Taylor (oba Queen), Paul Rodgers (Bad Company, později Queen), Alex Lifeson (Rush), Chris Squire (Yes) nebo Bruce Dickinson (Iron Maiden). Ůčastnili se samozřejmě i Ian Gillan s Ritchiem Blackmorem. Velmi doporučuji zabrousit na YouTube, skvělý projekt.,
Deep Purple shodně s kritiky a fanoušky přirovnali nové album ke katastrofě. Muselo tedy dojít ke změnám. Hmm, jak myslíte, že to dopadlo? Gillan opět odchází a na jeho místo nastupuje „Ritchieho dítko", poslední zpěvák Rainbow - Joe Lynn Turner. Album SLAVES AND MASTERS tak bylo už dopředu „odsouzeno" „přídomkem" Deep Rainbow a každý čekal „přeslazený vokálek" pana Turnera. Toto očekávání se také bohužel naplnilo. Lord: „Chceme dokázat, že jsme schopni tvořit lepší věci než Slaves and Masters, to v podstatě vůbec nebylo album Deep Purple. Neslo sice název skupiny, to ano, ale už jen obal byl zavádějící..." Písně jako The Cut Runs Deep, Fire in The Basement a Wicked Ways jsou světlými momenty, které alespoň trochu naznačují potencionál sestavy Mark V. Jinak je to vše poněkud zavání kýčem. Lord: „Například v písni Love Conquers All jsem chtěl, aby to byla bluesová balada ve stylu Wasted Sunsets nebo When A Blind Man Cries. Pak ale přišel Joe, který z ní udělal kabaretovou píseň. Já jsem pořád dokola opakoval ‘Ne, ne, ne – co to děláš!!!’ Fakt jsem se snažil směřovat tuto skladbu jinam. Přidal jsem smyčcové kvarteto, použil jsem emulátor. Chtěl jsem, aby ta věc zněla trochu trpce, aby nebyla tak přeslazená. Joe ji zpíval jako kdyby to byla obyčejná, kýčovitá balada!" Turner měl ještě jednu „přednost", nezvládal zpívat pořádně na živo. Existují záznamy, které tato slova potvrzují (nejen s Deep Purple, ale i s Rainbow)!
Co dál? Band byl znovu ve studiu a zkoušel napravit svou reputaci novým albem. Materiál na novou desku byl skoro kompletně připraven, avšak po testovacích nahrávkách zpěvu zbytek kapely řekl „dost"! Ritchie tehdy prý prohlásil: „Dobrá, mějte, co chcete! Ať přijde zpátky!" A kdo? Ian Gillan, samozřejmě! Některé party tak byly přepracovány Gillanovi na míru. Aby nedošlo k nějakým problémům, Ritchie prý prohlásil, že „i když je Gillan větší a asi by mě přepral, klidně si najmu pár chlapíků, aby ho srovnali". Gillan kontroval: „je to intelektuální trpaslík." Každý z této dvojice chodil do studia, když tam nebyl ten druhý. „Kupodivu to fungovalo, ‘jeho’ jsem naprosto ignoroval, což byl asi jediný způsob, jak nahrávání dovést do zdárného konce. Byla to práce, ne dílo z lásky." Popsal Ian tvůrčí proces.
Album THE BATTLE RAGES ON vyšlo v roce 1993 a kupodivu bylo kvalitní a nabité skladbami, kterými si Deep Purple reputaci skutečně napravili. Hned čtyři songy byly zařazeny do seznamu pro živé hraní… Album je velmi jiné než ostatní alba této sestavy. Ne snad hudebně, jde o typický sound Deep Purple, týká se to spíše texů, které jsou až nezvykle vážné a politické. Uvědomíme-li si však, že se psal rok 1993 a před pár lety proběhla revoluční vlna v sovětských državách, v Berlíně padla zeď, není se čemu divit. Mnoho kapel a jejich textů (třeba jen u nás) bylo ještě před pádem totalitní šedi bráno jako jakýsi únik a ti, kdo toto zažili, si určitě vzpomenou na nejrůznější skryté slovní (zamýšlené i nezamýšlené) narážky a hříčky. Speciálně u skladby Child In Time je takových obratů mnoho. A také se Gillan trochu dojal i zastyděl, když přijel s Deep Purple do Prahy a lidé byli jako u nábožného vytržení, když slyšeli tuto skladbu naživo. (Zastyděl se nejen proto, že band hrál příšerně, ale také nad tím, že svůj text nikdy nebral jako nějaké poselství, nýbrž „jen" jako obrazy, které mu letěly hlavou. Naplánované koncertní turné dopadlo katastroficky. Nevraživost mezi Gillanem a Blackmorem se stala již legendární a některá periodika přejmenovala kapelu na Deep Hatred. Právě v Praze dosáhl vztah Gillana a Blackmora maximálního přetížení. Blackmore se beze slova sebral a uprostřed turné odešel. A podle všeho se asi s Deep Purple rozešel navždycky. Kapele tak způsobil obrovské problémy, které mu určitě jen tak neodpustí. Deep Purple museli okamžitě sehnat nějakého „šílence", který za Blackmora turné dohraje. Nakonec to „vzal" kytarový virtuóz Joe Satriani, který měl jen velmi krátký čas na naučení playlistu. Joe se předvedl excelentně a má u kapely navždy obrovské díky. Navzdory tomu však nabídku na stálé hraní odmítl. Novým kytaristou se nakonec stal další Američan, Steve Morse. Steve studoval klasickou a jazzovou kytaru. Mezi kytarovou smetánku se dostal díky kapelám Dixie Dregs a Kansas a také díky pětiletému kralování prestižní anketě časopisu Guitar Player. (Morse má také pilotní licenci a létání mu prý přináší velký klid do duše.)
Zkoušení v nové sestavě a na novém repertoáru všichni členové hodnotili jako osvobozující a uvolněné. Díky Morseovi se kapele vlila do žil nová a čerstvá krev, všichni chtěli znovu ukázat, že to jde a hlavně, že to jde i bez Ritchieho. V této atmosféře vychází roku 1996 nové album PURPENDICULAR. Toto album definitivně rozdělilo fanoušky na dva tábory. Pro jeden už Deep Purple nejsou to, co bývali (a v podstatě je pro ně kapela „mrtvá"). Druzí nový směr respektují a považují ho za dobrý. Ano, nemůžeme popřít, že jde o výborná muzikantská díla, ale Deep Purple to opravdu nejsou.
Morse je excelentní kytarista, ale jeho kytarový styl je hodně laděn do jazzu a metalových vyhrávek. Často na sóla používá přední snímač a díky nástroji Music Man zní jeho sound naprosto jinak než předchozí díla s Blackmorem a Bolinem (kteří oba používali Fender Stratocaster). K novému soundu se kapela samozřejmě musela dorovnat a tím se od základů změnil i její typický zvuk. Další faktor, který ovlivnil novou tvář Deep Purple, je Gillanův zpěv. Ian zaplatil krutou daň za svůj styl života, který byl plný alkoholu. Kde jsou ty expresivní výšky?! Nicméně, pořád to je Pan Zpěvák a celá kapela šlape jako hodinky. Na albu tato slova potvrzují songy Loosen My String, Cascades: I’m Not Your Lover a hlavně pomyslný vrchol - Sometimes I Feel Like Screaming. V poslední jmenované Morse předvádí fantastickou práci s oktávovými flažolety a kvartovými posuny celých sólových pasáží. Úžasný je i Gillan, který se vzepjal ke svému asi maximálnímu výkonu té doby.
Koncem příštího roku se Deep Purple znovu dostávají do nahrávacího studia, aby nahráli další opus. Ten vyšel pod názvem ABANDON a dle klasického scénáře (jednou „bomba", podruhé slabší kus) jde o něco slabší počin. Ze skladeb vyčnívá Seventh Heaven a Fingers To The Bone. Hlavně poslední jmenovaná je nádherným dílem pěveckého umu Gillana, který dokazuje, že to jde i bez „výšek". Zpěv je prodchnut citem a text je vyjádřením muže, který musí čelit těžkým chvílím. Dalším, který v této písni exceluje je Jon Lord. Hraje spíše na klasický klavír a jeho sólo zní jakoby loučení se starým životem... Jak symbolické. Po nahrání tohoto alba kapela vyráží na standardní turné, které je s Jonem Lordem poslední. Ačkoliv to přiznal až později, s kapelou si již hudebně nerozuměl. Jazz nebyl jeho oblíbeným stylem a chtěl se vrátit ke klasice, ke které měl vždy kladný vztah. Toto měl společné s Ritchiem Blackmorem.
Na Lordovo místo nastupuje Don Airey, který se do podvědomí fanoušků dostal díky spolupráci s Black Sabbath a také Rainbow. Po pár měsících zkoušení si oba symbolicky předali žezlo v Deep Purple. Tím také začala další éra, v níž posledním a jediným členem původní sestavy byl Ian Paice.
Nové album na sebe nenechalo dlouho čekat. Vyšlo pod všeříkajícím názvem BANANAS. Bylo natočené v produkci Michaela Bradforda (ne Glovera) a hned po prvních tónech je slyšet nový sound. Morse s Aireym vytváří úderné duo, které si evidentně rozumí ve všech směrech a udávají směr i tempo, kterému se rytmika v dobrém slova smyslu podřizuje. Na jednu stranu zní Purple mnohem progresivněji a v některých momentech aspiruje na skvělou AOR rockovou kapelu. Na druhé straně používají D.P. nové prvky - ženské sbory (!) a rádiový potencionál (tak typický rys pro americkou hudbu a její letité kultury). Kdyby se nejednalo o kapelu Deep Purple, nebyl tu charakteristický a rozpoznatelný vokál Iana Gillana, mohli bychom říci, že tu máme novou a skvělou kapelu.
Podobný pocit navozuje i další album RAPTURE OF THE DEEP. Je plné AOR rockových kompozic a v instrumentálních pasážích zní fantasticky. Avšak jakmile začne Gillan zpívat, zní rozporuplně. Obě alba jsou velmi zajímavým náznakem toho, kam se mohla hudba Deep Purple ubírat ve starších dobách. Nicméně, se jménem Deep Purple to nemá už moc společného… Stále více se množí hlasy na stvoření alespoň projektu, ve kterém by mohla figurovat jména Coverdale, Blackmore, Lord, Hughes... Zajímavé je, že ani jeden se zmíněných z takové alternativy není vůbec pohoršen,a jen pokyvují hlavou. Za sebe jen dodám, kéž by.
S tímto bych se s Deep Purple rozloučil a budu doufat, že jsem vás alespoň trochu potěšil a řekl i něco nového, případně pro „neznalé" tento band dobře představil a navnadil k poslechu jejich alb nebo jednotlivých písní. Opravdu si to zaslouží a právem patří mezi legendy rocku. Standardní porci tabulaturových ukázek zastoupí fragmenty skladeb Love Child z pera Tommyho Bolina, Hungry Daze od Ritchieho Blackmora a Sometimes I Feel Like Screaming od Steva Morse.
Ještě jeden dodatek... Tímto naše povídání tak docela nekončí, neboť psát o Deep Purple a nenapsat o sólových kariérách protagonistů by byl hřích! Vždyť díky Deep Purple vznikly kapely Rainbow, Whitesnake a Blackmore’s Night. Svůj odkaz nesou v sólových albech Glenna Hughese, Iana Gillana, Jona Lorda i Rogera Glovera! V dalších dílech se tedy budeme těmto „tělesům" věnovat a úplně na konci si dáme porcičku nástrojového vybavení.
