Po kratičké odmlce se zase vracíme k našemu seriálu Od blues ke hvězdám, kde volně pokračujeme v tématu Deep Purple. Plníme tak slib zavazující nás k „sepsání" několika slov o sólových kariérách vybraných protagonistů této rockové legendy. A protože příště bychom se měli věnovat instrumentální virtuozitě jejich kytaristů, je „dnes" na programu umění pěvecké, respektive pánové Gillan, Coverdale a Hughes.
Ian Gillan
Myslím, že nejen slušnost, ale i úcta, nás vede k tomu, abychom začali jménem Ian Gillan. Jeho zpěv byl ve své době v mnohém přínosný a i dnes má (nejen díky stylu, jakým používá falsety) mnoho epigonů. Ano, byl také prvním zpěvákem Deep Purple (skutečně prvním byl sice Evans, ale…) a de facto i tváří, s kterou běžní posluchači kapelu nejvíce spojovali a spojují.
Ian Gillan z Deep Purple odešel dvakrát! V mezičase nahrával alba i koncertoval. Správně bychom měli začít projektem nazvaným Butterfly Ball, ve kterém působili nezávisle na sobě (ještě upřesním) všichni tři v záhlaví článku jmenovaní pánové. Pohádkové příběhy ze života motýlů byly v Anglii velmi populární hlavně díky ilustracím Alana Aldridge, který je znám zejména svou spoluprací s Beatles (legendární obal „seržanta pepře" nebo filmu Žlutá ponorka). Zhudebnění těchto příběhů (po odmítnutí Pink Floyd) dostal na starost Roger Glover. K tomuto projektu pozval tehdejší britskou pěveckou elitu, včetně některých protagonistů Jesuse, Američana Ronnieho J. Dia, Coverdala a Hughese. Pro koncertní zpracování vypadl Dio, za něhož zaskočil Ian Gillan. Ten se po prvním odchodu z Deep Purple na chvíli stáhl z hudební scény. Aktivně se věnoval obchodu. Stal se dokonce hoteliérem, nebavilo ho to však tak, jak si zřejmě představoval. Snad také proto Gloverovu nabídku velmi přivítal. Díky Butterfly Ball začala hudba Iana znovu bavit a začal hledat spoluhráče. Toto hledání vedlo ke vzniku uskupení, v němž figurovali Gillan, Ray Fenwick (kytara), John Gustafson (basa), Mark Nauseef (bicí), Mike Moran a posléze Colin Towns (klávesy). Tento band dostal lakonický název Ian Gillan Band. Alba Child In Time (1976), Clear Air Turbulence (1977) a Scarabus (1977) plula zcela nezvykle na jazz-rockové vlně. Všechna jsou také výbornou ukázkou toho, co by Gillan dokázal zazpívat, kdyby se Deep Purple vydali jím propagovanou progresivní cestou. Zejména prostřední album Clear Air Turbulence je (nejen díky fenomenálnímu výkonu hlavního protagonisty) zkrátka geniální! Instrumentálně i pěvecky se dokonce blíží k art rocku! Jen si zkuste představit Yes nebo Genesis s hlasem Iana Gillana... Bohužel však platí, že hudební dokonalost častokrát nejde ruku v ruce s komerční úspěšností. Pokud k tomu připočteme Gillanův vztah ke klasickému hard rocku nebo, jak on s oblibou říká, k rock’n’rollu, bylo jasné, že se něco musí zákonitě změnit. Změna nastala v roce 1978, kdy v podstatě vyhodil všechny členy kapely kromě Townse. Pod obměněným názvem Gillan a se sestavou, v níž se střídali muzikanti John McCoy, Bernie Torme, Steve Byrd, Liam Genocky, Janick Gers nebo Pete Barnacle, vydává další alba. Tentokrát jde již o klasický hard rock. Tento staronový směr přinesl ovoce v podobě úspěchů v hudebních žebříčcích. Skladby jako Mr. Universe (mimochodem přezdívka Iana Gillana), New Orleans nebo Sunbeam se dostaly na přední pozice hitparád...
Dál ten příběh asi znáte. Gillan dostal od doktorů zákaz zpěvu a doporučení šetřit se. Výsledek? Rozpuštění kapely, album s Black Sabbath a nejexpresivnější vokál v historii rocku na albu Born Again. Po turné se „Sabaty" nastupuje k znovu obrozeným Deep Purple.
V roce 1989 opět opouští Deep Purple a vydává další sólová alba. Tentokrát je ovšem vše mnohem složitější. O „starou" rockovou ikonu již není takový zájem, jako v předchozích dekádách. Gillan zakouší „těžký" život „zašlých" hvězd. Jsou sice nedotknutelné, ale nová alba tolik netáhnou. Jejich jedinou možností jsou v podstatě combacky a starými fláky protkané songlisty. (Samozřejmě jsou výjimky!) Ovšem, po právu musíme říci, že Gillan dávno není to, co býval a sólové počiny se vyznačují určitou kolísavostí, alespoň pokud jde o jejich úspěšnost. Od roku 1992 se opět stává členem Deep Purple, což platí dodnes. Občas si udělá výlet do „sólových krajin", ale vždy se pokorně vrátí ke své „mateřské" kapele. Pro úplnost výčet dalších sólových alb: s Gloverem vydává Accidentally On Purpose, jako Ian Gillan – Naked Thunder, Toolbox, Cherkazoo And Other Stories, Dreamcatcher a Gillan’s Inn...
David Coverdale
Sólová kariéra Davida je spjata zejména s kapelou, kterou vytvořil po ukončení své první etapy v Deep Purple a nazval ji Whitesnake. I zde bychom však měli začít „motýlím bálem ", protože Coverdale zde nazpíval studiový part Behind The Smile, který je typickou ukázkou jeho charakteristického „chraplavého" témbru a pěveckého umu. Po rozpadu Deep Purple vzápětí dostal nabídku nazpívat jeden song do dalšího speciálního projektu Wizard’s Convention. Tento projekt stvořil Eddie Hardin a pozval si k němu opět britská esa. Kromě Coverdala tu mimo jiné učinkují opět Glenn Hughes, John Lord, Roger Glover (oplatil svou pomoc Hardinovi, který mu vydatně pomáhal s Butterfly Ball), Ray Fenwick, Tony Ashton nebo John Crocker. Coverdale se uvedl nejen jako interpret, ale také jako skladatel a ve skladbě Money To Burn si vlastně vyzkoušel své nové nápady v praxi. Tato skladba by se dala brát jako začátek Whitesnake. V historii Whitesnake se dá hovořit o několika hudebně-stylových obdobích, kde postupem času z klasického blues rocku/hard rocku prorůstal styl k glam rocku až k čistému heavy metalu. Později se však zase vrátili ke kořenům. Ve všech obdobích se vystřídala nebo hostovala spousta vynikajících muzikantů včetně bývalých členů Deep Purple - Lorda, Paice i Hughese. Z těch „ostatních" zmiňme jména jako Cozy Powelll, Aynsley Dunbar, Neil Murray, Bernie Marsden, Micky Moody, John Sykes, Vivian Cambell, Steve Vai nebo Adrian Vandenberg.
Alba David Coverdale’s Whitesnake (1977), Northwinds (1978), Snakebite (1978), Trouble (1978), Love Hunter (1979), Ready An’ Willing (1980), Come An’ Get It (1981), Saint & Sinners (1982), Slide It In (1984), 1987 (dtto), Slip Of Tongue (1989), Starkers In Tokio (1997), Restless Heart (1998), Into The Light (2000) a nejnověji Good To Be Bad (2008) jsou skvělou ukázkou muzikantské dovednosti a invence a zdobí je luxusní skladby, které často velmi dobře bodovaly a stále bodují v hitparádách. Ze spousty skladeb výborně vyčnívají Hear I Go Again, Fool For Your Loving, Crying In The Rain, Still of The Night nebo Is This Love, které jsou základní páteří koncertů Whitesnake. Z celkových alb koncepčně nejvíce vyčnívají alba Ready An’ Willing (účinkují Lord i Paice; speciálně o Lordovi se Coverdale vyjádřil takto: „John Lord je muž, kterého nelze nahradit"), Saint & Sinners (mnoho hitů včetně Hear I Go Again a Crying In The Rain), 1987 (několik multiplatinových ocenění a katapultování do nejvyšších sfér) nebo Starkers In Tokio, které je vlastně unplugged verzí hitovek Whitesnake hraných na tokijském letišti jen ve dvou lidech – Coverdale a Vandenberg.
David Coverdale je také znám svým obdivem k Led Zeppelin a hlavně k tvorbě Jimmyho Page. V roce 1993 vyšlo výborné dílko nazvané Coverdale/Page, které ukázkově dokumentuje muzikálnost obou. Mimochodem, jukněte na YouTube a zkuste nalézt píseň Black Dog – Coverdale se regulérně přetransformoval v Roberta Planta v nejlepší formě! Nedávno vyšel na DVD záznam koncertu Whitesnake, který začínal skladbou Burn, která se v prostřední pasáži změní na Stormbringer! Sice je to hráno metalovým způsobem, ale každopádně se opět přiživily dohady o projektu Blackmore, Coverdale, Hughes a Lord... Za sebe jen dodám, kéž by!
Glenn Hughes
Ačkoliv bych i u Glenna mohl začít povídat příběhy Butterfly Ball nebo Wizard’s Convention, správně bych se měl posunout v čase více zpět, do doby před Deep Purple. „Voice of Rock" totiž nejdříve působil u Finders Keepers a hlavně u Trapeze. Trochu jsem to nakousl již dříve, v článcích o Deep Purple. Tato kapela však nebyla pro Glenna takovým odrazovým můstkem, jako to platí o jiných, později známých muzikantech. Je dost lidí z branže, kteří tvrdí o Trapeze s Hughesem, že by se pravděpodobně dostali do vyšších hudebních sfér sami. Ostatně, ti samí lidé říkají, že poslední album Trapeze s Hughesem You Are The Music… We’re Just The Band je hudebně i zvukově srovnatelné se Stormbringer od Deep Purple, což za sebe mohu jen potvrdit. Necháme však spekulace spekulacemi, osud to rozehrál jinak a Glenn nastoupil k Deep Purple. O spolupráci na projektech Butterfly Ball a Wizard’s Convention již víme. Snad jen dodejme, že jeho účast v písni Get Ready „bál" otevírá a hned dává tušit výjimečnost tohoto projektu. Totéž platí I projektu dalším…
Glenn Hughes za svou dosavadní hudební kariéru vytvořil nespočet alb a figuruje na neuvěřitelném množství nahrávek jiných interpretů. Napsat všechny – to by mohlo s klidem vydat na celou knihu. (Malá poznámka, právě se dokončuje autobiografie, na které se přímo podílí a měla by vyjít začátkem roku 2009. Bude to určitě velmi poučné a zajímavé čtení třeba již jen proto, aby osvětlil některá svá temná období, kdy dle svých slov nakoukl do „dveří smrti"…) Glenn Hughes je jeden z posledních mohykánů rockové hudby a ve svých sedmapadesáti letech neúnavně pracuje s entuziasmem mladíka. Je až k nevíře, jak pořád dobře zní jeho neskutečný hlas! Samozřejmě je také velmi dobrý baskytarista, skladatel i textař – prostě komplexní hudební osobnost, a proto si zasluhuje trochu více prostoru v našem seriálu, potažmo v tomto speciále věnovaném pěvcům Deep Purple…
Glenn je, ač Angličan, již od začátků spjat se svou oblibou k soulu, funky i hard rocku. Glenn se také netají k obdivu k legendě největší, The Beatles. Jeho hlas je velmi ovlivněn americkým soulem a R&B. Detroitský uhlazený Motown sound a energický Stax/Volt sound z Memphisu plus rockový drive tvoří jeho typickou značku, pro kterou je velmi vyhledávaným „artiklem".
Po odchodu z Deep Purple se domlouval se svým kamarádem Tommym Bolinem na natočení společného projektu, dopadlo to však jinak. Pravidelní čtenáři jistě vědí, že Bolin zemřel a Hughes k tomu zrovna neměl také moc daleko. Sice hned po rozpadu vydal své první sólové album Play Me Out, ale styl jeho života byl nad jeho síly. Zde nadchází doba temna a sám Glenn si moc nepamatuje. Zachránil ho kytarista Pat Thrall, který Hughese ppřizval ke svému projektu. Ten vyšel v roce 1982 pod názvem Hughes/Thrall. Pat Thrall vzpomíná na nahrávání: „Měl jsem hotovou muziku a Glenn pořád nikde. Pak se objevil, totálně na sračky, stoupnul si před mikrofon a zazpíval takovým způsobem, že jsme všichni ve studiu spadli na prdel! Ten chlap je prostě neuvěřitelnej!!!" Tento projekt opravdu ukázal Hughesovu sílu a skladby jako The Look In Your Eye nebo Hold Out Your Life znějí opravdu dobře. Jako perlička, je tam i skladba od Trapeze, Coast To Coast.
Další záchranné lano mu hodil Tony Iommi a výsledkem je album Black Sabbath Seventh Star. Po odchodu z Black Sabbath občas někomu vypomohl na nahrávce, ale prý si nic nepamatuje. Drogy a alkohol si začínali přeci jenom vybírat svou daň a na Nový rok 1991 došlo k onomu setkání se smrtí. Rozhodl se žít jinak a věnovat se naplno tomu, co miloval absolutně, hudbě. Od roku 1992 vychází každý rok jedna sólovka a minimálně dvě účasti na projektech jiných kolegů (zkuste si to spočítat!). Výčet všech jeho spoluprací nebo nahrávek, kde učinkuje, nemá smysl. Zmiňme alespoň ty nejhlavnější, nebo nejslavnější. Jistě bychom neměli zapomenout na obrovský hit KLF America: What Time Is Love?; sólovku ex Europe kytaristy Johna Noruma Face Of Love, vokál ve skladbě Sacred Groove od George Lynche, spolupráci s Geoffem Downesem na The Work Tapes, tribut Bolinovi – Tommy Bolin: 1997 Tribute, práci s Robinem Georgem Sweet Revenge nebo spolupráci s „naší" kapelou Monkey Bussines...
Co však musíme znovu zmínit, to je spolupráce s Tonym Iommim a dvě alba The 1996 DEP Sessions a Fused. Již jsem se o tom zmínil v díle o Black Sabbath, ale to, co zde oba gentlemani předvádějí, je vskutku fascinující! Agresivní, současný sound, avšak s takovou muzikálností, že to opravdu bere dech! Z jeho vlastních sólovek určitě zvýrazněme Blues, From Now On..., Addiction, The Way It Is nebo Music For The Divine. Hlavně na posledním jmenovaném albu předvádí Hughes ve skladbě Nights In White Satin „absolutněfantastickofenomenální" pěvecký výkon, ze kterého vás mráz po těle posadí do doby ledové, a to mu bylo 55 let! (Pozn. redakce: za nadměrný počet superlativů v článku se omlouváme.)
Měli bychom také zmínit Hughesovu spolupráci s Joe Lynn Turnerem a dílko Hughes Turner Project. Společně vydali dvě alba a často spolu koncertují. Důkaz, jak to „funguje", je zaznamenán na živém albu Live In Tokyo. Dokud zpívá Turner sám a Hughes hraje „jen" na basu, nic vás netrkne – snad jen, že ten zpěvák zpívá nějak moc potichu. Ale jakmile začne Glenn zpívat sbory nebo dokonce hlavní vokál, je zle – Turner viditelně/slyšitelně nestíhá a v duetech dochází skoro až k trapnostem. To mi připomíná, Hughes je samozřejmě výborný baskytarista a svým typickým hraním pravé ruky kolikrát „rozfunkuje" struny jako rodilý černoch. Jako správný basák nemá žádný problém hrát dle potřeby prsty nebo trsátkem. Není to „běžec" po hmatníku ve stylu Sheehana, ale přesně vystihne správný moment, kdy nebo co má zahrát. Jeho timing je hodně podobný sólům Davida Gilmoura (který to o něm ostatně sám prohlásil). Je to také dáno tím, že oba jsou nejen instrumentální hráči, ale také zpěváci, skladatelé a producenti svých skladeb.
Glenn se také nebojí spolupracovat s mnohem mladšími muzikanty a nebojí se ani zvukových experimentů. Za všechny můžeme jmenovat Chada Smithe z Red Hot Chili Peppers a album Soul Mover nebo zatím poslední studiový počin First Underground Nuclear Kitchen. Nejnovější kapitola ukazuje Hughesovu hudební evoluci a neustálou chuť pracovat na plné pecky. Jako vždy byl a bude pro hudbu velkým přínosem. Skladby píše s chutí, vášní a hlavně inspirativní muzikálností… Mr. Voice of Rock, never left the building!
