Radim Hladík

Technická reportáž a rozhovor
Autor: 

V neděli 16. 5. 2004 se v pražském klubu Wagon konalo vyhlašování ankety rádia Beat pod názvem Beatová síň slávy. V kategorii skupin s přehledem zvítězil legendární Blue Effect, který zároveň celý večer naplnil svým koncertním vystoupením v současné nové sestavě, kterou během večera doplnili četní hosté, kteří v historii této kapely zanechali své nesmazatelné otisky. Jeden muzikant však vždycky dával hudbě Blue Effectu tvář a dělá to i dnes, kdy po patnácti letech znovu roztlačil káru naloženou poctivým art rockem a pěkně svižným tempem ji žene do nových časů. Je jím samozřejmě Radim Hladík, jeden z nejlepších kytaristů vůbec. Dali jsme se do řeči o muzice a o kytarách a zde je výsledek.

Radime, jak ses vlastně dostal k hraní na kytaru?

V podstatě na truc, protože mě nutili a musel jsem hrát na piáno a velice se mi to nelíbilo. Čili na truc jsem si sehnal takovou starou, jednoduchou kytaru a protože jsem vlastně nesměl hrát na kytaru, tak jsem u ní vydržel. Ale měl jsem naštěstí dědu, který věděl, co život obnáší, takže ten mě okamžitě chytil a odtáhl mě k panu profesorovi Schelingerovi, což byl otec Jirky Schelingera a začal jsem teda študovat klasiku. Takže jsem dostal ty základy a už jsem u toho vydržel.

Takže začaly první kapely a tak?

No těch kapel nebylo moc. Já jsem udělal konkurz, to bylo asi v roce 63, do kapely Komety a ty mě vzali, protože jsem hrál z not a že jsem uměl sólo Nothing Star, to byla taková instrumentální skladba, kterou jsem měl odposlouchanou z Luxemburku. Čili díky tomuhle já jsem se dostal k bigbítu. Po Kometách jsem byl u Matadors, no a pak u Blue Effectu.

Dělal jsi vlastně někdy normální práci nebo ses rovnou živil muzikou?

Dělal, dělal jsem všelicos. Vyvážel jsem ve Vinohradské nemocnici odpadky, z celý nemocnice, shrabal jsem všechny trávníky ve Vinohradký nemocnici, pak jsem dělal zahradníka, pak jsem krmil laboratorní myši na fakultě hygieny a dělal jsem všelicos, no. To byla doba…

Jakou jsi měl první elektriku?

To bylo k těm Kometám, to mě půjčoval kolega Rudla Kundela nějakou Jolanu takovou, s těma briliantama, lubovou a pak jsem zdědil kytaru po Jirkovi Kalešovi, který šel na vojnu a já jsem nastoupil na jeho místo, Futuramu, kterou jsem si předělal. On mi ji před lety věnoval, takže ji mám a teď lítá po nějakým tom muzeu popovým, takový vydlabaná, děravá.

Ta Jolana, to bylo Tornádo?

Až pak jsem měl Tornádo, pochopitelně, pak jsem měl několik východoněmeckých kytar, ty Muzimy a pak mi udělali podle mýho návrhu takovou lubovku, kapku, zajímavá kytara. No a pak jsem měl Voyerku, to byla kopie esgéčka, tu jsem koupil asi v roce 67, no a pak už přišli Gibsony. Měl jsem Les Paula de Luxe, to byl Gold top s malýma humbuckingama, krásný zvuk to mělo. Pak jsme jeli do Švédska hrát, tak jsem si tam koupil snímače z customa, ty jsem si na to dal a pak mi přišel do ruky tenhle černý custom, který mám a v podstatě za toho zlatýho jsem ho vyměnil, protože tenhle custom má tenoučkej krk a já mám malý ruce, takže mi to vyhovovalo. To je kytara, kterou mám do dneška, na kterou hraju nejradši. Ona je z roku 59, což je docela rarita. Ten de Luxe byl z roku 69. Dokonce vím, kde je. Já jsem ho prodal do Hradce Králové, pak se dostal do Mohelnice a dneska je údajně zpátky v Americe. Odjel zase do Ameriky. To byla výborná kytara.

Pak už byl klid a měl jsem od kamaráda Pepy Váchy ze Zlína Stratocastera, kterýho jsme skládali k sobě asi tři krky a tři korpusy, až to k sobě sedlo. Jasanovej, je těžší než Les Paul, ale hraje jak varhany. No a akustiku mám od Jirky Lebedy dělanou v ložnici a ta kytara je tak dobrá, že když jsem točil s Dášou Andrtovou desku do Japonska, tak jsem si půjčil Martinku asi za sto tisíc a vůbec jsem ji nepoužil, protože ta moje hraje líp. No a to jsou jediný tři kytary, který teda mám, pak mám někde to torzo tý Futuramy a pak mám ještě havajku, taky Jolanu a na tu bych chtěl zase začít hrát. Taky visí někde v tom muzeu.

Toho strata používáš někdy na koncertech?

Používám, používám. Já jsem s ním strašných let bojoval, protože to má jinou menzuru a tam je všechno jinak. Gibson je milosrdný, ten schová kiksy a podobně a strat neodpustí nic. No a najednou, prostě se to ulouplo a je mi jedno na co hraju. Nesmí se nad tím přemýšlet. Jak si uvědomíš, na jakou kytaru hraješ, tak se tomu začneš přizpůsobovat a to je chyba. Kytara musí sloužit. Ten Les Paul se úplně jinak drží, to je pevná kytara, krk zahýbá, kdežto ten strat je rovnej a je to stavebnice, šroubovaný, je to něco úplně jinýho. Já si myslím, že je dobře mít obojí. Takový ty hybridy mezi tím, to je na houby, protože to není ani to, ani to.

Většinou jsi vidět s Les Paulem, dá se říct, že preferuješ zvuk humbuckingů?

To ne, protože na stratocasteru mám Fendery, Texas Special. Takže tam naopak ctím zvuk Fendera a humbucking bych na něj nedal. A obecně je mi to jedno, protože když tu kytaru vezmu, tak každá hraje jinak a o tom to je. Kytary, který hrajou stejně jsou na houby, to chce naopak mít co nejodlišnější. Bylo strašně let, co jsem hrál výhradně na Stratocastera, od roku 84, 85 asi do roku 90.

Co používáš za struny?

Nejradši mám Ernie Ball, protože žádná sada mě ještě nezklamala. Pak jsou takový ty ostatní, jako D`adaria a podobně, kde se občas rozmotá éčko nebo takový problémy. Prostě nejsou tak pevný. Hodně let jsem měl na všem desítky, ale teď jak víc hraju mám takovou potíž, že když týden nehraju, tak mě začne bolet levá ruka. Takže já jsem odsouzenej pořád hrát. Ale došlo mi, že člověk není ze železa a tak jsem trošku slevil a teď mám na všem hybridy 9/10. I když teda ten stratocaster chce desítky, to je desítková kytara. Vždycky je to kompromis. Čím tlustší struna, tím lepší zvuk, ale zase znám lidi, kteří dohráli, protože hráli na tvrdý struny a tolik, že jim odešly šlachy. Třeba Miloš Makovský a takových lidí je víc. Dostaneš zánět šlachových pouzder a je hotovo. Trsátka používám jedničky až jedna pětky George Dennis. Zase, čím tlustší trsátko, tím blíž ke zvuku prstů.

Jak dlouho denně cvičíš? Cvičíš ještě vůbec pravidelně nebo už to máš prostě v ruce?

Ne, musím pořád. Jednak mě bolí ruka, když nehraju a právě jak střídám ty kytary, musím v tom být furt. Včera jsem hrál na akustiku s Jardou Hutkou, dneska tady, prostě hraju různou muziku a proto je potřeba být neustále rozehraný.

Řekni mi, co si myslíš o současné módní vlně digitálních ampmodelingů, preferuješ je nebo klasické aparáty?

Mám to takový ode zdi ke zdi. Modeling je prostě fotka těch flašek. Každý má svoje. Já bydlím v šestým patře a jezdí nám výtah do jedenácti hodin. Čili když vím, že to v noci neodstěhuju, protože v autě na ulici to nemůžu nechat stát, tak prostě vezmu Line6, na takový hraní, na kterých míň záleží, kde nepotřebuju mít dobrej odposlech, dám to do tašky a pohoda. Ale bigbít je potřeba hrát na flašky. Tranzistoráky moc rád nemám, snad kromě Rolanda Jazz Choruse. Ale problém flašky kontra digitál neřeším, je to v podstatě jedno. Já jsem točil v jednom studiu na lampy a pak na Line6 a zvukař nepoznal, co je co. Takže to je berlička pro můj vlastní pocit, ale lidem to je úplně jedno, ty zajímá co hraješ a ne na co. Když se cítíš dobře na tranzistory, tak je to taky v pohodě.

Takže je ti vlastně jedno na co hraješ.

No jasně, když mi někde někdo půjčí aparát, budu s ním lehce bojovat. Nejlíp se hraje na to, na co je člověk zvyklý. Většinou se dělá taková chyba a absolvoval jsem jich několik, že když je člověk spokojený s aparátem, měl by si ho nechat. Jinak stejně jen opisuje kruhy. Já jsem měl skvělýho Marshalla, prodal jsem ho a pak jsem pět let kupoval, prodával abych se vrátil na to samý místo a znova našel ten zvuk. Nebo jsem měl Voxe AC 30, kterýho jsme po letech tak vychytali s kamarádem, že hrál úplně super a prodal jsem ho zase. Kdybych to dneska všechno měl, tak jsem spokojenej člověk.

Mám tu zkušenost, že tyhle klasický starý aparáty třeba ani nemají korekce, člověk prostě píchne jacka a hraje to přesně tak jak má.

No jasně. Původní AC 30 byla dělaná na harmoniku, to vůbec nebyl kytarovej aparát. Ta má akorát cut, tónovou clonu, žádný korekce a hraje to jak blázen. Ale já mám ve studiu k aparátu, i lampovýmu takovou lehkou nedůvěru. Protože on hraje každý den jinak. Hneš s mikrofonem o centimetr a máš jiný zvuk. Proto já jsem hodně desek dělal na Line6, ale ten softwarový a to se mi opravdu líbí, protože nahraješ si čistý zvuk kytary, nejlépe přes flašku a pak při míchačce si osazuju teprve aparáty a repráky. A když jsme tam tu kytaru nemohli dostat, tak jsem 4x12 bednu vyměnil za 2x10 palců, za malý repráky v tu ránu to tam je. Nebo se osvědčila kombinace Soldano hlava a Fender reprák z roku 52, to má tak neuvěřitelný harmonický a ve studiu se k tomu nedostaneš. A když se to nahraje přes tu flašku, tak to má dynamiku a normálně to funguje, vůbec s tím nemám problém.

Někdy točím jednu cestu digitál a druhou cestu mikrofon, bedna, normální klasiku a pak se to míchá nebo se prostě vybere to, co je lepší. Podstatný je co a ne jak. Tohle je alchymie a muzikanti by si měli uvědomit, že jsou od toho aby hráli nějakou myšlenku, něco sdělovali a ne, aby laborovali se zvukem. Skvělá věc jde hrát i pitomým zvukem a furt je ta myšlenka v tý skladbě skvělá a když budu hrát blbosti na dobrej zvuk, tak jsou to furt blbosti.

Máš to za ty léta už vychytaný, nebo pořád hledáš, zkoušíš?

Nemám, ale tak trošku jsem rezignoval, i když jsem vyzkoušel padesát aparátů, různý snímače, já jsem blázen spíš na snímače, tak v podstatě se dá říct, že mám pořád stejnej zvuk. Kytaru vyměním, vezmu úplně jinou a furt mám ten svůj zvuk, takže ten základ je v prstech a není v aparátech a ve snímačích. Co prsty nevytvoří, to kytara nesejme. Čili stupnice, synchronizace rukou, hodiny cvičení, v tom to je. Clapton má taky zvuk celý život, Jeff Back taky, Hendrix hrál na stratocastera a pak měl Flying V Gibsona a ten zvuk byl v podstatě stejný. Ten s muzikou pohnul rovnou do jednadvacátýho století.

Co krabičky? Máš rád krabičky?

No býval jsem do nich blázen, ale dneska ne. Dneska mám v efektový lince Messa Boogie zapnutej Line6 a používám z něj teda jenom efekty. Ty předzesilovače a modelace vůbec ne. Já tam mám jenom vibráto, chorus, compresor a nějaký dealeye. Je to na jednom pedálu, můžu si to doma naprogramovat, pohoda. A kreslím lampama, tou Booginou. To je studio preamp do sterea a dvakrát padesát konec. Fifty fifty. A od George Dennise mám udělanou 2x12 stereo bednu s vintagema.

Co se týče krabiček, když jsem je používal, tak ještě efektový smyčky nebyly, ale je jasný, že zapojovat dealey před korekce a vstupní flašku je nesmysl. Protože nepoužívám zkreslení, tak všechny ty efekty, když se dají do linky, tak fungujou jako ve studiu. Není dobrý to dávat někam na začátek.

Ty teď hraješ s novou, mladou sestavou, ovlivnilo tě to nějak?

To víš, že jo. Je to pro mě strašná honička, protože vy už máte, díky nám, ten rytmus v genech. My ne. Občas se třeba rozejdem a já zjistím, že kluci jsou rytmicky v celku a jedinej já uniknu. Já to rytmický cítění mám jiný, než vaše generace. Ale zase na druhou stranu harmonicky a melodicky vám to moc nemyslí. A to když se spojí, tak to bude super. Pro mě je to hrozně inspirativní a já je nechci předělávat. Oni si hrajou jak chtěj, ne jak chci já. Na druhou stranu musím hrát přesně, což se mi občas nedaří. Já jsem nastoupil po rock’n’rollový éře, nikdy jsem rock’n’roll nehrál a neumím to. Já jsem vlastně až druhá generace bigbítová, až po Sedláčkovi, Kaplanovi a Jandovi, to jsou starší lidi ještě než já.

V současný době se hodně hudební styly míchají dohromady, co ty na to?

Jasně, vůbec mi to nevadí. Jsou věci, který rád nemám, ale fůze jsou zdravý. Nemusím tu vyloženě elektronickou muziku, já mám rád když je v tom ta ruční práce, jsme kytaristi, že jo. I když taky dělám v midi a převodníky a kytarovej syntezátor, tím jsem si prošel několikrát. To vždycky člověka posedne a pak zjistíš, že supluješ nástroje, který to samy uhrajou líp. Proč hrát na kytaru přes synťák basu, když ten basista to zahraje líp. Jenže člověku to nedá.

Dneska je digitální doba a to znamená , že kopie a originál jsou rovnocený. To za nás nebylo, kopie byly horší a horší. A to je stejný jak ve zvukových možnostech, tak v muzice obecně. Pustíš si rádio a zjistíš, že je to všechno kopie na kopii. My jsme měli s Blue Effect kliku, že na nás patnáct let bylo vždycky všude vyprodáno a do určitý míry jsme si hráli, co jsme chtěli. Teda hudebně, textově ne, to nás zamázli okamžitě. Ale dneska se moc tvůrčích, originálních věcí nikam nedostane, hlavně do médií ne. Je to samej plagiát. To je tím zaprděným trhem tady. Na začátku sedmdesátých let, když sem přijela anglická kapela, tak jsme si klidně mohli stoupnout na pódium vedle nich. My jsme měli jet v roce šedesát devět před Jethro Tull, ale zařízli nám to. Dovedeš si dneska představit Mňágu a Žďorp před Jethro Tull, nebo Buty? A to jsou lidi, kteří formujou trh. Umění je dneska menšinový žánr.

Baví tě ještě hrát po klubech? Třeba, kdybys žil v Americe, hrál bys dneska jako legenda velký stadiony…

No to vůbec nevím. Třeba bych byl za vodou a vůbec bych hrát nemusel, nebo bych vůbec nebyl. Je potřeba být spokojený s tím, co je. Já jsem celý život hrál pro sebe. V první řadě pro sebe. A jestli je v sále deset tisíc nebo pět set lidí je mi vlastně jedno. Ale to měřítko, ten filtr jsem já.

Jak to vidíš do budoucna s touhle kapelou?

Do podzimu budem hrát tyhlety starý věci a od podzimu bych chtěl dělat na nových věcech, protože tuhle kapelu jsem nedělal proto, abychom koukali zpátky, ale naopak na druhou stranu. Je to sázka do loterie. Ale já doufám, že to někam povede.

Radim musel odkvačit na scénu ukojit natěšené fanoušky svou muzikou a mě nezbývá, než mu poděkovat za vyjádřené myšlenky, popřát hodně štěstí v další kariéře, a zamyslet se nad harmoniemi a melodiemi.