Rok se s rokem opět sešel a nastal čas, abych se pokusil o určité podchycení žánru, který se stává na jedné straně stále populárnějším mezi širšími vrstvami posluchačů a na straně druhé stále více odsuzovanějším hudební kritikou.
Řeč je samozřejmě o melodickém metalu, jenž je v současné době znám spíše pod specifickými názvy power či speed metal. Letošního roku se kupodivu sešlo opět poměrně dost hudebního materiálu, takže bylo z čeho vybírat. Nechte se naladit mými postřehy…
ANGRA – Aurora Consurgens
Tato brazilská banda se stále snaží dokázat, že i bez zpěváka André Matose (Shaman) patří do pomyslné první powermetalové ligy. Edu Falaschi je rozhodně více než plnohodnotným nástupcem. Po zdařilém albu Temple Of The Shadows z roku 2004 tak Angra přichází s další porcí power/progress metalu. V porovnání s předchůdcem je zde zastoupeno relativně více přímočarých klasických speedových songů (The Voice Commanding You, Salvation Suicide či Windows To Nowhere). Nechybí ani rockově-alternativní songy s prvky místního folklóru (Breaking Ties nebo So Near, So Far), což jsou přesně ty indicie, které charakterizují tvorbu souboru. Přes zjevnou poslouchatelnost však není třeba nijak zvláště toto album vyzdvihovat, je to jen jeden z mnoha stavebních dílů v celosvětové powermetalové skládačce.
AXEL RUDI PELL – Mystica
Ostřílený kytarista Axel po tradiční dvouleté odmlce přichází s tajemným albem Mystica. Na úvod je však nutno říct, že v obsahu alba je tajemna obsaženo jen velmi málo. Kdo čekal byť jen drobný odklon od dosavadní tvorby, bude zklamán, neboť tento typický Germán neuhne ani o milimetr z vytýčené linie. V novinkovém počinu najdete prakticky všechny ingredience, které jsou typické pro pět předchozích studiových alb. Všichni zúčastnění muzikanti (od zpěváka Johnny Gioeliho až po studiového bubeníka Mikea Terranu) podávají opět standardní výkon. Album se i přes klišovitou jednoznačnost poměrně dobře poslouchá, epicky rozmáchlé (titulní Mystica, Valley Of Sin) nebo střednětempé hardrockově laděné záležitosti (Fly To The Moon, Rock The Nation) tvoří zaručeně dobrou zvukovou kulisu při jakýchkoliv činnostech.
AXXIS – Paradise In Flames
Tato německá partička stála spolu s kapelami Heaven_s Gate, Chroming Rose a Scanner na počátku 90. let u vzniku fenoménu, který byl nazván jako New Age Of German Heavy Metal. Kdo by jen tušil, že se jí podaří přežít přes nepřející 90. léta a od počátku nového tisíciletí vydávat další kvalitní alba. Zpěvák Bernard Weiss i nadále dosahuje srovnatelných kvalit jako před lety. Prezentovaná současná tvorba kapely má opravdu velmi mnoho společného s počátečními kroky, je však mnohem živější a progresivnější. Energie z jednotlivých skladeb přímo prýští a nemusí to být zrovna speedová „vypalovačka", jakou je např. Tales Of Glory Island nebo Icewind. Vnitřní sílu má i baladický song Don’t Leave Me, kde je ke slyšení také hostující zpěvačka Lakonia. Skladba Lady Moon zase tak trochu svým úvodem evokuje finské Nightwish. Prvky rock’n rollu jsou zřetelně obsaženy ve skladbě Passion For Rock. Globálně hodnoceno je tato novinka jedním z příjemných překvapení roku.
BLIND GUARDIAN - A Twist In The Myth
Kultovní powermetalová veličina, kterou není třeba dlouze představovat, vydala v roce 2006 své deváté studiové album (tedy pokud lze považovat The Forgotten Tales z roku 1996 za studiovku). Každopádně tentokrát se jedná o mnohem vydařenější dílko než byla přeplácaná „Noc v opeře" z roku 2002. Z celého alba je cítit návrat někam do období Imaginations From The Other Side. Skladby jsou mnohem přímočařejší, i když ty - pro tvorbu souboru tak typické - „kudrlinky" samozřejmě nechybějí. Stejně signifikantní jsou mnohonásobně vrstvené kytarové riffy i melodické vyhrávky, bombasticky pojaté „bardí" sbory, Hansiho „nakřáplý" vokál, atd. Všechno opět jako za starých dobrých časů. V rytmice kupodivu není cítit ztráta způsobená odchodem dlouhodobého bubeníka Thomase „Omena" Staucha (dnes Savage Circus), což dokládá pouze jediné - každý je nahraditelný. Tímto albem „Slepý strážce" předvádí, že i dnes má svým posluchačům stále co nabídnout.
DRAGONFORCE – Inhuman Rampage
Dračí síla z Britských ostrovů přilétá již potřetí ve své krátké hudební historii. Čekáte změnu? Nečekejte. Žádný odklon od dosavadního způsobu tvorby se ani tentokrát nekoná. Osm ostře „nadupaných" songů s průměrnou délkou přes 6 minut jsou i nadále dosavadním poznávacím znamením kapely. Jedno vrstvené sólo za druhým, melodie střídající melodii, superrychlý rytmus bicích, vysoko položený vokál atd. Je jedno, jestli posloucháte song č. 1 nebo č. 8, prostě se v té extrémně-powermetalové směsici dá jen velmi těžko orientovat. Zúčastněným hráčům nelze upřít zjevnou instrumentální zdatnost, ale celé album prosviští ušima jako Pendolíno a bohužel toho moc po sobě nezanechá.
EDGUY – Rocket Ride
Stále populárnější němečtí melodici vydali počátkem roku 2006 album, které svým obsahem překračuje pomalu ale jistě hranice pomyslné „škatule" speedmetalu. Jejich „raketová jízda" obsahuje paradoxně pouze jednu rychlou vypalovačku – Return To The Tribe. Vše ostatní se nese v pomalém až středním tempu. Album je zřetelně ovlivněno hardrockem. Pro převažující většinu skladeb jsou však i nadále signifikantní tradičně chytlavé refrény. Úvod obstarává progresivně laděná Sacrifice, love song ala Bon Jovi reprezentuje skladba Save Me, nechybí ani jisté prvky zpestřující nadsázky, a to zejména v písních Catch Of The Century nebo Trinidad, kde se tvorba jemně přibližuje populární „šaškárně", kterou v současné době produkují Lordi. Novinková deska je evidentním dokladem faktu, že se Edguy z vyplašených mladíčků stali sebejistou součástí hudebního showbyznysu.
HAMMERFALL – Threshold
Není tomu ani rok, co tito „prvoligoví" Švédové vydávali svoje páté studiové album. A už je tu následovník. V podstatě se dá říct, že skutečně začíná tam, kde předchozí album skončilo. Žádné výrazné odbočení od nastaveného „true" stylu. Ano, místy už tvorba začíná připomínat produkci čtyř svalovců z New Yorku. Lehce „manowarovský" nádech mají zejména skladby The Fire Burns Forever nebo Rebel Inside. Trocha „acceptoviny" je pro změnu cítit ze skladby Howlin’ With The Pac. Tradičně nechybí ani povinný „cajdák" Dark Wings, Dark Words. Co ještě dodat? Snad jen to, že novinkové album zůstane pouze produktem vyplňujícím mezeru v mnohem pestřejší dosavadní diskografii souboru.
LUCA TURILLI – The Infinite Wonders Of Creation
Kytarista Rhapsody (Of Fire) má na svém kontě již dva sólové zářezy, novinkový třetí počin se nese ve znamení citelného posunu a jasného vývoje. Celé album je koncipováno spíše jako soundtrack k nějakému fantasy filmu. Symfonické prvky jsou zde velmi ladně skloubeny s operními. Opět můžeme slyšet zpěváka Olafa Hayera z kapely Dionysus, více prostoru však dostala zpěvačka Bridget Fogle. Z výraznějších skladeb je třeba vyzdvihnout velmi chytlavou Mystic And Divine, která je vydařeným duetem obou zúčastněných zpěváků. Samotný Luca tímto albem opět dokazuje, že je nejen zdatný instrumentalista (kytarista a keybordový hráč), ale i profesionální komponista. Jeho dílo tématicky věnované matce přírodě posunuje tento směr powermetalu do vyšších dimenzí.
LUCA TURILLI’S DREAMQUEST – Lost Horizons
Tak toto je další zajímavý projekt, za nímž stojí workoholik Luca Turilli. Album na rozdíl od vlastní sólové desky zní mnohem interesantněji, je mnohem chytlavější a zapamatovatelné hned na první poslech. V žádném případě se nejedná o standardní powermetal, je to spíše operně laděný elektro-symfonický rock. Ženský vokál v podání Bridget Fogle dodává celému albu zřetelnou přidanou hodnotu. Rozhodně největším překvapením je fakt, že mistr Turilli zde hraje na klávesy a samozřejmě má na starosti veškeré aranže. Kromě zpěvačky a hlavního aktéra zde figuruje ještě kytarista Dominique Lerquin. Vzhledem ke krátké historii projektu řadím toto dílko mezi ty překvapivé výtvory roku 2006, kterým je záhodno věnovat trochu více pozornosti. Vždyť producenta dělal samotný Joey De Maio z Manowar!
METAL CHURCH – A Light In The Dark
Metalový chrám ze Spojených států povstal z prachu zapomnění, bezvěrci třeste se! Takto by se dal charakterizovat comeback této legendární kapely, která v čele se zakládajícím členem souboru Kurdtem Vanderhoofem připravila velmi kvalitní materiál. Jeho živou prezentaci včetně starší tvorby jsme mohli slyšet ve Vizovicích na Masters Of Rock 2006. Novinkové album se v mnoha ohledech vrací do osmdesátých let, dokázal bych si ho představit někde mezi alby Metal Church a Dark. I samotný název novinky tento fakt lehce naznačuje. Titulní skladba stejně jako „speedovina" Mirror Of Lies jsou počiny, které vám zůstanou v paměti již po prvním poslechu. Rovněž ostatní songy v sobě ukrývají nemalý power-energy potenciál. Na to, že většině členů skupiny táhne na padesátku, je vedle profesionálních zkušeností z alba cítit také nečekaný svěží entuziasmus. Dle mého soudu nejlepší comebackové album roku.
RAGE – Speak Of The Dead
Trio vynikajících instrumentalistů přichází po téměř tříleté odmlce s dalším studiovým albem, z něhož je patrný návrat ke stylu z období Lingua Mortis. Významnou součástí kompoziční stavby alba jsou nepřehlédnutelné orchestrální prvky, které se prolínají se skladbami tolik typickými pro předchozí album Soundchaser, jako jsou např. Innocent, No Regrets, No Fear, Kill Your Gods či titulní Speak Of The Dead. Poznávacím znakem novinkového alba je značná rozvláčnost způsobená již zmiňovanými instrumentálními vsuvkami a symfonickými mezihrami. Není divu, vždyť se na tvorbě alba podílela i filharmonie z Běloruska, konkrétně Inspector Symphonic Orchestra. Jako zajímavost je třeba uvést, že bonustracky songu Full Moon v německé, ruské, španělské i japonské jazykové mutaci jsou k dostání na příslušných typech nosičů. Rage tímto albem jednoznačně dokazují, že standardní powermetal má také široké možnosti obohacení ze strany klasické hudby včetně vzájemného prolínání.
RHAPSODY OF FIRE – Triumph Or Agony
Hned na úvod je třeba upozornit na drobnou změnu v názvu kapely, respektive na přídomek, kterým je uvedena na pravou míru tahanice kolem původního názvu. Ale raději přejděme k samotnému hodnocenému počinu. Novinkové album od této italské stálice je více pozitivně laděné, ve srovnání se svým předchůdcem neobsahuje tak temné až depresivní pasáže. Epická výpravnost, mohutné sbory v kombinaci se symfonickými pasážemi zůstávají neměnnými poznávacími znameními tvorby souboru. V textech je tématicky opět řešena fantasy sága, která započala na debutním albu již téměř před deseti lety. Rhapsody Of Fire sice pozměnili svůj název, tvorbu však zcela evidentně měnit nehodlají.
WHITE SKULL – The Ring Of The Ancients
Tak toto v pořadí již sedmé album již téměř kultovní italské powermetalové smečky je pro mě naprostým zklamáním roku. Vše je způsobeno především příšerným zpěvákem slyšícím na jméno Gustav Adrien Tabard. Já osobně si vždy budu tuto kapelu spojovat pouze se jménem fenomenální zpěvačky Federicy („Sister") de Boni, kterou nedokáže dle mého soudu už nikdo kvalitativně nahradit. Ale ani po hudební stránce není na celém albu téměř nic zajímavého, jedná se o standardní heavy/power, který kapelu s přehledem degraduje na úroveň místního italského metalového přeboru. Nemastný neslaný dojem z poslechu je podpořen i nevýrazným obalem alba. Hodnoceno dle fyzikálních principů, sledované dílo by skončilo pár stupňů pod nulou L.
A to je protentokrát vše. Pokračování se dočkáte v rámci druhého dílu tohoto nekonečného seriálu v následujícím čísle.
