Zeď mezi Pinkem a Floydy

Roger Waters

Je asi nejdůležitějším, ale paradoxně i nejneoblíbenějším členem slavné kapely. George Roger Waters se narodil 9. září 1943 v Great Bookham, za jižním okrajem Londýna (i v seriozních pramenech bývá často uváděno chybné místo narození Cambridge, podobně jako rok 1944), jako třetí dítě v kantorské rodině. Své levicové a pacifistické názory zdědil nejspíš po matce, přestože i otec byl komunista. Ten zahynul v roce 1944 v bitvě o italské Anzio, kdy byl Roger ještě pětiměsíční mimino. Konec války zažil už v Cambridge, kam se paní Watersová s dětmi těsně přes jejím koncem přestěhovala. Už v 16 (!) letech má projev na sjezdu místní organizace CND (Kampaň za nukleární odzbrojení).

První španělku dostal ve svých čtrnácti od švédského strýčka a okamžitě začíná chodit na klasickou výuku. Ale stejně ho zajímá spíš jazz, blues a skiffle, tedy muzika, která v univerzitním městě frčí koncem 50. let.

Studuje Cambridge High School (i se Sydem Barrettem) a pak v Londýně architekturu na Regent Street Polytechnic. Tam po období typických začátků v různých sestavách a pod různými názvy spoluzakládá v roce 1965 Pink Floyd. Nakonec na něj zbyla baskytara. „Hlavně jsem se strašně bál, abych neskončil jako bubeník..." Čtveřice se brzy prosazuje jako přední zástupce anglické psychedelic a po vyhození Barretta a jeho nahrazení Gilmourem se právě Waters stává nejdůležitějším skladatelem v kapele.

V roce 1970 pomáhá ještě Barrettovi se sólovým albem The Madcap Laughs, ale brzy debutuje na „floydovské" značce Harvest albem Music From The Body. Jde o hudbu k dokumentárnímu filmu Roye Battersbyho The Body, kterou vytvořil ve dvojici s kamarádem z golfu, skladatelem a pianistou Ronem Geesinem.

Pink Floyd pozvolna opouštějí underground, do hudby přidávají konkrétní zvuky. Definitivním momentem dalšího hudebního směřování je legendární album Dark Side Of The Moon.

Je i textovým posunem od „hravější" psychedelie k závažným existenciálním otázkám, které budou vrcholit ve Watersových námětech na albech z 80. let. Od čeho se ale nikdy z Floydů ani do budoucna neodkloní, to je absolutní důraz na spojení hudby a obrazu. A to nejen při proslulých koncertních show.

Zatímco si tři členové Pink Floyd berou v roce 1978 oddech a pracují na vlastní pěst, Waters se soustředí na projekt The Wall. Dvojalbum, pro nějž píše naprostou většinu skladeb, se v prosinci 1979 dostává sice jen na 3. místo anglické hitparády, ale v USA je první. Finančně náročných koncertů není mnoho. Wright a Waters se nakonec chytnou takovým způsobem, že klávesista kapelu dokonce opouští.

Podobně je de facto autorským Watersovým albem i následná protiválečná deska - The Final Cut. Opět se zde objevuje téma Watersova otce, jemuž i desku věnoval. Brzy po jejím vydání dostoupí rozpory takového stupně, že se kapela ve zlém rozchází. Děje se tak v květnu 1983.

Opět následuje období sólových aktivit. V dubnu 1984 vychází Watersovi první sólový singl 5.01 A.M. Tentýž den je uvedeno na trh i album skupiny Zee, vytvořené Wrightem a Dee Harrisem.

V květnu následuje celé Watersovo album The Pros And Cons Of Hitch Hiking, na němž mu vypomáhá řada excelentních hostů, např. Eric Clapton, Ray Cooper, David Sanborn a Michael Kamen. Sound je stalé „floydovský", texty jsou ovlivněny Watersovým zkrachovalým manželstvím s jeho druhou ženou Jocelyn. Jí je také věnována. Námětem desky, o níž se občas tvrdí, že má nejvíce textů v historii rocku, jsou sny, které má hlavní hrdina od 4:30 ráno. Šplhá v Anglii na 13. a ve Spojených státech na 31. místo žebříčků. Následuje světové turné. Na něm tvoří první polovinu playlistu - nikoli nečekaně - floydovské skladby. Přestože v doprovodné kapele hraje i Clapton, nejde o žádný ziskový podnik.

Po tom, co v r. 1985 končí původní Pink Floyd i formálně, schází se trojice Gilmour - Wright - Mason pod staronovým názvem 9. února 1986 na charitativní akci Colombian Volcano Appeal v londýnské Royal Albert Hall.

Dalším Watersovým počinem je soundtrack When The Wind Blows. Vychází v říjnu 1986 a přináší vesměs skladby jenž natočil se svojí kapelou The Bleeding Heart Band (mj. se zpěvákem Paulem Carrackem). Jde o hudbu k celovečernímu kreslenému filmu Raymonda Briggse a Jimmyho Mukaramiho. Jednu stranu kolekce přitom zahrnují další interpreti, třeba David Bowie, Genesis a Squeeze. Album kritika relativně přijala, film je propadák...

31. 10. 1986 podává Waters u londýnského soudu žalobu se záměrem znemožnit zbytku kapely používat jméno Pink Floyd. Není však úspěšný a zbylá trojice se počátkem roku 1987 opět schází a začíná pracovat pod původním názvem.

Pikantní byl třeba spor o pinkfloydovské létající prase, za něž Waters vysoudil odškodné 5000 liber...

Další Watersovo album Radio K. A. O. S. se v létě dostává na 25. místo britského a 50. místo amerického žebříčku. Znovu se na něm podílí opět i jeho The Bleeding Heart Band. Související turné má dvě specialitky: jednak se na začátku koncertů promítá video s prvním floydovským hitem Arnold Layne a navíc si z nainstalovaných budek mohou diváci zatelefonovat Watersovi na pódium s žádostí o písničku. Někteří kritici novou desku přijali - především single The Tide Is Turning - jiní ji považují za hudebně slabší své předchůdkyně. Zatímco zmíněný singl je v „tradičním" stylu, je celkový zvuk relativně moderní a v některých místech zaznívají téměř diskotékové rytmy - např. v Radio Waves. Texty přinášejí opět typický watersovský námět: válečná hrozba kontrastující s touhou po lidském citu. Ústředním představitelem je postižený chlapec Billy, který díky svým zvláštním schopnostem simuluje jaderný konflikt. Vše ale dobře končí. K plánovanému převedení do filmové podoby nakonec nedošlo.

Ale „Gilmourovi" Pink Floyd jsou s novým albem A Momentary Lapse Of Reason úspěšnější. A platí to také o často si konkurujících koncertech.

Velikou show připravil Waters na 21. července 1990 do Berlína. Tři čtvrtě roku po pádu skutečné berlínské zdi se na Postupimském náměstí bortí i ta umělá na pódiu. Na pódiu se objevuje řada hvězd - od Vana Morrisona a Sinéad O’Connor až po Scorpions a Joni Mitchell. Akci přihlíží 250.000 diváků, je živě přenášena do 30 zemí a vydělané peníze jdou na fond obětím katastrof (The Memorial Fund For Disaster Relief), založený britským válečným letcem Leonardem Cheshirem. Na trh je brzy uvedeno i dvojalbum The Wall - Live In Berlin a stejnojmenné video.

Mnoho věhlasných jmen se objevilo i při natáčení alba Amused To Death (např. Jeff Beck, Don Henley a P.P. Arnold). Zaslechneme i National Symphonic Orchestra pod taktovkou Michaela Kamena. Producentem je překvapivě Patrick Leonard, stojící mj. za kariérou Madonny (!). Opět se nese ve floydovském stylu, stejně jako náměty s věčnými životními dilematy. „Vizuálně lze divadlo na albu charakterizovat v představě gorily, dívající se na televizi,..., jen přepíná kanály, hledá co by ji zaujalo..." Zjevný je i vliv tehdejší írácké války, sledované poprvé v přímém přenosu. Beck se předvedl třeba v úvodní instrumentálce The Ballad Of Billy Hubbard (tomuto vojínovi z 1. světové války Waters desku věnoval) a v tajemné It’s Miracle. P.P. Arnold zase v dvoudílné Perfect Sense. Menším hitem se stává pouze What God Wants a turné tentokrát nenásleduje.

Ale po sedmileté pauze vydávají v r. 1994 album i Floydi. Je to The Division Bell a světové turné následuje.

Když je v lednu 1996 celá pětice Pink Floyd uvedena do Rock’n’roll Hall Of Fame, účastní se této slávy jen trojka Gilmour-Wright-Mason.

Americká část Watersova turné z roku 1999 je zachycena na dvou CD pod názvem In The Flash. Ale šňůra po roční pauze pokračovala ještě v roce 2002 a v jejím rámci se Waters objevuje 10. června i v pražské Paegas aréně. V doprovodné kapele hrají tradiční spoluhráči, včetně toho nejvěrnějšího - kytaristy Snowy Whitea. O dva týdny později se - pro změnu v londýnské Wembley Aréně - přidává Nick Mason (po 21 letech...).

Waters pak vystupuje i na festivalu v Glastonbury.

Kompilace Flickering Flames obsahuje skladby z předchozích řadovek, plus pár rarit. Třeba předtím nevydané demo Lost Boys Calling z filmu The Legend Of 1900 nebo coververzi dylanovky Knockin’ On Heavens Door.

V září 2004 realizuje Waters dvě novinky, To Kill The Child a Leaving Beirut, šířené jen po Internetu. Oba snímky jsou inspirovány novou americkou invazí do Iráku. Reaguje i na vánoční katastrofu - vlnu tsunami a spolu s Ericem Claptonem zahrají na dobročinné akci pořádané stanicí NBC slavnou Wish You Were Here.

Údajně celých 16 let pracoval Waters na opeře o třech dějstvích, na motivy Francouze Etiéne Roda-Gila a jeho ženy Nadine. Děj se odehrává v době francouzské revoluce. Pro rockera, o němž se traduje, že nemá hudební sluch, to byl jistě slušný zápřah. Ale nezapomeňme, že tvrdohlavosti měl vždycky na rozdávání. Dílo nakonec vychází v roce 2005 pod názvem Cara Ira. Přitom tři skladby z ní zazněly už 1. května 2004 ve velkém přístavu v maltské Valettě, při příležitosti rozšíření EU.

Baryton zpívá Bryn Terfel, soprán Ying Huang, tenor Paul Groves. Waters sám je i autorem anglického překladu, s nímž si hrál s přestávkami 7 let. Zadostiučiněním jsou následná první místa v žebříčcích klasické hudby na obou březích Atlantiku.

Dvacet let po akci Live Aid organizuje Bob Geldof sérii benefičních koncertů a jeden z nich se stává i místem ojedinělého vystoupení kompletních Pink Floyd. Děje se přesně 2. července 2005 a společný set trvá 23 minut.

Neúnavný Waters i nadále hodně koncertuje. Třeba v červnu 2006 se jako kritik stavění izraelské stěny rozhoduje přesunout svůj koncert z Tel Avivu do osady Never Shalom na Západním Břehu.

Smutným okamžikem je smrt Syda Barretta 7. července, která na druhou stranu otevírá novou naději a řadu spekulací kolem opětovného spojení čtveřice. Vztahy jsou prý výrazně lepší, ale zdaleka ne natolik, aby spolu pánové v letech vydrželi třeba celé turné...

Watersova koncertní šňůra pod názvem The Dark Side Of The Moon pokračuje v létě v Evropě. Název není náhodný. První část show přináší směs floydovské klasiky a sólových skladeb, ale druhá část je už plně ve znamení slavného alba. Občas se připojí i Mason, zatímco Wright, ač také pozván, se dále věnuje vlastním záležitostem.

Už dva roky se proslýchá se cosi o plánovaném Watersově albu s pracovním názvem Heartland, dokonce se mluví o zařazení dvojice písní Each Small Candle a Flickering Flame, ale dodnes kde nic tu nic....

Naopak téměř jisté je jarní uvedení filmu The Last Mimzy, k němuž Waters napsal hudbu společně s Howardem Shorem.

V lednu 2007 Waters vystupuje v Šanghaji, když mu čínské úřady překvapivě nevyškrtly jedinou skladbu (před ním Rolling Stones tak úspěšní nebyli). Světové turné se opět vrátí i do Evropy a tak se můžeme těšit i my.

Nejen muzikou živ je člověk a tak se Waters stihl třikrát oženit a v plánu má i čtvrtý pokus se servírkou Laurie Durning. Z druhého manželství má dvě děti (syn Harry s ním občas hraje na klávesy), z třetího pak desetiletého syna. Stejně jako Gilmour fandí i Roger Waters Arsenalu.

Jeho nejoblíbenějším nástrojem je už od počátku 70. let černý Fender P-Bass, kterých vlastní několik. Používal ale i černý Rickenbacker 4001.

Diskografie:

  • with Ron Geesin: Music From „The Body" (1970, Harvest - EMI - Restless, film. soundtrack)

  • The Pros And Cons Of Hitch Hiking (1984, Harvest - EMI - CBS - Sony)

  • When The Wind Blows (1986, Virgin, film. soundtrack)

  • Radio K. A. O. S. (1987, EMI - CBS, v r. 1988 i dvacetiminutové video)

  • The Wall - Live In Berlin (1990, EMI - Mercury - Polygram, koncertní dvojalbum a video, v r. 2003 i na DVD)

  • Amused To Death (1992, Sony - CBS)

  • What God Wants (1992, Sony, video)

  • In The Flash Live (2000, Sony - CBS, live, 2CD, v r. 2002 doplněno o DVD)

  • Flickering Flame: The Solo Years Vol. 1 (2003, CBS, komp.)

  • Cara Ira (2005, Sony, existuje anglická a francouzská verze)