Beta Aivin MT-100 & Behringer UM100

Metalové distortiony Beta Aivin MT-100 a Behringer UM100
Distributor: 
Cena: 
Ceny v textu

Krabičky s extrémním zkreslením jsou velkou skupinou kytaristů zavrhovány a naopak jiná sorta hudebníků je nutně potřebuje jako základní kámen charakteristického zvuku svých kytar. V nejbližší době se tato situace rozhodně nezmění, o čemž svědčí dva nové produkty v této kategorii: Beta Aivin Metal Zone MT-100 a Behringer Ultra Metal UM100.

Distortiony v podstatě provázejí kytaristy odjakživa, ať už z důvodu toho, aby okořenily zvuk lampových zesilovačů, které neposkytují svým majitelům dostatečné zkreslení, nebo vyloženě proto, že si jejich zvuk kytaristé oblíbili. Jejich účelem je tedy především zkreslování zvuku a to ostřejší či agresivnější formou, než to dělají overdrive a fuzzy. Těchto krabiček existuje slušná řádka, a já, jako příznivce metalových kytar, jsem si už v minulosti vytvořil sub-kategorii „metalové distortiony". Skupina těchto efektů není nikterak veliká, ale její existence je nepopiratelná.

Doslova legendární krabičkou se v této oblasti stal Boss Metal Zone MT-2. Ten produkuje vysoké zkreslení, které je samo o sobě tak charakteristické, že je modelováno na mnoha dnešních kytarových procesorech konkurenčních firem. Dalším plusem tohoto efektu vždy byly rozsáhlé možnosti pro změnu barvy zvuku, za které krabička děkuje konstruktérovi, který na ní umístil netypicky hned čtyři knoflíky pro práci s frekvencí. Postupem času se MT-2 stal velmi oblíbenou krabičkou především u black, thrash a death metalových kapel a dost často ji stále můžete na koncertech těchto kapel vidět.

Tolik nutný úvod, protože dva nově představované produkty si jednoznačně vzaly z jmenovaného efektu inspiraci, která se projevila na koncovém vzhledu, funkci a hlavně také na zvuku.

Vzhled, konstrukce, provedení

Beta Aivin MT-100 od asijského výrobce Elder Audio na první pohled vypadá jako nástupce MT-2. Takový moderní „facelift" osvědčeného modelu, který oproti předchůdci dostal do vínku pár příjemnějších křivek na kastli. Robustní šasi je z kovu v matné šedo-černé barvě. Horní stranu tvoří zejména nášlapný pedál, což je podle mého názoru lepší a pohodlnější řešení než klasické heavy-duty přepínače, na které se někdy při našlapávání nemusíte přesně trefit. Nášlapná plocha zároveň slouží jako kryt pro devíti-voltovou baterii, která se vkládá pod nášlapnou plochu. Výměna baterie je možná po odšroubování jistícího šroubu (tak jako u Bosse), přičemž při této činnosti nepotřebujete žádný nástroj. Šlapka je pokryta pryží zabraňující skluzu chodidla z pedálu. Stejná pryž je na spodní straně efektu. Na bocích krabičky jsou klasicky konektory (vstup a výstup 6,3mm jack) a konektor pro napájení (předpokládá se běžné trafo 9 V/300 mA). Knoflíky pro změnu parametrů jsou v „mezipatře" takže částečně chráněny před rozšlápnutím. Krytky těchto potenciometrů jsou plastové. Stejně jako MT-2, asijský Metal Zone řeší změnu frekvencí souosými potenciometry.

Zapnutí efektu signalizuje LED dioda.

Behringer UM-100 je podobné konstrukce, s tím, že „Ulimu" (šéf firmy Behringer) nebylo po chuti prosté kopírování, a tak se krabice od originálu liší. Bohužel změny v konstrukci jsou spíše negativní (částečně je to kompenzováno nízkou cenou efektu). Velkým překvapením pro mě byl fakt, že šasi distortionu je sice poměrně robustní, ale plastové!!!, což je mezi krabičkami spíše výjimka (vzpomeňme ale třeba na starší Ibanez krabičky). Nejspíše se už dnes bude jednat o tvrzený plast, ale ten ve mně rozhodně nebudí takovou důvěru jako kovoví kolegové, zvláště třeba při představě, že by mi efekt vypadl z ruky na zem. Šlapka pedálu není jištěna šroubem, ale lze ji odejmout zatlačením na dva válečky v bočních stranách krabičky. K tomu však potřebujete nějaký ostrý předmět, holou rukou válečky neuvolníte. Naštěstí postačí dva jacky vaší šňůry, ale i tak je to nepraktické a méně pohodlné.

Hůře se manipuluje i s šesticí korekčních knoflíků, kvůli jejich těsnému umístění. Palec mezi tyto dvě řady knoflíků prostě nestrčíte. Souosé potenciometry jsou podle mne lepší volbou.

Parametry, které pak na obou distortionech najdeme jsou Level, Dist, High, Low jejichž význam je myslím jasný. Středy jsou ovládány dvěma kontrolery. Middle Freq průběžně mění zpracovávanou frekvenci v pásmu 200 Hz – 5 kHz. Na tuto úpravu navazuje knoflík Middle, kterým můžeme vybrané frekvence zesílit či utlumit.

Zvuk

Věřte, nevěřte, oba testované distortiony zněly úplně stejně jako předloha, tedy MT-2. Asi bych si to nedovolil tvrdit, pokud bych neměl všechny tři efekty zapojeny vedle sebe. V tomto případě jsem však jen přešlapával pedály a změna barvy zvuku mi tak nemohla uniknout. Jenže při shodně nastavených korekcích prostě všechny distortiony hrály stejně, ať jsem zkoušel jakékoli kombinace. Nevím, jestli by nějaké „fajnovější" ucho poznalo rozdíl, ale to moje nikoli, a nezávislý poslech mé manželky mě v tomto zjištění utvrdil. Krabičky shodně reagovaly i na změnu korekcí zesilovače.

Následují ukázky nastavení a popis zvuků. Při testování jsem úmyslně volil raději krajní meze možných nastavení, abych co nejlépe popsal a odlišil možná zabarvení zvuku. Tato „testovací" nastavení v krajních mezích nejsou samozřejmě ideální. Při snaze o co nejlepší zvuk je každopádně nutné si se všemi knoflíky pořádně vyhrát.

Všechno doprava! Toto nastavení zajistí agresivní, třeštivý zvuk s plechově skelným nádechem. Zvuk je chlupatý, drásavý. Ubráním výšek se zvuk stává méně agresivním. Agresivitu a tříštivost lze snížit také využitím single snímačů. Jejich použití je vhodné jak pro sóla tak pro složitější akordy.

Při stažením výšek a basů na minimum dojde k zeslabení zvuku a pro zachování stejné hladiny hlasitosti je nutno pootočit knoflíkem Level. Ve zvuku se tím pádem projevují hlavně středy a vytratila se nám zmíněná sklo-plechová obálka. Nicméně pořád máme před sebou velmi vysoké zkreslení, které je o něco kulatější. Už zde ale nemůže být řeč o vysoké agresivitě. Nárůst basů z této polohy má za následek zvětšení objemu. Ideální poloha knoflíku je někde v polovině, možná až tří čtvrtinách, ale hnát se za maximálně zabasovaným zvukem nemá cenu, výsledek je totiž zatlumený, tupý, nevýrazný.

Velmi chlupatý zvuk s příměsí kovu generují vyšší středy tak napůl zvýrazněné. Chlupatost ruku v ruce s bzučením způsobuje slévání úderů, zvláště těch, které jsou hrány těsně za sebou ať už jde o palm muting nebo „včelíny" typické pro black-metalisty. Pokud se jedná o blízké tóny, tedy hru na sousedních pražcích je efekt slévání znatelnější. Je z toho nakonec taková hodně chlupatá melodie. Při rázném úderu na struny, zatlumení a odtažení dlaně od strun má reproduktor sypavou odezvu. V sólech lze slyšet na pozadí tenký ne zcela vhodný bzukot. Někde v tomto nastavení jsem výjimečně našel mezi efekty odlišnost: MT-100 totiž při tlumení vydávala nepříjemné „uprdnutí" – takový škrábavý, prskavý zvuk. Nejspíše si tu nějaká frekvence neporozuměla s membránou reproduktoru. Na MT-2 a UM100 k tomuto jevu nedocházelo.

Tímto způsobem si nachystáme chlupatý zvuk, tentokráte však velmi hutného ražení, dalo by se říct, že je tu nějaká podoba s americký zkreslením, ale dynamika a burácivost amerických aparátů zde samozřejmě chybí.

Mně nejvíce sympatický zvuk obsahoval plné basy a výšky. Se středy jsem laboroval, až jsem došel k dané kombinaci. Veškerá zabarvení se mi v ní zdála tak akorát. Trošku bzučení nebylo na škodu, stejně tak chlupatost – obojí se neprojevovalo v takové míře, že aby mi nějak vadilo. Nedá se říct, že by šlo o extrémně agresivní zvuk, obejdu se bez ukřičenosti. Na druhé straně v tomto zvuku dobře zněly disharmonické akordy a flažolety.

Ve všech nastaveních je naznačeno, že jsem měl knoflík Dist v jeho pravé krajní poloze a poloha pro Volume označená není. Hlasitost totiž na rozdíl od lampových aparátů neměla na konečný zvuk vliv. Naopak Dist má vliv zcela zásadní. Pomocí něho lze snižovat chlupatost a bzučivost. Kdysi jsem na své MT-2 využíval maximální nabízenou úroveň zkreslení, dnes mi vyhovuje takových 75%. Zvuková reakce na otáčení knoflíku je plynulá, takže by se dalo předpokládat, že tato činnost vyloudí u mírného vytočení ovladače Dist polozkreslené zvuky, crunche apod., které upotřebí i nemetalisté, ale právě tady mají tyto efekty jako celek slabinu. I když zkreslení klesne, chybí tady teplost zvuku a barva, kterou bychom si představovali. Osobně tvrdím, že tyto krabičky nejsou optimalizovány pro nízkou úroveň zkreslení a knoflík Dist kytaristé do první poloviny ani stahovat nebudou a dokonce někteří by se bez něj obešli i úplně :-)

Závěr

Fakt, že se produkty dnes mnohdy kopírují, mě nepřekvapil. Ne vždy jsou však jejich vlastnosti stejné, obzvláště právě v oblasti zvuku. Tentokráte je zvuková shodnost skutečností a vydělá na ni zákazník. V našich poměrech bude hlavním kritériem cena, která je velmi příznivá v obou případech.

Behringer je k mání za neuvěřitelných 750 Kč a neznám vlastně levnější zkreslovač. Cena je sražena především díky použití plastového šasí, ne úplně jistému uchyceni plastových samic a potenciometrů pouze v plošném spoji, kompletní SMT montáži atd., což sebou ale kromě nízké ceny nese i menší mechanickou odolnost a životnost, popřípadě horší možnosti případných oprav a výměn součástek (mám na mysli hlavně pozáruční – na opravy v záruce je distributor vybaven a je to zdarma). Daní za to, že Behringer nevyrobil přesnou kopii je horší práce s efektem (knoflíky, výměna baterky) a napájecí zdířka efektu z boku, což obecně nepovažuji za šťastné ani u značkových krabiček.

Beta Aivin je dražší (1 850 Kč), ale mnohem odolnější. Efekt je hodně podobný originálu, což je v tomto případě dobrá volba, vzhledem k pohodlnému ovládání. Kovové pouzdro, bytelné jackové samice v něm uchycené, obdobně fixované potenciometry, diskrétní součástky na klasickém PCB. To vše samozřejmě zvedlo cenu, která je ale stále dobrá, vzhledem ke zvukovým vlastnostem.

Oběma efektům, stejně jako originálu, bych vyčetl malou drobnost, a to chybějící definování frekvence uprostřed dráhy ladícího potenciometru Mid Freq., což by zlepšilo orientaci, jelikož „ucho někdy lže".

Určení distortionů je jasné: využijí jej hlavně black a death metalisté. Těm v mnoha případech právě tento typ zkreslení vyhovuje maximálně. Pro kytaristy, kteří potřebují jen mírné zkreslení nebo pouhé nakreslení čistého kanálu lampového aparátu, není krabička určena vůbec.