Framus 5/120 Billy Lorento

Elektrická kytara
Kategorie: 
Cena: 
27 535,00 Kč
Framus Billy Lorento

Německá firma Framus se loni rozhodla vrátit ke svým nejhlubším kořenům. V podobě semi-akustické jazzové kytary Framus 5/120 Billy Lorento oživila vůbec první signature model, který ve své historii vyrobila. A to za cenu dostupnou takřka pro každého. Loni poprvé představil Framus na americkém NAMM Show a hned poté na evropském frankfurtském veletrhu krásnou semi-akustickou či pololubovou kytaru, která pohladí po duši každého milovníka jazzu a blues 50. let.

Model Framus 5/120 Billy Lorento je totiž kopií prvního signature modelu Framusu z roku 1953, který výrobce vytvořil ve spolupráci s legendárním kytaristou Billym Lorentem. Korejská ručně vyráběná replika legendárního nástroje se přitom vyznačuje velmi slušnou kvalitou, pěkným retro vzhledem dovedeným skutečně do posledního detailu, a zároveň i přijatelnou cenou.

Kdo byl Billy Lorento?

Jenže – kdo z nás kdy slyšel o jistém Billym Lorentovi? Kromě těch, kdo se opravdu dobře orientují v jazzové éře 50. a 60. let minulého století asi málokdo. Možná však zjistíte, že vám tato osoba není tak docela neznámá, jde snad jen o to, v jaké souvislosti – a pod jakým jménem.

Pokud byste pod tímto jménem hledali třeba rodilého Itala či spíše italského Američana, vaše hledání vás zavede na nesprávnou stopu. Ve skutečnosti jde o italsko-americký pseudonym – nebo vlastně jeden z pseudonymů –, který si zvolil německý jazzový kytarista vlastním jménem Willi Lorenz Stich. V Německu se jako znamenitý jazzový sólista proslavil už v 50. letech, a právě do této doby, konkrétně do roku 1953, spadá počátek jeho spolupráce s firmou Framus. Byl tehdy dokonce členem uskupení Framus String Band. Kromě uměleckých kvalit zde totiž sehrál důležitou roli také jeho talent na poli elektroniky, díky němuž se stal mj. autorem designu různých typů snímačů a obvodů. 

Několikaletá spolupráce Lorenta s Framusem přinesla své plody v podobě několika různorodých signovaných modelů. Od levných solid body kytar, po první nástroje řady Thinline, polo-akustických kytar z exotických masivních dřev, charakteristických tenkým, vysoce rezonantním tělem, s lepeným krkem, bez potřeby vnitřního bloku pro zvýšení sustainu. Na ně pak v dalších letech navazovaly i další úspěšné modely Framusu včetně takových, které namísto masivních desek používaly laminované, materiály. Signature kytary Billyho Lorenta pak Framus vyráběl až do poloviny 70. let, na jeden z nich, totiž na model 07301, hrával i známý německý jazzman Volker Kriegel.

Pokud vám ani po tomto přiblížení nepřipadá jméno tohoto kytaristy nijak zvlášť povědomé, možná jej přeci jen budete znát pod dalším jeho pseudonymem. Později totiž Billy Lorento proslul také za oceánem, ovšem už pod jménem Bill Lawrence. Ve Spojených státech se Billy – či snad Willi? – proslavil především jako designér a autor řady zlepšováků v oblasti zvuku elektrických kytar. Mluví se o tom, že například modifikoval Stratocastera pro Jimiho Hendrixe a spolupracoval se známými jmény a výrobci, jako jsou Gibson, Dan Armstrong a později Fender. I v dalších letech se nadále snažil o vylepšování kytarového zvuku a stal se autorem řady patentů a snímačů vyráběných právě pod tímto přízviskem. K jeho posledním výtvorům patří řada snímačů používaných ve fenderovské sérii kytar a baskytar American Deluxe.

Framus 5/120 Billy Lorento

Testovaný model 5/120 je replikou první kytary, která vznikla vzájemnou spoluprací Framusu a Lorenta v roce 1953. A která dnes v originální verzi patří coby krásný, ale zároveň technicky vyspělý a vysoce kvalitní ručně vyráběný nástroj k vyhledávaným sběratelským kouskům. Fakticky šlo o vůbec první signature kytaru, kterou kdy Framus vyráběl. Právě ji si dnes můžete pořídit v její autentické podobě, jen s malou nálepkou Made in Korea, díky čemuž tato na pohled pěkná kytara potěší designem milovníky vintage nástrojů a cenovkou všechny, kdož nechtějí kvůli nové kytaře prodat auto. Přitom se ale výrobce na krabici důsledně chlubí tím, že je sice vyráběná v asijských končinách, ale zato ručně! 

Svým vintage designem kytara celkově zapadá do éry padesátých let a výrobce byl v tomto směru opravdu důsledný – na kytaře nenajdete, alespoň při běžném pohledu, prakticky nic, co by prozrazovalo, že byla vyrobena v současné době, tedy pokud jí prominete lesk novoty a absenci zubu času na laku či hmatníku. 

Tělo kytary je, na rozdíl od mnohých typicky oblíbených modelů pololubových kytar jako třeba Gibson ES-335, opatřeno pouze jedním výřezem, jako je tomu třeba u Gibsona ES-175. Navíc působí poměrně rozložitě, takže svými zakulacenými tvary při čelním pohledu evokuje velké lubové jazzové kytary. Ostatně na šířku má tělo v nejširším místě úctyhodných 44 cm, na délku zhruba 52 cm. Tloušťka těla po okrajích činí 54 mm. Svrchní laminovaná smrková deska i spodní laminovaná deska z AAA žíhaného javoru jsou mírně klenuté, spojují je javorové boky.

Model dodaný k testu se pyšnil povrchovou úpravou označovanou Black Rose High Polish. Jde v podstatě o černočervený sunburst – u horní desky jde o plné barvy, na spodní lze pod červeným lakem vidět javorovou kresbu, což skýtá pocit určitého „skrytého“ luxusu. Ve spojích boků a u obou rezonančních desek podtrhuje celkový vzhled bílé či krémové lemování s tenkou linkou, a dokonce i f-otvory jsou na vnitřní straně výřezu vyvedeny v této barvě. Potenciální zákazníky pak jistě bude zajímat to, že kromě popsané barevné kombinace se kytara vyrábí také v lesklé černé barvě a v provedení „třešňového“ sunburstu.

Ve svrchní desce jsou dva otvory ve tvaru „f“. Ten spodní je ovšem ukryt pod chromovaným kovovým pickguardem, uchyceným dvěma ohnutými kovovými úchytkami k boku kytary a zespodu na boku krku. Pickguard, v jehož chromování je elegantně vyleptán nápis Framus, pak nese snímače i veškerou elektroniku. Jinak řečeno, svrchní deska zůstává ve jménu co největší rezonance celistvá a její po-vrch není narušen zbytečným vrtáním a šrouby. Do svrchní desky je zašroubována pouze tvrdá palisandrová kobylka – intonace je tedy dána napevno, ale je uzpůsobena pro každou strunu zvlášť. Kobylka je ukotvena dvěma chromovanými šrouby, které do těla vstupují přes tmavý podlouhlý dřevěný blok položený na tenké pěnové fólii (zřejmě kvůli ochraně laku i izolaci od svrchní rezonanční desky), díky čemuž působí celé spojení pevněji a stabilněji. Oběma šrouby lze výšku kobylky snadno donastavit rukou díky dvojici „ozubených koleček“ pod kobylkou. 

Co kytaře dodává skutečně luxusní vzhled, je ovšem krásný vintage struník z chromovaného plechu s nápisem Billy Lorento, který je ukotven v boku těla úchytkou, která zároveň nese standardní knoflík pro zavěšení kytarového řemenu; druhý je upevněn zespodu v patce krku. Styl 50. let dotváří i krk s elegantně tvarovanou hlavou. Model 5/120 používá klasickou konstrukci s lepeným mahagonovým krkem, který je do těla vsazen shora na 14. pražci, zespodu až v 17. poloze, kde zároveň blok krku šikmo vystupuje z horní desky těla ven, aby tak ponechal volný, co možná největší díl rezonující plochy.

Palisandrový hmatník má šířku 43 mm v nulté poloze a 54 mm na 12. pražci. Síla či tloušťka krku je přitom po celé délce stejná, cca 2 cm, zhruba kolem 12. pražce pak začíná přecházet do patky, přes niž je krk přilepen k bokům těla. Menzura nástroje je krátká, gibsonovská, tedy 24,75“ (neboli 628 mm) a hmatník je osazen 21 středně velkými jumbo pražci o šířce 2,6 mm a výšce 1 mm ze slitiny niklu a stříbra. Orientační značky mají tvar obdélníkových bloků z celuloidového materiálu imitujícího perleť v krémovém odstínu, který ladí s obložením kolem hmatníku a s plastovým nultým pražcem. Na horním boku krku jsou pak ještě malé černé kulaté orientační značky ve vinutí. Od patnáctého pražce výše však hmatník žádné orientační značky nemá.

Hlava nese na černém laku pokrývajícím celý krk, a to i zezadu, stříbřité či šedé logo Framus doplněné grafickým motivem. Celkový dojem luxusu podtrhuje okrasný mosazný štítek u nultého pražce, který je namontován třemi šroubky coby krytka výztuhy, a ozdobné bělostné ladicí kolíky zakončující otevřené ladicí mechaniky. Ty jsou ukotveny na chromovaných kovových destičkách s ozdobnou rytinou po třech z každé strany hlavy.

Zajímavě řešená je elektronika. Nástroj je osazen dvěma jednocívkovými snímači Framus Vintage Single Coil, konkrétně modelem KX60311 R/C u kobylky a KX60311 F/C u krku. I v tomto případě výrobce věnoval péči dokonalému vintage vzhledu – cívky jsou vsazeny do chromovaných pouzder s klenutými vinylovými vrchními krytkami, z nichž vystupuje šestice masivních šroubků pro donastavení magnetického pole zasazených do mosazných válečků. Snímače jsou za-sazeny a dvěma šroubky připevněny k chromovanému pickguardu, takže opět nijak nenarušují strukturu a rezonanci svrchní desky těla. Pickguard nad tělem tak trochu „plave“ a při mírném tlaku dlaní na snímač, pokud k němu dojde, se prohýbá, proto je potřeba ocenit, že výrobce věnoval pozornost i takovému detailu, jakým je dvojice bílých koleček ze syntetického vláknitého či pěnového materiálu pod horními šroubky, která brání poškození laku na svrchní desce těla jejich dotekem.

K ovládání zvuku slouží pasivní elektronika, konkrétně trojice potenciometrů pro ovládání basů, výšek a celkové hlasitosti a přepínače snímačů. Kolem paprskových krytek potenciometrů jsou pro lepší orientaci umístěny stupnice, které ukazují aktuální polohy (na nulté poloze je přitom namísto nuly vtipně každý z ovladačů označen jako V, Ba T, aby bylo zřejmé, co nastavuje). Zobáčkový přepínač pak nabízí čtyři polohy, přičemž popisky vyvedené přímo v chromování pickguardu naznačují, že můžete kytaru buďto zcela utlumit (což je velmi praktické kvůli potenciální zpětné vazbě), nebo si zvolit popořadě snímač u krku, u kobylky, či oba dva. I design ovládacích prvků důsledně ctí celkový styl 50. let. Elektronika je přitom „zadrátovaná“ přímo pod pickguardem a odsud pouze odcházejí dva „kablíky“ do spodního f-otvoru směrem k výstupnímu jacku umístěnému tradičně na boční stěně těla. Kytara je relativně lehká, váží 2,9 kg a z fabriky byla ostruněna klasickou „desítkovou“ sadou. V kartonovém balení najdete dva imbusové klíče a visačku s označením, že kytara prošla několikastupňovou kontrolou kvality. 

Hratelnost a tón

Kytara vypadá už na pohled velice sympaticky, což je dobrý předpoklad k tomu, aby měl člověk pocit, že mu padne do ruky hned poté, co ji uchopí. A skutečně tomu tak je. Kulatý profil krku je pro levačku velice pohodlný, zatímco rozměrné tělo je jakoby přesně stavěné na to, abyste si pohodlně opřeli pravé předloktí o horní bok a prostředník o pickguard, nebo dlaň o kobylku či o struny. Takto také necháte dokonale rezonovat vrchní smrkovou desku, která dává už na sucho krásně silný a konkrétní tón. Je potřeba dodat, že se do jeho barvy promítá i materiál použitý pro pickguard – ten mu totiž dodává silnou zvonivost, dalo by se říci až kovový nádech. Už z továrny dorazila kytara nastavená „tak akorát“ – což ale vlastně v tomto případě obnáší jen nastavení výšky snímačů a výztuhy krku a dohmatu, protože palisandrová kobylka je pevná a intonace se nenastavuje. Dohmat byl u 12. pražce trochu vyšší, hrálo se však dobře, tónu to jen prospívalo. Jeho snížení je otázkou několika sekund. Kratší „gibsonovská“ menzura 24,75“ je pohodlná pro ty, kdo mají menší ruce, a navíc po natažení tlustších strun, chceme-li docílit skutečně plného zvuku, nebude vytvářet tak krutý tah strun jako delší menzura.

Jelikož je krk lepený, je opatřen klasickou patkou, takže zhruba od 12. pražce výše už musíte natahovat prsty. Nicméně i tak není problém se při vyšším zavěšení kytary na krku nebo při hře v sedě, jak je to jazzmanům vlastní, dostat až do nejvyšších poloh. Kytara je stabilní, vyvážená, lehká a dobře sedne do ruky jak při hře v sedě, tak ve stoje. Zpracování je na velmi dobré úrovni, pražce jsou začištěny skvěle. Oko hnidopichovo by mohlo poukázat jen na několik málo sotva zaznamenatelných drobností, jimiž ale kytara z řady asijských produktů své cenové kategorie nijak nevybočuje.

Po zapojení kytary do zesilovače však začíná přehlídka luxusních vintage tónů, která potěší ucho nejednoho jazzmana a bluesmana. Stylově kytara zapadá nejen vzhledem, ale i zvukem tam, odkud vzešla, tedy do 50. let minulého století. Se dvěma snímači a čtyřmi ovládacími prvky je přitom nabídka zvuků nepřeberně pestrá. 

Výstup snímačů není nijak velký, ale přesto kytara nabízí výrazný, konkrétní a dynamický tón. Už při čistém zvuku je tón pěkně tlustý a zvonivý. Jazz, blues, RnB, rock i rock’n’roll, to jsou styly ve kterých kytara dokonale září. Snímač u krku dodává tónu na kulatosti, zatímco tón u krku zní překvapivě dravě až agresivně. Oba snímače dávají dobře vyniknout jak čistým jazzovým septakordům, tak nakřáplým bluesovým rytmům, zatímco při sólech vyniká příjemně tlustý zvuk kytary. Kombinace obou snímačů je pak ideální pro rytmiku, nebo i takové řádně našlápnuté country sólo. Ačkoliv je na první poslech zjevné zacílení na retro tóny z 50. let, záleží jen na tom, v jakém kontextu kytaru použijete. Dokáže totiž znít i velmi současně – dokonce až agresívně.

Osobně bych řekl, že se ve zvuku pojí jak barva použitých dřev, tak i osazený pickguard, který mu dodává na zvonivosti, konkrétnosti, snad i kovovém zabarvení. To vše se dá ale skvěle modifikovat pomocí dvoupásmové ekvalizace výšek a basů, která bohatě nabízí vše, tj. zvukové polohy od konkrétních zvonivých zvuků až po zastřené temnější vintage barvy, ale i vše mezi tím. Jakmile si opravdu uvědomíte, že potenciometry na kytaře máte, paleta možných produkovaných zvuků pro vás bude opravdu nepřebernou.

Hodně ovšem záleží na zesilovači. S některými typy zesilovačů byl tón na můj vkus už docela dost „kovový“, ale stažením výšek bylo možné vznikající „bendžo efekt“ účinně eliminovat. Obecně se to týkalo hlavně hry přes kobylkový snímač a přes komba s menšími reproduktory se středovějším či výškovějším zvukem.  S reproduktory s plnějším, kulatějším zvukem byla vyváženost mezi onou kovovou zvonivostí a plností tónu dokonalou – tady je nutno vyzkoušet a pohrát si s ekvalizérem na kytaře i zesilovači.

Možná někoho překvapí, že kytara nezní vůbec špatně ani se zkreslením. Ne, že by zněla vyloženě rockově, ale ani tuto její stránku bych rozhodně neopomíjel – zejména pokud jde o sólové zvuky pro blues či fusion, kde může kytara díky svému výraznému a konkrétnímu tónu jak příjemně pohladit, tak také pěkně pozlobit. Kytaru Framus 5/120 Billy Lorento bych označil za zajímavý a osobitý přírůstek do dnes už dost široké řady semi-akustických kytar nižší a střední cenové skupiny. Ačkoliv stylizace do 50. let je tu patrná ze všech pozorovacích úhlů (a to jak těch vizuálních, tak i těch – řekněme – akustických), jde o nástroj, který může potěšit osobitým tónem řadu kytaristů z novodobých kapel. Ale samozřejmě: Ony zmiňované retro tóny „na pořadu dne“ spolehlivě zůstávají také!

 

Framus Billy Lorento
Framus Billy Lorento
Framus Billy Lorento