Gibson Les Paul Junior & Special NA/EB

Mahagonová harmonie
Distributor: 
Autor: 
Cena: 
Ceny v textu

Dějiny kytarové hry jsou zásadně a neoddiskutovatelně spjaty se dvěma značkami kytar – Fender a Gibson. A tak zatímco se početný zástup kytaristů tiše i nahlas dělí na vyznavače či odpůrce té které značky, v našich končinách je, myslím, stále dost těch, kteří by, raději než cokoliv jiného, jeden z těchto značkových nástrojů sami vlastnili.

Když jsem kdysi vyřešil odpověď na otázku, jestli hrát „basovku" nebo „sólovku", zbývalo odpovědět na otázku, jakou že to sólovku. A jelikož výběr nebyl veliký – mezi Iriskou a Diamantkou (která ovšem byla pro bohatší muzikanty a ne pro tehdy studenta) - prošly pro jistotu mýma rukama obě. Známé potíže s laděním, intonací ve vyšších polohách, těžko definovatelným zvukem – to všechno máme mnozí za sebou. Ale za tu cenu – klobouk dolů, dal se z toho dostat dobrý zvuk. Přesto byly obě tyto československé kytary za svými pravzory hodně, hodně pozadu.

Měl jsem nyní možnost mít na pár týdnů dva modely kytar Gibson, žádné „pravověrné" licenční kopie, ale obě „Made in USA", a tak, ačkoliv jsem jinak k výrobkům pocházejícím z tohoto kontinentu značně kritický, v případě výroby kytar v podstatě není o čem diskutovat. Je to kvalita, dobrá práce a hlavně roky a roky vývoje a zkušeností z těch největších i nejzapadlejších kapel a pódií. Les Pauly jsou nyní opět víc v módě, protože jejich charakteristický tlustý, dřevěný zvuk je těžko docílitelný na jiné kytaře. V jejich zvuku, i když je plně zkreslen zesilovačem nebo nějakým distortionem, stále najdete dřevo. Váha kytary je jediné, čemu se musíte přizpůsobit vy, ve všem ostatním se kytara přizpůsobí vám.

„… tak jaképak rozdíly?"

(řekl jeden kamarád předtím, než je sám uslyšel). Ano, Gibsony vypadají všechny na první pohled skoro stejně – léty ověřený tvar a konstrukce, která vykrystalizovala již dávno do dnešní podoby a není v zásadě důvod na ní nic měnit. Spoj těla a krku lepený, hlava nástroje s typickým patnáctistupňovým sklonem vůči krku, muzikanty doporučený a dodnes dokonale fungující „stop bar tailpiece" struník, umožňující zakotvení strun v poloze nízko nad snímači a ideální pro nastavení výše strun, kobylka s omezenou, ovšem dostačující možností doladění posunem jednotlivých kamenů s ostrým břitem lomení struny a přesto strunu nelámající, tlustý, mohutný krk násobící sustain a plnost hraného tónu a mírná nepohodlnost při hraní celou rukou v nejvyšší poloze hmatníku, ladící mechanika, která ladí a drží, pohodlný bending tónů po celém rozsahu krku, někdy až o čtyři půltóny – to jsou jen některé z typických atributů těchto kytar. Ale nedejte se tou zdánlivou podobností jednotlivých modelů zmást. Rozdíly tu jsou, a to nejen v detailech provedení, barvách laků či v použití odlišných snímačů. Jsou dány také snahou po lepší cenové dostupnosti výrobků Gibson.

Ta první rozdílnost dnešních testovaných modelů od těch „běžných", standartních, nejčastěji používaných (alespoň osobně mám dojem, že nejvíce jsou k vidění Standarty a Customy), je ve tvaru (resp. konstrukci) a materiálu těla. Samozřejmě - je to Gibson, a to znamená těžký, plný, tvrdý mahagon, leckdy i „odshora až dolů". Ostatně téměř všechny Gibsonovy Les Paul modely jsou známy svou pozoruhodnou hmotností. Když bude kytara vyrobena z tlustého a tvrdého materiálu, bude mít velký přirozený sustain („… když odejdeš k jídlu a pak se vrátíš, tón ještě zní"). Teorii o sustainu potvrdila stavba první kytary L.P. u Gibsona právě před padesáti lety. Masivní, téměř pěticentimetrovou desku mahagonu doplňovala ještě 10 – 15 mm silná klenutá deska z javoru, zvláště tvrdého a znělého dřeva. Právě javor poskytuje další sustain navíc a přidává ostřejší výšky a celkovou brilanci tónu. Javorové výšky bývají náchylné na kombinaci s ostatními dřevy, to ovšem není případ mahagonu. Ale zpět k oněm rozdílům - testované modely totiž nemají vrchní desku klenutou. To je rozdíl vzhledem k výše řečenému poměrně zásadní, ani ne tak zvukový jako především konstrukční. Gibsony nemají, jak známo, na rozdíl od Fenderů, tělo, krk a hlavu v jedné rovině, ale svírají spolu ostrý úhel, což zvyšuje celkovou brilanci tónu. Vzhledem ke klenuté javorové desce to vlastně ani jinak konstrukčně nejde, chceme-li mít zachován vynikající dohmat a pohodlí při hře – kobylka se díky bombírování dostává vysoko nad rovinu těla a tak musíme krk vůči tělu naklonit. Má to nesmírný vliv na kvalitu a nezaměnitelnost tónu Gibsonů a kytar podobné konstrukce. Aby se u Specialů zachoval tento ostrý úhel, není deska těla úplně rovná, ale od snímače u krku jakoby ohnutá, skloněná o 5 mm do směru úhlu spoje krku a těla. Na první pohled to není příliš patrné a je to poměrně elegantní řešení pro zachování důležitých konstrukčních vlivů na tvorbu tónu. Svíraný úhel je přesto o něco málo menší než u Standartu. Další odlišností, tentokrát tvarovou, je vybrání na „břišní" straně nástroje v horní části těla, podobné, jaké mívají kytary typu superstrat. To je u Gibsona poměrně zajímavý jev, neboť vzhledem ke zmíněnému úhlu krku a těla je hra s rovnou zadní stranou silného těla jiných modelů poměrně pohodlná.

Jelikož je méně hmoty dřeva těla než u Standartů, je menší také celková hmota čepu spoje krku a těla. Sečteno, podtrženo a měřeno mým kalibrovaným uchem – Specialy mají o malinko kratší sustain, respektive budí dojem kratšího sustainu celkově mírně tenčím tónem, což ovšem rozhodně neshledávám jako závadu či nevýhodu, naopak. Ale o tom dále v popisu zvukových vlastností.

Krky obou modelů jsou shodné, mahagonové s „rosewood" hmatníkem, jsou silné, mají příjemný tvar postupně se zaoblujícího D a plynulým náběhem přecházejí v patku precizně zapracovaného spojení s tělem. Menzura krku je 24", tedy kratší než např. Fender, a tato typická menzura jednoznačně definuje témbr, celkové zvukové naladění nástroje. Hlava nástroje má klasický tvar a nese gibsonovskou mechaniku ladění. Strojky chodí přesně, bez hluchých míst a dobře drží ladění i při poměrně nešetrném bendingu. Hlava je typicky skloněna dozadu, to abyste takový nástroj nepokládali lehkomyslně jen tak na kdejaký stůl v hospodě, ale jen do kufru nebo do stojanu. Jinak má tento sklon samozřejmě blahodárný vliv na přidávání dalších harmonických složek signálu. Krytí matice výztuhy krku je provedeno zvonečkově tvarovaným plastem, jen logo Gibson samozřejmě není u těchto modelů z perleti, ale je vyvedeno zlatou barvou.

Pražce na hmatníku jsou úzké a vysoké, jsou precizně osazeny a jejich hrany dobře začištěny, hra a intonace je velmi přesná. Díky výšce pražců se dá dobře hrát vibrato i pouhým zatlačením struny ke hmatníku a i vibrato klasické má tím pádem větší hloubku než je zvykem. Jediné, co mi na krku, ale i těle, obou modelů trochu vadilo, byl použitý lak, který jakoby „neklouzal", nebyl dost hladký a hned se při hře „zapatlal"; palec levé ruky při ostřejších změnách polohy zadrhával na povrchu krku. Zkoušel jsem krk i tělo vyčistit a přeleštit speciální nástrojovou leštěnkou, ale nepomohlo to. Je pravda, že po dvou týdnech hraní se na to dá zvyknout a ostřejším trhačům strun to určitě vadit nebude, ale osobně bych si raději připlatil za lepší lak nebo vyleštění.

Firemní struny Gibson bych osobně vyměnil za nějaké lepší desítky, které by ještě dodaly něco na celkové síle a údernosti signálu. Díky pevné kobylce je výměna strun otázkou několika sekund a hlavně se to celé obejde bez nářadí. Samozřejmostí je, že se prasknutí jedné struny nijak neprojeví na ladění ostatních strun, na rozdíl od plovoucích systémů typu Floyd Rose. Při hraní naživo je taková drobnost k nezaplacení, pokud zrovna nemáte v záloze další kytary. Struník je zaháknut za dva bytelné šrouby, které mají kovové rámy pevně zapuštěné v korpusu. Šroubováním nahoru a dolů se mění úhel strun jdoucích přes kobylku, jejich tah a tedy i celkové množství harmonických. Stručné, jednoduché, přesto - nebo snad právě proto - bezchybně fungující několik desetiletí.

P-100: Stovka pod devět

Nyní tedy o jednotlivých modelech podrobněji. L.P. Junior s jedním snímačem P-90 debutoval již v roce 1959 s velkým ohlasem u muzikantů. Dvěma snímači vybavený Special jej následoval v témže roce. Nyní Gibson představuje Junior Special, nástroj, který má víc než čistokrevné předky. Kromě trochy kovu a plastů a rosewood hmatníku je to kompletní mahagonová symfonie, dokonce bez nezbytné javorové desky, jak jsem již pojednával výše. Nástroj je vyveden k pěkném transparentním laku a můžeme tak obdivovat kresbu dřeva. Je osazen dvěma „stacked humbuckers" P-100. Plastové kryty („soap bar") snímačů ukrývají repliky jednocívkových snímačů z 50. let, ovšem tento model má některé kladné odlišnosti. Především nevrčí – je to totiž „stacked humbucker", tedy dvě cívky nad sebou, které vytvářejí silnější a směrovější magnetické pole. Výsledkem má být vintage tón a silný výstup bez nežádoucího brumu či vrčení. I při hlasité produkci je brum minimální. Tento snímač má podstatně silnější signál než jeho předloha a lépe tak vybudí vstup zvláště lampových zesilovačů – to vše při zachování nádherné vintage barvy. Na čistý zvuk zvoní tyto Les Pauly daleko více než ostatní modely s gibsonovskými humbuckingy R a T řady. Když jsem jeho zvuk poprvé uslyšel, okamžitě jsem si jej oblíbil. Věřím, že si mnohé z vás získá, stejně jako mě, svojí absolutní přirozeností – a nebude to trvat víc sekund, než zaběhnout stovku.

Díky tónové cloně lze docílit až perkusivního zvuku Fenderů, ovšem s mahagonovým podtónem. Je to zvuk velmi neobvyklý, málokde je běžně slyšet a rozšiřuje paletu barev kytarových zvuků „na trhu"; místy mi připomínal barvu kytar v některých skladbách Johna Fogertyho, takový ten jasný, dravý podtón některých Telecasterů. Nejvíc je tato zvláštní barva slyšet a nejlépe vynikne na strunách E-D, na těch vyšších už to přece jen do fendráckých výšek a zvonivosti mahagon nechce pustit. Takže při zachování typických vlastností plnokrevného vintage Les Paula máte k použití další paletu unikátních zvukových možností. Je to naprosto ideální pro použití na plnokrevných vintage lampových aparátech, zvláště zesilovačů třídy A, např . některých modelů Vox, Kustom, Fender a dalších, prostě tam, kde je jeden kanál nebo ne příliš silné zkreslení. Určitě by byla škoda „zabít" tuto zvukovou nádheru snahou o silná zkreslení progresivních rockových směrů. Povaha zvuku těchto snímačů je jakoby stvořena pro crunch zvuk a to se vší parádou a ve všech možných barvách, jaké jen crunch zvuk může mít a jaké nabízí většinou druhé kanály tříkanálových zesilovačů. Samozřejmě suché nezůstane ani hardrockové kytarové oko, zvláště pro zkreslená „kila"; zvuk je přesný, konkrétní, akordy se nijak neslévají, ale čitelně slyšíte každý tón. Kytara se tak umí v kapele velmi dobře prosadit a její kvalitní zvuk se rozhodně nijak neztratí, naopak – bude nesmírným obohacením svou širokou barevností. Opravdu - chce to slyšet na vlastní ucho, nejlépe na nějakém kvalitním lampovém zesilovači.

Další barevné kombinace lze vytvořit známým vzájemným mícháním hlasitostí obou snímačů a přidáváním ostrosti kobylkového či kulatosti krkového snímání do celkového výsledku. Pokud navíc zapojíte do „formixu" i tónové clony, lze bez problému dosáhnout barev hodně podobných snímané akustické kytaře, což je pravým požehnáním pro mnoho kytaristů i zvukařů. Takto namíchaná barva se ještě rozsvítí, proženeme-li ji přes kanál zesilovače s mírně, ale opravdu mírně nastaveným crunchem. Běžte si obrovskou paletu barev někam vyzkoušet, protože mám už možná to svoje ucho zaujaté.

LP JS-HB

Pod tímto téměř kryptogramem se skrývá model, který je zvukově mnohem víc „gibsonovatý". Ač se to nezdá, má tělo obohacené plátem javoru, ale celková tloušťka zůstává zachována shodně s předchozím typem. Konstrukčně tedy stejná, zvukově o dost jiná. Kytara hraje akusticky z korpusu, chvěje se a je velice živá. Není tak hlasitá na sucho jako Kramer nebo např. Ibanez, ale hlasitost není důležitá, od toho tu jsou snímače, důležitá je kvalita a jakost zvuku. Doznívání tónů přechází plynule o oktávu výš a podobný jev nastává při ostřejším vibrátu. Ostatně vibratem se dá už tak dlouhý sustain pěkně natáhnout. Tou nejzásadnější odlišností jsou použité snímače. Klasika nad klasiku – 490 R Alnico u krku a 498 T u kobylky. 490 R je moderní klasika, konstrukčně i charakterem podobný snímači PAF od DiMarzia. Má oproti němu silnější vyšší středy, jde sice o nejslabší Gibsonův humbucker co do výstupu, je ale osazován na velké většině modelů ke spokojenosti majitelů. Stejně jako Seymour Duncan Jazz má pěkně zakulacené výšky a při zkreslené hře pěkně "bublá". 498 T je silný kobylkový humbucker, svojí barvou,spektrem a kovovou suchou jedovatostí snad nejvíce podobný Tone Zone či SH4. Osobně se mi zdá, že Alnico magnety sluší Gibsonům více, než keramika modelů 496 R a 500 T, či dokonce SH6; ale každému, co jeho jest.

Kytara po zapojení hraje nezaměnitelně. Má typický tlustý dřevěný zvuk, při velkém zkreslení stále hodně dřevěný a je ideální pro rockery či bluesmany. Každá muzika chce svoje a tím myslím i nástroj – tklivé blues jde zahrát i s Jacksonem a na nějaké nahrávce nebo za bednou možná skoro nepoznáte typ kytary, když se budu hodně snažit. Jenomže pocit vás jako hráče je totálně odlišný. Když zapojíte stylového „origoše", je to prostě tam a všechny ty bluesové, rockové a jiné riffy jako kdyby z kytary a vašich prstů přímo vyrůstaly samy. Nástroj dobře reaguje na na sílu úhozů; je vzteklý nebo hodný, jak je právě potřeba. Tón má pěknou dynamickou špičku a velký, opravdu velký sustain, zvláště, pokud zkreslený kanál lampového zesilovače ještě něčím „nakopneme". Jako má mahagonový model po zesílení medový až cellový tón, je HB tak nějak „all steel", kovově nabroušený. Kytara hraje ochotně alikvoty, vazbu chytá právě o oktávu výš. Oba snímače jsou čitelné a barevné stejně při jakkoli nastavené hlasitosti. U tohoto modelu se výrazně zvýhodňuje možnost zapojení snímačů – hraní s předvolbou – více než u předchozího, jelikož snímače nejsou tak široce a jemně barevné. Máme k dispozici vlastně tři zvuky a dvě hlasitosti a pohodlně tak střídat sólo - doprovod i bez přepínání kanálů na zesilovači. Všechno přepínání snímačů a točení potenciometry se děje tiše, bez lupanců či chrastění, zkrátka vše, jak má být. Ostatně oba modely měly ve svých gig-bagech přiloženy cedulky, vlastně certifikáty, o provedené výstupní kontrole: přezkoušeno je ladění, očištění, zapravení pražců, vnější povrchová úprava (hardware, kobylka, krk, hmatník, vrchní a spodní strana nástroje) a schopnost hrát (1. a 12. poloha, intonace po hmatníku, elektrické zapojení, struny, brumy aj.), prostě všechno tak, abyste vybalili a hráli. Funguje to tak. Žádné extra nastavování, dobrušování, dolaďování oktáv, čištění pražců … Vyšší cena je opravdu cenou za kvalitu. Zvukovou i nástrojovou.

Doma je doma

Chtělo by ale v tomto pořekadle trochu upravit interpunkci: „Doma, je doma" (…vaše odpověď kolemjdoucímu na otázku kde že je ta kytara značky Gibson). Dovedu si totiž jako muzikant představit mít doma obě – každá pro jinou náladu, každá osobitě specifická. Rychle jsem si tady na ně zvykl. Vždyť kytara, která se bez vážných změn používá padesát let, nemůže být špatná. Lepší je určitě investovat větší sumu najednou a mít klid, je to levnější. Vždyť dnes už i některé banky říkají, že s nimi na to máte. Zůstává jen otázkou, jestli na takovou legendu máte i jako muzikanti – nemyslím prsty, ale srdce. Až ji totiž vyzkoušíte, určitě už budete znát odpověď.