Psát jakési všeobecné informace o této všeobecně známé firmě, o níž jsou informováni snad všichni kytaristé (a někteří některé kousky i vlastní), by bylo jistě navýsost trapné a zavánělo by značnou dávkou neinformovanosti…
Prolog
Já sám jsem se s výrobkem od této firmy poprvé setkal již v hluboké totalitě, když mi kdosi prodal kompresor Dyna Comp. Musím říci, že mi tvrdil, že tato krabička umí „úplně všechno“ a já podle hesla: „že každá věc má svýho blbce“, mu na to skočil. Byl jsem pak velmi překvapen, že „nebustří, neflenjžuje ani nedelayuje“. Postupně jsem všechny své nepotřebné plechové šmuky vyměnil za plastového automatického bubeníka s opravdu úžasným zvukem - Roland TR-505. Po pár letech a po pár nabraných zkušenostech jsem zjistil, že jsem se zbavil několika krabic považovaných za legendární, a že už je nikdy neseženu zpět. Inu, chybami se člověk učí a vlastními nejvíce.
Tedy dost řečí a jazykových hříček a hurá na testování. Poštovní holubi (vzor spolehlivosti, přesnosti a „láce“) ke mně tentokrát dopravili škatulku od výše jmenované firmy MXR, potažmo Dunlop. Jedná se o efekt s typovým označením MXR M-182 a je to „brutááááální“ fuzz. Mnoho muzikantů řeší na různých fórech otázku, co je to vlastně fuzz. Zjistil jsem, že jim zkušenější kolegové odpovídají, že se jedná o specifické zkreslovadlo s hrubým až chrchlavým zvukem typickým pro šedesátá a sedmdesátá léta. Jakýsi Jimy Hendrix (ano, tak nějak se jmenoval ten chlápek) ho prý začal používat jako jeden z prvních, protože tímto efektem prý budil své hnusně olezlé aparáty Marshall. Tyto pak samozřejmě stejně chrchlavě hrály a lidem se to bůhvíproč líbilo. Ale nemylte se, náš M-182 není určen pro kytaristy, ale pro otroky čtyř (pěti i šesti) tlustých strun, na něž v kapele nezbyl už post ani doprovodného kytaristy a museli se tak uchýlit k drnkání na basové dráty. Aby jejich kiksy nebyly tolik slyšet, přichází na trh další basové zkreslovadlo, no a jsme u toho…
Džin, džin, džin, džin...
To není zoufalá touha po alkoholickém nápoji, ale zvukomalba pro charakteristický typ beglajtu v tvrdé muzice. Již na první pohled je zřejmé, že náš M-182 jakoby vypadl z rodu MXRů a těžko se mu podaří zapřít svůj původ. Oproti jiným krabicím je však o něco subtilnější a jeho ovládací „čudly“… (pardon knoby) jsou menší. Je vyroben z tlustého hliníku (vpodstatě nezničitelného) a všechny další jeho rysy nesou velkou dávku DNA čistokrevného MXR.
Krabička disponuje třemi otočnými potenciometry, zleva: Volume, Tone, Fuzz. Je jasné, že prvním z nich určuje hráč celkový výstup signálu z efektu, potenciometrem Tone (treble (na max.): –3 dB – 80 Hz, +6 dBA – 3,2 kHz, bass (na max.) -8 dB - 3,2 kHz, +3 dB - 80 Hz) volí barvu a ostrost signálu a potenciometrem Fuzz nastavuje úroveň zkreslení. Aby toto nebylo málo, má přístroj v levém horním rohu umístěné tlačítko Deep (hloubka), které po stisku generuje hluboké kmitočty buď 87 Hz, nebo 113 Hz. Hráč má možnost zvolit jeden z nich pomocí mikropřepínače umístěného uvnitř krabičky na plošném spoji. Musí jen odšroubovat kryt (stejné při výměně baterie) a zvolit jednu z frekvencí. Nalezne zde též otočný trimr, díky němuž může volenou frekvenci až o +15 dB přidat. Někdo by mohl namítnout, že výrobce tuto funkci mohl umístit na přístupnější místo vrchního panelu, ale on asi věděl, proč to udělal takto. Efekt se samozřejmě spouští pomocí masivního přepínače, který přežije snad vše (což se o jiných efektech nedá říci, že). Aktivace přístroje je indikována LED s modrým svitem a funkce Deep malou LED téže barvy. To je jediná věc, která mě - starou strukturu - irituje. Před tímto svitem nikam neutečete, zbývá jediná věc - svit utlumit tím, že LED přelepíte černou izolepou. Zde by to snad tolik nevadilo, ale u studiových přístrojů je „modrý žár“ přímo otravný. Přístroj je možné napájet buď pomocí devítivoltové baterie (nejlépe alkalické), nebo adaptéru.
Basová destrukce
Fuzz uvítají především hráči tvrdších stylů, i když nelze vyloučit ani experimentátory a alternativní hledače. V tvrdé muzice se lehce nakřápnutá basa mnohem lépe prosadí a zapadne do mixu. Nemá však tendenci se ztrácet v basovém spektru zkreslených kytar. Já jsem náš přístroj zkoušel celkem na třech velmi různorodých kombech. Prvním byl můj skoro-referenční Roland Cube 60, druhým pak koncertní Hartke VX-3500 a posledním celolampové vintage kombo Regent 30 (r.v. 1969). Tento aparát používám při studiové práci ve spojení s Fenderem. Produkuje archaický, velmi teplý zvuk a to jak u kytary, tak u basy. Efekt jsem zkoušel s basami Fender Reissue 51 a G&L 2000. Fenderu velmi slušelo minimální nastavení fuzzu se zastřenou tónovou clonou. Na lampovém aparátu byl zvuk velmi tlustý, lehce chlupatý, ale nechrchlal. Fuzz přirozeně zvýrazňuje středové frekvence a při zapnutí funkce Deep se basové spektrum pořádně nakopne. Tento sound se hodí vpodstatě do rocku i blues, tedy do stylů, kde se zkreslení basy používá minimálně. Při pootočení zkreslením doprava se ale zvuk stává nečitelným a tóny tzv. „mažou“. Milovníkům tvrdé hry bych doporučil spíše použití nástroje s aktivní elektronikou. Tyto nástroje se lépe pojí s větším zkreslením a zvuk se tolik nezahlcuje. S mou G&L jsem dosáhl na MXR naprděného metalového zvuku, který se ale netopil v kytarách, nýbrž žil svým vlastním životem. Ve dvou třetinách své dráhy již činil Fuzz zvuk přebuzeným nadmíru. S klidným svědomím mohu konstatovat, že mně osobně vyhovovala spíše zkreslení menšího kalibru, která byla čitelná a činila zvuk agresivním. Samozřejmě jsem zvuk vyzkoušel i s kytarou (lubová Ibanez Artcore). M-182 je opravdu vytvořen pro basové nástroje, zvuk kytary byl nepříjemně přebasovaný a zkreslení bylo hodně hrubé a hranaté. Nenapadla mě situace, kde bych ho použil.
Epilog
Dnes (po těžce nabytých zkušenostech) už vím, že žádný plechový analogový efekt už nikdy nebudu prodávat a už vůbec ne díky propadnutí různým pseudotrendům. (PODmánii jsem naštěstí přežil bez úhony). Rozhodně se nebudu zbavovat efektů od MXR (postupně je skupuji pro náš obrovský studiový pedalboard). Náš testovaný model je zajímavou alternativou k rozličným jiným basovým zkreslovadlům a rozhodně nebude určitě žádnou „Popelkou v koutě“- na to je příliš osobitý, spolehlivý a konstrukčně promyšlený.
