Pokud se mi naskytne příležitost napsat si něco o jakémkoliv lampovém zařízení, nikdy neodmítnu. O elektronkových mikrofonech jsem nepsal zase tak často, takže „hurrááá" do toho. Hlavou mi přitom táhla vzpomínka, jak jsem byl kdysi majitelem krásného vintage mikrofonu Neumann CMV, včetně příslušenství, a který jsem posléze vyměnil za jakousi příšernou kovoplastovou hrůzu „made in rákos"…
Kufr plný věcí
Nu, nebyl jsem zdaleka sám, kdo později zoufale litoval svých neuvážených činů hraničících až s troubovstvím. Však si vzpomeňte pánové klávesisti, jak jste prodávali ostošest své krásné analogové Moogy, Prophety, Fender piana a co já vím ještě. Po hlavě jste se vrhali do vod nastupující osmi a později šestnáctibitové digitalizace přinášející s sebou mnohdy legrační blikající nástroje a příslušenství nevalné kvality. Kytaristé, kteří prodali svůj plechový hardware aby namísto něho zakoupili plastové multiefekty, které sice měly osmiřádkový display, ale také slušnou latenci při přešlápnutí. Tenkrát jsme to netušili, ale tyhle plechové přístroje tu budou pořád, protože jsou prověřené, naprosto spolehlivě fungují a vždy budou s hudbou nerozlučně spjaty.
Tohle všechno mi projelo hlavou, když jsem si z pošty přitáhl do studia na mikrofon nezvykle obrovský a těžký balík. Aha, v redakci to takhle zabalili, aby se tomu nic nestalo - říkal jsem si. Papírová krabice však pouze kryla černý plastový kufr, který by klidně mohl ukrývat celou gola sadu včetně heveru a výstražného trojúhelníku. Rovněž mě napadla středně velká vrtačka a příslušenstvím. Vnitřek byl napěchován hromadou věcí, které novopečeného majitele jistě potěší. Můj otec měl vždy rád, když věci, které si za své peníze koupil, byly velké. Toto by ho jistě potěšilo. Po otevření kufru mé oko spočinulo nejprve na masívním těžkém mikrofonu stříbrné barvy s charakteristickým logem zlaté tečky uprostřed. Že to není žádný chcípák, svědčí i váha, která se blíží k jednomu kilu (přesně 760 gramů). Hned vedle se nacházela černá, celokovová krabice - napáječ. V kufru byl dále speciální kabel pro napájení mikrofonu, přívodní standardní PSU kabel k napáječi, manuál + záruční list a jednoduchý mikrofonní držák z plastu. Krucinál, to už je druhej kvalitní studiovej mikrofon co nemá pavouka a uživatel si ho musí dokoupit extra - tak to by se tátovi nelíbilo. Přitom v plastovém kejsu je s místem pro pavouka počítáno.
Pod lupou
Jak jsem už psal, mikrofon je opravdu těžký a kdyby vám spadl na kuří oko, asi byste se smíchy neudrželi. Má elegantní barvu ala Champagne (pro rockery - matně stříbrnou). Standardní jednopalcová, zlatem napařovaná kapsle je kryta pevným drátěným pletivem za nímž se nachází ještě jedna vrstva drobnějšího pletiva. Mikrofon má kardioidní charakteristiku, kapsle je tedy pouze jednostranná. Logo - zlatá tečka uprostřed dává tušit výrobek výborné kvality (známý výrobce luxusních dýmek Dunhill má logo podobné - bílou tečku).
Mikrofon je opatřen sedmipinovým pozlaceným napájením. Ano přátelé, lampička uvnitř vyžaduje své a tři drátky jí nestačí. Po odšroubování převlečné matice držící laciný umělohmotný úchyt ke stojanu, je možné mikrofon rozšroubovat a nahlédnout mu do útrob. No jóóó, je tady holka jedna. Přestože na sobě žádné označení nenese, je to podle manuálu dvojitá trioda 6922 (ECC88). Elektronika je už na první pohled provedena naprosto precizně. Lampa je uvnitř mikrofonu pevně zajištěna proti nechtěnému vyklepání umělohmotnou zarážkou. Je nemožné, aby došlo k posunu. Výborná práce. Když už jsem takhle držel vyšroubovaný tubus kryjící elektronická střeva mikrofonu, nakoukl jsem dovnitř. Povrchová úprava vnitřní části už nebyla zdaleka tak precizní jako vnější. Nicméně důležité je, aby odolal vnějšek a ten vypadá dost solidně.
Odkládám mikrofon, do rukou béřu napáječ. Přemýšlím, zda se mi designově líbí. Na moje osobní gusto je velmi strohý, ale po chvíli mi došlo, že je zcela typický a pro firmu RODE charakteristický. Černá kovová krabice je opatřena gumovými protiskluzovými nožkami. Čelní panel bílé barvy nese pouze jeden hlavní spínač. Potisk je velmi vkusný a po zapnutí se ve spodní části pod nápisem „NTK Microphone power supply" rozsvítí modrá LEDka. Modrá asi proto, že už i protinožcům jsou červené protivné, nebo jim došly. Překvapilo mě, že když jsem přístroj vypnul, LEDka ještě velmi dlouho svítila a velmi pomalu zhasínala. Kolega technik mě poučil, že zdroj je prý velmi kvalitně vyfiltrován a je to známka kvalitní práce. Do této krabice jsem už nelezl. Zadní panel obsahuje tři zdířky a dva přepínače: První je zanýtovaná umělohmotná PSU zdířka, druhá je sedmi-pinová zdířka pro napájení mikrofonu a třetí je už standardní XLR třípinový výstup do vašeho mixáčku či kompíku. Prvním přepínačem je nastavení patřičné voltáže tedy 100 až 240 V, druhým je přepínač na kompenzaci zemní smyčky LIFT/GND. Hledám pojistku, nikde ji nevidím, když tu náhle nápis „Fuse inside inlet". To jsem ještě neviděl, otvor s pojistkou je umístěn uvnitř PSU zdířky (hned se mi vybavila scéna - točím v kostele zpěv s varhanami, zpuchřelá elektroinstalace při nastartování ventilátoru u varhan zakolísá a vyšvihne pojistku. Nic se neděje. Pražská zpěvačka na kost zmrzlá vztekle podupává a já jako správný profesionál vyjímám pojistku z jiného přístroje, který již zcela nepotřebný odkládám a třesoucíma rukama se pokouším vydolovat tu starou ze dna nepřístupné PSU zdířky a strčit tam novou. Zpěvačka ječí, varhaník odchází na kořalku do místního pajzlu). Snad by nebylo tak zle, ale tento patent jsem ještě neviděl. Speciální sedmi-pinový kabel je dost dlouhý pro všechny aplikace (ve středním studiu). Oba dva konektory připomínají klasické XLR konektory. Napáječ musíte mít ve studiu, skrz zeď holt prostrčíte do režie normální symetriku. Výrobce varuje v anglickém manuálu před zasouváním napájecího kabelu do už zapnutého přístroje. Většinou je však praxe taková, že mikrofon je na stojanu a napájení se pouze spustí a můžeme točit. Plastový držák - nejslabší článek celého packetu, okamžitě nahraďte zakoupeným pavoukem, bohužel nejlevnější je bratru okolo tisícovky.
Čísla a čísla
Tedy, to nejdůležitější - pracovní rozsah je od 20 Hz od 20 kHz (+/-6 dB), jinak by to ani nešlo u takového to stroje. Prostorová charakteristika je kardioidní, výstupní impedance činí 200 ohmů. Maximální SPL je 158 dB a odstup šumu je 82 dB. Dynamický odstup je 147 dB. Kapsle je jednopalcová. Ale to už jsem myslím říkal.
V minulém čísle jsem testoval Audix CX 112 a když kouknu na technické parametry obou mikrofonů, jsou u Rode tyto hodnoty zhruba o deset čísel vyšší. Celý komplet váží bratru čtyři a půl kila živé váhy.
Červená, Točíméééé…
Měl jsem co dělat, abych vtěsnal mikrofon do mého pavouka, protože k operaci s přiloženým držákem jsem vůbec neměl důvěru. Zde upozorním ještě na jednu věc.
Pokud se stanete šťastnými majiteli tohoto mikrofonu, pak určitě připlaťte pár stovek navíc za bytelný mikrofonní stojan s větší roztečí nohou. Jinak by se vám mohlo klidně stát, že pod váhou mikrofonu se celý komplet položí elegantně k zemi, a to by vás asi nepotěšilo. Zapojení proběhlo bez jakýchkoliv problémů. Během pár minut jsme mohli točit.
Trochu jsme řešili dilema: Jak bude znít lampový mikrofon přes lampový preamp, a nebude trochu „přelampováno". Škoda, že ve svém vybavení nemám žádný tranzistorový. Sice o tom už dlouho uvažuji, ale znáte to - prachy… Stáhli jsme funkci Warmth (zahřátí) na minimum a příliš vstup nebudili. Posléze jsme preamp radši úplně vyhodili a jeli rovnou „do kanálu". Tentokrát jsme se na mluvené slovo vykašlali a rovnou přikročili k natáčení zpěvu. Zpíval jsem já. Svým skřehotavým hlasem jsem hulákal profláknutou rockovou odrhovačku. Šlo o to, jak se mikrofon chová v husté řeži zkreslených kytar. Výsledný zvuk byl lehce lampově nakřápnutý, plný harmonických kmitočtů, což je typické pro lampáč. Trochu mi vadilo, že kolega - zvukař - figurant musel během natáčení potlačovat oblast 10 kHz. Mám docela frekvenčně vyrovnaný hlas, ale být to někdo, kdo trpí na sykavky, asi by to nebylo moc v pohodě. Ano, jistě, existují plugginové deessery a jiné opičárny, ale nemám s nimi dobrou zkušenost. Určitě nejlepším řešením v takovéto situaci by bylo využití klíčovaného vstupu kompresoru v kombinaci s grafickým equalizerem.
Při druhé seanci jsem zkoušel snímání kytarového komba Laney VC-50. Tento aparát není žádný hodný strýčínek a dokáže nadělat mnoho kraválu, v malých klubech je dokonce za trest ostatním hudebníkům. Od jisté doby ho snímám pouze dvěma dynamikami. Zde jsem nacpal náš NTK rovnou k reproduktoru. Sejmutý zvuk byl krásně „špinavý" a mikrofon makal i při velkých hlasitostech, nic se nehltilo, ani nekreslilo. Prubl jsem též i svou basu, opět velmi pozitivní. Asi by to chtělo přilíznout linkou kvůli basům, ale klidně by to takhle mohlo i zůstat. Zkoušeli jsme též pianino, ale při hodně kontaktním natáčení byly slyšet různé reziduální zvuky lezoucí z vnitřku piána. Když jsme ho odtáhli do místnosti, dost se zvednul šum pod nahrávkou. Navíc byl záznam mono, což je u klavíru zhovadilost.
Nakonec jsem vytáhl svůj draze znovukoupený Neumann-Geffel CMV 563 alias „vařečku", natočil zpěv a porovnal s NTK. Neumann se mi zdál přeci jen o maličko měkčí, což koresponduje s výše popsanými dojmy.
So what?
No co? Paráda. Až na absenci zatraceného pavouka vynikající. Možná se výrobce urazí, ale mně by se nejvíc líbil na natáčení spíše rockovějších projektů, než na klasické sólo nástroje. Samozřejmě, že je možné s ním housličky v pohodě natočit, ale pokud bych si mohl vybrat, tak šup s ním do bigbeatu. Vždyť si to díky své velikosti(a nejen objemové) plně zaslouží a taky si o to říká. Myslím, že je to vynikající typ pro menší studia, která tím vyřeší dilema hlavního mikrofonu za velmi, velmi, velmi elegantní prachy.
P.S. Zájemci, co mi píšete, abych prodal svého Neumanna - nepište - neprodám, neboť neudělám stejnou kravinu podruhé. Toho prvního já vůl prodal za pětikilo.
