Rode S-1

Nová kapacita?
Distributor: 
Cena: 
4 990,00 Kč

…kondenzátorová „handka" pro živé použití s kulovou směrovou charakteristikou? Šálí mne zrak? No to snad někomu přeskočilo…!!!

Tohle byla moje první duševní reakce, po spatření asi půlcentimetrové kulaté zlaté tečky na těle mikrofonu Rode S1, který je objektem dnešního testu. Že nikomu nic nepřeskočilo, a že ona tečka nesymbolizuje směrovou charakteristiku mikrofonu, ale je poznávacím znamením všech výrobků australské firmy Rode mi došlo až po chvíli zábavných teoretických úvah na téma, kam se asi u takového mikrofonu umisťuje odposlech a podobně. Ovšem zanechejme planých úvah a ponořme se přímo do víru testovacích zážitků s ES jedničkou.

Mikrofon sám mi přišel zabalený ve firemní papírové krabici, jejíž stav dával jasně najevo, že jde o testovací exemplář a že už jistě nejedním testováním prošel. Inu budu si tedy muset dávat pozor co napíšu, aby mě posléze nějaký recenzentský kolega nepopotahoval či nevyzval na souboj.

Součástí balení je kromě mikrofonu ještě koženková taštička na zip, podobná té, jakou vybavuje své výrobky firma Shure a také plastový držák na mikrofon, který ač utahovacího šroubu nemaje, drží vždy pevně nastavenou pozici.

Trocha módy

Mikrofon samotný zachovává typickou siluetu vokální handky běžného vzoru SM58, jen je celkově delší a štíhlejší (183 x 52 mm). Jeho zlatavě matná niklovaná povrchová úprava sice působí exkluzivně a je elegantní na pohled, ovšem jakýkoli dotek ruky na ní zanechává otisky prstů takového rozsahu, že by to zamotalo hlavu snad i samotnému majoru Zemanovi z pražské kriminálky. Zároveň je takovýto povrch poměrně citlivý na různá mechanická poškození a škrábance, a tak je jedině dobře, že se díky, pro bigbít ne zcela ideální kondenzátorové konstrukci, pravděpodobně jen málokdy dostane do rukou „oprstenovaným" a „ořetězovaným" metalistům či jiným drsňákům.

Velmi zajímavým konstrukčním prvkem je „bambulka" chránící kondenzátorovou kapsli. Zatímco většině konkurentů stačí obyčejná drátěná koule vycpaná molitanem, u firmy Rode vytvořili takřka umělecké dílo z pěti vrstev drátěné sítě. Pod svrchní hrubou mřížkou z tvrzeného drátu je patrná protivětrná ochrana z velmi jemné kovové tkaniny, pod ní filigránská kovová síťka, těsně kolem kapsle plastová pavučina a přímo před membránou další velmi jemná mřížka kovová. Vypadá to působivě a funguje bezvadně.

Pikantním detailem je plastikový proužek s typovým označením a ručně psaným sériovým číslem „02834", což dodává výrobku punc exkluzivity a výjimečnosti.

Čísla

Od nudného popisu designu přejděme k ještě nudnějším údajům rázu technického. Tak předně je nezbytné zdůraznit, že se jedná o skutečný externě polarizovaný, pravý kondenzátorový mikrofon, nikoli o elektret, jak bývá v oblasti „live" vokálních mikrofonů zvykem.

Kapsle je usazená v pružném gumovém závěsu a má 3/4" zlacenou membránu. Je elektronicky „doladěna" interním předzesilovačem s technologií SMD, který zabírá převážnou část těla mikrofonu. Směrová charakteristika je superkardioidní, čili poměrně úzká, což je výhodné z hlediska přeslechů ostatních nástrojů na pódiu, ovšem pozor na „ocásek" při nastavování pozice odposlechu.

Frekvenční charakteristiku výrobce udává jako 20 Hz – 20 kHz, její průběh je v pásmu 300 Hz – 3 kHz zcela vyrovnaný, v oblasti 4 kHz je malý 3 dB zdvih a kolem 12 kHz další hrb, tentokrát v řádu cca 5 dB. Tato charakteristika zajišťuje mikrofonu brilantní a srozumitelný zvuk s jasnými výškami. V oblasti nižších kmitočtů je při blízkém snímání křivka zcela vyrovnaná až do nějakých 50 Hz, níže nastává prudký pokles. Při vzdáleném snímání klesá křivka plynule od 300 Hz až k 60 Hz, kde je pokles už 12 dB. To je nuda co? Tak dobře převedu tyto údaje do běžné lidské řeči. Prostě mikrofon je díky uvedenému schopen dodat zblízka snímanému lidskému hlasu příjemnou sytou barvu, kterou přenáší naprosto věrně, bez slyšitelných frekvenčních nevyrovnaností a tedy i bez nutnosti výraznějšího korekčního zásahu ekvalizérem, zatímco vzdálenější přeslechy z pozadí úspěšně tlumí v oblasti, která by jinak způsobovala nekonkrétní „zablácení" zvuku.

Tak ještě pár technických detailíků jako koření pro vědecky zaměřené čtenáře.

Maximální akustický tlak, který S1 dokáže zpracovat je 151 dB při 0,7 % THD. Na kondenzátor docela slušné ne?

SNR je 75 dB, ekvivalentní vlastní šum 18 dBA, citlivost –46,5 dB a celkový dynamický rozsah 132 dB (Tady mi rovnice „max SPL – šum = dynamika", čili 151 dB - 18 dB = 132 dB nějak nevychází, ale výrobce snad ví co do materiálů píše a navíc jeden decibel přece není žádná míra).

Výstupní impedance mikrofonu má nízkou hodnotu 50 Ohm. Hmotnost mikrofonu bez držáku je 0,3 kg. Vzhledem ke konstrukci se S1 pochopitelně neobejde bez Phantomového napájení 44 – 52 V, které do něj přitéká klasickým konektorem „Canon", neboli XLR. Napájení interní baterií, které se občas používá u elektretových mikrofonů zde není možné.

Jedna, jedna, raz, dva…

Tak a pojďme k zážitkům z testování, které se u mikrofonů vždy skládá jednak z legračního „..jedna, jedna, dva, tři, jedna.." ve zkušebně či skladu techniky (jak známo, málokterý zvukař umí počítat dále než do pěti, někteří dokonce pravděpodobně ani nemají jakoukoli jinou slovní zásobu) a druhak z daleko zajímavějšího praktického zkoušení na koncertech.

První část testování s sebou nese zajímavou možnost srovnání, která bohužel při koncertech většinou odpadá, protože umělci i publikum potažmo dramaturgie a pořadatel by pravděpodobně nelibě nesli např. výměnu mikrofonu po každé skladbě s odvoláním na jakýsi test mikrofonů pro Music Store.

Tak tedy k tomu srovnání. Es jedničce jsem vybral pět poměrně zdatných soupeřů. Mezi nimi se nachází dva dynamické AKG D3800 a Shure Beta 58A, dva elektretové Sennheiser E865 a Shure SM86 a jeden srovnatelný „true" kondenzátor Audix VX10. Při zkoušení s rovnými korekcemi, na malém výkonu a s mizerným hlasem (mám na mysli hlas svůj) mě S1 ničím zásadně neuchvátil. Zvukově se v takovém prostředí asi nejvíc blížil dynamické Betě 58A, zatímco třeba D 3800 ho trumfnul jak v sytém a plném zvuku, tak v brilanci. Sennheiser byl méně brilantní, ale výrazně sytější s hutnými basy, zatímco SM 86 celkově plošší a bezvýrazný. VX10 se choval podobně nezajímavě jako S1 a ze zkušenosti mi bylo zcela jasné, že takovýto způsob testování v tomto prostředí není zcela ideální pro to, aby kondenzátorová kapsle předvedla své klady. Tudíž jsem testování ve zkušebně omezil hlavně na ověření „náklonnosti" jednotlivých modelů ke zpětné vazbě, kde pochopitelně zvítězili oba zástupci dynamických mikrofonů v pořadí Beta 58, D3800, těsně následovaní Sennheiserem, který se svou odolností vůči pískání téměř vyrovnal oběma dynamickým mikrofonům. S1 byl čtvrtý s tím, že jeho parametr GBF (Gain Before Feedback) je na kondenzátorový mikrofon také poměrně slušný a rozhodně překonává i spoustu méně povedených dynamických mikrofonů. VX 10 a SM 86 se umístily až na chvostu startovního pole.

Použitá aparatura 2x RCF Art 300 + 1x subwoofer dBTechnologies Stage Opera 61,18, mix Allen Heath Wizard 16:2, vše bez kompresorů gejtů a podobných vymožeností.

Soudruhu profesore zazpíváme si…

Při nasazení na živo bylo vše trochu jinak. První výraznou změnou proti běžně používaným dynamickým mikrofonům je daleko menší (vlastně žádný) tzv. „proximity efekt". Korekcemi na mixu prakticky není nutné vůbec omezovat basy, stačí jen oříznout nejspodnější pásmo HPF filtrem a pomocí ekvalizéru spíš doladit hlas a charakteristiku místnosti či aparatury, než zvuk samotného mikrofonu.

Zkusil jsem S1 vzít i na bigbít a to se zcela rozdílnými výsledky. Kupodivu a proti všem předpokladům fungoval docela slušně v malém a nahuštěném klubu, přestože nemohu říci, že by v takové situaci podal nějaký výrazně lepší zvukový výsledek, než třeba Audix OM2, či Beta 58, které v těchto prostorách používám standardně.

Ovšem ve venkovské sokolovně se kvůli problémům s vazbou téměř nedal použít. Myslím, že ale v tomto případě sehrála svůj díl jednak samotná kvalita kapely, zpěváka, tak i zbytku použité aparatury (neměl jsem v tomto případě svou techniku, jen jsem zaskakoval za mixem).

Zřejmě by našel uplatnění na nějakém letním rockovém open-air festivalu, ale na takovéto vyzkoušení mi přišel příliš pozdě (v září).

Jako vrcholná doména mikrofonu Rode se však ukázala akustická muzika, ke které kondenzátory neodmyslitelně patří. Měl jsem navíc štěstí na velmi kvalitní (bohužel jen ženské) hlasy. U mikrofonu se v tomto případě projevila vysoká dynamika kombinovaná s velkým rozlišením detailu a naprosto věrným přenosem hlasu. I přestože jsem nijak výrazně neomezoval basy ani nepoužil klasický molitanový „windšus" neprojevovaly se vůbec žádné problémy s explozivními souhláskami či dechem, což připisuji propracované konstrukci krycí „bambule". Hlas se dal velmi snadno dobarvit hallem a přesto zůstával plně srozumitelný s výraznou barvou, která se neměnila ani v okamžiku, kdy zpěvák zazpíval z poněkud větší vzdálenosti (cca 35 cm), což by např. Beta 58 nikdy nedokázala. Při snímání mimo osu se přece jen lehce ozvala superkardioidní charakteristika a zvuk trochu ztrácel barvu. To je ovšem otázka správné pěvecké techniky a ne konstrukce mikrofonu. Mikrofon celkově vyhovoval pro soprán i alt a předpokládám, že by fungoval i s kvalitními mužskými vokalisty, bohužel jsem neměl možnost to ověřit. Zajímavé je, že pokud zpěváci mezi skladbami na S1 pouze mluvili, zněl dosti obyčejně, řekl bych tuctově a zvukově se otevřel vždy až v okamžiku, kdy interpret nasadil ke zpěvu.

Vcelku logicky S1 vyzněl lépe na třípásmových reproboxech, kde měl větší příležitost prosadit vyrovnané a uhlazené středy i brilantní výšky.

Použitou aparaturu záměrně nespecifikuji, protože byla při každé příležitosti odlišná.

Stojí za to?

Závěrečné hodnocení musí vyznít jednoznačně kladně, jelikož prakticky jediným záporem je to, že není úplně univerzální, což by od něj ale snad ani nikdo nemohl čekat. Notorickým vyznavačům víry v neotřesitelnou kvalitu SM58 by se možná mohl zdát drahý (mě se z tohoto pohledu zdá drahá spíš ta „osmapadesátka"), ale vězte že např. konstrukčně srovnatelný Audix VX10 stojí přibližně dvojnásobek a kvalitou mu S1 minimálně zdatně sekunduje a v některých parametrech (zpětná vazba) ho citelně překonává.

Jeho přednosti jsou tím výraznější, čím lepší, výkonnější a frekvenčně vyrovnanější aparaturu použijete a čím kvalitnější hlas má zpěvák, jenž ho drží v ruce. Samozřejmou nutností je také správná technika zpěvu na mikrofon (v našich krajích asi největší problém všech amatérských zpěváků).

Pro vokalistu s nevýrazným hlasem a špatnou technikou je takového mikrofonu vážně škoda a bohatě mu poslouží třeba i ten SM 58. Ono pokud umělec drží mikrofon za „bambuli", aby vypadal „Cool", postačí mu svou kvalitou vlastně i telefonní sluchátko.

Komu je tedy tento mikrofon určen? Především výše specifikovaným zkušeným vokalistům, kterým jistě pomůže otevřít nové obzory. Nájemní zvukaři, kteří se velkoryse věnují širší škále hudebních stylů by ve svém mikrofonním kufříku určitě „uživili" minimálně jeden kousek „pro sváteční příležitost". Ti co se věnují převážně folku, jazzu či podobné jemné a méně hlasité hudbě by na tomto typu mohli bez váhání postavit prakticky veškeré vokály a ti co dělají bigbít a tvrdší muziku doufám přestali tento článek číst hned na začátku, když zjistili, že testovaný mikrofon je kondenzátorový. Ono ani to použití v bigbítu není zcela vyloučené, ale zpěvák musí samozřejmě znát specifika takovéhoto mikrofonu a zařídit se podle toho. Koneckonců kvalitní hlasy nemusí mít nutně jen jazzmani že…