Framus AK 1974 Custom Almond Sbt HP

Pololubová elektrická kytara

Zakladatel firmy, mistr houslař, pan Fred Wilfer se narodil v roce 1917 ve vesničce poblíž městečka Luby u Chebu. Moderní historie se však píše až od roku 1954, kdy už továrna na hudební nástroje Framus sídlila v Bubenreuthu. Dnes je však její sídlo v Markneukirchenu a de facto patří mladší generaci známější firmy Warwick.

Na kytary a baskytary Framus hráli například velikáni jako John Lennon (Beatles), Bill Wyman (Rolling Stones) a jazzoví kytaristé jako Attila Zoller, Jim Hall a Bill Lorento (Bill Lawrence, jenž mimochodem navrhl současné kytary Framus; údajně také upravoval snímače i Jimi Hendrixovi - později známý jako výrobce snímačů, dnes i konzultant firmy Fender).

Na zakázkový nástroj hrál ještě mistr bezpražcové baskytary Jaco Pastorius, ex-Cream Jack Bruce a na kontrabas Charlie Mingus, Gary Peacock, Stanley Clarke a Eberhard Weber. V bývalém Československu se těšily tyto nástroje také oblibě zejména proto, že byly pro naše muzikanty dostupnější než zaoceánské Fendery a Gibsony. František Francl hrával na framusáckého „strata" již v dobách Flamenga a Jiří Korn probíral basové struny jejich lubovky za časů Rebels. Nakonec i pražští Framus Five se podle této značky pojmenovali také. V roce 1966 byl Framus největším výrobcem kytar v Evropě. Bohužel silná konkurence, obzvláště ze strany japonských výrobců, přivedla firmu koncem 70. let k bankrotu. Zakladatelův syn Hans-Peter Wilfer v roce 1982 založil firmu Warwick, v r. 1995 odkoupil od likvidátorské firmy práva na značku Framus a pokračuje v otcových šlépějích dodnes.

V roce 1974 Framus postavil kytaru proslulému holandskému jazz-rockovému kytaristovi z kapely Focus, Janu Akkermanovi a o tomto modelu (vyrobenému zřejmě jako reedice) bude teď řeč.

Tato kytara mi přišla do ruky v parádním obdélníkovém tvrdém kufru (cca 3 kg) „Rockcase" od Warwick. Pravda, tyto kufry jsou poněkud neskladné a neobratně se s nimi manipuluje, ale zato dobře chrání kvalitní nástroj, obzvláště vyšší cenové kategorie, což tato kytara je.

První dojem

Z kufru „Rockcase" (je v ceně nástroje) se vyloupnul skutečně nádherný nástroj v povrchové úpravě Almond ((tabákový sunburst), patří do nabídky firemního Custom Shopu (proto Custom Almond); základní barevné úpravy tohoto modelu jsou jinak černá, krémově bílá a Cherry Sunburst) s pozlacenými kovovými díly, včetně mechaniky i knoflíků potenciometrů. Ale že něco váží…

Krk 

Javorový, skrz korpus jdoucí, krk s perfektně zapravenými pražci sedí na první pohmat v ruce jako přišitý. Na první pohled je vidět, že úhel lomu hlavy versus krk je menší než u Gibsonů. Vybrání pro ruku v místě, kde krk přechází v korpus, je naprosto ergonomické, takže hra ve vyšších polohách, respektive ve druhé oktávě, je velmi snadná. Výrobce udává, že korpus i krk jsou vyrobeny z „výběrového žíhaného javoru". Hmatník (rádius 12" (300 mm)) je ebenový, vyložený perleťovými značkami (podle informací výrobce se jedná o inlay Framus Trapez z firemního Custom Shopu). Je na něm 24 pražců „jumbo" o tloušťce 2,6 mm. Na první pohled se zdá, že tzv. nultý pražec (nebo malá kobylka, jak říkají houslaři) je z jednoho kusu s hmatníkem, ale není tomu tak. Tipoval bych ji na grafit – výrobce uvádí, že jde o pražec s nízkým třením. Tloušťka krku u hlavy je 20,5 mm – u dvanáctého pražce 25 mm a těsně u 26. pražce (paty) je 26,5 mm. Šířka hmatníku u hlavy je 43 mm, u dvanáctého pražce 53 mm.

Framus udává, že je kytara nastavena a „naštelována" technologií „Plek". Ptáte se, co to je zač? Tak tedy zhruba: technologie s názvem „Plek" obnáší nastavení krku ve speciálním měřicím stroji řízeným počítačem, který skenuje krk na 132 měřených bodech na 22 pražcích, tj. v zásadě na každém místě, na kterém se dá na kytaře hrát. Na krk je vyvinuto zatížení přesně podle tahu strun – během tohoto postupu je bráno v potaz i vyrovnávání a zkrut krku.

Pro dosažení perfektní roviny nejsou pražce broušeny naráz, ale jednotlivě, přesně na míru s přesností 1/100 mm. Bližší informace najdete na stránkách www.warwick.cz. Cituji: „Stroj změří chování krku pod tahem a podle toho zbrousí všechny pražce tak, aby byly pod tahem strun v dokonalém zákrytu. Berou se zde v úvahu všechny individuální vlastnosti konkrétního krku (pevnost v ohybu, tendence k „vrtuli" atd.)

Při broušeni se zohledňuje také různý tah hlubokých a vysokých strun a mírná tendence do vrtule, která tím vzniká. Výsledkem je neuvěřitelně vyrovnaná výška pražců, díky které se struna na hmatníku po nataženi chová na všech pražcích stejně. Pokud tedy měly do nynějška Framusy pověst skvěle opražcovaných kytar, posunula je tato technologie ještě blíže k dokonalosti." K tomuto není co dodat, přátelé, je tomu skutečně tak, přesvědčte se sami. Je to super, dokonalost sama! Gibson i Fender by se tu mohli „lehce" přiučit…

Mechanika

Ladicí, uzamykatelné strojky nesou označení Framus a fungují plynule a bezchybně, i když lze mít k jejich uzamykatelnosti výhrady. Založíte strunu, naladíte a pak šroubováčkem dotáhnete. Hotovo.

Korpus

Tělo klasického tvaru „les paula" (s ostřejším rohem) je vyrobeno ze dvou kusů javorové desky s vysoce kvalitní kresbou dřeva (žíhaný javor). Jsou to prakticky dvě „křídla", přilepená k průchozímu krku. Dlužno ovšem podotknout, že od poloviny korpusu (bráno podélně) nahoru je tělo duté, s vyfrézovaným ozvučným otvorem ve tvaru „f" (podobně jako například u nástroje Fender Telecaster Thinline). Tato dutina přispívá velkou měrou k temnějšímu charakteru nebo chcete-li zabarvení zvuku nástroje. Celuloidové lemování těla na rozdíl od nástrojů Gibson končí na špičce spodního rohu, což nijak neubírá na kráse ba naopak, je to zajímavé. Ze spodní strany je vidět odlišná kresba materiálu průchozího krku od „křídel" korpusu, který má tloušťku 55 mm.

Na „zádech" najdeme plastový kryt přepínače a velmi snadno otevíratelná „dvířka" k potenciometrům a elektrice vůbec. Na těle nástroje se nacházejí ve správných místech dva úchyty na řemen „lock strap", což je příjemné zjištění.

Kobylka

AK 1974 je osazen dnes již klasickým typem kobylky Tune-O-Matic. Totéž platí i o struníku, jenž je známý od všech možných současných výrobců. V tomto případě svým zlatavým povrchem doplňuje celkový dojem z nástroje.

Snímače

Co se elektrické stránky týká, tak je tento skvost vybaven dvěma snímači (humbuckery) Seymour Duncan SH-1 s kryty z jednoho kusu bez pólových nástavců. I při „natavení" lampového aparátu a přiblížení k bedně nejsou příliš náchylné k vazbě. V porovnáni s „gibsoňáckými" PAFy mi připadají slabší, ale zřejmě právě o to tu běží – výrobce klade důraz na zvuk krku a těla.

Ovládací prvky nástroje řeší pouze jeden potenciometr hlasitosti, tónová clona a (pozor!!!) 6polohový přepínač, podobný tomu, který najdete na naší staré a dobré Diamantce. Vážení přátelé, ano – je tomu tak. Nutno dodat, že „Framusové" měli tento typ přepínače na svém modelu již tenkrát - v roce 1974, zatímco mi jsme vyjadřovali solidaritu s I. P. Pavlovem a slintávali nad prospekty nástrojů západní provenience…

Pouze poslechem nelze s jistotou poznat, jaké změny přepínaní poloh „šaltru" provádí. Zkrátka, hraje to jako drak, a to ve všech polohách. Poklepem jsem sice něco zjistil, ale kryty snímačů se lesknou zlatou novotou a SH-1 vzbuzují respekt tak, že jsem si na ně důraznější vyťukávání SOS nedovolil. Kytara má v prvních dvou polohách přepínače spíše bluesovější a jazzovější zvuk, který je od třetí do šesté polohy položen více a více do výšek. Rekapitulace všech poloh přepínače je následující: (1) oba snímače, zvuk je spíše temnější; (2) snímač u krku, silnější a kulatější zvuk; (3) oba snímače mají rozepnuté cívky – aktivní je vždy vnitřní cívka, zvuk je jasnější; (4) kobylkový snímač, hutnější zvuk; (5) opět rozepnuté cívky, tentokrát jsou aktivní vnější cívka snímače u krku a vnitřní cívka kobylkového SH-1, zvuk charakterizuje přítomnost vyšších frekvencí; (6) u obou humbuckerů dojde k převrácení fáze, zvuk je spíše hlubší.

Zvuk

Zvuk AK 1974 je velmi vyvážený po celé délce krku, každý tón akordu je perfektní. Tónová clona funguje tak, že byste se nestačili divit – díky větší kapacitě kondenzátoru má větší záběr. Přepínač snímačů (respektive zvuků) vám pomůže navodit atmosféru Johnny Wintera, Stephena Stillse, Neila Younga, Canned Heat, Erica Claptona, Carlose Santany a v neposlední řadě pana Jana Akkermana. Samozřejmě, že vám přenese i vaše ruce a to jemně – temně i sladce – i ostře. Prostě, nuancí bezpočet. Kytaru jsem zkoušel na lampové kombo Carlsbro 50 W, 1x12" (1973); dále na Sound City 40 W 2x12" Fane (1969) a na kombo Yamaha G100-112 Dual Channel 1x12", pravděpodobně Eminence (tranzistor cca 1977). Chovala se velmi dobře ve veškerých herních situacích a její teplý, plný tón jsem si skutečně oblíbil. Dravcům se asi líbit nebude, ale co – každý si musí najít svůj nástroj, ne?

Verdikt

Framus AK 1974 je bezpochyby kvalitní, poměrně univerzální nástroj s nezvyklým ovládacím prvkem v podobě otočného přepínače (nakonec, PRS je jím vybaven také). Kytara se nepřevažuje na krk, sedí. Je těžší než klasické „lespauly" (výrobce jednou udává 4,3 a podruhé 4,5 kg – mě se zdála těžší), takže pozor na celovečerní produkce, asi to bude chtít na záda „kosmodisk". Hra po celé délce krku je naprostá paráda – ebenový hmatník a špičkově zapravené a usazené pražce tomuto výsledku hodně přispívají. Řemeslné zpracování je na jedničku s hvězdičkou. Za plus považuji osazení strunami Framus Hybrid (.10"/.09"). Nástroj nemá sice naprostou dravost rockových klasik, ale je svůj – má svůj osobitý charakter, díky němuž bych jej doporučil pro vyzrálé hráče a pro ty, kteří chtějí „svůj" zvuk. Podle mého soudu obstojí všude, kromě metalu ovšem. Je třeba dodat, že nástroj byl nastaven z fabriky naprosto bezchybně a na nic jsem nemusel sahat. Dva kroky stačily: vybalit a hrát. Cena je vyšší, ale platíte za Cadillac, nikoliv za Opel.