sE Electronics sE4 Stereo Pair

Stereo pár tužkových kondenzátorových mikrofonů
Distributor: 
Autor: 
Cena: 
Ceny v textu

Mono to není ono! Při pohledu na nápis „sE4 stereo pair“ na transportním kufříku se mi vybavil tento starý slogan z druhé poloviny sedmdesátých let minulého století, kterým bývalý národní podnik Tesla podporoval prodej svých Hi-Fi stereo výrobků, tehdy už téměř dvacet let po komerčním nástupu stereofonie…

Vzpomínám zároveň také na čtyřkanálový kvadrofonní systém, který se přes veškeré naděje neprosadil a upadl v zapomnění. Uplynulo poměrně dost vody a v dnešních domácnostech se naprosto běžně nacházejí vícekanálové zvukové systémy domácího kina. Přes veškerý vývoj však stereo stále zůstává součástí doby jako základní systém reprodukce zvuku. Možná je to tím, že máme jen dvě uši, v každém případě ale doposud žádný z vícekanálových zvukových systémů zatím stereo výrazně neohrozil.

Jedním z nejdůležitějších předpokladů věrného přenosu stereofonního signálu k posluchači je maximální možná shoda parametrů obou přenosových (reprodukčních kanálů). Pokud toto platí při reprodukci, mělo by to samozřejmě platit také na straně zachycení (zaznamenání) zvukového signálu. Pokud jde o hudbu, tak to, co ve většině případů posloucháme, je ale stereo signál vytvořený uměle smícháním jednotlivých samostatných stop zvukového záznamu do výsledného stereo obrazu. Tato praxe je běžná od dob nástupu vícestopého záznamu. Přesto ale existují momenty, kdy při záznamu hudby přichází ke slovu klasika a zdroj zvuku se snímá stereofonně, pomocí páru mikrofonů tak, jak je a to co nejvěrněji. Existuje několik stereofonních snímacích technik, každá má svá specifika a s jedinou výjimkou všechny tyto techniky vyžadují shodné typy použitých mikrofonů a shodné parametry snímacích kanálů. Použité mikrofony by v takovém případě měly být nejen stejného typu, ale jejich parametry by měly mít co nejmenší odchylky. Protože vždy existují i u výrobků stejného typu určité tolerance, výrobci vybírají a sestavují dva mikrofony s minimálními odchylkami jako tzv. stereofonní pár pro co nejvěrnější snímání ve stereu. To je přesně případ sady dvou mikrofonů sE4 dodávaných jako stereo pár.

Po úvodu na téma stereofonie tedy otvírám černý transportní kufřík s kováním a uvnitř nacházím následující výbavu. Ve výřezech pěnového polstrování jsou v prvé řadě uloženy dva tužkové kondenzátorové mikrofony sE4. Ke každému z nich patří jeden odpružený držák (pavouk) a nastavitelný kovový adaptér pro montáž obou mikrofonů na jediný stojan. sE4 je kondenzátorový mikrofon s mikrofonní vložkou o průměru 1“. Na robustním kovovém těle mikrofonu se nacházejí dva páčkové přepínače. První má tři polohy, přičemž v poloze uprostřed má mikrofon standardní citlivost 0 dB, přepnutím doleva se citlivost sníží o 10 dB a přepnutím doprava se citlivost sníží o 20 dB, což je více než dostatečné pro přizpůsobení téměř jakkoliv silnému zdroji zvuku. Druhý přepínač umožňuje klasické potlačení basových frekvencí směrem dolů. Důležitou informací je fakt, že vložka mikrofonu je vyměnitelná a prostým odšroubováním a našroubováním příslušné kapsle můžeme podle potřeby změnit směrovou snímací charakteristiku mikrofonu. Sada stereo páru je standardně dodávána s vložkami s kardioidní (ledvinovou) směrovou charakteristikou. Jako volitelné lze dokoupit dva páry snímacích vložek s hyperkardioidní a kulovou směrovou snímací charakteristikou. Pro ně jsou v polstrování kufříku připraveny výřezy. K tomu jen doplním, že pro účely testu jsem zbývající kapsle dostal v pěkné stylové dřevěné krabičce. Než postoupím dál, tak ještě pro úplnost zmíním některé důležité technické parametry mikrofonu sE4: přenášený frekvenční rozsah 20 Hz až 20 kHz, citlivost -38 dB (+/- 2 dB), ekvivalentní úroveň šumu 14 dB (podle křivky A), maximální akustický tlak pro celkové harmonické zkreslení (THD) 0,5% na kmitočtu 1000 Hz je 135 dB, k provozu mikrofonu je potřebné fantomové napájení + 48 V.

Držák mikrofonu je také kovový a dostatečně robustní. Jak už bylo řečeno, je odpružený, v provedení „pavouk“. Vnitřek držáku je vyložen tlumícím filcem. Mikrofon se do něj zasune pohodlně tak, že držák rozevřeme pomocí drátových pák, mikrofon umístíme do potřebné polohy a uvolněním pák mikrofon zafixujeme. Je to opravdu dobře fungující systém, mikrofon drží na svém místě a na druhou stranu není problém kdykoliv ho podle potřeby v držáku posunout. Držáky se dají buď našroubovat na jednotlivé samostatné mikrofonní stojany, nebo na dodávaný adaptér, který umožňuje našroubování obou držáků s mikrofony a zároveň také vzájemné natočení os mikrofonů podle zamýšleného použití.

Stereo pár mikrofonů sE4 můžeme při snímání využít v zásadě dvojím způsobem, přičemž u každého z obou způsobů jsou možné variace na dané téma, zvlášť pokud máme spolu se základní sadou k dispozici i vyměnitelné vložky s různými směrovými charakteristikami. Prvním způsobem, jak sejmout zdroj zvuku ve stereu, je klasická technika A-B. Každý mikrofon je na svém vlastním stojanu, první stojí v bodě A (levý kanál), druhý v bodě B (pravý kanál). Mezi mikrofony je určitá vzdálenost daná většinou velikostí zdroje zvuku (jinou vzdálenost mikrofonů od sebe vyžaduje třicetičlenný pěvecký sbor, jinou vokální kvartet). Asi nejznámějším příkladem použití stereo techniky A-B je snímání činelů bicí soupravy, kdy jsou nad soupravou dva mikrofony, každý z jedné strany. Pro snímání způsobem A-B můžeme v zásadě použít jakoukoliv snímací charakteristiku s tím, že při malé vzájemné vzdálenosti obou mikrofonů je vhodné použít co nejsměrovější snímací charakteristiku (hyperkardioidní), aby byl stereo vjem co nejvýraznější. Kulová snímací charakteristika naopak umožňuje dát mikrofony poměrně dost daleko od sebe. Limitujícím faktorem pro maximální rozestup mikrofonů je u techniky A-B tzv. roztržení poslechové báze, kdy se pro přílišnou vzájemnou vzdálenost obou mikrofonů snímaný obraz soustředí odděleně pouze do levého a pravého poslechového kanálu a střed báze je nepokrytý, protože zvuky uprostřed báze jsou od obou mikrofonů příliš daleko. Kulová snímací charakteristika, jejíž citlivost je ve všech směrech téměř stejná tedy dovoluje v porovnání se směrovými charakteristikami (kardioida, hyperkardioida a osmička) větší rozestup mezi mikrofony a tím také záběr většího zdroje zvuku. Technika A-B má obecně nejhorší slučitelnost do mono signálu, díky časovému rozdílu, se kterým signál přichází na oba mikrofony snímacího systému. Druhým nejznámějším způsobem stereo snímání je technika označovaná X-Y. Tato technika s nástupem stereofonie přímo navázala na techniku snímání jedním mono mikrofonem. Při snímání technikou X-Y se využívají dva směrové mikrofony, jejichž snímací kapsle jsou těsně vedle sebe a osy snímání (X a Y) vzájemně svírají určitý úhel. Zdroj zvuku by pak měl být uvnitř takto vymezeného úhlu. V základním, klasickém uspořádání, je systém X-Y tvořen dvěma mikrofony s hyperkardioidní nebo osmičkovou charakteristikou a osy snímacích kapslí spolu svírají úhel 90°. Změnou velikosti svíraného úhlu lze dosáhnout zúžení nebo rozšíření stereo vjemu, ale při použití hyperkardioidních (popř. osmičkových) směrových charakteristik v úhlu 90° je sejmutý stereo obraz nejvyváženější. Změna nastaveného úhlu je nutná obvykle pouze při použití mikrofonů s běžnou kardioidní charakteristikou, kdy výsledný stereo vjem není, v porovnání s hyperkardioidní nebo osmičkovou charakteristikou, už tak výrazný. Technika X-Y má dobrou slučitelnost do mono signálu, protože pokud jsou snímací kapsle obou mikrofonů opravdu těsně vedle sebe, přichází signál na oba mikrofony ve stejném čase Systém X-Y je vhodný pro snímání menších a malých zdrojů signálu. Oba mikrofony lze umístit na jediný stojan, k tomu ale potřebujeme hrazdičku a to přesně takovou, jaká je dodávána se stereo párem sE4.

V úvodu jsem se zmínil o tom, že všechny techniky stereo snímání vyžadují shodné vlastnosti obou kanálů, kromě jediné výjimky. Pro úplnost tedy jen stručně: jde o techniku označovanou M-S, kde se výsledný stereo signál vytváří kódováním ze signálů nabraných současně dvěma mikrofony s kulovou a osmičkovou snímací charakteristikou. U tohoto způsobu snímání tedy párované mikrofony nepotřebujeme.

Přes výčet základních technik stereofonního snímání zdroje zvuku se pomalu dostávám k vlastním praktickým zkušenostem. Pokud jde o samotný mikrofon sE4, lze o něm říci, že je pro vytvoření stereo páru jako dělaný. Široké přenášené pásmo, vyrovnaný průběh, velmi čistý a transparentní zvuk, prostý výraznějšího zabarvování zvuku. To jsou určitě dobré předpoklady pro věrné sejmutí zdroje signálu a při použití v rámci stereo páru také pro dobré podání stereo obrazu.

První příležitostí pro vyzkoušení páru sE4 bylo nahrávání bicí soupravy. Souprava byla poměrně malá, jednotlivé bubny se točily do stop a činely, respektive celou soupravu shora, jsem sejmul technikou X-Y. Testované mikrofony jsem osadil hyperkardioidními kapslemi, oba jsem přišrouboval na adaptér tak, že se jejich snímací kapsle dotýkaly a osy mikrofonů vzájemně svíraly úhel 90°. Sestavu jsem měl na jednom stojanu, umístil jsem ji nad soupravu přesně doprostřed. Výšku nad soupravou jsem nastavil tak, aby se bicí nacházely uvnitř pomyslné výseče tvořené osami mikrofonů (pro lepší názornost si třeba zkuste představit, jak se v komiksech kreslí kužel světla jdoucí od rozsvícené žárovky...). Tímto způsobem se podařilo věrně zachytit zvuk bicí soupravy ve stereu, včetně parazitních zvuků soupravy a charakteru prostoru, ve kterém se nahrávalo. Lokalizace ve stereu skvělá, obraz rovnoměrně rozložený po celé poslechové bázi. Když jsem pak zpětně poslouchal pouze stopy sejmuté párem sE4, opět se (mi) potvrdilo, že je možné pomocí pouhých dvou mikrofonů nahrát technikou X-Y použitelným způsobem celou bicí soupravu (hodí se například pro jazz, country, blues, apod.). Předpokladem je ale dobrý pár mikrofonů, dobře znějící sada bicích a vhodná akustika prostoru, ve kterém se nahrává.

Další v řadě bylo kytarové lampové kombo s jedním 12“ reproduktorem; zezadu otevřené. Opět jsem zkusil techniku X-Y a to tak, že jsem systém mikrofonů stále svírajících úhel 90° umístil před reproduktor tak, že osy mikrofonů mířily na okraje reproduktoru. Obě kapsle opět hyperkardioidní, navíc jsem zařadil útlum citlivosti -10 dB. Kytarové kombo s jedním reproduktorem je poměrně malý zdroj zvuku s celkem velkou hlasitostí. Výsledné podání se při tomto snímání z blízka na první pohled příliš nelišilo od běžného způsobu sejmutí jedním mikrofonem, protože chyběl nějaký hmatatelný stereo efekt v tom smyslu, pokud stereo chápeme jako „v každým kanálu něco jinýho“. Ve výsledném zvuku se totiž téměř neuplatnil prostor napomáhající lokalizaci zdroje na stero bázi. Přesto je ale zvuk o poznání plastičtější, má další rozměr navíc. Při větší vzdálenosti stereo páru od komba se zvyšuje podíl prostorové složky a zlepšuje se lokalizace komba v prostoru.

Poslední test jsem provedl v klidu, mimo běžné nahrávání. Požádal jsem spolupracujícího kytaristu, aby si připravil krátkou sekvenci na akustickou kytaru a třikrát po sobě mi ji zahrál. Před kytaru, přímo naproti rezonančnímu otvoru, jsem postavil pár sE4 svírající úhel 90° (tedy opět X-Y). Vzdálenost páru mikrofonu od korpusu kytary byla taková, že se tělo kytary nacházelo přímo uvnitř výseče vymezené osami mikrofonů, krk a hlava kytary už přesahovaly tento úhel. Mikrofony jsem připojil ke dvoukanálovému předzesilovači, odtud do zvukovky a do záznamu. Nejprve jsem sekvenci nahrál pomocí hyperkardioidních kapslí, druhý záznam přes kardioidní kapsle a nakonec přes kapsle s kulovou charakteristikou. Nastavení záznamových cest zůstalo vždy stejné, poloha mikrofonů a kytaristy s kytarou také stejná. Pouze jsem musel vždycky vypnout fantomové napájení, opatrně demontovat kapsle s jednou charakteristikou, namontovat další, zapnout fantomové napájení a znovu nahrát tutéž sekvenci. Za těchto podmínek byly výsledky snímání stereo párem sE4 s různými směrovými charakteristikami následující. Hyperkardioidní snímací charakteristiky: na poslech jednoznačně nejlepší výsledek ze všech tří kombinací, zvuk akustické kytary je velice příjemně vyvážený, čitelnost a srozumitelnost jednotlivých tónů je nejvyšší, stereofonní vjem nejvýraznější, nejmenší podíl prostorové složky. Při sloučení do mona kromě ztráty stereo vjemu téměř žádná změna ve zvuku. Můj dojem mi při zpětném poslechu potvrdil i nahrávající kytarista, který ze tří nahraných záběrů tento vyhodnotil jako nejlepší pokud šlo o zvuk akustické kytary, tak, jak ji slyší on.

Kardioidní snímací charakteristiky: při stejném nastavení jako v předchozím případě je záznam nepatrně hlasitější, stereo vjem je méně výrazný, zvuk je více zabarven okolním prostorem, zvýrazňuje se basová složka včetně rezonancí korpusu kytary. Zdůraznění těchto složek má v některých okamžicích za následek pocit rozostření čitelnosti a čistoty vysokých tónů tím, jak spodní přeznívají. Zvuk kytary se zdá být mohutnější. Při sloučení signálů levého a pravého kanálu do mona dochází ke slyšitelnému zvýraznění basů.

Kulové snímací charakteristiky: touto konfigurací jsem pořídil záznam spíše už jen tak pro úplnost. Při technice X-Y se kulové charakteristiky obou mikrofonů v páru plně překrývají a stereo vjem je nulový. Ne úplně doslova, protože kulové charakteristiky mikrofonů nejsou nikdy zcela ideální a díky poloze kapslí se stoprocentně nepřekrývají. Přesto se v tomto případě už nedá o nějakém stereu hovořit. Podle očekávání se v nahrávce nejvíce uplatňuje prostor místnosti a záznam má největší podíl basů a nejvyšší hlasitost ze všech tří záběrů.

Závěrečné hodnocení budiž stručné. Pomocí páru mikrofonů sE4 můžete při použití vhodné snímací techniky získat skutečně dobrý stereo snímek jakéhokoliv zdroje zvuku. Je to možné díky dobré kvalitě mikrofonů samotných, která je umocněna výběrem dvou kousků se shodnými vlastnostmi do páru. Pokud jsou tyto vlastnosti podepřeny také shodnými parametry obou přenosových kanálů, odměnou vám bude poslech pravého, nefalšovaného sterea s vysokou věrností. Otázkou ovšem zůstává, má-li pachtění se za skutečným a věrným sterem vůbec nějaký význam, když každá nahrávka nakonec projde přes menší nebo větší kaskádu masteringových pluginů v počítačových programech a původní věrný záznam je ten tam. A to si vůbec netroufám odhadovat, jaké procento hudebních snímků se k posluchači dostane pouze v některém z komprimovaných zvukových formátů, např. v mp3 apod. Z tohoto úhlu pohledu se může používání vybraných mikrofonních stereo párů jevit tak trochu jako kontraproduktivní. Bez ohledu na to je však stereo pár sE4 velice dobrým „nádobíčkem“ pro seriózní práci!