VOX DelayLab

Kytarový programovatelný delay & looper
Kategorie: 
Výrobce: 
Distributor: 
Autor: 
Cena: 
5 190,00 Kč
Vox DelayLab

Legenda zvaná Vox umí vždy příjemně překvapit. Ať už se jedná o věhlasná, po celém světě všemožnými muzikantskými esy používaná komba a stacky, či o analogové kytarové efekty nebo třeba o digitálně/modelingové programovatelné multiefekty. To, že Vox navrhuje i pro takové hráčské veličiny, jakou je třeba Joe Satriani, je jen třešničkou na dortu. Satrianim signované modely pouze dokazují „voxovskou“ vysokou kvalitu výrobků a skvělé know how...

Předmět dnešního testu stojí kdesi na pomezí mezi programovatelnými digitálními multiefekty a jednoduše ovladatelnými kytarovými krabičkami. O něco blíže však má k první kategorii. To říkám již na začátku testu, a ještě několikrát to s klidným svědomím zopakuji. 

Delay – toť výrazový prostředek povětšinou zkušeného a ostříleného matadora, který už ví, že „málo“ v aranžích někdy znamená „hodně“, a zná prostředky, jak toho dosáhnout. Ví, že delay není nutné pouštět jen při sólech, aby vznikla ona pověstná stěna maskující drobné rytmické nedostatky, ale umí si naopak pohrát právě s doprovodným partem. 

Nebudu vás však napínat a přikročím k testu samotnému. Již první pohled napoví, že se jedná o výrobek z velké voxovské rodiny. „British“ design se projevuje i u tohoto kytarového efektu a nikoliv jen u tweedových aparátů „oblečených“ do látky z golfových pulloverů, které již lord nenosí. Celokovový (sláva!), masívní přístroj, vážící kilo a půl, má rozměry 260 mm x 164 mm x 66 mm. Žádný titěrný drobeček to tedy není. Kdyby upadl vašemu kolegovi z kapely nešikovně na nohu, asi byste museli vyhledat lékaře.

Osazení vrchního panelu

DelayLab Vox barevně ladí v černo-smetanové barvě. Tedy černě matná je vrch-ní deska nesoucí ovladače parametrů a trochu archaický červený čtyřřádkový display. Ten vyvolává z mého hudebního podvědomí hřejivou vzpomínku na staré syntezátory typu Korg Poly 800 či jiné „dinosaury“. Vedle displaye je pět tlačítek opatřených barevnými LEDkami – Category, Fine, Sync, Write, Cancel. Zcela vpravo v této vrchní řadě je tlačítko Pedal Assign. Slouží pro připojení externího expression pedálu (ten jsem bohužel neměl k dispozici). Následuje řada šesti otočných potenciometrů s knoby provedených ve stylu Chicken Neck, které však vizuální krásu a kompaktnost celého zbytku přístroje dle mého názoru trochu kazí. Působí jednak titěrně a pak také (abych tak řekl) poněkud plastově. Možná kdyby byly ve stejné smetanové úpravě jako světlá část přístroje, bylo by toto designové řešení více skousnutelné. V bílé ale knoby vypadají poněkud divně. První z nich (zcela vlevo) je krokový a umožňuje kytaristovi volit deset různých druhů delayů či ech. Některé z nich emulují starší typy přístrojů, jako bylo páskové echo či analogové echo. Jiné z nich zase moderní digitální mašiny s dlouhými časy repeate a time. Každou z těchto bank je možné ještě variovat pomocí funkce Category. Pod ní se skrývají u každé banky tři variace. Liší se buď ve způsobu emulace, nebo v použití různých nastavení parametrů dozvuků. Třeba u kategorie Analog má uživatel k dispozici Analog Delay, Saturated Delay či Stereo Analog Delay. 

V kategorii Tape se nachází Echo Plus, Tube Echo, Multi Head. Jedenáctý krok nespouští další emulaci, ale aktivuje looper. Ten má k dispozici kategorie Standard (digital delay), Vintage (analog delay) a Custom (space delay). Buhužel tyto tři variace jsou mu přiřazeny napevno a ostatních 10 emulací nelze ve spojení s ním použít, což je velká škoda. Do interní paměti se dá nahrát maximálně 28 sekund stereozáznamu v rozlišení 24 bit/48 kHz. Ale zpět k našim potenciometrům. Dalším je Time. Jím nastavujeme čas zpoždění, který je závislý na typu emulované banky. U analogového či páskového echa jsou samozřejmě časy kratší, než u emulací digitálu. Následuje potenciometr Feedback umožňující nastavit počet jednotlivých opakování. Funkcí Tone/Speed volí uživatel buď barvu dozvuku, což trochu připomíná korekční obvod u zesilovačů. Zejména Vox nemá některé své vintage aparáty opatřeny klasickými basy a výškami, ale má funkci Tone. Jedná se v podstatě o širokopásmový filtr typu Bell, který signál pouze zastře. U jiných bank funguje tento potenciometr jako koordinátor rychlosti opakování jednotlivých repeatů. 

Při zevrubnějším zkoumání přístroje je dobré občas nahlédnout do tabulky parametrů na konci manuálu. Funkce Intensity pracuje u každé banky trochu jinak. Někde funguje jako detune a rozlaďuje (flange efekt) a posouvá proti sobě zvukové vlny, jinde mění intenzitu repeatů. U lopperu pak slouží jako regulátor hlasitosti playbacku. Spolu s posledním potenciometrem Mix tak můžete funkcí Intensity nastavit hlasitost playbacku a Mixem úplně stáhnout efekt z vámi hraného druhého partu. Pak lze třeba dublovat riffy se „suchým“ zvukem. Tak tedy vypadá horní polovina vrchního panelu. 

Kytarista hraje i nohama

Pod šesticí potenciometrů je vyvýšená kovová lišta, která je zakrývá a chrání. A má proč. Hned pod lištou se totiž nacházejí čtyři kovové nášlapné přepínače a nad nimi čtyři barevné LEDky. Kdyby tam ona lišta nebyla, hrozilo by nebezpečí, že muzikant bude při přešlapávání přepínačů dupat i po potenciometrech, a ty tím záhy vezmou za své. Skrze lištu jsou ale chráněny. Zde použité typy přepínačů i LEDek se objevují také u signovaných modelů Satriani (made in japan), což je dobrá zpráva pro koncového uživatele, tedy co se týče jisté známky kvality. Jako první zleva je multifunkční přepínač Tap/Bank Up. Ovládáme jím Tap tempo feedbacků, nebo jím posouváme zvukové banky směrem vzhůru. V režimu looperu slouží tento přepínač k nahrávání smyček, přehrávání již natočených loopů a k overdubingu – tj. přehrávání částí smyček. LEDka mění barvu dle aktivované funkce. Nahrávání je indikováno čer-venou barvou, overdubing oranžovou a přehrávání zelenou. Následuje přepínač A - Stop/Clear. Tímto přepínačem můžeme smyčku buď zastavit nebo jejím přidržením vymazat loop z paměti natrvalo. Zelená LEDka pak zhasne a oznamuje, že je paměť prázdná. Přepínačem B – Reverse je smyčka přehrávána pozpátku, tedy reverzně. Tato funkce byla velmi oblíbena u páskových ech, kde se motorek začal točit zpětně a páska byla přehrávána pozpátku. Přepínač C – Trigger  slouží u looperu k návratu smyčky na její začátek. Jedná se vlastně o funkci RTZ (return to zero). Kromě voleb určených pro looper umožňují přepínače A, B, C uložit pod každý z nich samostatný zvukový preset vytvořený hudebníkem. Máme-li tedy deset emulací krát tři přepínače, vyjde nám z toho jednoduchá rovnice, která říká, že do DelayLabu můžeme uložit třicet vlastnoručně vyrobených presetů do deseti bank pod tři spínače. (1-A, 1-B, 1-C, 2-A, 2-B, 2-C, 3-A....) 

Spojení se světem

Na zadním panelu je umístěna stereodvojice vstupních - Input L/R a výstupních konektorů Output L/R, dále pak vstup pro expression pedál – Control Pedal. Zcela vpravo je napájecí zdířka pro devítivoltové trafo a plastový úchyt pro kabel od trafa. Tento úchyt zabraňuje náhodnému vytržení kabelu. Toť vše. Žádné MIDI ani jiné čertoviny, které poctivého kytaristu jen odvádějí od samotného preludování. Zapínání efektu je řešeno pouhým zasunutím jacku do vstupní zdířky L/mono. Vzhledem k tomu, že zapnutím efektu můžeme při společném držení několika funkcí aktivovat i některé speciální režimy přístroje, nepřijde mi tento způsob aktivace příliš pohodlný. Spousta malých, jednoduchých kytarových krabiček je tak sice řešena, ale náš efekt by si samotný spínač přeci jen zasloužil. 

Spodní panel přístroje je opatřen protiskluzovou gumou a uprostřed je šachta určená pro bateriové napájení přístroje. Je napájena šesticí alkalických tužkových baterií. Zjištění, že externí napájecí zdroj není součástí zařízení, mne poněkud rozladilo, protože jsem se domníval, že efekt „vysaje“ vložené baterie během docela krátkého okamžiku. Opak byl však pravdou.Testoval jsem asi dvě hodiny, ale po úbytku kapacity baterií ani známka. Po zjištění, že s přístrojem koresponduje jedno moje staré trafo od Korgu 707, bylo po starostech. 

Trocha zpoždění není na škodu

Hned po zapnutí jsem poznal, že pracovat s DelayLabem nebude vůbec komplikované ani zvukově nudné. Ač se přístroj tváří kdovíjak učeně a složitě, je to v podstatě jen obyčejná kytarová krabička, a vše je tak v mých rukách a v géniu mého talentu. Alespoň takto nějak jsem se chlácholil při prvním pohledu na černosmetanovou „mašinu“. Čím více jsem se prokousával jejím ovládáním, tím více jsem si s pýchou říkal, že mám dar poznat funkční a smysluplné věci. 

Všechny emulované algoritmy působí velmi zdařile. První úpravy provedete okamžitě jednoduchým a intuitivním pohybem pěti otočných potenciometrů. Změníte čas, feedback, tone speed, intensity a mix. Co může být jednoduššího? Na čtyřřádkovém display se objevují nastavované parametry v číselných hodnotách. Pro lepší srozumitelnost je samozřejmě vhodnější nejprve se obeznámit s parametry v manuálu, ale kdo z muzikantů jej napoprvé čte? Pošlapáváním na blikající Tap funkci měníte tempo feedbacků. Lehce tak sesynchronizujete repeaty s doprovodem. Během testování jsem se pustil také do zevrubného prozkoumávání všech deseti hlavních emulací. Jsou jimi tyto: Analog, Tape, Digital, Multitap, Dynamic, Dual, Mudulation, Stereo, Ambient, Reverse. Jedenáctá poloha spouští, jak jsem již výše uvedl, looper. Každá modulace je svébytná a nenarazil jsem na zvukovou hloupost či nepoužitelný překombinovaný zvuk. Funkcí Category může uživatel vybrat v každé modulaci ještě tři její různé varianty. Kytarista tak dostane neuvěřitelně širokou, přitom však celkem lehce ovladatelnou paletu zvuků. Pokud podržíte první přepínač, rozbliká se na display číslo banky s pomlčkou. Stiskem jednoho ze tří přepínačů ho umístíte na příslušné místo a takto připravený a nastavený zvuk pak jednoduše uložíte tlačítkem Write. Moc se mi líbí emulace analogových zpožďovačů. Páskové echo i analog delay mají dokonce tendenci jít do vazby typické právě pro tyto staré přístroje. Charakteristické zakmitávání zvuku je výtečný počin programátorů od Voxe. Porovnával jsem ho se svým analogovým studiovým echem do racku - ve výsledku je zvuk velmi podobný. To, v co jsem doufal, se potvrdilo. Je to velká kytarová krabička. Čistota zvuku je samozřejmostí. Však 24 bitové převodníky a frek- vence 48 kHz udělají své. Looper se mi nejprve jevil příliš jednoduchým, s málo možnostmi, ale nakonec jsem si říkal: „Co všechno vlastně potřebuje kytarista na koncertě?“ Nahrát loop, spustit ho, navrstvit a opět vymazat. Nu, a to vše zde má k dispozici. Tuto jednoduchost jsem nakonec shledal jako velmi vyhovující. Jedině listování deseti bankami přešlapáváním přepínače Bank Up mi přijde trochu těžkopádné. Naštěstí je ale bank jen deset, dá se to tedy vydržet. Dle mého názoru je přístroj zkonstruován tak, aby hlavní funkce bylo možné ovládat hlavně nohama a kytaristovy ruce zůstaly zaměstnané pouze hrou. Moc jsem litoval absence pedálu. Určitě by zde totiž šly vykouzlit mnohé působivě-atmosférické zvuky. Rychlou změnou času delaye sem a tam jsem vytvořil například ostrý zvuk velice podobný scratchingu. Čím více jsem si s přístrojem hrál, další a další levitující a propadající se zvuky spatřovaly světlo světa. 

Více než jen kytarová pastička

Kromě standardní výbavy má DelayLab ještě několik vychytávek. Tou první je plynulé přecházení mezi jednotlivými zvukovými bankami – Seamless Program Change. U starších multiefektů či syntezátorů došlo většinou při přepnutí na jiný program či zvuk k násilnému přerušení toho předcházejícího. Někdy byl dokonce nástup nového zvuku provázen i jeho drobným zpožděním. Toto vše se neblaze podílelo především na hráčově pohodě během koncertu. Nadšený posluchač to mnohdy ani nezaznamenal. Výše uvedená funkce umožňuje naprosto plynulé prolínání (crossfades) přepínaných bank bez jakéhokoliv jejich vzájemného ovlivnění. Pokud vstoupí hráč do režimu Bypass, je přechod opět plynulý – Seamless Bypass. Druhou vychytávkou je úplná eliminace původního (Dry) signálu zvaná Kill Dry. Z přístroje pak vychází pouze efektovaný signál bez stopy původního zvuku. Vznikají zpožděné, podivně plovoucí plochy, jejichž měkký charakter může být k užitku ve spoustě skladeb. Tato funkce se však užije spíše ve studiu. Z dalších speciálních funkcí bych ještě jmenoval Key Lock function, nebo-li uzamčení ovládacích prvků přístroje. Podobnou funkci má dnes každý mo-bilní telefon. Brání nechtěné změně para- metrů přístroje například během koncertu. DSP bypass a Analog bypass zase umožňují kytaristovi vyhnout se signálem buď DSP sekci (digital signal processing) a A/D, D/A převodníkům, nebo naopak sekci analogové a mít tak čistě digitální výstup. DelayLab totiž vytváří analogovou část svých špinavějších zvuků ve známém a v mnoha jiných přístrojích umístěném procesoru BBD (Bucket Brigade Device) a porci „digitálů“ naopak v digitálním procesoru. Tato variabilita z něho činí dle mého názoru jednoznačně zařízení též pro studiové účely. Manuál se však o těchto dvou funkcích ke škodě uživatele příliš nerozepisuje. 

U všech těchto vychytávek musí uživatel jednou rukou držet nějaké dva spínače, a ještě přitom zasunout jack a přístroj tak zapnout. Je to trochu nepohodlné, se síťovým spínačem by to bylo snadnější, nicméně jsem již u několika přístrojů podobné ovládání zažil. Kromě oněch třiceti presetů je na palubě DelayLabu též deset naprogramovaných skladeb: Welcome to the Jungle, Lateralus, Cliffs of Dover, Rope, Walking on the Moon, Where The Streets Have No name, Run Like Hell, 2112, Lovers in Japan, Give it Way.

VOX DelayLab Overview: Thirty diverse delays, plus stereo looping!

Where The Streets Have No Name...

Poslední pozitivně kritická poznámka recenzenta se týká ceny. Když jsem přístroj viděl poprvé, nikdy by mě nenapadlo, že toto bytelné celokovové zařízení s intuitivním ovládáním a duálním - digitálně/analogovým zvukem bude stát jen něco přes pět tisíc. Ne, to není vtip, je to voxovská skutečnost. Proto tedy neváhejte, a pokud se chcete přiblížit královi delayů a stvořit Where The Streets Have No Name 2, pak vězte, že jste si nemohli vybrat lepší nářadí na pódium i do studia, než je DelayLab.

 

Vox DelayLab