Warwick Take 12

Komorní „W“
Autor: 
Cena: 
10 926,00 Kč

Plný entuziasmu z toho, že mám za sebou nepříliš šťavnaté testování stojanů a nástrojových pouzder, jsem se s radostí vrhl po Take 12 - malém baskytarovém kombíčku německé firmy Warwick. Bylo mi lhostejné, že se jedná „pouze" o prostý tranzistorový aparátek s výkonem 80 wattů, 12" reproduktorem a výškovým tweeterem. V mé mysli převládalo jediné. Bude to hrát!

Hlavní role

Take 12 je nejjednodušeji dimenzovaným zesilovačem pro basové kytary v poloprofesionální produkci společnosti Warwick (nižšími modely jsou již jen comba řady Blue Cab). Hned „nad ním" stojí model Sweet 15, se kterým je kombo - až na přítomnost spínačů pro nabuzení nízkých a vysokých frekvencí a několik konstrukčních odlišností – víceméně totožné. I přesto, že Sweet 15 pro vás recenzoval kolega Mechow v posledním čísle minulého ročníku, a že zde vše popsal dosti detailně, začneme s Take 12 na novo. Věrní čtenáři jistě prominou menší opakování v některých pasážích. Snaze o komplexnost testu by však pouhý odkaz zajisté uškodil.

První pohled na Take 12 doprovázely sympatie. Líbil se mi jednoduše koncipovaný tmavý design, kobercové pokrytí v černomodrém odstínu, barevný kontrast se stříbrnými potenciometry, „hrdlem" basreflexu, „rozsvícenou" hornou, stejně jako s bílou iniciálou na ochranné mřížce reproduktoru. Do toho příjemně se nosících 16,5 kg, řemen na „hřbetu" komba, gumové nožky a milé překvapení na zádech v podobě „tilt back" stojanu, díky kterému lze „záření" reproduktoru nasměrovat vzhůru k vašim sluchovodům. Mně osobně možnost takto si naklonit kombo přináší lepší pocit ze hry a stojánek mi vzhledem k tomu, že jsem ho u Take 12 nečekal, udělal snad i radost. Možná by se mohlo nabízet srovnání tohoto provedení s modely se zkoseným profilem, ale je asi celkem lhostejné jakým způsobem naklonění komba dosáhnu. „Seříznutý" box může být možná přece jenom o něco stabilnější, ale „nechme na hlavě". V tomto odstavci se hodí uvést rozměry 395 x 555 x 325 mm a skutečnost, že ovládací panel, o kterém budeme hovořit v zápětí, je do konstrukce komba zapuštěn tak, aby potenciometry „nepřečuhovaly" jeho profil.

Nyní začněme s obligátním představením předního panelu. Ten čítá celkem šest potenciometrů, pětici 1/4" zdířek, jeden kovový spínač a dvě LEDky. Tyto komponenty jsou na panelu, který zachovává standardní grafický layout firemních zesilovačů (černě stříknutá šasi, modré „W", bílé označení modelu a stříbrné „poťáky"), rozvrženy „víceméně" do dvou řad. Relativizující „slůvko" bylo v předcházející větě užito záměrně, neboť pomyslnou horní řadu tvoří pouze dva potenciometry umístěné na protilehlých pólech panelu. Zcela vlevo se nachází ovladač pro nastavení vstupní úrovně (Gain) s diodou červeně indikující signálové špičky (Clip). Na „druhé straně stolu" potom sídlí potenciometr (Master), kterým uživatel ovlivňuje míru celkového zesílení. Polohy obou pochromovaných ovladačů jsou popsány hodnotami 0 až 12 a u obou je jejich pohyb „rozfázován" do většího počtu (cca 40) pevných pozic, potažmo kroků, což je – jak se již někdo jednou trefně vyjádřil – mírně „provoněno" kvalitou. S „krokovými" potenciometry jsem se setkal zatím spíše jen u studiových monitorů, kde zajišťovaly přesný souběh jejich ovládání či možnost opakovaného nastavení stejných hodnot. Podobného cíle se zřejmě snažil dosáhnout také výrobce tohoto komba.

Dolní řada začíná (od leva) vstupním konektorem (Input) pro připojení baskytary, jehož budící napětí je - stejně jako u ostatních firemních zesilovačů – uvedeno v hodnotě 25 mV.

Následující čtveřice „knobů" představuje čtyřpásmový ekvalizér pro libovolné nastavení poměrů přítomnosti nízkých, středových a vysokých frekvencí ve výsledném zvuku, přičemž středové frekvence mají k dispozici dva ovladače pro tzv. nižší a vyšší středy (Mid Low a Mid High), které se, dle názoru kolegy Mechowa, pohybují u Sweet 15 okolo 300 a 800 Hz a i zde tomu pravděpodobně nebude jinak. Pohyb těchto ovladačů není „krokový" jako u nastavení zisku a hlasitosti. Jsou aretovány „pouze" v pozici „0", a to je v tomto případě na pomyslné dvanácté hodině. Otočením potenciometrů od této hodnoty potom buď ubíráme (proti směru hodinových ručiček) nebo posilujeme (po směru) zvolená frekvenční pásma. Změny polohy všech těchto potenciometrů jsou pěkně slyšitelné a – prozaicky řečeno – „slušně zabírají".

K doplnění signálové cesty o nějaké to „prznítko" či zvukomalebnou „krabičku" nabízí Take 12 vstup (0 dBu, 600 Ohmů) a výstup (0 dBu, 10 kOhmů) efektové smyčky (Eff. Send a Eff. Ret.). Tyto dva konektory sousedí s linkovým výstupem. Následuje spínač Mute, jehož prostřednictvím odpojíte signál ze všech výstupů, kromě toho sluchátkového, který uzavírá výčet komponent předního panelu. Samozřejmě jsme dlužní ještě LEDku On/Mute indikující výše naznačené procesy. Parafrázuji Klasika - zelená znamená hluk („všichni slyšíte"), červená ticho („všichni slyšíte").

Na opačném konci zesilovače nalezne uživatel kolébkový vypínač (On/Off) a zdířku pro připojení síťového kabelu. Dále výstup pro reproduktor 80 W/ 4 Ohmy. To, že lze odpojit přítomný 12" reproduktor a nahradit ho boxem s jinou konfigurací je skvělé. Jednak pro to, že hráč není vázán „pouze" na nabídku Take 12, a také už jen z pozice toho, že tato možnost nebývá mezi takto malými kombíčky samozřejmostí. U výstupu je spínač s popiskem Horn Off – slouží tedy k odpojení výškové „horny" provedené plastovým piezo tweeterem ve stříbrném „střiku" (kolega Mechow znovu promine za vykradení). Z ovladačů a konektorů je to tedy vše. Zadní panel skýtá kromě jiného také ještě pohled na ventilátor zesilovače, ke kterému bych měl několik poznámek. Ale o tom níže.

Hurá na scénu

Take 12 jsem nabídl nejprve dialog s pětistrunnou aktivní baskytarou Schecter Stiletto Elite-5. Jak dobře a za jakých okolností si tito dva aktéři rozuměli budiž náplní následujících řádků.

Začal jsem na komorní scéně (sám a doma) a tak jako vždy s korekcemi „na rovno" - tedy v pozici „nula". Za těchto podmínek se mi zvuk zdál spíše neutrální, nikoliv však nemastný a neslaný. Dobře, začněme tedy kroutit. Nemám moc rád, když jsou středové potenciometry nastaveny na větší nebo stejné úrovni jako basy a výšky a tohoto svého zatvrzení jsem se držel i zde. Take 12 si během hledání optimálního nastavení ekvalizéru „šplhnul" jednou podstatnou vlastností. Nestalo se mi totiž, že by byl zvuk v nějakém poměru blátivý nebo mdlý. Při nejhorším nabral na „trošku" nepříjemné syrovosti (někomu jistě vyhovující). Co je pro mne podstatné je však to, že při všech používaných nastaveních zněla baskytara pěkně … (jak bychom to řekli?), zkrátka byla „punchy" – tedy snad „nakopnutě" a „průbojně". U tak malého kombíčka se jedná bezesporu o značně velké plus, neboť praxe bývá opačná. Po chvilce hraní si s poměry basů, výšek a středů se mi podařilo nastavit si zvuk k mé spokojenosti (tj. Bass v poloze +3, Low Mid na -3, High Mid na -4 a High mezi polohami +3 a +4). Konkrétní, kulatý, a snad i beze strachu z neprosazení se mezi ostatními nástroji. U Take 12 mi seděla hra prsty, agresivnější slap i hra trsátkem. Hodí se asi napsat „klobouk dolů" před 12" reproduktorem v basovém kombíčku. V kombinaci s vysokofrekvenčním reproduktorem se mi zdály kvality jeho reprodukce na vyšší úrovni, než kupříkladu projev dvou 10" reproduktorů v jednom z dříve testovaných baskytarových komb s vyšším výkonem (a také s vyšší cenou).

Nepatrně mne zaskočilo větrání komba. Jeho ventilátor je umístěn na pravé části zadního panelu a jak se praví v přiloženém manuálu nepracuje stále („non permanent"), což znamená, že se spustí jen při delším a větším zatížení zesilovače, což je však při agresivnější hře v nízkých polohách (zejména u aktivní pětistrunné baskytary) a s potenciometrem Gain natočeném ve třetí čtvrtině docela časté (s Gainem na 7 a Masterem na 5). Copak o to, nic divného. Až na to, že jsem se na poprvé malinko vylekal, přestal hrát a poslouchal, kdo že to u nás doma zase luxuje. Při produkci všech nástrojů o nic nejde, ale při sólo hře nebo cvičení zkrátka slyšíte, že běží. Nu, čekal bych o „ždibíček" více diskrétnosti.

Dlouho jsem přemýšlel, co jiného Take 12 vytknout. Těžko může člověk nadávat na predispozice jako je například výkon. Když už jednou slídím v kategorii zesilovačů s tolika a tolika watty, nemůžu si stýskat po nějakém „x-trému". Nehledě na to, že 80 wattů, které tato tranzistorová „dvanáctka" nabízí, by se dalo označit za „překvapující". Jistě by šlo vytýkat i absenci nějakého toho „poťáčku" či konektoru v určitém formátu.

Schválně jsem k zesilovači připojil také podstatně horší nástroj a z patřičně zaprášeného zákulisí uvedl na scénu čtyřstrunnou pasivní baskytaru Ibanez Ergodyne. Výsledek? V podstatě se můžu ztotožnit s kolegou, který testoval firemní Sweet 15, a dodat, že žádné velké překvapení se nekonalo. Zkrátka, z Juliána se David Gilmour opravdu nestal. Horší by však byl případ opačný, ne? Už to tedy vypadalo, že budu mít pro testík alespoň tuto - z mé strany poněkud alibistickou metodou vytěženou a těžko obhajitelnou - kritiku. Na druhou stranu nelze zatajit, že jsem vydržel starou Ibanezu notnou chvilku trápit, takže jistého daru od Take 12 přece jenom nabýt musela. Jak si mám jinak vysvětlit znovuzrození dávno zašlé chuti na „miliskování se" s postarší čtyřkou?

Zbývalo uvést do hry orchestr. Budeme-li o Take 12 uvažovat především jako o aparátku pro cvičení, pak by bylo příhodné dosadit hudební doprovod. Vitrínky a okna mého pokojíku se tedy počaly otřásat a ať už jsem se snažil chytit do Stingovy „kavárenské" Englishman in New York či do něčeho svižnějšího z mé „černé" metalové minulosti, hrálo se mi na Take 12 opravdu pohodově. Kvalita signálu se nijak neztrácela, ani při přidání hlasitosti, vše bylo slyšitelné, konkrétní.

Co se týče hraní vedle živých bicích, je třeba být realistou. Tady Take 12 maličko odpadl. Pro hlasitou konkurenci nástrojů je potřeba hledat, pokud chcete zůstat u komba fy Warwick, nějaký objemově větší model, s větším reproduktorem (potažmo s větším počtem reproduktorů) a nepochybně i s vyšším výkonem.

Opona padá

Celkový dojem z Take 12 v mém případě vychází značně pozitivně. Byť se na papíře může zdát, že se řadí toto kombíčko spíše do říše hraček, opak je pravdou. Pro „tréninkové" potřeby v domácím prostředí i ve zkušebně mi přijde Take 12 více než solidní. Kvalitně zvládá hru s hlasitějším podkladem i komornější produkci. Projev mého nástroje při hře s tímto malým Warwickem nevykazoval snad nic nelibého. Zvuk byl při všech herních technikách dynamický, průbojný, konkrétní. Někdo se sice nemusí zcela ztotožnit s charakteristickým „soundem" zesilovačů s cejchem „W", ale pokud budete vědět proč si takový aparát pořizujete a nebudete od něho čekat nemožné, asi vás jen těžko v něčem zklame. Amen.