Washburn WI-64V

Elektrická kytara
Distributor: 
Cena: 
15 990,00 Kč

Historie kytar Washburn se začala psát již v roce 1883 v Chicagu nedaleko místa zvaného Maxwell Street. To bylo zejména ve 20. letech minulého století centrem veškerého hudebního dění v tomto severoamerickém městě. A protože na Maxwell Street mířily první kroky většiny přistěhovalců z mississippské delty, stala se brzy tato třída kolébkou ryzího a drsného delta blues. No a kytary Washburn u toho nechyběly…

Jak čas plynul, přicházely další styly a noví hráči, mnohdy světových jmen. Z moderních dějin hudby to byli například Paul Stanley (Kiss), Bakithi Kumalo (Paul Simon), Sammy Hagar, Jeniffer Batten či Rick Savage (Def Leppard.). Nicméně, (a je třeba uznale pokývat hlavou nad touto skutečností) značka Washburn dokázala udržet krok i s vývojem hudebního světa, a to až do dnešních dnů. V našem testu bude řeč o nástroji kombinujícím moderní technologie a osvědčené materiály - Washburn WI-64V (v provedení Black).

Popis instrumentu

Jak je z obrázků patrné, jedná se o „placku" s jedním výřezem, dvěma humbuckery („vysokotlaké" snímače WB630) a pevnou kobylkou typu Tune-O-Matic. Veškerý hardware (včetně krytek snímačů) je v povrchové úpravě „Aged Finish" – tedy po našem řečeno: „umělá stařina v zašlé stříbrni". Rovněž „povrchovka" těla nese stopy umělé patiny, což v kontrastu s černým lakem nevypadá vůbec špatně. Na svrchní desce najdeme ještě černý plastový pickguard, 4 retro potenciometry (2 x volume, 2 x clona) a 3polohový „toggle switch" pro přepínání snímačů. Kytara působí již od pohledu kompaktním a solidním dojmem a hned na první pohled je jasné, že se (tedy alespoň co do tvaru těla) firmě podařilo najít si vlastní cestu (i když vzdálená příbuznost s Les Paulem (a taky SG) tu samozřejmě je). Materiály použité k výrobě nástroje jsou lety prověřené a osvědčené. Tělo je vyrobeno z mahagonu a totéž platí pro vlepený krk z jednoho kusu. V případě hmatníku, který je osazen 22 pražci (menzura 24 3/4"), padla volba na tradiční palisandr.

Pocit ze hry

Příjemná štíhlá kytara patří k těm lehčím. Její tělo je oproti krku těžší a tak nám nástroj nepadá takzvaně „na hlavu" a i díky šikovně zkoseným hranám korpusu sedí dobře na našem těle. Povrch nástroje je velmi hladký, příjemný na omak a ruka po krku perfektně klouže. Pražce jsou začištěné velmi dobře, tedy snad kromě nultého, jehož hrany jsou dost ostré a při rychlém a zběsilém „glissu" dolů se můžete třeba i škrábnout. Tloušťkou těla připomíná tento Washburn klasické „SGéčko". Totéž by se dalo říct i o jeho váze a dohmatu, který je „posazen" příjemně nizoučko. (Kde mám toho Strata!?) :o) Prostorný hmatník s mírným zakřivením nabízí pohodlí a přehled při hře. Vytahování strun jde samo od sebe, což můžeme připsat na vrub kobylce, v níž jsou struny uchyceny rovnoběžně s krkem. Svou solidní trochu do mlýna přispívají i tlusté jumbo pražce…

Na kytaře WI-64V je také použita moderní technologie ladění Buzz Feiten Tunning System, která se, jak jsem se na webu dočetl, snaží aplikovat principy temperovaného ladění na kytaře a vylepšit tak ladění a intonaci jednotlivých strun a tonů jak samostatně, tak především ve vzájemném souzvuku. V důsledku drobných, ale pro intonaci a ladění podstatných úprav na kytaře (zejména zkrácení vzdálenosti mezi nultým a prvním pražcem, nultým pražcem a kobylkou, jeho maximálního snížení vůči prvnímu pražci) by se měly eliminovat disonance v akordu na kytaře - zejména prvních pár pražců „hrává" obvykle mírně NAD oproti zbytku. Nebudu se pouštět do žádných větších akcí, je to „hustá fyzika" a nerad bych v tomto hlubokém hvozdu zabloudil… :o) Zkrátka, díky této technologii by měla tato kytara ladit a intonovat podstatně lépe než nástroje s klasickým systémem ladění. Jen tak narychlo jsem „prohnal" hmatník ladičkou a totéž provedl i u svého „straťáka". Rozdíly tu opravdu jsou! Pro ty, kteří by měli zájem, mohu doplnit, že předělávka z klasiky na Buzz Feiten stojí 139 „dolců"!

Ladící mechaniky Grover s převodovým poměrem 18:1 chodí vcelku spolehlivě a příjemně lehce ztuha. U tenkých strun G, H a E by mohl být chod možná ještě tužší, ale záleží na každém, jak si je přitáhne či povolí. Jisté obavy ve mne vyvolává můstek dvoudílné kobylky. Jinak solidně vzhlížející hardware mě trochu vystrašil svým „drátkem" přes šroubky ladících kamenů, který občas nesou „bridge" levných nástrojů, a který, ačkoliv by měl, nefixuje a šroubky při hraní chrastí. V případě tohoto Washburna jsem ovšem žádné rušivé „pazvuky" nezaznamenal. Pevně doufám, že i po čase zůstane jen u vrozené podezíravosti.

Potenciometry hlasitosti disponují rovněž velmi plynulým chodem. Přijde mi však, že z úplného zeslabení nabíhají z polohy 0 do 1 slyšitelným skokem. Co tu rozhodně ještě stojí za zmínku, jsou potenciometry tónové clony, kterou mají oba z přítomných „hambáčů". Jak je na plastové krytce „elektriky a drátů" hrdě hlásáno, jde o VCC system (Voice Contour Control), který má z humbuckerů udělat singly, a to pouhým zatažením clony. Bez baterky, preampu a bez kecání… fakt to funguje! Velice zajímavé a myslím, velice dobré! Proč? Další rozměr nástroje a skvělá zvuková variabilita!

Tedy ve zkratce. Pokud máte clonu otevřenu (na max. po směru hodinových ručiček), hraje humbucker na „plné koule", zvuk je tlustý a huňatý (u těchto WB630 až lehounce roztřepený). Jakmile začnete zatahovat clonu (změna je slyšet hned!), zvuk lehce potemní (ubudou nižší středy) a signál zeslábne. Čím více kroutíte, tím více se zvuk stává plošším (lepší výraz mě nenapadá) a „singlovatí" (vida). Clona má zajímavý průběh. Obě krajní polohy (0 a 10) jsou si podobné v průraznosti tónu a jsou si podobné i frekvenčně ve výškách a v basech. O všem tedy rozhodují středy, které v pásmu od devítky k jedničce postupně ubývají a zvuk působí ještě více „tlumeněji" než single samotný. Největší zvukové možnosti nabízí rozhodně mezipoloha – tedy nastavení, kdy jsou oba snímače zapnuté současně. Zde obě clony pracují jaksi zvláštně propojeně. V jednu chvíli má navrch kobylkový snímač, jednou zase krkový, je to trochu alchymie, ale je to hodně zvukově zajímavé a určitě dobré!

Kytara sama o sobě má zvuk odpovídající materiálu, ze kterého je vyrobena. Nechybí mahagonová kulatost a plnost s příjemným (i když nikterak přehnaným) dřevním mlaskavcem při úhozu trsátka. Sustain nástroje je velmi slušný. Frekvenčně jsou snímače dobře vyvážené, výšky jsou zvonivé, basy příliš netlačí, ale jsou tam – prostě všeho je tak akorát. Struny zní v akordu poměrně dost konkrétně a jejich zvuk se vzájemně neslévá. Jak už bývá zvykem, nejvíce „hrne" kobylkový snímač, mezipoloha je nejbarevnější a nejdřevitější a krkový snímač zase nejtučnější a zároveň velmi pěkně barevný. Tenhle Washburn v mnohém připomíná SG, je na to i vcelku jedovatý a snímače jsou opravdu pěkně silné! Jejich hlavní síla spočívá ve zkreslených zvucích, i když samozřejmě záleží také na tom, čím „kreslíte". Nicméně, jedovatost a hrubozrnnost jsou jim vlastní a ve štychu vás rozhodně nenechají!

Když tedy vezmu v úvahu ještě docela povedený design kytary (až na ten povrch kovových částí - já tohle moc nemusím, ale možná právě vám simulace „letitého používání" perfektně sedne), vidím v modelu WI-64V příjemně lehkou „placatici" z kvalitního matroše s dobrým drivem, s dobrým laděním a za peníze, které za to dle mého mínění stojí! Doufám, že ty šroubky na té kobylce... :o)! A navíc? Zahrajete na ni téměř všechny žánry - od bigbítu přes jazz až po „metlu"!

(Testováno na 60 W lampě Fender Prosonic a 5 W lampě Black Heart - Little Giant.)

Prubni a řekni

S kytarami Washburn jsem měl již tu čest a vždy jsem byl mile překvapen řemeslným zpracováním těchto nástrojů (zejména jejich krků) a také velmi signifikantním zvukem, který měl vždy tzv. „něco" navíc. Proto jsem byl potěšen, když mi redakce nabídla napsat malý dodatek v rámci minitestu Prubni a řekni. V prvé řadě bych chtěl pochválit opravdu precizní zpracování, které velmi lahodí oku. Zde bych vyzdvihl zejména zpracování krku, který padne do ruky „jako ulitý". Říkám to nerad, ale po zahrání si na model Washburn a zpětném porovnání s moji vlastní kytarou mi „můj krk" připadal tak trochu jako „poleno". Tělo nástroje je také velmi příjemně zpracované a při hře „v sedě" jsem neshledal žádnou přebytečnou a obtěžující část. Při hře „ve stoje" zase kytara nepřepadává, je výborně vyvážená. Jelikož již kolega v hlavním testu některé vlastnosti použitého materiálu popsal, já se mohu směle ubírat po zvukové a herní linii.

Pořekadlo „víc hlav, víc ví" bych zde trochu upravil na „víc uší, víc slyší". Opět zmíním kolegu, který popsal hlavní ingredienci tohoto nástroje - tj. specifičnost v podobě potenciometrů VCC, kterými si můžeme navolit dle potřeby zvuk humbuckerových nebo singlových snímačů. Než se dostaneme k mému pohledu na věc, měl bych zmínit „klasické" zvukové charakteristiky. Patřím k těm muzikantům, kteří nejprve rádi poslouchají nástroj bez zesilovače, tzv. na sucho, a potom teprve posuzují jeho zvukové a herní vlastnosti při zesílení. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Kytara sama o sobě pěkně rezonuje, ale zvuk se mi zdá docela tupý – nevím, jak dlouho jsou natažené struny, ani jaké jsou značky. Každopádně bych mohl apelovat, aby konečně firmy začaly dávat nějaké silnější struny než „devítky" – jedna věc je ta, že pro člověka zvyklého hrát na lampové aparáty jsou takové struny krajně nevhodné a trochu ovlivňují výsledný pocit ze hry. Pořád jen ladíte a ladíte! Tou druhou věcí je stará muzikantská pravda – čím silnější struny, tím lepší zvuk nástroje. To mi připomíná, že je na tomto nástroji ladící mechanika Grover (s ladícím převodem 18:1), která zaručuje plynulé otáčení ladícím kolíkem a tím usnadňuje ladění. Pokud musíte z nějakého důvodu častěji ladit, je to velmi dobrá „pomůcka".

Ale pojďme zpět ke zvuku a hře nástroje. Již při zesílení na čistém kanále nástroj vykazuje svou charakteristiku – středový, teplým nádechem protknutý, i když také lehce zastřený zvuk. Tento dojem se ještě zvýrazní v zkresleném módu. Zatím jsem hovořil o zapojeném kobylkovém snímači. Při přepnutí na snímač u krku se zvuk krásně zaoblí a ona zastřenost paradoxně mizí. Krkový snímač zní velmi dobře při jazz-arpeggiových nebo klasických shuffle-bluesových vyhrávkách. Zvuk je kulatý, ale konkrétní a díky opravdu skvělému zpracování krku se tyto vyhrávky hrají téměř samy.

Zvláštní kapitolou je zapojení obou snímačů najednou. Všechny tyto vlastnosti se projeví současně a zároveň se objeví něco nového, což vlastně trochu souvisí i s potenciometry VCC. Celkový sound totiž osciluje na pomezí charakteristiky Gibson SG a Fender Stratocaster. Tuto charakteristiku si zapamatujme, neboť se ke slovu dostává specifikum VCC. Její funkce je opravdu zajímavá a měla by dle potřeby nastavit zvuk dvoucívkových nebo singlových snímačů. Je to prosté, stačí jen „kroutit" potenciometry a nastavit požadované hodnoty. Otáčením nahoru nastavíme humbucker a dolů singl a to bez jakéhokoliv pomocného zařízení, jako jsou baterie nebo předzesilovače. Nu, abych byl zcela upřímný, zásadní rozdíl se mi nejeví tak výrazně (mluvím tedy hlavně o testování na lampovém aparátu Carvin Vintage 16 a Fender Deluxe Reverb). Před lampou se nic neschová, a tak jsem očekával, že právě zde bude tento rozdíl „slušně" markantní.

Extra výrazný „twangový" křišťál (jinak zvuk singlů) mi však Washburn na lampu nenabídl (podotýkám, že struny nebyly v době testování již úplně čerstvé). Horší podání se u tohoto kousku týkalo hlavně trojice tenkých strun e, h a g. Přesto nezle určitou variabilitu a inspirativní sound zamlčet. Zcela jiná situace vznikne při zapojení do tranzistorových aparátů nebo při zapojení do zvukového zařízení (externí zvuková karta) k počítači. Zde vše funguje, jak má, tj. typický charakter snímačů s jednou nebo dvěma cívkami je opravdu slyšet. A pak se v tom vyznejte?! ;o)

Jak tedy vše shrnout? Herní vlastnosti tohoto nástroje jsou naprosto v pohodě a dají se na něm vyloudit zvuky v jakémkoliv stylu (i herním). A i když mě osobně VCC tolik nezaujala, musím Washburn znovu pochválit za řemeslné zpracování nástroje, které je opravdu luxusní. Jednoduše tedy mohu napsat, že se mi tato kytara líbila a věřím, že zmíněné nedostatky by dostaly jiný rozměr s kvalitnějšími a silnějšími strunami.