MIsha Mansoor

Kytarista, skladatel a producent ze skupiny Periphery
Autor: 
Misha Mansoor

Ač poměrně mladá kapela, způsobili američtí Periphery už svojí první deskou poměrně slušný poprask nejen mezi všemi vyznavači progresivní a nápadité rockové či metalové hudby. Ačkoliv se tak sami neoznačují, jsou prakticky považováni za zakladatele dnes tak populárního směru zvaného djent, který do vod „progrese“ vnesl další rozměr. Se svým novým albem však nasadili laťku ještě výše. Během pražské zastávky kapely při podzimním turné k nové nahrávce Periphery II jsme si proto vyhmátli toho, kdo je za všechno zodpovědný – tím je kytarista, skladatel a producent Misha „Bulb“ Mansoor.

Jak se vyvíjí vaše evropské turné? Na Facebooku jsem si všiml, že máte stále nějaké problémy…
(Smích) No, turné jsme začali s tím, že náš bubeník měl vykloubené rameno a během letu do Evropy zjistil, že ho ruka bolí tak, že zřejmě nebude moct hrát na bicí. Hned po příletu jsme ho poslali k lékaři, aby se mu na ruku podíval, a potom zavolali našemu kamarádovi Miku Malyanovi z kapely Monuments, který byl schopný zaskočit během britské části turné, ovšem pak musel na turné se svou kapelou. Zároveň zaskočil za Borise Le Gala v kapele Chimp Spanner, takže Boris zase může zaskakovat u nás na zbytku našeho turné. Takže u nás zaskakují opravdu vynikající bubeníci.

Prý jste měli v autobuse dokonce i požár…
Ano, náš první autobus shořel. Probudili jsme se a v autobuse byl oheň, trochu nás to vystrašilo. Ale kromě toho jde turné skvěle (smích). Až do teď jsme to zvládli, tak uvidíme, co bude dál.

Jednou z velkých událostí poslední doby pro vás jistě bylo turné s Dream Theater. Jaké to bylo?
No, bylo to něco úplně jiného. Poznali jsme cestování po turné po takové stránce, kterou sami pravděpodobně nikdy nezažijeme. A spousta dalších kapel také ne. Bylo to neuvěřitelné. Zjistili jsme, že kluci z DT jsou jedni z nejpříjemnějších a přitom nejprofesionálnějších chlapíků, jaké můžeš potkat. A celý tým kolem nich také. Hodně jsme se toho naučili, a učili jsme se opravdu rychle. S nimi si uvědomíš, že ačkoliv si muziku, koncertování i hraní opravdu užívají, berou zároveň svoji účast v kapele (vlastně svou práci) hodně vážně. Dojde ti, že to je ten důvod, proč jsou tak úspěšní. Věnují se všem aspektům, které to obnáší, a věnují těmto aspektům všechnu pozornost, kterou si zaslouží. A jsou také neuvěřitelně milí. Bylo vidět, že v této branži nemůžeš být kretén a být úspěšný, jinak se ti to vrátí. Všechny tyto věci se evidentně projevují na jejich úspěchu.

Venku je vaše nové album, proto bych se u něj rád trochu zastavil. Je něco, čeho jste se na něm pokoušeli dosáhnout?
Hm, nemyslím si, že jsme ve skutečnosti chtěli čehokoliv dosáhnout. Pokoušíme se jen dělat hudbu, která nás baví. Dosáhli jsme určitého úspěchu už s naším prvním albem, takže vznikl dost velký tlak, když jsme na něj měli navázat, zda udělat to, nebo tamto… Přemýšleli jsme o tom a řekli si, no co, nebudeme se o to starat, budeme dělat to, co dělat chceme. A myslím, že přesně to je ten typ kapely, kterou jsme vždy-cky byli a budeme. Nestaráme se o to, abychom na někoho udělali dojem. Raději děláme hudbu, která nás samotné baví, protože jedině tak, i kdyby se to nikomu nelíbilo, na ni budeme alespoň sami pyšní. Děláme to, co si myslíme, že je správné, a tak to bude také v budoucnu.

Je pravda, že jste dnes ovlivnění, víc než jinými metalovými a rockovými kapelami, hudbou počítačových her?
Tak to rozhodně. Jedním z největších vlivů pro mě je Nobuo Uematsu a jeho hudba ze série Final Fantasy. Dokonce jsme udělali cover verze jeho skladeb, podle mého názoru je to neskutečný skladatel, mám jeho hudbu opravdu rád. A takových je nás v kapele víc, takže si myslím, že měl na několik z nás opravdu velký vliv. A videohry obecně také. Když se nad tím zamyslíš, když jsme vyrůstali, poslouchali jsme hudbu, ale také jsme hodně hráli videohry a často ty, na kterých se podíleli tito skladatelé. A když hraješ 40 nebo 50 hodin počítačovou hru a přitom posloucháš tyto skladby – je jich tam stovky – všechny pak velice dobře znáš, trávíš hodně času jakoby podvědomým posloucháním té hudby, takže se ti postupně dostane hluboko pod kůži. Takhle potom ta hudba na tebe působí stejně jako hudba, kterou programově posloucháš proto, že se ti líbí.

A co tedy dnes jinak posloucháš?
No, ve skutečnosti dnes ani neposlouchám tolik metalu, jak by se zdálo. Je to spíše hodně elektronické hudby, jako třeba Telefon Tel Aviv, 4:44. Pak třeba Deer Hunter, to je asi moje nejoblíbenější kapela, nebo třeba Karnivool a podobné věci. Jde o to, že když jsi v metalové kapele, posloucháš hodně metalových věcí na turné a podobně, takže když si pak sám chceš něco poslechnout, pouštíš si spoustu jiných věcí.

Mimochodem, nová deska zní jako jeden kontinuální tok hudby… Je za tím nějaký koncept?
To ne, není za tím žádný koncept ve smyslu celkové myšlenky nebo alba. Jsou tam tři skladby, které jsou sice propojené koncepčně, hudebně i tematicky. První, prostřední a poslední – Muramasa, Ragnarok a Masamune. Ale kromě toho tam žádná koncepce není. To, o čem mluvíš… jde o to, že se nám vždy zamlouvala myšlenka vytvářet zážitek z celého alba. A zdá se mi, že v dnešní kultuře je hudba pro mnoho lidí jen o písničkách, neposlouchají už alba. A já osobně mám strašně rád, když si dáš do přehrávače album a posloucháš jej od začátku do konce. Takže jsem si možná nějak podvědomě vymyslel, že zkusím lidi tak trochu obelstít. Když zvuk nepřestane znít, nebudou možná mít pocit, že písnička skončila, takže nebudou moci nějakou přeskočit. Tím je přimějeme k tomu, aby si poslechli celé album namísto jediné skladby.

Takže je to takové anti-konzumentské tažení?
Neřekl bych, že je anti-konzumní, řekl bych, že je to spíš takový pokus ovlivnit lidi, aby si poslechli desku tak, jak bychom chtěli, aby ji poslouchali. Chápej, když vytvoříme album, máme mnohem víc skladeb a snažíme se najít takové, které do sebe dobře zapadají a na desce se doplňují, a ideální by tak bylo, kdyby si lidé poslechli celou desku. A když nepřestane hrát, nebudou písničky přeskakovat. Nevím, jestli to funguje, ale právě tohle asi stálo za podobou této desky. (Smích)

Co bys řekl, že jsou tvoje hlavní vlivy nebo vzory jako pro kytaristu?
No, to není snadné, ale kdybych měl někoho vyzvednout, tak je to John Petrucci z Dream Theater, kytaristé Guthrie Govan a Allan Holdsworth, to jsou pro mě také obrovské vlivy. Jsou to pro mě zároveň chlapíci, kteří mě udržují při vědomí, že asi nikdy nebudu opravdu velký kytarista. Ale teď je tu opravdu hodně skvělých hráčů.

Právě tři z těch nejlepších jste také dostali i na svou aktuální desku, kde měli prostor přispět svými sóly…
To vskutku ano (smích).

Jak jste je pro album získali?
Wes (Hauch, z Faceless) je náš opravdu dobrý kamarád, a když nám nahrál své sólo, ještě ani nebyl ve Faceless, ale my jsme chtěli být ti, kdo lidem ukáží kytaristu, o kterém se domníváme, že je neuvěřitelný. A myslím, že odvedl opravdu neskutečnou práci, je to jedno z mých nejoblíbenějších sól vůbec. Johna Petrucciho jsme potkali na turné s Dream Theater a prostě jsme se ho zeptali, jestli by měl zájem to udělat. A on to nahrál přímo během toho turné – v hotelovém pokoji pomocí preampu Axe FX, se kterým byla vlastně nahrána všechna ta sóla. Je to velmi pohodlné zařízení. A Guthrie… náhodou jsem ho krátce potkal během NAMM show o rok dříve, ale se spoluprací nám pomohl člověk jménem Ian Hogland, který je skvělý v tom, jak dokáže dát lidi dohromady, a ten to za mě zařídil. Nemohl jsem uvěřit, když jsem pak viděl e-mail, který hlásil „tady je to hostující sólo“. Guthrie byl docela překvapený, že jsme chtěli, aby na desce hostoval, ale řekl jsem mu, že přesně vím, kdo je, a znám všechno, co kdy udělal. Řekl jsem mu, že chci jen to, aby byl sám sebou. Nikomu jsme neudávali žádný směr, jen jsme je požádali, ať si skladbu poslechnou a dělají to, co umí. A myslím, že všichni tři odvedli fantastickou práci.

Přijde mi, že vy kytaristé na nové desce nemáte až tolik sól, jako na té první – nebo se mi to jen zdá?
Nevím, kdybychom neměli ta tři sóla hostů, nahráli bychom si něco sami. Neřekl bych, že je tam méně sól, ale vlastně ani nepřemýšlíme tak, že na albu musí být tolik a tolik sól. Pracujeme na skladbě, a když je tam nějaký part, který vypadá jako dobré místo na sólo, tak je tam dáme. Pro nás to není žádná kalkulace, děláme jen to, co si žádá samotný song.

Periphery je vlastně tak trochu tvůj výtvor, první desku jsi zkomponoval celou sám…
Vlastně ano, jenom jednu skladbu, Racecar, jsme napsali společně já a Jake Bowen. Jinak bylo všechno moje.

Bylo to na nové desce podobné, nebo jsi dal ostatním více prostoru? Přece jen už spolu nějakou chvíli fungujete…
Na tomto albu spolupracovali všichni.

Takže už nemusíš mít kontrolu úplně nad vším…
(Smích) Ne, to ne, o to nikdy nešlo, nikdy jsem nechtěl všechno kontrolovat, jen jsem musel najít ty správné členy kapely. Teď, myslím, můžeme být rádi, že máme line-up, jaký máme. Jde o to, že člověk musí být opatrný, není to jen tak. Je potřeba, aby v kapele byla ta správná chemie. A my jsme konečně našli takovou sestavu, která má výbornou chemii. Společně skládáme velmi dobře. Dokonce spolu skládáme líp, než kdybych skládal sám. Takže nechci skládat sám, je to celkem nuda a je to pak jednorozměrné, předvídatelné, vždycky vím, co se stane dál. A ostatní, každý z nich, přicházejí s opravdu skvělými nápady, dokonce i Spencer Sotelo – je sice zpěvák, ale skoro celou skladbu Facepalm Mute napsal sám. Já jsem to pak produkoval, udělal z toho písničku – podobně, jako to dělám, když produkuji jiné kapely, ale všechno to byly jeho nápady, se kterými jsem začal. A to je ten druh kapely, kterou chceme být. Nezáleží, na co hraješ, přines všechno, cokoliv máš, a zkusíme s tím něco udělat. Chceme zkrátka jen skládat co nejlepší songy. Mít tolik lidí v kapele, kteří fungují na stejné vlnové délce, shodnou se na tom, co zní dobře a co ne, znamená, že je více dobrých nápadů, ze kterých můžeš vybírat. Kapela má vůbec zajímavou historii v tom, jak všechno vzniklo, když jsi začal skládat první riffy a dával je na internet na Soundclick a spousta lidí tak od začátku sledovala, jak se to vyvíjelo až k první desce, kterou jsi natočil prakticky jen doma na počítači a přitom zní i dnes skvěle, až tam, kde jste dnes, jako plnohodnotná a úspěšná kapela…

To jo, je to celkem šílené. Před druhou deskou jste tedy byli v úplně jiné situaci, byl tedy proces nahrávání zásadně odlišný?
Ano, byl naprosto odlišný. První album bylo realizováno bez jakéhokoliv rozpočtu, a abychom jej dali dohromady, použili jsme všechno, co tehdy bylo dostupné – pro nic, kromě zpěvu, jsme nepoužili mikrofony. Matt hrál na elektronické bicí, které byly propojeny a přesamplovány pomocí softwaru Superior Drummer, preamp Axe FX byl připojený přímo do nahrávacího systému, basu jsme nahrávali přes Pod X3. Jen zpěvák Spencer nahrával zpěv přes mikrofon na záchodě v domě svého kamaráda. Tentokrát jsme ale chtěli jít do skutečného studia, protože jsme chtěli skutečný zvuk živých bicích, a všechno jsme sejmuli mikrofony. I teď jsme použili Axe FX, ale prohnali jsme to přes koncový zesilovač a kytarový reprobox, abychom dosáhli přece jen trochu unikátnějšího zvuku. Říkali jsme si, že pokud bude zvuk Periphery založený na jednom tónu z modelingového preampu, tak technicky vzato, pokud přijdeš na to, jaká jsou naše nastavení, můžeš jej kdykoliv duplikovat. Tady díky rozmístění mikrofonů, použití zesilovače a parametrům místnosti bychom ten zvuk nedokázali replikovat ani my sami, kdybychom chtěli, je tedy neopakovatelný, což se nám zdálo zajímavé. Neříkám, že to tak musí být i příště, ale chtěli jsme to udělat trochu jinak a určitě nás to vytáhlo z naší „komfortní zóny“. Skládání druhé desky bylo ve skutečnosti neuvěřitelně jednoduché. Bylo snadné dát připravený materiál dohromady a dali jsme jej dohromady opravdu velmi rychle. Samotné nahrávání bylo nejmučivější, šlo o velmi stresující zkušenost, měl jsem chuť se zabít (smích). Všichni jsme byli mimo svoji „komfortní zónu“, dokonce i zvukový inženýr, se kterým jsme pracovali. Všichni jsme se učili, pokoušeli se posunout náš zvuk někam dál. Nechal jsem našeho baskytaristu Nollyho desku koprodukovat, protože jsem se cítil být ve studiu tak moc mimo svůj prostor a myslel jsem si, že to po-může, a opravdu byl pro nás skvělou oporou. A Taylor Larson a jeho zkušenosti byly také užitečné a nakonec se všechno sešlo dohromady, ale dalo to opravdu hodně práce. V budoucnu tak asi zkombinujeme něco z obou těchto světů a budeme se snažit přistupovat k tomu nějak lépe, aby nahrávání nebylo takovým debaklem (smích).

Takže jsi zvukový inženýring kompletně přenechal Taylorovi a soustředil se jen na hraní?
No… Taylor je skvělý na zvuk bicích. A ačkoliv je skvělý i v jiných věcech, chtěli jsme hlavně dostat na desku jeho zvuk bicích a věděli jsme, že se o něj dokáže postarat. Ale pro tón kytary a basy jsme chtěli něco velmi specifického – což on nikdy předtím nedělal a ani my jsme to v podstatě nikdy nedělali tímto způsobem. Takže jsme se všichni pohybovali v novém teritoriu. Co se týká vokálů, Taylor je velmi dobrý a ve skutečnosti i Spencer je velmi dobrý, takže Spencer si vlastně sám produkoval všechny své vokály. Tak jsme se sice Nolly a já mohli soustředit na kytaru a na basu, ale jen to samo o sobě byla docela noční můra, totiž dostat zvuk tam, kde jsme jej chtěli mít. Protože tahle hudba je celkem hutná, děje se tam toho docela dost a my jsme chtěli, aby vše bylo jasné, čisté, ale zároveň přesně podle naší představy. Nakonec se nám povedlo dosáhnout toho, aby to znělo dobře, ale… bylo dokonce období, kdy jsem si už téměř říkal, že se na to snad vykašlu a vzdám to.

Asi není snadné dosáhnout toho, aby tři kytary, které v kapele máte, zněly čistě a čitelně, ne jako jeden velký zmatek. Hraje v každé skladbě každý z vás své vlastní party? 
Ne, obvykle to nahraje ten, kdo danou část skladby napsal, všechny party. Když hraješ sám „proti sobě“, zní to sevřeněji, přesněji, a my jsme chtěli, aby studiová nahrávka byla přesná a vybroušená. Ačkoliv respektuji „hrubé“, neučesané nahrávky a mixy, nemyslím si, že by to takhle fungovalo pro muziku, jakou děláme. Potřebujeme pevný, detailní zvuk a ten se pak snažíme znovu vytvořit naživo (smích). Musím uznat, že i naživo se vám skvěle daří dosáhnout toho, aby byly všechny tři kytary čitelné…Ve skutečnosti je tam toho mnohem víc, než jen tři kytary. Používáme také backing tracky a tam se toho děje také hodně.

To pak asi není snadné monitorovat…
Teď máme in-ear monitory, takže všechno slyším jasně jako zvon, to je skvělé. Skutečně to doslova změnilo náš život, pokud jde o živé hraní. Nejenže můžeme hrát pevněji, sevřeněji, ale také hrajeme lépe jako kapela. Ještě předtím, než jsme používali in-eary, jsem si do monitoru kvůli jednoduchosti – protože každé místo, kde hrajeme, je úplně jiné – dával jen „kopák“ a kytaru, to bylo vše, co jsem slyšel po celý koncert, a mohl jsem jen doufat, že to bylo dobré. Teď mám v uších celou kapelu, a to docela nahlas, takže je to téměř jako hrát s nahrávkou. I všichni ostatní mají v uších celou kapelu, takže mohou hrát lépe „dohromady“. Kromě toho máme v uších i click, což také hodně pomáhá, každý v kapele hraje s clickem velice dobře. Je to pro nás velký krok vpřed.

Jak jsem si všiml, je to všechno řízené počítačem…
Ano, všechno je řízeno počítačem… který bohužel dnes havaroval způsobem, jak jsem to ještě nikdy neviděl. Měli jsme s tím počítačem problémy od doby, co někomu spadl na zem v Kodani, takže je asi načase, abychom koupili nový (smích).

Co vlastně používáte?
Pro Tools na počítači Mac Pro. Ty řídí podkla-dové stopy, řídí click do uší a také řídí veškeré změny patchů, takže vůbec nemáme pedalboardy. Je to velice pohodlné, když cestujeme za oceán, protože je velmi drahé vézt s sebou více věcí. Takhle nám to hodně usnadňuje život. Ale také na pódiu je to lepší a jednodušší. Můžeme stát kdekoliv a nikdy se nemusíme soustředit na změny zvuků, patchů, soustředíme se jen na to, abychom hráli dobře. Přitom si můžeme nastavit zvuky skutečně až do hloubky, přesně tak, jak mají být nastavené. Třeba skladba Racecar trvá 15 minut a Jake Bowen v ní má 27 změn patchů. S pedal boardem by se to ani nedalo zvládnout.

Takže je navíc všechno dost kompaktní…
To rozhodně, máme jen dva racky pro všechny.

Kolik jednotek Axe FX používáte?
Čtyři, protože Nolly jeden používá i pro basu.

Jak jsem tak v průběhu doby sledoval, tak jsi byl vždycky velkým propagátorem těchto zařízení a spoustu lidí jsi k nim přitáhl…
Asi ano, myslím, že před tím, než jsme Axe FX začali používat, bylo to spíše zařízení cílené na ty hráče, kteří jsou vyznavači boutique produktů, jakými jsou zesilovače Two-Rock, Dumble nebo Trainwreck, přičemž tyto zesilovače emuloval velmi zdařile. My jsme byli jednou z prvních kapel, kteří Axe FX začali používat v metalu a spousta lidí si tak uvědomila, že se tahle technologie dost dobře uplatní i tam. A teď, když jsme na turné, to vypadá, že většina kapel používá právě Axe FX. Každý je chce a ani je nestíhají vyrábět. Uběhlo čtyři pět let od doby, kdy jsem je začal používat a doteď jim nezůstávají žádné na skladě. Devin Townsend, John Petrucci, Steve Vai, lidé, kteří používali třeba i dva plné velké racky efektů a zesilovačů, si dnes vystačí s jedním zařízením. Hlavně verze II představuje velký krok kupředu, obzvláště ve studiu. Myslím si, že žádný producent by při srovnávání nebyl schopný říct, co je Axe FX II a co je skutečný zesilovač, alespoň na nahrávce ne.

Lampové zesilovače ti ale nejsou úplně cizí…
Oh, já zesilovače k smrti miluji! Spousta lidí se mě ptá, jestli se někdy k zesilovačům vrátím. To je ale otázka praktičnosti a také jde o tón, který máme, a který je hodně specifický. Jinak kdybychom nějaký zesilovač používali, musel bych mít ten tón přímo „v sobě“. Museli bychom totiž použít množství pedálů a speciálních nastavení, abychom zvuk, který chceme, dostali. A když jej můžeš vytvořit ve 2U racko-vé jednotce a vzít si jej s sebou do letadla, tak to je pro mě hotová revoluce. Jak z hlediska zvuku, tak z hlediska cestování, ale také z hlediska možnosti vydělat na turné peníze. Je totiž hrozně drahé tahat velké množství aparatury s sebou, nebo si ji pronajímat. Už jen to, že si nic pronajímat nemusíme, je pro nás strašně důležité. Lampové aparáty navíc přece jen nemusí být zvukově úplně konzistentní. Můžu říct tolik, že jsem dřív používal rack s relativně komplexním zapojením přes MIDI a měl jsem k dispozici podobnou funkčnost – stiskl jsem jedno tlačítko a měl jsem úplně jiný zvuk. Ale jsme pořád relativně malá kapela a když máme někde hrát, máme kolikrát jen deset minut na to, abychom se na pódiu připravili a začali hrát. Často se mi stávalo, že jsem stiskl Standby a neozval se žádný zvuk, a já si jen říkal: „Co teď, čím to může být?!“. Teď je to mnohem jednodušší – buď je chyba v kytaře, ve vysílačce, nebo v Axe FX. Předtím jsem musel zkontrolovat 12 věcí, abych chybu našel, a když jsem na to přišel, stálo nás to jednu nebo dvě skladby v nám vyhrazeném čase hraní. A stávalo se to častěji, než bych byl ochotný připustit. Teď mám ten nejspolehlivější „rig“, jaký jsem kdy měl. Jdeme přímo do mixu, nemáme žádný zvuk na pódiu, jen in-ear monitory, pódiový zvukař má nad vším plnou kontrolu, zníme pevněji, čitelněji. Takže jak z hlediska praktičnosti, tak z hlediska zvuku je to pro nás opravdu revoluce.

Používáš spoustu různých kytar, máš pro všechny stejný tón? Který model zesilovače používáš nejvíc?
Vlastně ano, pro rytmiku používám tentýž tón, upravuji jen vstupní gain, protože snímače na sedmistrunných kytarách jsou trochu silnější než na šestistrunných kytarách. Používám tři rytmické patche s tímtéž základním zvukem s různou úrovní „pevnosti“ zvuku. Mám pak různé patche pro sóla a čisté zvuky, aby vyhovovaly tempu skladby. Hodně se mi líbí model Das Metall (Diezel VH4), FAS Modern, Recto New (Mesa Boogie Rectifier), Peavey 5150, Soldano SLO100, všechny jsou výborné. Čas od času si zvuk změním, teď myslím po-užívám převážně Das Metall, zesilovač Diezel jsem dokonce vlastnil. Při změnách kytar to nezní až tak odlišně, navíc u většiny kytar, které si nechávám dělat, jdu po stejném typu zvuku, takže jsou si do jisté míry podobné a je to spíš věc pocitu. Navíc všechny kytary, které teď mám, jsou na úrovni až absurdně „vymakaných“ custom shop nástrojů, takže všechny znějí úžasně, jen má každá to své „kouzlo“.

Tvoje sbírka kytar je opravdu obdivuhodná. Můžeš zmínit tvé nejoblíbenější modely a v čem jsou pro tebe speciální?
Dobrá. Začal bych asi u kytary Blackmachine, to je velmi speciální nástroj, velmi vzácný, je těžké dostat jej do rukou. Jsou to jedny z nejlepších kytar, s jakými jsem se setkal – alespoň z hlediska toho, co já hledám. Jsou velmi lehké, velmi úderné, s velkým atakem, dávají mi plnou kontrolu a mají skvělý zvuk. U mnoha kytar si musíš vybrat mezi tím, zda chceš velký atak, hodně hloubek atd., ale tato kytara má, zdá se mi, všechno – více hloubek než ostatní kytary, co mám, větší atak – až si říkám, jak to dělají. Je spousta důvodů, proč mám tyto kytary rád. Jackson mi teď postavil custom shop kytaru, ta je jako z jiného světa. A Jackson… dokonce i jejich řadové modely z USA sérií jsou po pravdě řečeno lepší než mnoho custom shop kytar, na které narazíte. Nevím, jak to dělají, ale Jackson tomu prostě rozumí, je to jeden z mála výrobců kytar, který opravdu ví, jak na to. Daemoness z anglického Bristolu – Dylan Humphries je prostě génius. A je to umělec, dělá neuvěřitelná vykládání na hmatníku a moje sedmistrunná kytara Daemoness je jedna z nejlépe znějících sedmiček, jakou jsem kdy měl.

Mám také kytary Strandberg, honosící se velice unikátním designem. Jsou to nástroje bez hlavy, které jsou extrémně ergonomické. Na jednu hraji i na tomto turné. Je velmi lehká a postavená tak, aby byla co nejpohodlnější. Používají na ně nejlepší možná dřeva a věnují až neuvěřitelnou pozornost detailům. Nesázejí na žádné excesy, ale na smysluplnou, ergonomickou konstrukci. A já jejich kytary k zbláznění miluji. Mám rád spíše lehčí typy kytar, myslím, že to má co dělat s tím, proč znějí tak, jak znějí, a pro můj tón to prostě funguje. Pak také jednu kytaru Mayones, to je výrobce z Polska, stavějí opravdu neskutečné nástroje. Jejich šestistrunný model Regius byl po léta jednou z mých hlavních kytar, je velice zvukově konzistentní. Polská firma Ran Guitars mi nedávno poslala neuvěřitelnou osmistrunnou kytaru (Crusher 8), Dell'Isola ze Spojených států mi postavili mimořádný osmistrunný nástroj. Těch značek je příliš mnoho, abych si vzpomněl na všechny.

Kolik kytar sis vzal s sebou do Evropy?
Jelikož jsme měli kratší set, nemohl jsem ani použít všechny kytary, které jsem chtěl, přivezl jsem si jich na turné šest, pět z nich bych normálně používal i kvůli změnám ladění.

Přijde mi sympatické, že ačkoliv vlastníš řadu „vícestrunných“ kytar, stále nedáš dopustit na klasických šest strun. Používáš na nové desce častěji sedmistrunné a osmistrunné modely než dříve?
To ani ne, ve skutečnosti je to tak půl na půl. Vlastně je to vůbec poprvé, co jsme na novém albu použili osmistrunnou kytaru, je slyšet ve čtvrté skladbě. Jinak si spíš myslím, že zde bylo sedmistrunných kytar méně a více jsme používali šestky. Obvykle jsou šestistrunné věci pestřejší a zábavnější, používáme zajímavější akordy a více „tančíme“ kolem not. Sedmistrunné věci jsou spíše houpavější (groovy). Ale zase, nijak to neplánujeme, prostě skládáme, a to co nejlépe zapadá do alba, to na něm pak je. Nedokážu ovšem říct, jak to bude v budoucnu.

Používáš docela zajímavá ladění, která jsou ta nejoblíbenější?
Máme asi osm různých ladění, což je někdy až otravné, když musíme brát tolik kytar na cesty. Nejčastěji se držíme ladění dropped C (CGFAD) na šestistrunných kytarách a dropped Ab (AbEbAbDbGbBbEb). Osmistrunná kytara je jediná, u které se držíme standardního ladění. Ale jsou tu pak i variace, kdy třeba šestou strunu podladíme do Hb, A, jako např. u skladby Frak the Gods. Pro Racecar máme ladění, které mi ukázal Tosin Abasi z Animals as Leaders, kdy na sedmistrunné kytaře (celé podladěné o půltón) sedmou strunu necháš v původním ladění, a podladíš šestou strunu (BbDbAbDbGbBbEb). Všechna ta ladění jsou hlavně inspirací pro nové nápady. Když se nám zdá, že nás nic nového nenapadá, někdy stačí vyzkoušet nové ladění a nápady se jen hrnou. To je vlastně také jeden z důvodů, proč jich používáme tolik.

Používáte pro danou skladbu všichni stejné ladění?
Dosud ano, ale už mě napadlo zkusit do budoucna i něco jiného. S kytaristou Markem Holcombem jsme si nahrávali nějaká dema a zkoušeli jsme hrát tak, že já jsem si vzal sedmistrunný a on šestistrunný nástroj. Teď je to ale tak, že každý vždy hraje riff, zatímco někdo další z nás hraje vyhrávku a naopak, takže potřebujeme mít shodný rozsah i flexibilitu zahrát cokoliv.

Ta ladění vám dovolují hrát i docela složité, tónově bohaté akordy. Přišli jste na ně jen tak podle ucha, nebo máte i hlubší teoretické vzdělání?
Nemám žádné formální hudební vzdělání, vymýšlím je podle ucha, nebo tak, že na počítači snadno navrstvím jednotlivé party a pak poslouchám, jak to zní. Mít tři kytary v kapele představuje také docela velkou výhodu; spoustu partů jsme zkomponovali tak, že dohromady skládáme akordy, které můžeme hrát právě jen díky tomu, že každý hraje trochu jiný part. Čím více not přidáš do akordu při větším zkreslení, tím těžší je dosáhnout toho, aby to znělo dobře, ale když tři kytary hrají dohromady různé části akordu, tím lépe a čistěji to zní. Spousta věcí, které chceme skládat do budoucna, jsou šíleně znějící party díky tomu, jak se ty tři kytary proplétají sem a tam mezi sebou.

Jsi dnes hodně zběhlý v produkci a už na první desce jsi dokázal dosáhnout skvělého zvuku jen v prostředí domácího studia. Jak dlouho trvalo, než ses dostal na tu úroveň, aby to znělo tak dobře? Jak ses vlastně učil?
Prostě jsem si jen sedl k počítači a začal jsem. Došlo k tomu v podstatě proto, že jsem chtěl být schopný nahrávat si své nápady, a začal jsem v době, kdy se počítač začal ukazovat být dostatečně dobrým prostředkem k domácímu nahrávání. V té době se taky objevil software s profesionálními samply Drumkit From Hell od firmy Toontrack. Měl jsem tehdy Behringer V-Amp, neměl jsem ani Line 6 Pod. Nejdřív mi ani nešlo o to, že to musí znít dobře, jen mám prostě špatnou paměť. No a pak jsem postupně začal přemýšlet o tom, jak zvuk zlepšovat. A po letech se zkrátka dostavily výsledky. Ale vlastně až do dneška se učím, je to nekončící, pomalé hledání. Zabralo mi to hodně času a bylo to kolikrát i dost stresující. Jen doufám, že alespoň příští nahrávka Periphery bude jednodušší. Nejsem příliš dobrý v učení, jsem ten typ, co se do něčeho pustí často bez manuálu a postupně na všechno přichází tak nějak po svém. Zabere to asi mnohem víc času, ale vnitřně mě to uspokojuje a zřejmě mi to také umožnilo získat si tak trochu i svůj vlastní zvuk. Neřídil jsem se radami nikoho dalšího, které by mě poslaly určitým směrem. Ovšem tak to funguje u mě, neříkám, že je špatné absolvovat třeba nějaký kurz.

Dokonce jsi pak úplně znova nahrál celou první desku, ačkoliv byla už hotová…
Ano, v té době jsem se zlepšil v některých produkčních věcech a zjistil jsem, že to může znít líp. Takže jsme během 14 dnů celou desku nahráli znova. Navíc se k nám tehdy připojil zpěvák Spencer... Zároveň jsem taky trochu vylepšil pár věcí v samotných skladbách a tak to snad i k něčemu dobrému bylo. Jsem tím asi trochu posedlý, chci, aby byl výsledek co nejlepší. Už si ani nepamatuji, co jsem tehdy udělal jinak, ale už v té době jsem si nahrával nová dema a člověk přitom stále experimentuje… Nakonec jsem zjistil , že ta dema znějí líp, než ta hotová první deska, tak jsem zkusil znova nahrát jednu skladbu s odlišným mixem a všichni jsme se shodli, že to opravdu zní podstatně líp.

Jaké nahrávací prostředky používáš?
Používám RME Fireface 400 a Cubase 6 na PC. Pokud jde o plug-iny, snažím se vše udržet velmi jednoduché. Skvělé plug-iny dělají třeba Sonnox, Stillwell, SoundToys a další.

Říká se, že nejde ani tak o to, jak drahé vybavení máš, ale co s ním uděláš…
Přesně tak. Spousta lidí má velmi drahé vybavení a nedostanou úplně dobré mixy. Spousta jich má ještě menší vybavení než já a udělají mixy, které ty moje absolutně překonají. Je to skutečně v tom, co uděláš s tím, co máš. Všechno jsou to jen prostředky určené k dosažení zamýšleného zvuku. Každému říkám, ať pracuje s tím, co má. Sám jsem začal prakticky s ničím, a když jsem pak získal něco lepšího, pomohlo mi to rozpoznat a využít ten rozdíl. Dokonce i když začneš s Axe FX, nejdřív ani nepochopíš, proč jej všichni tak vychvalují. Ale teprve poté, co jsem strávil roky s Podem, jsem byl schopný slyšet, že s ním nemusím řešit věci, které se mi na Podu nelíbily. Lepší vybavení ti umožní dosáhnout dobrého výsledku rychleji, ale můžeš ho dosáhnout i bez nich.

Díky za rozhovor.