TM Stevens

Rozhovor s baskytarovým ďáblem

Nacházíte-li se v blízkosti firemních hráčů Warwick a najednou vás vyleká výkřik, který jakoby právě vylétl z hrdla afrického šamana, nebo se odněkud najednou přiřítí pestrobarevně oblečená dvoumetrová postava s blonďatými dredy, bez výstrahy uchopí kolemjdoucí dívku a odnese ji pryč přehozenou přes rameno, můžete si být naprosto jisti, že jste se právě setkali s baskytaristou, zpěvákem a skladatelem TM Stevensem. 

Hned na úvod je třeba se přiznat, že nám přeci jen několik okamžiků trvalo, než jsme se naučili, jak nebýt při přímém působení divoké energie TM Stevense v rozpacích. Když si ovšem v jeho společnosti zvyknete na nepředvídatelné zvuky i pohyby, velice brzy poznáte, že TM je vlastně velmi otevřeným a milým člověkem, který se velmi rád dělí o své zkušenosti. To ostatně dokazuje i jeho oblíbenost mezi studenty baskytarového workshopu Bass Camp 2012, pořádaném letos v září firmou Warwick v německém Markneukirchenu. Při této příležitosti jsme za účelem rozhovoru zasedli k jednomu stolu s TM Stevensem také my, i když tak trochu neplánovaně. Interview s TM naším záměrem původně nebylo, ale „zasaženi“ jeho výraznou osobností jsme se nakonec rozhodli mu alespoň několik improvizovaných otázek položit. K našemu potěšení nám společnost dělal i jazzový basista John B. Williams, který se v některých momentech (byť jen krátce) do rozhovoru s TM Stevensem vložil.

TM Stevens se narodil jako Thomas Michael Stevens v 50. letech minulého století a vyrůstal v Harlemu. Svou hudební kariéru spojil se jmény jako James Brown, The Pretenders, Steve Vai, Tina Turner, Cyndi Lauper, Miles Davis, John McLaughlin, Whitney Houston či Joe Cocker, a to nejen jako studiový hráč, ale i jako plnohodnotný člen jejich skupin. Jeho divokou, přitom však stále melodickou hru na basu obdivují rovněž fanoušci jeho vlastní skupiny Schocka Zooloo, ve které spojil síly zejména s kytaristou Michaelem Barnesem a bubeníkem Garry G-Man Sullivanem. Schocka Zooloo má za sebou již sedm studiových alb a podle TM v současnosti skupina pracuje na desce osmé. Důkazem jeho multižánrového zaměření je například album Black Night – Tribute to Deep Purple According to New York, na kterém se podílel i jako producent a pro které angažoval například Yngwie Malmsteena, členy skupiny Living Color, či Bernieho Warrela. V nedávné době se TM Stevens připojil k Funk Unity Tour Bootsyho Collinse.

Není pochyb o tom, že jste zde v Markneukirchenu patřil k nejoblíbenějším učitelům baskytarového workshopu. Mohl byste shrnout Vaše dojmy z právě ukončeného Bass Campu?
Řeknu vám nejprve o své zkušenosti ze Spojených států, i když je to svým způsobem ostuda. V Americe jezdím učit děti na středních a základních školách, ale ty děti nepřijdou na mé hodiny s nástroji. Než aby si pořídili kytaru nebo baskytaru, raději si koupí drahé fotbalové nebo baseballové dresy. Příliš tomu nerozumím, protože považuji jakýkoliv druh umění za daleko důležitější, ať je to hra na hudební nástroj, malování, nebo cokoliv jiného - kreativního. Zkrátka jim nezbývají na takové věci peníze. Nemám potom jinou volbu, než vzít několik svých nástrojů, malé kombo, vše naložit do jeepu a vyrazit do školy. Tam vše vyložím, dotáhnu do třídy, nechám děti zahrát, pak to odnesu zase k autu, naložím, vrátím se domů. Musím se přiznat, že mi to přijde líto, protože tato rutina už nemá s hudbou příliš mnoho společného. Baskytarový workshop tady v Markneukirchenu mě opět svým způsobem probudil. Proč? Protože byl znovu o muzice. Žádný z lektorů, kteří zde celý týden byli – jako například tady John B. (Williams), tu nechodil s nosem nahoru. Nikdo. Byli jsme si tu rovni. A sdíleli jsme své hudební zkušenosti. Věřte tomu, nebo ne, ale dokonce jsem se sám tady naučil od mladých studentů nové basové linky. Něco si brnkali a já si řekl: „Aha, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“ Zkušenosti pokaždé nemusí proudit jen jedním směrem, ale v obou směrech. Myslím si, že to je velmi důležité a jsem rád, že se podařilo tento „kemp“ uspořádat.

Jaké nejčastější otázky směřovali z řad studentů na Vás lektory? Zaznamenal jste mezi mladými hráči nějaký „společný“ nedostatek tykající se jejich hry či přístupu ke hře na baskytaru?
Za největší problém, kterými účastníci Bass Campu trpí, považuji jejich ostýchavost. Jsou až příliš stydliví. Zeptáte se: „Umíš hrát?“ A ozve se jen ustrašené: „jo“. Po celou dobu jsem se snažil naučit je důrazně říkat „Ano!“. Celý workshop jsem se snažil, aby vystupovali více sebejistě. Někteří žáci se domnívali, že pro to, aby byli dobří, musí umět hrát velmi rychle a velmi složitými technikami. Tak to ale není. Já sám uvažuji jinak. Říkal jsem jim: „Představte si ovoce - jablko, pomeranč a banán. Které je nejlepší? Žádné. Záleží totiž na tom, které máte nejraději. Neuvažujte tedy tak, že když nehrajete velké množství tónů závratnou rychlostí, tak nejste dobří. Možná, že stačí jen umět skvěle zahrát jen jediný tón.“ Nějak takto jsem se snažil, aby se přestali stydět. To byla asi vůbec ta nejtěžší věc. 

Vaše hudební show, ale i Vaše osobní vystupování, je takhle nabito energií neustále? A pokud ano, kde se ve vás toto – pro mnohé velmi překvapivé – množství energie bere?
Aktivně hraji přinejmenším už čtyřicet let. Pokaždé, když vylezu na pódium, dělám show naplno. Nesnažím se, aby celé vystoupení bylo jen o mně. Je to spíše o tom sdílet něco s ostatními, i proto například půjčuji návštěvníkům během koncertu svůj nástroj. Dělám to, abychom se já i oni bavili. „Party“ ale nezačíná někde mimo nás, ale uvnitř. Jakmile je uvnitř vás, pak se přesouvá do vašeho nástroje a dál mezi lidi. Kdybych se ale postavil na pódium a tvářil se takto (zamračeně a toporně), je po zábavě. Jsem vděčný za talent, kterého se mi dostalo a za příležitost hrát. Proto do každého vystoupení jdu na sto procent, ne na devadesát devět.

Někoho možná může Vaše excentričtější vystupování na osobní úrovni překvapit.
Celou mou osobnost vyjadřuje má hudba. Ale není to tak, že bych se vrátil po vystoupení do hotelu a byl někým jiným Jsem zkrátka TM. Nejsem Superman, jsem čtyřiadvacet hodin denně tentýž člověk. Takový, který se stále směje a tančí. A to pořád, na pódiu i mimo něj. Věřím v úsloví „buď tím, kým jsi“. Na sto procent. Možná někomu mohu připadat excentrický, ale spíše jsem jen trochu více svobodnější, či otevřený. Asi nikdy nepřijdu na pódium a nepozdravím suše obecenstvo slovy: „Dobrý večer!“ Raději tam vlétnu a zakřičím „Ahoj všichni!“ Takový prostě jsem. A jsem takový pořád. Chci se bavit a chci dělat legraci. Umění by mělo být o zábavě. Má osobnost je svobodná, bavím se a užívám si to. Nejsem ten typ, který by se s vážnou tváří chlubil svou technikou. Mám svou techniku, využívám ji, ale to není všechno...

Dovolte, abychom se tedy vrátili k tématu učení. Měl jste i vy ve věku Vašich dnešních studentů možnost se podobným způsobem setkávat se zkušenými hudebníky?
Výborná otázka. Když jsem já začínal hrát na basu, neměli jsme k dispozici internet, ani mobilní telefony. Musel jsem obcházet noční kluby v Harlemu. Byl jsem ještě moc malý na to, aby mě pustili dovnitř, takže jsem posedával venku a hudbu poslouchal jen přes dveře. Bylo to svým způsobem nebezpečné, protože jsem tam chodil pozdě večer a mohl mě někdo přepadnout. Když ale někdo z muzikantů, kteří tam tu noc hráli, vylezl o pauze ven, zasypal jsem ho otázkami: Jak si udělal toto? Proč si to zahrál takto? Ptal jsem se a musel jsem se poprat o to, abych se mohl něčemu naučit. Tehdy jsem neměl příležitosti, jaké mají mladí dnes. Moje matka neměla peníze na to, aby mě poslala na Berklee nebo na Sorbonnu. Musel jsem se prostě učit na ulici. 

Byla Vaším prvním hudebním nástrojem právě baskytara, nebo jste začínal na jiný nástroj?
Chodíval jsem do skautského oddílu a náš vedoucí hrál na kytaru. Nabídl se, že mě bude učit. Sešli jsme se u něho doma a on mi před-vedl, jak hraje skladbu i se zbytkem kapely. Jenomže já přitom vůbec neposlouchal jeho kytaru, ale rytmiku. Když jsem potom měl zahrát na kytaru stejnou píseň, řekl mi, že to, co hraju, není kytarový part. Takže i když se mě snažil naučit hrát na kytaru, nakonec si mě vybrala basa. Nebyl jsem to já, kdo si ji vybral, ona si našla mě. Občas si ze mě přátelé dělají legraci, že mám až moc v oblibě Jägermeistera, ale to je jen tak, a i když občas proběhne nějaký večírek, nejsem takový alkoholik (smích). Jsem totiž „basoholik“. Je ve mně prostě něco, co mě k base přitahuje. Moje máma měla doma přes čtyřicet nahrávek, například Jamese Browna nebo Marwina Gaye. Nepřetržitě jsem poslouchal jenom basu a říkal jsem si: „Kdo to sakra hraje?“ Později jsem zjistil, že to byl James Jamerson. A nebo jsem se díval na televizi, na pořad Arsenio Hall Show. Ten basista tam byl úplný „zabiják“. A víte, kdo to byl? Člověk, který zrovna sedí za vámi (John B. Williams). Už rozumíte tomu, jak je to důležité? John B. a já nepocházíme ze stej-né generace, ale vidět ho hrát, stejně jako například Alphonso Johnsona, mě přinutilo se hře na basu opravdu věnovat. Teď je to na lidech, jako jsem já, aby nadchli ty mladé k tomu, aby chtěli hrát. Nejprve ale musíme prolomit tu jejich stydlivost, protože se nás bojí na cokoliv zeptat. Přijde mi to, jako když jste uprostřed pouště, objeví se před vámi sklenice vody a vy se nenapijete? Ale proč, k čertu? Máš žízeň, tak pij! Měli by se všech těchto úžasných lidí ptát. (Z venku je slyšet hudba, která má být hudební kulisou k chystanému večernímu ohňostroji.) To jsem já! To jsem složil já, nahrál jsem všechny nástroje... (smích).

Zmínil jste se o Jamesu Brownovi. Mnoho hudebníků, kteří prošli jeho skupinou, hovoří o tomto svém angažmá zároveň jako o velmi dobré hudební škole. Mohl byste vzpo- menout na své vlastní zkušenosti s Jamesem Brownem?
Jako kluk jsem viděl snad každé show, se kterým James Brown vystupoval v Apollu (Apollo Theater, koncertní hala v Harlemu, pozn. redakce). Jednoho dne jsem se dokonce dostal do backstage. Přišel jsem tam a zeptal se: „Mr. Brown?“ Řekli mi, že už sedí v autě a já šel za ním. Sroloval okénko a křikl: „Co je?“ A já na to: „Chtěl bych s Vámi hrát!“ A on řekl: „Zůstaň ve škole a neber drogy, škvrně! Možná jednou. Hehe!“ Potom zavřel okno a odjel. O dvacet let později jsem byl s Jamesem Brownem ve studiu a nahrával s ním celé jeho album. Jednoho dne se kvůli dopravní zácpě při cestě do studia opozdil jeden z jeho zpěváků. James Brown zuřil: „Chci zpěváka a chci ho tu hned!“ Producent Dan Hartman tehdy reagoval: „Zpěváci uvízli v zácpě. Co s tím mám asi tak udělat?“ James Brown najednou zakřičel: „Vem tohohle!“ A ukázal na mě. A já se zmohl jen na: „Koho? Já nezpívám.“ Následovalo Brownovo: „Zpíváš!“ a mé „Ok“. Tato situace patří mezi důvody, proč učím děcka říkat „nikdy neříkej nikdy”. Takhle jsem se dostal k tomu, že jsem nazpíval vokály na osmi skladbách alba Living in America, což je jeden z největších hitů.

Váš kolega mezi firemními hráči - Bootsy Collins - v rozhovorech často zmiňuje Brownovu přísnost a jeho vyžadování tvrdé kázně. Poznal jste Jamese Browna také z této stránky?
James Brown byl milý chlapík, ale nesměli jste hrát v jeho skupině. Kdykoliv někdo vypadl z rytmu, ztratil groove, on zuřil. A ukazoval během vystoupení na ty, kteří udělali chybu. To, že na vás ukázal, znamenalo, že vás vaše chyba bude stát pětadvacet dolarů. Navíc si i po koncertě velmi dobře pamatoval, na koho a kolikrát během show ukázal. Potom už jen chodil a účtoval: „Sedmdesát pět dolarů! Padesát dolarů...“ U Jamese Browna jsem se naučil, jak při vystoupení sledovat ostatní hudebníky. Ne že bych na ně zíral, ale i když se teď dívám na Johna B., periferním viděním vnímám i vás. Pořád se dívám. Potom přišel Miles Davis, který mi řekl: „Poslouchej! Poslouchej, co k tobě přichází. Teprve potom budeš vědět, co máš sám dát. Když budu jenom … (rychle drmolí), nebudeš rozumět tomu, co říkám. Když ale promluvím způsobem: 'Dobré ráno. Jak se máte? Děkuji', bude to pro tebe srozumitelné.“ Moc dobře vím, že když budu hrát například s Johnem B., budu poslouchat každičký tón, který zahraje. Teprve potom budu sám vědět, co mám hrát. 

Dostat se k hraní s Milesem Davisem, to zřejmě nebylo jen tak. Jak se Vám to podařilo?
Seznámili jsme se díky Brecker Brothers, se kterými jsem točil jednu z jejich desek. Miles se jim svěřil, že potřebuje baskytaristu a oni mu řekli, že je tu jeden kluk, který žije v New Yorku. A ten kluk jsem byl já. Když jsme se sešli, zeptal se mě: (TM předvádí tichý sípavý hlas) „Umíš hrát jazz?“ A já řekl „Ano!“ Neuměl jsem, lhal jsem mu. Ale hned jsem se začal jazz učit. Kdybych řekl ne, o šanci hrát s Milesem Davisem bych přišel. 

Ve své biografii máte vůbec celou řadu zajímavých osobností, se kterými jste hrál nebo natáčel: Tina Turner, Cyndi Lauper, Billy Joel, John McLaughlin...
Ano! S Johnem McLaughlinem nás hrálo více z těch, kteří tu dnes učíme. Také Jonas Hellborg a Ralphe Armstrong, všichni jsme kluci z Mahawishnu (smích). Myslím si, že je to požehnání, mít možnost hrát s takovými hudebníky. Ale jemu (ukazuje znovu na Johna B. Williamse) bylo požehnáno více. Už jste s ním dělali interview? 

Ano, asi před dvěma lety.
Kéž bych mohl kdy hrát s lidmi, se kterými hrál on.

Pokud si dobře vzpomínáme, John B. nám vyprávěl o tom, že s Milesem Davisem sice nehrál, ale navštěvo-val ho v jeho domě. 

(John B. Williams reaguje: Ano. To je pravda, trávili jsme spolu mnoho času a hodně mě toho naučil.)
No vidíte. Zamyslete se nad tím. Ta děcka tady znají Milese jen z knih, z toho, co si o něm přečtou. On ho znal. Já ho znal. Tím, že s námi mohou mluvit, se tak k němu mohou dostat blíž. Když se ovšem zeptáte, zda má někdo nějaký dotaz, je ticho. Řekl bych, že nikdo z nás si o sobě nemyslí, že je úžasný. Nesnáším ego. Je pro nás ale důležité vědět, co oni chtějí vědět, stejně tak, jako se mě teď ptáte vy. Když se mě zeptáte, mohu odpovědět, můžeme spolu mluvit. Když byste se mě na nic neptali, budeme tu sedět a mlčet. Opakuji se, ale snažím se přinutit ta děcka ptát se. Když po něčem nejdou, nemohou to dostat. Je to jako ve fyzice. Akce vyvolává reakci. Když nevykonáte akci, nevyvoláte co? Reakci! Nechováme se jako rockové hvězdy, to by bylo hloupé. Jsme jen lidé. A já dokonce nosím brýle, se kterými vidím všechny ve stejné barvě (smích)!  

Pojďme si popovídat o Vaší spolupráci s firmou Warwick a o Vašem nástroji.
S Warwickem spolupracuji už téměř dvacet sedm let. Může za to baskytarista Living Colour, Doug Wimbish, který mi půjčil basu Warwick k vyzkoušení. Hned jsem si ji zamiloval, spojil jsem se s Hans-Peter (Wilferem) a bylo to.

Předpokládáme, že tento první Warwick byl model Streamer.
Ano, Streamer. Mnoho lidí si myslí, že ten můj model je zvláštní jen vyobrazeními, které na něm mám. Ta basa má ale především skvělý zvuk, dokonce i bez povrchové úpravy (smích). Když jsme ji společně navrhovali, bylo mi nabídnuto, že nástroj udělají lehčí, protože Streamer je těžký. Já na to reagoval slovy: „Hlavně prosím neobětujte vzhledu a váze zvuk. Je mi jedno, jestli je baskytara těžká, nebo přepadává. Musí mít hlavně dobrý zvuk.“ Ve Waricku mi vyrobili „vražedný“ nástroj! Ve studiu, když basu zapojím a zahraji ještě před tím, než jsou spuštěny všechny další přístroje, jsou studioví zvukaři jejím zvukem uneseni.  

Kromě baskytary u firmy Warwick máte například také signovaný model wah pedálu od společnosti Morley, že?
Ano, mám TM wah wah. Funk wah. Mám ho tu s sebou.

Mohl byste o něm říci více? V čem se například liší od standardních pedálů? S Morley spolupracuji velmi dlouho, myslím si, že to bude asi dvacet let. Společně jsme vyvinuli wah bez přepínače. Myslím tím, že když u takového wahu položíte nohu na šlapku, aktivujete efekt. Když sundáte nohu dolů, efekt je pryč. Nemusíte dát nohu z pedálu a ještě sešlápnout přepínač. Chtěl jsem takový pedál, protože sepnutím spínače jsem se obvykle dostal z rytmu. Morley mi tedy vyrobil pedál, u kterého stačilo dát nohu ze šlapky a efekt skončil. Nedávno jsme vyrobili nový pedál, který nese ještě přívlastek „Funk“. Připomíná trochu auto wah-wah Bootsyho Collinse, ale ten můj má ještě trochu wah efektu navíc.

Nejen Váš nástroj, ale i Vaše šaty a šperky jsou plné afrických motivů...
Afrika! To je jako kdyby někdo jiný vylezl na pódium a měl na své base zobrazenu německou vlajku či německý nápis. A nebo vlajku italskou a namalované špagety. Je to jen moje kultura a rozhodně nechci, aby si lidé mysleli, že jedině to africké je dobré a ostatní je špatné. Mám rád různé kultury, ale pocházím z africko-jamajského zázemí. Proto jsem si vybral tyto motivy za své. Chci tím pouze sdělit to, na kterou kulturu jsem pyšný.

Je pro Vás africká hudba také zdrojem inspirace?
Nepochybně. Myslím si, že africká hudba i reggae vás může obohatit o spousty různých rytmů. Obě mají své charakteristické momenty. Africkou hudbu bych dokonce označil za funky, i když tak nějak divné funky (smích).

Hovoříme-li o funky, dovolte abychom se vrátili ještě k Bootsymu Collinsovi. Víme, že Bootsy má své, často také v médiích citované, pojetí funkové hudby. Máte k sobě v tomto směru blízko?
Můj přístup k hraní funky je trochu odlišný od Bootsyho. Víte, zajímavé je, že jsme oba hráli s Jamesem Brownem, on ale hrál už na albu Sex Machine a já až na Living in America. Bootsy raději hraje to, co se předem nazkouší a pro jeho funk je charakteristické to, že nehraje příliš mnoho tónů. Já vycházím z toho, co jsem se naučil od Milese Davise. Poslouchám. A díky tomu můžu zahrát i něco jiného.... Jak je to slovo? Lidé od jazzu to často dělají... Improvizuji! (Smích) Jsem tedy pro, abychom hráli každý svůj part, ale zároveň rád reaguji na to, co v daný moment slyším. Bootsy je více pro to hrát skladby přesně tak, jak jsou předem nacvičeny.

Mimochodem, vy teď velmi často vystupujete s Bootsym, že?
Ano, hráli jsme spolu celý minulý i tento rok. Teď se ale vracím k práci se svou vlastní skupinou.

Je obtížné hrát v jedné skupině s dalším výborným baskytaristou?
Ani ne, protože Bootsy předvádí svou show, brýle a další věci a já hraji roli toho, kdo hraje pevný základ. Je to takový mix, ale díky tomu, že ho dobře poslouchám a vím, co hrát, vychází to.

Nedá nám to, abychom se ještě nevrátili k Milesi Davisovi. Jaká pro Vás důležitá vzpomínka se Vám vybaví jako první, když slyšíte jeho jméno?
Byla napsána kniha, která se jmenuje So What (So What: The Life of Miles Davis, pozn. redakce). Má takový modře laděný přebal. V této knize je odstavec o tom, co mi jednou Miles Davis řekl. Byli jsme na společné zkoušce a já se během ní snažil před Milesem zahrát všechny své nejlepší licky, abych se ho na konci zeptal: „Jaký jsem byl?“ On řekl jen: „Jo, to bylo ok.“ Strašně jsem se divil: „Co myslíš tím ok? Hrál jsem tu své nejlepší licky!“ A jeho odpověď? „To je tvůj problém“, řekl. Chtěl jsem, aby mi vysvětlil, co tím myslí. Odpověděl mi: „Jsi až moc zaneprázdněn tím, že se snažíš zahrát ty nejnáročnější věci. Poslouchej a zkus zahrát něco, co sis předem nenacvičil, co jsi ještě nehrál. Maluj. Buď jako Picasso. Když ale hraješ své licky, hraješ jen to, co znáš. Dobrou noc!“ Další večer jsem už nehrál své licky, hrál jsem jen to, co jsem slyšel. A Miles Davis mi řekl: „Teprve teď hraješ! Dnes si měl uši větší než svou hlavu.“ 

Nemyslíte si, že je velký rozdíl mezi tím, že jste mohl s lidmi jako Miles Davis hrát a tím, že se tu s Vámi Vaši studenti sejdou „jen“ na týden?
Ano, je to jiné, protože já jsem mohl hrát s Milesem, hrál jsem s The Pretenders, učil jsem se od Jamese Browna a všech těchto mistrů. Díky tomu teď mohu jít a předat to, co jsem se naučil, mladým. Musí mě ovšem vnímat jako sobě rovného. Jsem jen chlapík s jinými zkušenostmi. Víte, já o tom uvažuji takto. Představte si les. Les, který u země tvoří nové rostliny a nové stromy. Nad tím vším se do výšky tyčí stromy starší. Ty starší tvoří přístřešek pro ty mladší, chrání je a umožní jejich růst. Pokud by tu nebyly staré stromy, nebude tu žádná ochrana. Umožnit mladším růst vnímám jako svou povinnost. Oni budou za několik let dělat to samé pro jiné. Myslím si, že je to velmi důležité a je to také přesně to, o co jsme se tu během Bass Campu snažili. Jen by takových příležitostí mělo být více. 

Během našich rozhovorů, které jsme tady při příležitosti Bass Campu uskutečnili, pokládáme všem baskytaristům (i bubeníkům) jednu společnou otázku, která se týká významu vzájemné „chemie“ mezi hráčem na bicí a hráčem na basu. Jaký je váš názor?
Wow, to je další moc dobrá otázka. Z mého pohledu basista a bubeník tvoří skupinu. Myslím tím, že můžeš mít v kapele Steveho Vaie, Yngwie Malmsteena, Michaela Angela Batia, ale když si basák nerozumí s bubeníkem, tihle všichni budou stát za prd. Stejně, jako by stál za prd James Brown, kdyby za ním byla špatná skupina. Já tomu říkám „rytmická mafie“. Když já hraji s bubeníkem, je pro mě velmi důležité, kdy zahraje kopák, kdy zahraje rytmický buben. Takže když hraji například toto (zazpívá basový groove), nechávám prostor pro rytmičák (zazpívá groove znovu a přidá úder na snare). Často je to o tom, kde necháte prostor jeden pro druhého a o tom, jak se dokážete semknout s úderem velkého bubnu. Já sám jsem úplný pošuk, pokud jde o úder kopáku. A i když jsem v některých momentech dnešního vystoupení hrál rychle více tónů, ani na sekundu jsem nepřestal poslouchat bubeníka. Můžeme si také představit skupinu jako dům. Střechu tvoří zpěvák. Střed, tedy obývací pokoj a další místno-sti, představují kytarista a klávesy. Ale suterén a základy tvoří basa a bicí. Pokud oni nejsou dobří a domu chybí základy, co se stane s domem? Spadne. Basa s bicími musí být přímo pekelně semknuté. Tak, aby na nás všichni ostatní mohli stát. Pro mě bylo v minulosti velkou výzvou naučit se zůstat dobře sehraný s bicími a zároveň ještě zpívat. Zvládnout to mi zabralo velmi mnoho času. Když zpívám, basovou linku hraji jednoduše. Jsem tak trochu uvnitř rozdělen. Levá strana hraje na basu, pravá strana zpívá. 

Máte v zásobě nějakou radu, jak zvládnout hru na baskytaru a zpěv?
Všiml jsem si, že během hraní většina z muzikantů kouká dolů, sleduje své prsty. Jenže kdyby chtěli během hry zpívat, šlo by to těžko, protože zpěv nevychází z vršku našich hlav. Takhle to nefunguje (smích). Zpíváme ústy a mikrofon je před námi. Mně to opravdu trvalo velmi dlouho, než jsem mohl hrát bez dívání se na ruce, aniž bych se ztratil. Vlastně mě to pomohl naučit až Doug Pinnick, baskytarista King's X. Řekl mi: „postav před sebe velké zrcadlo, nedívej se dolů, dívej se jen do toho zrcadla.“ Díval jsem se tedy na sebe v zrcadle, viděl jsem sebe i své ruce. Chvíli jsem se díval dolů, pak před sebe, dolů, před sebe... Za nějaký čas už jsem se ale nepotřeboval dívat vůbec. Prostě hraji a zpívám. Když jsem vystupoval s bubeníkem Willem Calhounem, který nahrál většinu mých desek a desek Schocka Zooloo, zpíval jsem třeba „Everybody want to get down!“ a stalo se, že jsem přitom vypadl z tempa... Prásk! Přiletěla rána paličkou, přímo do hlavy (smích). Teď už se mi to ovšem nestává, protože z tempa nevypadávám. Občas cvičím tak, že hraji na basu a sleduji u toho televizi, s někým si povídám a tak. Dělám zkrátka několik různých věcí najednou, abych se naučil, že se nemusím soustředit pouze na jedno jediné.  

Před chvilkou jste zmínil Steveho Vaie, kytaristu, se kterým jste také spolupracoval. Vaiova hudba je velice technicky náročná, méně zábavněji pojatá, než třeba hudba Schocka Zooloo. Jaká byla Vaše zkušenost?
Hrát se Stevem Vaiem pro mne byla v porovnání s ostatními velmi odlišná zkušenost. S ním jsem totiž musel velmi pracovat na svých dovednostech, protože on prostě chtěl, abychom všichni ostatní uměli to, co on. A to bylo pěkně těžké. Natočil jsem s ním album Sex and Religion a myslím, že to nakonec dopadlo velmi „přirozeně“, i když jsem u toho dělal trochu méně svých „šíleností“. Bylo to samozřejmě více technické, ale podobně tomu bylo třeba i s Mahawishnu. 

Když jsme připravovali na rozhovor s Bootsym Collinsem, který se ale bohužel pro tentokrát neuskutečnil, uvědomili jsme si jednu věc: Všechna funková vystoupení Parliament Funkadelic byla celá naživo, žádné automaty, žádné smyčky, ani samply. Dnes je situace ve spřízněných žánrech velice odlišná, je to tak?
Ano, to je pravda. Nechci nikoho shazovat, ale vezměte si například dance music. Stačí zmáčknout knoflík... „uca uca uca...I'm sexy and I know it“. Jasně, je to ok, ale není v tom nic opravdového. Něco vám řeknu. Je rozdíl v tom, čemu říkám hudební byznys, a v tom, co lze nazvat byznys s hudbou. Rozumíte? Ve druhém případě je byznys na prvním místě. Já mám raději, když je na prvním místě hudba. Hudební průmysl, to byl pro mě Motown, Led Zeppelin a tak podobně. Byznys s hudbou, to je pro mě jen mačkání tlačítek. Myslím si, že v Americe se dnes lidé více soustředí na vydělávání peněz, a daleko méně na hudební umění samotné. Víte, jak fungují Pro Tools? Vyberete oblast a zmáčknete současně klávesy „command“ a „D“ – duplikovat. Zabere to asi dvě sekundy. Také mohu třeba nahrát váš vokál a zpracovat ho tak, aby zněl jako dívčí. Vlastně nemusíte umět ani moc zpívat. Můžete být někde mimo tón, já si to doladím. Jde to, ale mě to nebaví. Mám sice své počítače, ale vše vždy odehraji celé. Když udělám chybu, opravuji stejně, jako bych pracoval s pásem. Mám vlastně docela rád, když nahrávka není úplně precizní. Raději hraji celou skladbu, pro ten pocit a pohyb, který to ve mně vyvolává. Občas se mi stane, že mě kvůli nahrávání pozvou k sobě do studia nějací hip hopeři. Řeknu si: „Ok, nastavíme si zvuk a jdem do toho. Dva, tři, čtyři... tu dů dap, tu dů d...“ Najednou se ozve: Ok, to je všechno, díky. „O čem to k čertu mluvíte? Ta písnička právě začala.“ Jenže oni mezitím už sedí u klávesnice: „Kopírovat, vložit, kopírovat, vložit.“ Jenže, a budu se opakovat, to je spíše byznys s hudbou, nikoliv hudební byznys. A to je rozdíl. Chtěl bych vám vlastně poděkovat, že jste mi dali prostor ve vašem časopise a že tu jste pro opravdovou hudbu. Rád bych pobídl všechny mladé lidi, aby si váš časopis koupili a něco se naučili, jinak si je totiž najdu a vplížím se do jejich domovů. Jsem totiž upír a říkají mi „blackula“ (bujarý smích). 

Opravdu si přeji, aby se mladí hudebníci dostali k vašemu časopisu a něco se naučili, třeba místo toho, aby jen neustále textovali. Američané mají takové pořekadlo: „Můžeš koně dovést k vodě, ale nepřinutíš ho se napít.“ Vy, svou prací, je dovedete k vodě, ale je už jen na nich, aby se napili. Všem bych chtěl nakonec vzkázal jedno: „Nebojte se pokládat otázky.“ Budete-li hledat, slídit, pátrat, dostanete to, co chcete. Když budete mít nablízku takové, jako jsme my, jděte do toho. Ptejte se, jako se ptají redaktoři vašeho časopisu. Oni tu také mohli jen sedět a jen mě pozdravit, ale přišli a řekli: „my chceme rozhovor.“ 

John B. Williams: Rád bych k vašemu rozhovoru něco doplnil. Jako děti jsme byli opravdu otravní. Našim mentorům jsme museli lézt na nervy, protože jsme jim byli neustále v patách a na něco se jich ptali. Museli jsme. Vzpomínám si, že jsem byl otravný pro spoustu skvělých hráčů, kteří přede mnou raději utíkali, protože věděli, že je zasypu dalšími otázkami. S Milesem Davisem to bylo jiné. On byl k mému překvapení rád, že může své zkušenosti s někým sdílet. My oba pocházíme každý z jiné doby a jediný způsob, jak se ode mě můžete něco dozvědět je ten, že se mě zeptáte.

TM Stevens: Já mám podobnou zkušenost. Chuck Rainey, když mě viděl, jak zase sedím na konvici od mléka před klubem Small's Paradise v Harlemu, říkával: „To né, to je zase on!“ 

John B. Williams: Jediný způsob, jak se my dnes ještě můžeme něco naučit, vidím právě ve sdílení toho, co jsme sami v minulosti získali. Když se totiž podělíte o to, co jste získali, získáte tím ještě víc. Pokud si necháváte vše pro sebe, nic navíc už nezískáte. 

TM Stevens: John B. má pravdu. Když už jsou vaše ruce plné, více se vám do nich nevejde. Když je vyprázdníte, můžete nabrat něco nového. Proto odevzdáváme své znalosti jiným, abychom mohli získat znalosti nové.

Děkujeme za rozhovor.