Od blues ke hvězdám

Ritchie Blackmore

Dnešní prostor našeho seriálu budeme zcela dle očekávání věnovat kytarovému mágovi, který výrazně ovlivnil mnohé další kytaristy po celém světě a dokonce i v několika dekádách. Ritchie Blackmore...

Rainbow

Ritchie Blackmore kromě Deep Purple, kterým jsme se věnovali v několika minulývch dílech, významně účinkoval také v neméně populární skupině Rainbow nebo (společně se svonji manželkou Candice) v doposud „fungujícím" projektu Blackmore´s Night... Blackmoreovo hudební dospívání, krůčky ke slávě a první úspěchy s Deep Purple jsme si již osvětlili, a proto rovnou přelétněme k jeho odchodu po albu Stormbringer.

Vše v podstatě začalo setkáním Deep Purple se členy skupiny Elf, která jim předskakovala na americkém turné. Speciálně Ritchiemu učarovala jejich přímočará hudba a hlavně klenutý vokál zpěváka Ronnieho Jamese Dia. Blackmore se myšlenkami na svůj sólový projekt zaobíral v duchu již dost dlouho a po odmítnutí ostatními členy Deep Purple nahrát cover verze Black Sheep Of The Family zkusil oslovit muzikanty Elf. Singl, který obsahoval ještě jednu skladbu Sixteenth Century Greensleeves, zaznamenal slušný ohlas. Dalším hřebíkem do rakve Blackmoreovi existence v Deep Purple byla jeho spolupráce přímo s Diem. „Způsob, jakým Dio zpíval, byl přesně to pravé, co jsem potřeboval. Nemusel jsem mu nic říkat – on to prostě sám od sebe zazpíval".

Tak kytarista hovořil o muzikantovi, se kterým si rychle vytvořil autorský vztah. „Ritchie mi řekl, že musíme jít za pár dní do studia a nahrát jednu skladbu," vysvětloval Dio, „a požádal mě, zda bych pro něj nemohl do následujícího rána napsat text! Šli jsme do jeho pokoje, on mi přehrál akordy a já jsem si to musel všechno pamatovat. Přišel jsem domů, napsal melodii a text z hlavy a vyšlo to fajn..." V pauze po australském turné a před evropskou šňůrou s Deep Purple Ritchie pilně s Diem pracoval na svém sólovém albu. Skladby se točily od 20. února do 15. března 1975 v mnichovských studiích Musicland pod vedením Martina Birche. Výsledek těchto prací Blackmora přesvědčil, že může pracovat sám. Nikdo kromě manažerů zpočátku nic netušil. Coverdale, Hughes, Lord a Paice něco začali tušit až ve chvíly, kdy si Ritchie ve svých chvílích pódiové improvizace hrál motivy svých nových skladeb. Například ve skladbě You Fool No One se „zničehonic" objevovaly instrumentální pasáže písní Man Of The Silver Mountain a Still I’m Sad. To byl vážně výborný Ritchieho vtípek. :o) Nakonec pravda samozřejmě vyšla najevo a manažerský tým bleskově objednal mobilní studio Rolling Stones, aby nahrálo několik posledních vystoupení Deep Purple s Blackmorem...

Sólové album vyšlo v roce 1975 pod názvem Ritchie Blackmore´s Rainbow a znamenalo vlastně i počátek skupiny Rainbow. Toto seskupení mělo a má lví podíl na proslulosti umění páně Blackmora. Ritchie (nejen na koncertech) předváděl často až nespoutanou a živočišnou hru na kytaru, která se v maximálně možné míře opírala o jeho improvizační umění. On sám tvrdí, že nikdy nezahrál v Rainbow dvakrát stejné sólo a totéž platí i o studiových deskách! Po právu však také musíme zdůraznit i umění Dia, který je více než jen obyčejným zpěvákem a jak na deskách, tak i v koncertním podání, podával excelentní výkony a jako jeden z mála držel s Ritchiem krok. Jeho sametový, klenutý vokál, který umí i jedovatě kousnout plus jeho osobnost - to vše z něho vytvořilo hudebního frontmana par excellence. Samostatnou kapitolou jsou jeho texty, které (plné mnohoznačných představ) evokovaly obrazy starých malířských mistrů.

Hned toto první album obsahuje prvky klasického hard rocku, rock’n’rollu a typickou Blackmoreovu zálibu v klasické kytaře. Skladby jako Man Of The Silver Mountain nebo Sixteenth Century Greensleeves tato slova naplňují dokonale. Poetičnost, baladičnost a klasické cítění zastupuje skvostná záležitost Catch The Rainbow. Slabost Blackmora pro některé zapomenuté věci (cover verze) zastupuje Still I’m Sad, což je letitý song Yardbirds. (Mimochodem, je to skladba z toho období Yardbirds, kdy Jeff Beck hrál na kytaru a Jimmy Page na basu!) Toto album ještě nahrávala sestava Elf, ale nekompromisní vládce Ritchie Blackmore okamžitě věděl, že jemu a Diovi nemohou stačit. Začali tedy sestavovat band, který měl obsahovat spolehlivé a (spíše více než méně) virtuózní muzikanty. Největším kytarovým vzorem Ritchieho byl a je Jeff Beck, u kterého hrál na bicí Colin Powel... Ano, slavný Cozzy Powell! Byl osloven a nabídku přijal. Koho na basu? Osloven byl ve skupině Hariot hrající Jimmy Bain a také neodmítl. Koho na klávesy? Druhý Jon Lord neexistoval, a tak Blackmore navázal spolupráci s klávesistou Blessings - Tonym Careym.

V této sestavě Rainbow odehráli koncertní šňůru, po níž se hned vydali do studia. V roce 1976 vychází nové album Rising. Zde již mluvíme o hard rockové klasice, ke které se hlásí mnozí muzikanti (jako například Iron Maiden (a v podstatě celé odvětví hudebního hnutí NWBHM) a jejich zpěvák Bruce Dickinson. Ten snad v každém možném rozhovoru zmiňuje jako své největší pěvecké vzory Gillana a Dia.) U Dia patří mezi vrcholné výkony hlavně jeho pěvecký výkon ve skladbě Stargazer. Tento pravý hard rockový klenot je výstavním kusem s grandiózní gradací – ano, takto má vypadat gradace skladby! Kromě Dia a pochopitelně Blackmora, kterému zdatně sekunduje Carey, zde exceluje hlavně rytmika Jimmy Bain a Cozy Powell. Powell svými neopakovatelnými jazz-rockovými breaky (o jeho jazzovém držením paliček jsem již hovořil), avšak s úderem zabijáka, žene skladbu asně dopředu. Dalším výstavním kusem je píseň Tarot Woman, jejíž skvělou atmosféru podporuje lyrický text Dia. Na albu je celkem šest písní a každá z nich má tendenci stát se nesmrtelnou hard rockovou klasikou... Nebyl by to však Blackmore, kdyby opět nevyměnil některé členy. Na turné už vyjela nová sestava. Post kláves obsadil David Stone, baskytary se ujala další známá osobnost - Bob Daisley. Turné po celém světě znamenalo sukces. Jeden koncert v Mnichově je zaznamenán i na filmový pás a výborně dokumentuje sehranost a instrumentální dovednost jednotlivců. Dio zpívá jako o život a Blackmore diriguje celý band jako rockový maestro dirigento. Je zážitek sledovat nejen samotné předváděčky protagonistů, ale celý band při hraní „normální" skladby. Jakmile začne Ritchie improvizovat, začne sledovat ostatní spoluhráče a ti zase jeho; po dohrání své sekvence jen ukáže na dalšího a jede se dál. Takto to pokračuje dokola. Opravdu parádní sehranost...

Koncertní podání jasně dokumentuje, že na scéně nová a výborna kapela. Obrovská popularita Deep Purple se zachvěla v základech. Začíná to vypadat, že bez Blackmora to nikdy nebude ono a naopak - tam, kde bude on, nebude nouze o magické momenty. To se koneckonců potvrdilo i po letech...

Po roce (1977) vychází další novinka pod názvem Long Live Rock’n’roll. Album je výrazně melodičtější a zcela logicky se umisťuje na předních místech hitparád. Týká se to titulní písně a skladby LA Connection. Výbornou záležitostí je i skladba Gates Of Babylon, kde se Ritchie vyznává ke své další oblibě - používání indických a jiných netradičních stupnic (viz závěr).

Stará známá povaha Ritchieho dává ovšem záhy vzpomenout na třenice mezi ním a Ianem Gillanem. Dio se s tím ovšem nijak zvlášť nestresoval a klidně odešel k Black Sabbath, kde začal další kapitolu své pestré a úspěšné kariéry. Pravda, ani Blackmore se s „vedením" kapely také zrovna „nepáral". Vyhodil všechny členy kromě Powella. Powell: „On (Dio) a Ritchie byli velmi silné osobnosti a někdo musel z kola ven".

Při formování nové sestavy Blackmore dostál i jiným svým slovům: „když jde o byznys nebo herní pohodu, je všechno jedno, hlavně když to bude fungovat". To znamená, že oslovil Rogera Glovera, kterého kdysi vyhodil z Deep Purple a nabídl mu místo u Rainbow. O něm věděl, že má potencionál skládat melodické linky a zapamatovatelné texty, které bodují v hitparádách. Post kláves obstarala další významná a ve spoustě kapel učínkující osobnost - Don Airey. Jako zpěvák byl vybrán Graham Bonnet. Blackmore nechtěl ze začátku nic riskovat a na první single nové sestavy dal cover verzi skladby Since You’ve Been Gone a původní All Night Long. Po vydání se obě skladby v Británii dostaly okamžitě do Top 10.

Teprve po tomto úspěchu vydali Rainbow nové album Down to Earth. Pokud nahrávku jen posloucháte, nemáte, co dodat. Bonnet zpívá velmi dobře. Pokud však vidíte klip nebo koncert, je něco špatně! Nemějte to jen za můj názor, Bonneta nikdy nepřijala velká část fanoušků Rainbow. On sám o sobě mluvil jako o „ježatém výlupkovi, který věčně nosí havajské tričko." No, to byl asi opravdu až moc velký kontrast k Diovi. Jelikož se Graham nehodlal přizpůsobit, musel z kola ven. Zlé jazyky hovoří o tom, že si nechtěl nechat narůst dlouhé vlasy a nosit rockerský oděv, čímž pana Blackmora rozzuřil na nejvyšší míru. :o)

Ať už to bylo jakkoliv, v roce 1980 do Rainbow nastupuje Joe Lynn Turner. S tímto zpěvákem se hudební podoba skupiny diametrálně změnila a posunula se k melodickému rocku až k popu ve stylu americké kapely Foreigner, která měla přezdívku Juke Box Heroes. To mluví asi za vše. Ve světě začalo pomalu (ale jistě) vládnout MTV a Joe „Hezká Tvářička" Turner byl ideálním „nástrojem" pro komerční ambice Ritchieho Blackmora.

Samozřejmě šlo pořád o nadstandardní a propracovanou muziku, ale s živelností, respektive syrovostí klasického rocku či hard rocku, to nemělo již nic společného. Dostavil se sice obrovský úspěch v hitparádách po celém světě, ale také to skupině Rainbow přineslo určitou ztrátu muzikantského respektu. Horší bylo, že okamžitě odešel Cozy Powell, kterého si vzápětí zabrali muzikanti typu Brian May, Black Sabbath... Z této doby vlastně pochází Powellova přezdívka „bubeník sta skupin".

S Turnerem a Gloverem (bubeníci a hráči na klávesy se střídali jako na běžícím pásu) vydali Rainbow tři alba: Difficult to Cure, Straight Between the Eyes a Bent Out of Shape. Z těchto děl stojí za zmínku skladby I Surrender (asi největší hit Rainbow), instrumentálka Difficult The Cure (vlastně rocková verze Beethovenovy Ódy na radost), klipovky Stone Cold, Can’t Let You Go, Street Of Dreams, Can’t Happen Here a Death Alley Driver. Všechno by bylo fajn, ale... Pokud Turner zpíval své věci, nebyl žádný problém. Ten nastal až na koncertech, kdy měl zpívat věci po Bonnetovi a hlavně po Diovi. Ritchie: „Kapela ve své hudebně jemnější podobě v Británii prakticky umřela, což mě docela zabolelo a pokaždé, když jsem chtěl hrát skutečně hardrockovou skladbu, Joe to nebyl schopný zvládnout." Jakmile si Blackmore toto uvědomil v plném rozsahu, znamenalo to konec Rainbow a byl konečně připraven vyslechnout návrh managementu Deep Purple o reunionu. K němu došlo v roce 1984. Výsledkem byl Perfect Strangers a další kapitola Deep Purple, které jsme již také věnovali.

Opět se trochu posuňme dopředu v čase. Ritchie uprostřed turné na propagaci alba Deep Purple Battle Rages On (1993) odchází a opět hodlá obnovit Rainbow. Chce to pochopitelně nové muzikanty. Nakonec se ustálila sestava Doogie White - zpěv (ex Praying Mantis); Paul Morris – klávesy (ex Doro); Greg Smith – basa (ex Alice Cooper, Blue Oyster Cult) a John O’Reilly (Ritchie Havens, Blue Oyster Cult). Jako externí host, a teď trochu zpozorněme, byla přizvána textařka a zpěvačka jménem Candice Night. První singl nových Rainbow je skladba Ariel, kde se právě Candice podílela jako spoluautorka, textařka a vokalistka. V roce 1995 potom vychází nové album Strangers In Us All. Alba se prodalo jen v Japonsku přes sto tisíc kopií a bylo celosvětově velmi úspěšné. Ritchie Blackmore dostával ocenění za oceněním. Namátkou - v magazínech Burrn! a Guitar Player byl vyhlášen jako nejlepší kytarista, nejlepší skladatel, Black Masquerade byla označena za nejlepší píseň...

Poté Rainbow vyrazili na turné a navíc bodovali i na MTV se skladbou Ariel. V mezičasech při turné si na pokoji s Candice (pro ty, kteří nevědí - kolegyně, přítelkyně a nyní nově i manželka) přehrávali staré renesanční písně. Po skončení turné si zkusili pár koncertů ve dvou a když zjistili, že to fanoušky zajímá, zrodil se nový projekt. Název je složen z příjmení obou - tedy Blackmore’s Night.

Blackmore’s Night

Nejsme bulvár čili vynecháme historky o tom, jak se ti dva dali partnersky dohromady, a začněme hudebně. Ritchie k této hudbě inklinoval prakticky od svých začátků a kromě Jeffa Becka vždy uvádí jako své další velké vzory i krále klasické kytary Johna Williamse (neplést s dalším králem stejného jména, tentokráte filmové hudby – Indiana Jones, Star Wars atd.), Christophera Parkeninga a také kapelu Jethro Tull. Když už jsme se pustili do výčtu Blackmoreových oblíbenců, má rád Buddy Hollyho, Erica Claptona, Erica Johnsona, Jimiho Hendrixe, Scottyho Moora (Elvis Presley), Les Paula (víte, že to není jen vynálezce legendárního nástroje, ale také excelentní jazzový hráč na kytaru?) nebo Trevora Rabina (hlavně skladbu Owner Of A Lonely Heart z alba 90125).

Právě s Jethro Tull, jmenovitě s Ianem Andersonem, vytvořil píseň Play, Minstrel, Play, která se objevila na nyní velmi žádaném čtyř-písňovém demu Blackmore’s Night. Trio Anderson/Blackmore/Night v této písni vytváří pravý potulný minstrel band, a hlavně sólová pasáž je prostě fantastická! Anderson svou hrou na příčnou flétnu vzpomíná na nejlepší časy Jethro Tull a Blackmore svými akustickými sóly ještě více upevňuje oprávněnost přízviska „kytarový hrdina". Po vydání dema šlo vše velmi rychle. Po úspěšném přijetí nové role Ritchieho a Candice vychází první album nazvané Shadow of the Moon (1997). Každý, kdo kdy hrál na kytaru a může srovnávat obtížnost akustické a elektrické kytary, ví, že na akustiku je mnohem těžší hrát. Ve zvuku elektrické kytary se může mnoho schovat, ale akustický nástroj je to nejpřísnější měřítko pro vaši dovednost. Co v tomto projektu (a posléze i kapele) Ritchie Blackmore předvádí, to je jednoduše kytarová paráda! Blackmore: „Vždy jsem na kytaru cvičil, ale co hraji renesanční hudbu, cvičím asi třikrát více než kdy jindy. Musel jsem si vypěstovat úplně jiný styl hraní, protože hrát s trsátkem tuto hudbu jde jen těžko. Zatím mi to moc nejde, ale pracuju na tom. Rád si při turné vejdu do lesa a na mýtině hraji. Mám rád ten přirozený akustický zvuk nástroje, dotyk prstů na strunách i to ticho kolem." To jsou věci, že? To je ten Ritchie Blackmore, který neposkytl skoro 15 let rozhovor? To je ten zamračený protiva, který nesnáší každého kolem a má rád jen sám sebe? Všichni koukají jako blázni, že to je naopak velmi vstřícný člověk s typickým anglickým humorem, který hovoří uklidňujícím hlasem a je velmi inteligentní. Že by na něj platilo okřídlené rčení Cherchez la Femme?

Téměř pravidelně Blackmore’s Night vydávají nová díla, která oscilují mezi klasickou renesanční hudbou a občasnými výstřelky do vod rocku. Ritchie samozřejmě má z čeho čerpat a občas si vzpomene, že kdysi hrál hard rock. Je zážitek slyšet některé písně Deep Purple a Rainbow v podání této dvojice. Candice je samozřejmě nejen lepá děva, ale hlavně je to skvělá textařka, hráčka na renesanční dechové nástroje a vokál v jejím podání přesně evokuje představu o renesančním zpěvu tak, jak asi vypadal v dobách historických. Blackmore’s Night velmi často koncertují po starých hradech a zámcích a vždy svou hudbou přenáší posluchače do jiných sfér. Každému to jistě nemusí zcela po chuti, ale kdo je trpělivý, vždy se na koncertě dočká i rockových pecek typu Child In Time, Black Night, Soldier Of Fortune nebo Sexteenth Century Greensleeves. Ritchie se kolem sebe také vždy obklopuje těmi nejlepšími možnými muzikanty a to je další zárukou kvalitního koncertu.

Za všechny můžeme zmínit aktuální sestavu - Ritchie Blackmore, Candice Night, Sisters of the Moon - Lady Nancy a Lady Madeline (sbory), Bard David of Larchmont (klávesy), Tudor Rose (multiinstrumentalistka), Sir Robert of Normandy (basa) a Squire Malcolm of Lumley (bicí). Vzhledem k tomu, že si Blackmore´s Night velmi oblíbili naše končiny, můžeme si tuto kvalitu buď potvrdit nebo vyvrátit sami. Jen jako doplnění uvádím chronologicky alba: Under a Violet Moon (1999), Fires at Midnight (2001), Ghost Of a Rose (2003), The Village Lanterne (2006), Winters Carols (2006) a nejnověji Secret Voyage (2008).

Gear a několi slov o hře

Nástroje

Ritchie rovná se Fender Stratocaster. Má jich strašnou spoustu, v několika barvách a úpravách včetně modifikovaného a nyní již i signovaného Strata s MIDI GK-2 od firmy Roland. Má ve sbírce také kousek z legendární série Blackie od Erica Claptona (Clapton si z několika kusů vytvořil jeden a ten nazval Blackie. Zbytek sestavil také a rozdal je). V Blackmore´s Night také používá Telecaster Thinline. Občas rovněž hrál na Gibson ES 335, na kterou například nahrával Child In Time. Z akustik jmenujme jeho první „španělku" Framus (výroba polovina 60. let) a hlavně jeho nynější favoritky - Alvarez Yairi Custom, Lakewood, Godin a také mandolínu Freshwater. Na koncertech používá rovněž starorenesanční nástroj hurdy-gurdy, který je sestaven dle původních pramenů (něco jako niněra).

Aparáty

Blackmore řadu let používal Marshall Major - stack se dvěma 200wattovými zesilovači. Nyní zakotvil u firmy ENGL, která mu vytvořila signovaný model. Jde o 100wattovou, 4kanálovou celolampovou hlavu, osazenou 4x ECC83 a 4x5881. Občas také používá klasiku - VOX AC-30.

Efekty

Ritchie je znám svým používáním cívkového magnetofonu Aiwa TP-1011, který mu dodává echo/delay. Co o něm říká sám? „Mám rád trochu více zkreslení, které je ovládáno přes můj magič. Používám svou vlastní pásku. Jasně, není moje, ale modifikoval jsem ji z klasické pásky na jednotku echo. Mám ho propojen jako preamp, čímž mi zvýrazní některá frekvenční spektra. To umí samozřejmě rovněž mnoho preampů a zesilovačů. Pokud já chci fuzzy efekt, jen zapnu ovladačem magnetofon. Mám malý přepínač, kterým ovládám zapnutí a vypnutí magnetofonu a volume ovladač na hlasitost. Rád magnetofon předimenzuji. Důležité je to echo. Vlastně jen udržuji stav na „nahrávání" a to je jako plynulé echo. Nemám rád echo-krabičky, takovéto boom, boom, boom a znovu. Většina krabiček je prostě hrozná – je to jako když jsi v továrně. Můj magnetofon nezasahuje do hraných not, jen je nechá volně plynout. Jako pásku používám, už ani nevím co – zkoušel jsem Revox, ale to nepracovalo jak jsem chtěl – prostě mám něco... Používám Aiwu už mnoho let a měl bych velké problémy, kdyby mi to někdo ukradl..."

Z efektů ještě používá Hornby Slawes Treble Booster; EMS Hi-Fi syntetizér; skvělou věc Moog Taurus – bass pedál, se kterým dle potřeby ovládá tóniny ve chvílích improvizace; Unicord Univibe; Shulte Compact Phasing A a Octave Divider.

Struny

Používá kde co, ale nejraději má struny Picato .010 a občas používá i hybridy stejné značky .010 - .048.

Zajímavosti

Společně s magnetofonem, prací s volume potenciometrem na kytaře a vějířovitými prstovými vibráty vytváří svůj pověstný houslový tón tolik podobný violoncellu. Pokud jste někdy Blackmora viděli hrát na živo, určitě jste si všimli jeho práce s pákou a snímači. V každé písni a hlavně v sólech velmi často přepíná snímače, avšak NIKDY nepoužívá prostřední polohu. Páku používá pouze na tzv. konní škleb nebo roztřesení tónu. Opět moc nemusí tremolové krabičky a ani na Voxech nevyužíval zabudovaný efekt. Co může, zahraje rukama. Ritchie nejen v dobách Deep Purple, nebo Rainbow, ale i v Blackmore’s Night často používá bulharskou a indickou stupnici. Jeho sóla také často přecházejí z mollové pentatoniky do Dorianských módů, kdy vždy vyhrává poctivě každý tón trsátkem. Tím se hodně přibližuje k varhaním postupům J.S. Bacha. S tím přímo souvisejí i jeho oblíbené tóniny Fis a Dm.

On sám se o svém vybavení a hře nijak zvlášť nevyjadřuje. Můžeme nechat promluvit R. J. Dia, který na otázku srovnání Iommiho a Blackmora odpověděl: „Tony před koncertem kolikrát třeba dvě hodiny laboroval se zvukem, než byl spokojen a byl schopen hrát dle svých představ. Ritchie prostě přišel, zapnul aparát a hrál..." A ještě slavný výrok Ritchieho, tentokrát ohledně hraní na Stratocastery: „Spousta kytaristů tvrdí, že umí hrát. Já jim říkám, zahrajte na akustiku a Strata a pak se můžeme bavit..." A na úplný závěr jeho oblíbené motto: „Není mi šestnáct, a proto můj názor nemá následky..."