Doprovodná kytara v různých hudebních žánrech - V. část

Blues
Doprovodná hra - 5 - Blues

Přestože z hlediska harmonie nenajdeme v Blues obvykle nic světoborného, určitě se jedná o žánr, jehož i jemné nuance musí zvládnout každý kytarista, který chce hrát prakticky jakýkoliv moderní styl. Velká část šestistrunných „čarodějů“, která přeskočila bluesový vývojový krok, se vyznačuje neadekvátním tónem, vibrátem a dalšími neduhy, jimž se lze vyhnout třeba jen elementárním obeznámením se se základy tohoto žánru.

Hrát sóla v téměř jakémkoliv populárním stylu hudby bez znalosti Blues tedy představuje nemalý problém. Hodně důležitých věcí se ovšem můžeme naučit z bluesové doprovodné hry. Např. to, jakým způsobem hrát shuffe, najdeme zde hodně užitečných obratů nejen dominantních septakordů, kombinování sólové hry s hrou rytmickou, případně materiál využitelný v rockových riffech – toto vše jsou prvky všudypřítomné ve skladbách příbuzných bluesovým dvanáctkám. Navíc „škatulka“ Blues pokrývá velké množství hráčů a stylů hry nahraných za posledních sto let. Joe Bonamassa a Jack White pravděpodobně budou znít jinak, než Robert Johnson a také budou mít jiný efekt na posluchače různých generací a různého vkusu. Pevně proto věřím, že v takovéto široké nabídce si každý muzikant najde „to své“, čím může obohatit své muzikantské výrazivo.

Albert King – Born under a Bad Sign

Born under a Bad Sign představuje klasiku jednoho z Bluesových ´Kingů´. Jedná se o technicky velmi jednoduchý riff opakující se po téměř celou skladbu. Naučit se z něj dá ovšem mnoho věcí. Jednou z nich je určitě kopírování či inspirace kytarových riffů basovými linkami.

Doprovodná hra - Albert King
Ukázka první: Albert King – Born under a Bad Sign

Jelikož basáci dost často přemýšlejí jinak, než my kytaristé, oživit naše herní postupy o občasné průchozí tóny a rytmické akcenty bude něčím, co určitě neuškodí.

John Lee Hooker – Boom Boom

Další z klasiků, tentokrát Johny Lee Hooker. Jeho inspirativní příklad funguje jako skvělá ukázka kombinace rytmického ´riffování´ a sólových vyhrávek. Takovýto způsob hry je jednoznačně užitečný v jakémkoliv žánru, najde své uplatnění od jazzu až po metal. Boom Boom je blues v E, a jako takové využívá hodně prázdných strun a dalších akordů v první poloze. 

Doprovodná hra - John Lee Hooker
Ukázka druhá: John Lee Hooker – Boom Boom

Všechny sólové licky využívají jen pentatoniku v E a nic jiného. Pro další příklady podobného stylu hry bych prozkoumal například kytarové party vousáče ze ZZ Top nebo tabulatury Stevie Ray Vaughana.

Stevie Ray Vaughan – Pride and Joy

A když už jsme zmínili texasana Vaughana, zastavíme se u jedné ze skladeb jeho prvního alba, a to skladby ´Pride and Joy´. Úplně nejdůležitějším elementem v tomto příkladu je určitě rytmus. Jednoznačně bych doporučil poslechnout si více verzí této skladby jak od Stevieho, tak od jiných kytaristů. Důležité je pochopit, že shuffle nebo swing není konstantní záležitost. Jednou se může více houpat a jednou zase může být rovnější. 

Doprovodná hra - Stevie Ray Vaughan
Ukázka třetí: Stevie Ray Vaughan – Pride and Joy 

Citlivost k něčemu takovému si vybudujeme jen skrze poslech co největšího počtu různých hráčů a stylů hry a proto doporučuji prozkoumat co nejvíce nahrávek a zahrát si s nimi.

 

Howlin' Wolf - Killing Floor

Zde máme příklad využívající zajímavější obraty. V bluesové kytaře v různém kontextu využijeme jak velké šestistrunné hmaty, tak menší Drop2 a Drop3 obraty stejně, jako malé dvou a tří tónové souzvuky. Jak je patrné na této skladbě, nemusíme se bát ani jednoduchých durových akordů. Pokud je použijeme s citem, mohou zafungovat skvěle. 

Doprovodná hra - Howlin'Wolf
Ukázka čtvrtá: Howlin' Wolf - Killing Floor

Na studium doprovodné hry stále zakořeněné v Blues, ale už trošku posunuté do jiných harmonických končin za použití zajímavých akordů, obratů a substitucí doporučuji prozkoumat a nastudovat hru Robbena Forda. Zvlášť jeho škola "The Art of Blues Rhythm" je skvělý zdroj informací na toto téma.


Joe Bonamassa – Story of a Quarry Man

Jakýkoliv výčet bluesových licků či riffů se neobejde bez toho, aniž abychom alespoň jednou nezmínili Joea Bonamassu. V tomto konkrétním příkladu do standardního blues-rockového riffu přidáváme interval velké sexty. Jedná se o fígl relativně běžný v čistě bluesovém kontextu, ale u rockovějších riffů jej zase až tak často nevídáme.

Doprovodná hra - Joe Bonamassa
Ukázka pátá: Joe Bonamassa – Story of a Quarry Man

Hodně pozornosti bych věnoval právě onomu slidu, v tomto příkladu zapsaném na třetí době prvního a třetího taktu. Snažil bych se docílit co nejpřirozenějšího zvuku bez zbytečného škrkání a rozezněných prázdných strun. Ten akord E roztáhlý přes všech šest strun s kvintovým hmatem na sedmém pražci A struny můžeme také nahradit jeho obodbou v první poloze.Tím se můžeme vyhnout zbytečně rychlému posunu levé ruky.

White Stripes – Icky Thump

Jack White je velký fanda blues a v jeho hudbě je to pochopitelně hodně slyšet. Zde máme typicky bluesový harmonický materiál využitý v rockovějším kontextu... 

 
Doprovodná hra - White Stripes
Ukázka šestá: White Stripes – Icky Thump

Efekt Half-timového feelu je určitě něco co můžeme využít, když chceme naše bluesové riffy ´zmodernizovat´. Doporučuji poslechnout originál a nejlépe s bubeníkem si zkusit pár podobných riffů napsat.