John Scofield

Stylový chameleon se probouzí
Kategorie: 
Autor: 
John Scofield

Stylový chameleon. Ke kytaristovi Johnu Scofieldovi se tento atribut hodí snad jako k nikomu jinému. Alespoň v rámci jazzu a s ním spřízněných žánrů, jako jsou funk, soul, blues a další. Mezi fanoušky všech těchto stylů si jeho jméno získalo respekt, jaký mu mohou závidět i ty největší hvězdy. Právě letos se připomíná novým albem s názvem Überjam Deux, kterým se po čase vrací ke své experimentální – jamem a elektronikou ovlivněné – tvorbě.

Jeden z nejvlivnějších fenoménů současné jazzové či jazz-rockové kytary, John Scofield (*1951), se zrodil na předměstí amerického Connecticutu, kam se přestěhoval z Ohia. Jako u řady dalších kytaristů, ani u něj nebyla cesta k jazzu úplně přímá. Šestistrunný nástroj vzal poprvé do ruky v jedenácti letech spíše pod vlivem rockových a bluesových veličin a podobně jako další kytarové legendy (například Bill Frisell či Mike Stern) se k jazzu dostal až postupem času.

Synonymem jména John Scofield je osobitý, zcela nezaměnitelný tón, který rozpoznáte mezi libovolným počtem jiných kytaristů naprosto bezpečně. Samotný Scofield se nad tímto faktem překvapivě nijak zvlášť nepozastavuje. Naopak, skromně a svobodomyslně se přidává na stranu tvrzení legendárního baskytaristy Charlieho Hadena, který prý kdysi řekl něco v tom smyslu, že každý zkrátka má svůj tón: „Je to váš hlas, jako když mluvíte – když někoho slyšíte v telefonu, po prvním slovu víte, že je to on,“ popisuje. „Všichni jsme hudební fanoušci a chceme znít jako naše idoly. Učíte se hudbu kopírováním, je to prostě způsob učení, ale nakonec, po všem tom kopírování, začnete hrát, improvizovat a nebudete znít, jako váš idol. Budete znít jako vy sám.“

Právě to byla jedna z věcí, která jej táhla k jazzu, ona osobitá forma sebevyjádření, fakt že jazzoví velikáni byli slavní právě proto, že byli silnými individualitami, které měly i své nedokonalosti a výstřednosti. Pokud bychom měli charakterizovat Scofieldův přístup ke kytaře, dá se říci, že se v něm mísí vlivy post-bopu, funkem střihlého jazzu i R & B. V průběhu let si prošel vším, od jazzového snobství až po stále větší důraz na groove a experimentování, které ho vedlo až ke spojení se styly jako funk či moderní elektronika. V posledních letech se zdá být jeho přístup čím dál tím odvážnější a žánrově diverzifikovanější.

Zrod legendy

Jako kluk poslouchal John Scofield úplně normální, v té době populární věci. O nějaké alternativní kultuře ještě nic nevěděl. Ve dvanácti letech si zamiloval Beatles a folkovou hudbu: „Když mi bylo dvanáct a měl jsem jen pár měsíců svou první kytaru, Beatles se objevili v televizi v The Ed Sullivan Show. Uměl jsem tehdy asi tak tři akordy. A díky Beatles jsem zjistil, co je to harmonie a originalita,“ popisuje své první kroky se svým nástrojem.

Prostřednictvím Beatles a dalších ale přišel poprvé do kontaktu s blues, R&B a vůbec černou muzikou, jeho favority se stali B. B. King, Muddy Waters, Howlin’ Wolf, později si oblíbil Hendrixe, Cream nebo Jeffa Becka. V těchto letech už hrál ve školních kapelách hitovky tehdejší doby, sám ale přiznává, že byl vlastně bluesový snob – ale tak už to bývá, když je vám šestnáct. Jeho prvním setkáním s jazzem byla deska Django Reinhardta, kterou mu koupil otec. Koncem 60. let se pak rozhodl proniknout i do jazzu – prostřednictvím učitele v jeho domovském městě – a postupně si i tuto hudbu zamiloval. A když v roce 1970 nastupoval na bostonskou Berklee College of Music, byl z něj už pro změnu naprostý jazzový snob – na několik let úplně přestal poslouchat pop a až po uši se ponořil do hudby osobností, jako byli Thelonious Monk nebo John Coltrane. Právě z jeho lásky k rocku a blues ale zřejmě vyšel jeho teplý, plný a někdy až agresivní tón. „Byla to zkrátka dobrá doba, kdy se zdálo jako skvělý nápad použít rockové elementy v jazzu. V jazzu se mi líbili hlavně trumpetisté a saxofonisté, ale pokud jde o kytaru, je to spíše expresivnost bluesové kytary nebo Hendrixe, která má k saxofonu blíže, než ortodoxní jazzová kytara,“ říká John Scofield. Blues také výrazně ovlivnil jeho volbu not – byť nepoužívá provařené bluesové licky, pentatonika patří vedle tradič-ních jazzových prostředků, jako je melodická moll či chromaticismy, k jeho nejoblíbenějším stupnicím – a citlivé frázování. Jeho styl je tak kombinací bebopových a bluesových linek, často zvýrazněných overdrivem.

Kariéra jazzmana

V Bostonu strávil Scofield celkem pět let. Na Berklee strávil dva a půl roku a poté ještě nějaký čas sbíral zkušenosti přímo na zdejší scéně. „Mám z jazzového vzdělání smíšené pocity. Jako my všichni. Když jsem vyrůstal, viděl jsem jazz jako živou uměleckou formu, byla to pouliční záležitost. Umělci byli neuvěřitelní muzikanti a mělo to svou romantiku, to, jak žili. I když jsem věděl, že studovali, že to byli intelektuálové – beatníci a podobně, četli Sartra a hráli jako Charlie Parker. A tak mi jazzové vzdělání a ta ukázněnost univerzit nikdy úplně neseděly.“

Svůj talent dostal šanci ukázat poměrně záhy, už v roce 1974 totiž nahrával s legendárním saxofonistou Gerrym Mulliganem a trumpetistou Chetem Bakerem jejich živé album v newyorské Carnegie Hall. „To je zajímavý příběh: Chodil jsem na Berklee dva roky, když jsem se rozhodl odejít (jako mnoho jiných) – měl jsem tolik nabídek na hraní kolem Bostonu, že se mi zdálo smysluplné učit se přímo prací, než ve třídě. Štaci u Cheta mi nepřímo dohodil bubeník Alan Dawson. Gerry Mulligan chtěl svou kapelu rozšířit o kytaristu nebo vibrafonistu, a tak se ho na jednom jazzovém workshopu zeptal, jestli někoho nezná. Alan to dohodil mně a vibrafonistovi Daveu Samuelsovi. Později Mulligan a Baker měli uskutečnit reunionový koncert přímo v Carnegie Hall a Mulligan se rozhodl kromě rytmické sekce s Ronem Carterem, Harvey Masonem a Bobem Jamesem obsadit mě a Davea, a tak mně zavolal, jestli si nechci zahrát na koncertě, ačkoliv jsme spolu hráli jen dva týdny.“

Hned nato se Sco definitivně přesunul do New Yorku natrvalo a přidal se tu ke kapele Billyho Cobhama a George Dukea, v níž se v té době potkal s bratry Randym (trumpeta) a Michaelem (saxofon) Breckerovými. V New Yorku pak zůstal i dál – podle svých slov proto, aby se učil hrát jazz. V roce 1977 nahrával s Charlesem Mingusem a mihnul se i v kvartetu Garyho Burtona. Nedlouho poté začal spolupracovat s japonským trumpetistou jménem Terumasa Hino, který byl ve své domovině dosti „profláklý”, byl prý něco jako Miles Davis Japonska. Z této spolupráce vzešla hned dvě japonská turné a také první dvě alba, na nichž Scofield vystupoval jako leader kapely – East Meets West (původně vydané pouze v Japonsku) a Live s kvartetem zahrnujícím mj. pianistu Richieho Beiracha. 

Poté už Scofieldova vlastní kariéra začínala nabírat na tempu – následovala další alba pod vlastním jménem, např. Rough House, či spolupráce s Hinem a kapelou saxofonisty Davea Liebmana. Sco vydal album Who's Who (1979), které poprvé zabředlo do vod fusion-jazzu, kterým je tento kytarista proslulý dnes. Na desce Bar Talk (1980) se pak představil triem s bubeníkem Adamem Nussbaumem a především basistou Stevem Swallowem, který je dodnes jeho velkým přítelem a mentorem. Na albech s triem začal Scofield více rozvíjet svoji další specifickou zbraň – přístup ke hře akordů. „Na raných nahrávkách jsem hrál s piánem a do jeho harmonické bohatosti je divné míchat akordy, ty by se s piánem bily. Kromě toho jsem fanoušek saxofonu, a tak jsem si řekl, že bych mohl být něco jako saxofonistou hrajícím nad piánem a hrál jsem sólové linky. Nahrávky s triem už ovšem akordy opravdu vyžadovaly,“ vysvětluje.

U Milese Davise

„Miles Davis? To je ten, co hrál na trubku, ne?“ vtipkuje Scofield v jednom z rozhovorů. Léta 1983–1985, během nichž koncertoval a nahrával s Milesem Davisem, byla ale klíčovým milníkem jeho kariéry – stejně, jako pro celou řadu dalších jazzových ikon, pro které znamenala Davisova kapela odrazový můstek, který dostal jejich jména do širšího povědomí. „Nehrál bych dnes to, co hraji, kdyby nebylo Milese, a dodnes na něj často myslím, protože jsem se toho od něj tolik naučil,“ dodává.

Davis po svém comebacku v roce 1981 angažoval kytaristu Mika Sterna (i jeho kariéře tak hodně pomohl) a následně oslovil i Scofielda – chtěl někoho, kdo bude umět číst z not, protože Stern byl v té době pod vlivem problémů s drogami – a tak se na albu Star People (1983) objevili oba kytaristé. Na albech Decoy (1983) a You're Under Arrest (1985) už však hrál Scofield sám. Kromě klávesisty Roberta Irvinga III byl mimochodem jediným v kapele, kdo přispěl také autorsky, byť jinak Miles v té době spolupracoval se skladatelem a aranžérem Gilem Evansem. Dnes John s úsměvem vzpomíná, že než mu Davis přiznal jeho první spoluautorství na jedné ze skladeb, bál se, aby mu příliš nenabubřelo sebevědomí. Na dalších dvou albech už ale měl Sco svůj nezanedbatelný podíl a konkrétně You're Under Arrest je titul, který Miles použil pro jednu Scofieldovu skladbu a podle ní pojmenoval i celou desku.

Pro další Scofieldovo směřování byl ale důležitý hlavně fakt, že mu spolupráce s Davisem takříkajíc znovu otevřela oči a dokázal se tak definitivně odpoutat od své puristické vize jazzu. „Na spolupráci s Milesem Davisem bylo skvělé, že mě vytrhl z mého ortodoxního bebopového světa,“ vysvětluje kytarista. „Byl celý žhavý do svěží elektrické pop/rockové hudby, která v té době letěla, poslouchal hodně ne-jazzových nahrávek. I já jsem tak začal poslouchat MTV, která se tehdy rozbíhala a byla to v té době skvělá věc, díky které měl člověk přístup k soudobé populární muzice, kterou představovali Police či Tina Turner. Miles měl rád třeba i Prince či Madonnu, i když ta mě kdoví proč zrovna nebrala. Davis ale na popu obdivoval i kvalitu produkce – slyšel věci, které většina z nás ostatních neslyšela.“ Zároveň však Scofielda neminula třeba ani rostoucí popularita Stevieho Raye Vaughana a obnovený zájem o blues nebo jazz-rockové kapely typu Weather Report. Už v té době měl také čtyřstopý magnetofon Tascam a jeden z prvních bicích automatů, se kterými začal skládat.

To všechno se promítlo na další nahrávce Electric Outlet, kde uplatnil i skladby, které původně natočil na demo pro Davise a na němž se mimo jiné objevil také klávesista Peter Levin nebo saxofonista David Sanborn. Nahrávka se nesla v duchu, který podstatnou měrou charakterizuje další směřování Scofieldova snažení: své tradiční jazzové, bopové či bluesové postupy obohatil o důraz na groove. Za zmínku pak stojí třeba Blue Matter (1986), kde ve spojení s bubeníkem Dennisem Chambersem a basistou Garym Graingerem nabídli funkem prodchnutý jazz, který skýtal spoustu prostoru pro improvizace, ale byl zasazený do dobře uchopitelné písničkové formy. 

Ačkoliv dnes se za módou a syntezátorovými zvuky 80. let ohlíží s úsměvem, vzpomíná na ně jako na skvělé období a Davise, byť se s ním potkal v období, které spousta jeho fanoušků zatracuje, považuje za velkého inovátora a ikonu moderní hudby, ke kterému řada rockových a popových hvězd v té době skutečně vzhlížela.

Überjam

Začátek následující dekády přinesl Scofieldovi nejen nahrávací kontrakt s Blue Note, ale na albu Time On My Hands (1990) také první spolupráci s fenomenálním saxofonistou Joem Lovanem, který se stal jeho dalším častým spolupracovníkem. Na albu se dále objevily i další legendy – basista Charlie Haden a bubeník Jack DeJohnette. K zajímavým deskám patří také spolupráce se saxofonistou Eddiem Harrisem (Hand Jive, 1993) nebo s kolegy kytaristy Billem Frisellem (Grace Under Pressure, 1992) či Patem Methenym (I Can See Your House From Here, 1994).

Později přišla první spolupráce s triem Medeski, Martin & Wood na albu A Go Go (1997), která znamenala další rozšíření záběru kytaristy směrem k jam music. Tuto vizi pak Sco posunul dále, když založil vlastní jamovou kapelu a realizoval skvělé a úspěšné projekty Überjam (2002) a Up All Night (2003). Na nich se nechal ovlivnit moderními rytmy drum’n’bass a elektroniky, aby jako už dříve znovu obohatil svoji hudbu o současný groove. A aby byl autentický, přizval si na album prakticky neznámé mladé hudebníky, kteří jeho vizi „materializovali“ tak, že na koncertech nadchli i zcela „nejazzová“ publika.

I za poslední desítku let toho má Scofield na kontě více než dost a ve své píli snad ani na moment nepolevil. Nechybí zaznamenané důkazy o vývoji jeho vlastního tria se Swallowem a Stewartem, konkrétně živý En Route (2004) nebo This Meets That (2007) se sestavou rozšířenou o dechovou sekci. Můžeme jej slyšet na moderně jazzových albech jako ScoLoHoFo – Oh! (které natočil mj. opět s Lovanem), ale pustil se i do věcí pro něj trochu netradičních, konkrétně, když natočil tribut ve stylu R&B, připomínající nesmrtelnou hudbu Raye Charlese (na album That's What I Say přitom přijala pozvání celá škála hvězdných hostů), nebo když se rozhodl zvěčnit svoji verzi toho, jak on sám vidí – či spíše slyší – blues, byť ve výsledku notně střihnutý neworleanským gospelem, na albu Piety Street (2009). Příjemným zpestřením bylo také album balad A Moment's Peace (2011), na kterém kytarista překvapil velmi citlivým přístupem k neotřelé směsici skladeb tvořené několika ne příliš profláklými standardy, zajímavými covery i vlastními kompozicemi. I když se přitom jedná o pomalé skladby, uchopil je Scofield dosti po svém. Neznamená to však, že se svou kapelou nedokáže přivést posluchače chvílemi až do varu při odvážných improvizacích. 

John Scofield Trio - Chicken Dog [2010]

Nekonečná inspirace

Zkušení jazzmani se s nahráváním často příliš dlouho nemažou a alba jsou často nahraná během jednoho, dvou dnů, bez dlouhého zkoušení. Tímto stylem nezřídka pracuje i John Scofield a třeba uvolněná atmosféra  zmiňovaného A Moment's Peace je toho dobrým důkazem. Po měsících přemýšlení, které skladby vybrat, rozeslání několika lead sheetů a pár předběžných konverzacích už šlo všechno rychle. Sestava kvarteta tvořeného dlouholetým spolupracovníkem, klávesistou Larry Goldingsem, který zde exceluje také na varhany, basistou Scottem Colleym a bubeníkem Brianem Bladem se slétla v New Yorku a dala se do práce. „Dali jsme si jednu čtyř nebo pětihodinovou zkoušku, přehráli jsme si skladby a druhý den šli do studia a nahrávali. Zvládli jsme to během dvou dlouhých dnů,“ popsal v té době celý proces John.

Scofield však nepodceňuje práci inženýrů a čas potřebný na mixáž, protože zastává názor, že základem úspěchu jazzové nahrávky je zvuková kvalita. Jak ji ale dostat na nahrávku nechává kompletně na zvukových inženýrech. Samozřejmostí je pro Scofielda studiové nahrávání naživo, přičemž Sco nevidí nic špatného ani na tom, když mezi nástroji vzniknou malé přeslechy – alespoň pokud nepotřebujete příliš editovat a stříhat. Dokonce patří k zastáncům názoru, že se tím celkový zvuk kapely zhutní. 

Stále častěji na vlastních nahrávkách zastává i roli producenta – někdy částečně, někdy kompletně. Vždy je otázkou, zda zvítězí jeho sklony mít plnou kontrolu nad tím, jak budou znít skladby, které pro album napsal, nebo zda se rozhodne svěřit se do rukou někomu, komu důvěřuje, aby se pokusil dostat je co nejdál, a aby zněly co možná nejlépe. Druhý pár uší totiž podle něj může výsledku vždy prospět, pokud je to ten správný: „Pro každého umělce je těžké vzdát se kontroly, ale můžeme z toho těžit, protože celek je často něčím víc, než jen součtem jeho částí. A to platí také zvlášť u jazzu, kde hodně improvizujete. Musí to být ale ten správný člověk, jinak se to promění v boj,“ myslí si. 

I když je mu už přes šedesát, stále zůstává velmi kreativní. „Rád bych řekl něco jako, že mou inspiraci podněcuje ono kreativní nutkání, které promlouvá k celému lidstvu, a do určité míry by to byla pravda, ale ve skutečnosti mě inspiruje, když poslouchám hudbu jiných. Když slyším hrát jiné, probouzí to ve mně chuť hrát – pokračovat v jejich sóle, nebo prostě hrát něco jiného. Stejnou inspirací jsou pro mě jak předchůdci jazzu a moji současníci, tak moderní inovátoři,“ říká na rovinu. 

Podle svých slov Sco žádnou zvláštní „metodu“ komponování nemá. „Jdu prostě do sklepa a dám si kafe. Když mám psát pro konkrétní projekt, skládám zkrátka trochu každý den, hned od rána, půlka z toho pak nestojí za nic, druhá půlka se pak rozvine v jiné skladby. Naštěstí je to jazz, takže písničky jsou vlastně prostředkem k improvizaci. Takže skládám jednoduché věci, které by celou kapelu přiměly chtít hrát dál.“

Stále v akci

Ani zmíněnými projekty jeho aktivity neutuchají. Neustále přeskakuje od tradičněji orientovaných jazzových nahrávek ke spíše crossoverovým projektům, a tak se prakticky nemůže stát, že by nudil. A to ani když se jedná o projekty, které vzniknou třeba na popud nahrávacího labelu.

K zajímavým projektům tak patřily třeba orchestrální nahrávky, konkrétně spolupráce se skladatelem a dirigentem Mark-Anthonym Turnagem, který některé ze známých Scofieldových kompozic propojil se svými orchestrálními kompozicemi na nahrávce Scorched (2005), nebo se skladatelem Vincem Mendozou na jeho albu 54 (s tím poprvé spolupracoval už na počátku 90. let). Na svém letošním albu pojmenovaném „Überjam Deux“ se John Scofield vrací na teritorium, které vymezil na albech Überjam a All Night Up. Znovu totiž spojil síly s hudebníky, s nimiž spolupracoval na těchto albech, a kombinuje jazzové postupy s elektronikou, která nejen slouží jako podklad, ale zároveň ovlivňuje i jeho improvizační slovník, kterým reaguje na pulsující spodek a rytmy doprovodné kytary svého kolegy. Hodně si zde hrají se smyčkami, efekty, zvuk kapely je svěží, plný energie.

Tento „úskok“ vlastně tak trochu evokuje to, jak vlastně Scofieldova kariéra nabrala směr k úspěchu – otevřenost a odvaha k experimentům jsou právě těmi momenty, které jazz posouvají dál. Ve svém moderně laděném projektu dává prostor mladším, prakticky neznámým instrumentalistům, kteří ho doprovázejí, a zatímco vytvářejí zajímavý, v rámci jazzu dosti netradiční podklad pro Scofieldovy improvizace, zároveň získávají ony cenné, ničím nenahraditelné zkušenosti. Podobně, jako je hlavní protagonista získával za svého působení u Milese Davise, který sám rád zkoušel cokoliv nového a zároveň dával prostor mladým talentům, kteří mohli jeho hudbu stylově obohatit.

Kromě toho je John Scofield i pomocným profesorem hudby na newyorské univerzitě. Kytarové lekce dával vždycky, když si potřeboval přivydělat, ale vlastně ho to moc nebavilo, protože chtěl hlavně hrát. „Nepovažuji se za jazzového učitele nebo vůbec učitele. Ale newyorská univerzita to udělala tak, že učím jeden kurz, vlastně jen moji hudbu, a to sedmkrát za semestr. Hrajeme a jamujeme, mluvíme o hraní na kytaru i jen tak o hraní hudby. Je to uvolněné a baví mě to,“ popisuje.

Dodneška je přitom hlavním zdrojem jeho živobytí především neúnavné obrážení koncertních pódií, kdy často zvládne kolem dvou stovek vystoupení za rok. Jak to vypadá, když je Sco na pódiu, ukazuje třeba DVD New Morning: The Paris Concert (2010). A protože promotéři neustále tlačí na to, aby přijel s něčím novým, neokoukaným, kromě koncertování se svým triem (Steve Swallow basa, Bill Stewart bicí) také na jejich popud stále vymýšlí nové a nové projekty a spolupráce. „Je to hlavně kvůli trhu, protože si zkrátka vydělávám na živobytí hraním koncertů,“ nezastírá. „Poté, co zahraješ, na všech těch místech vás chtějí zpět, ale ne s tím stejným, s čím jste přijeli naposledy. Ptají se, zda byste nechtěli udělat třeba nějaký speciální projekt. Na jedné straně je to škoda, nedává to dost prostoru pro to mít kapelu, která se vyvíjí, na druhé straně je to dobré, protože vás tyto požadavky přinutí přijít s novou hudbou a novými zvuky.“

K  nedávným či aktuálním projektům Johna Scofielda patří třeba spolupráce s Philem Leshem z někdejších Grateful Dead v rámci jeho projektu Dead, dále také projekt Hollowbody Band, kde spolupracuje s dalšími věhlasnými jazzovými kytaristy – Kurtem Rosenwinkelem nebo Mikem Sternem, a nebo koncertování s Robbenem Fordem. Zda některé z nich uslyšíme na některém z dalších alb, ukáže až čas.

Scofield je už 35 let ženatý se svojí manželkou Susan, která je zároveň jeho dlouholetou manažerkou, a spolu vychovali dceru Jean (30), která je producentkou reklamní hudby, a syna Evana, spisovatele a básníka, který bohužel letos v červenci prohrál svůj dvouletý boj se zhoubným nádorem (www.scatterevan.com). Kytarová hra Johna Scofielda ovlivňuje jazzovou scénu už přes třicet let a dodnes nejenže patří k nejrespektovanějším a nejaktivnějším hráčům, ale i nadále vyčnívá díky svému nezaměnitelnému zvuku, improvizačnímu stylu a žánrovému rozpětí. Do dnešního dne nahrál s vlastními kapelami a projekty nesoucími jeho jméno přes třicet alb a patří mezi klíčové postavy jazzové či jazzrockové kytary. Za desítky let své kariéry si zahrál a nahrával s největšími jazzovými legendami a zanechal nesmazatelnou stopu na podobě současné jazzové kytary i jazzu jako takového, k němuž přidal známku funkové energie a groovu. 

Na co hraje John Scofield?

Oproti řadě jazzových kytaristů byl John Scofield v jednom vždy napřed. Jeho tón je plný energie, šťavnatý a živý. Možná právě díky jeho kořenům v blues, pravidelným výletům k fusion a otevřenosti vůči současně znějící muzice je i jeho tón odvážný, hlasitý a přitom artikulovaný. Vezmemeli v úvahu jeho bohatou a aktivní kariéru, je až s podivem, že po její velkou část, takřka 30 let, zůstal u jednoho hlavního nástroje, hollowbody kytary Ibanez AS-200 z roku 1981 (osazené sadou strun .011- .049, s hladkou strunou G .019). Jinak ale Ibanez už léta vyrábí také signovaný model, konkrétně JSM-100, který má mahagonový krk, svrchní a spodní desku a boky z žíhaného javoru. Pololubový nástroj je osazen dvěma humbuckery Super 58, produkujícími klasický, teplý tón. 

John Scofield vlastní například i Gibson ES-175 s „dvanáctkovou“ sadou strun. Z akustických nástrojů tíhne ke kytarám Takamine, ale vlastní i starého Martina. Překvapivě právě na letošní „jamové“ desce si dovolil malý výstřelek – ačkoliv zhruba polovinu alba nahrál na nesmrtelnou Ibanez AS-200, zcela netypicky vzal do ruky i „obyčejnou“ elektrickou kytaru, konkrétně Fender Stratocaster a Telecaster. „Je zábavné hrát na jiné kytary,“ říká. „Jednou ze zajímavých věcí u Telecastera i Stratocastera je, že čím víc na ně hraji, tím odlišněji reagují. Některé věci se na ně hrají snáze než na Ibanez a naopak.“ 

Nejde kupodivu o nějaké vintage kousky, jakými se chlubí sbírky řady jiných kytaristů, ale konkrétně o model Custom Shop Relic Stratocaster, tedy prakticky novou kytaru, které v custom shopu uměle vtiskli podobu nástroje používaného desítky let, jak je to dnes „in“. John to však vidí spíše pragmaticky: „Chtěl jsem Strata, ale nechtěl jsem dát 15 tisíc dolarů za vintage kytaru,“ říká na rovinu. „Úplně jsem se styděl si jej koupit, protože měl napodobeninu vypálení od cigarety, uměle vyrezavělé šroubky a dva způsoby odření laku. Ale hrál opravdu dobře, je to výborná kytara,“ směje se. Na Stratocaster používá klasickou .010 sadu strun. Pokud jde o trsátka, jeho nejoblíbenějšími jsou Dunlop Delrin 2 mm.

Scofield je proslulý tím, že dokáže vyloudit krásný klasický, teplý jazzový tón, ale nebojí se ani zkreslení: Často tak můžeme slyšet jeho pořádně nakřáplý bluesový zvuk, byť obyčejně v jazzovém kontextu. Za ten jsou zodpovědné zesilovače Vox AC30 a Mesa Boogie Mark I (reissue), které opět patří k letitým stálicím v jeho arzenálu. Ty doplňuje distortion ProCo Rat. (V minulosti hrával Sco také na zesilovače značky Sundown, které vyráběl Dennis Kager.)

Rozhodně se však o něm nedá říct, že by patřil k tradicionalisticým jazzovým „snobům“ či snad sucharům, kteří se bojí vyzkoušet něco nového. Důkazem toho je jeho bohatý pedalboard, na němž nesmí chybět efekty, jako růžový Ibanez Analog Chorus, ekvalizér Boss, ale také Digitech Whammy/Wah pro ohýbání tónů a harmonizaci či smyčkové samplery Boomerang Phrase Sampler a Boss Loop Station. Kromě toho používá modelingové efekty Line 6 Delay Modeler DL4 a Line 6 Filter Modeler FM4, doplněné o expression pedál, a Electro Harmonix Micro Synth.

John Scofield se svoji skupinou Überjam Band
John Scofield se svoji skupinou Überjam Band
John Scofield s kytarou Fender
John Scofield vezme občas do ruky také kytary Fender
Příklady hry Johna Scofielda
Příklady hry Johna Scofielda