Absolvent oboru klasická kytara a Vlastou Redlem překřtěný baskytarista skupiny Buty je vystupováním nenápadný, sluchem však nepřehlédnutelný muzikant. Jeho vrozený cit pro hudbu a práci zvukového technika a režiséra můžeme kromě desek Buty slyšet taky na titulech Ivy Bittové, Vlasty Redla, Mňágy a Žďorp a dalších.
S našim časopisem jsme jej navštívili ve zlínském nahrávacím Studiu V.
Kdy a kde ses začal učit na basu?
S tím tě asi neuspokojím, protože já jsem se na basu nikdy neučil hrát. Já jsem původem španělák. Dělal jsem španělku patnáct let tady ve Zlíně u pana Konečného. Považuji ho za velmi dobrého učitele. Pak jsem pokračoval v Praze na konzervatoři u pana Zelenky . Na basu jsem začal na vojně, jelikož tam už na kytaru hrál můj mazák, nějaký Vlasta Redl, musel jsem přesedlat na basu. Sehnal mi nějakou starou lubovku Jolanu . Vytrhal jsem z ní pražce a začal s ním hrát v kapele. Z vojny jsem šel k Pavlu Novákovi. S ním jsem hrál asi šest let, občas ještě i na španělu. U Butů hraju už jen basu, ačkoliv máme takové nápady, že bych v jedné skladbě hrál na španělu, ale zase prý není, kdo by hrál na basu.
Byl jsem na výstavě MUZIKA 97, kde mě zaujal stánek HISTORIE ČESKÉ KYTARY. Některé nástroje byly opravdu pěkné. Jedna kytara dokonce vyhrála koncem 60. let na EXPU v Bruselu zlatou medaili. Co se stalo s tvou lubovkou?
No jo, tehdy to byly skvělé kytary, já na ni dodnes natáčím. Má nenapodobitelný tučný kontrabasový zvuk i s tou ostrou perkusí. Byla vyrobená někdy v 50. letech.
Co tvůj první aparát?
To jsem se zapomněl zmínit, že jsem ještě před tím hrál na sólovku v různých kapelách na Zlínsku. Vždycky jsem měl Maršály, ale dělané. Měly ještě originál zapojení - dělával je jeden člověk z Vizovic. Byly fantastické. Staré poctivé zapojení jako jsou dnes hlavy osmistovky. S basou jsem začal na Rolanda Cube 60. Příjemný zvuk - skvělý do barů. Na začátku s Butama jsem byl bez aparátu a basa šla přímo do odposlechu. To bylo tak asi v 88/89. Vznikli jsme jako kapela šílenců, co prošli vším - jazzem, klasikou... a bylo nám jedno, co hrajeme a nemuseli jsme se ani slyšet. Nějak jsme si přes ty odposlechy na pódiu rozuměli.
Viděl jsem, že hraješ na kombo Marshall Dynamic. Hodně lidí na něj nadává a tvrdí, že to nehraje.
Tak si nemají kupovat ty novější modely. Já mám jednu z prvních sérií, koupil jsem ho hned, když se začaly vyrábět, asi někdy v roce 1992. Jsou tam čtyři dvanáctky, nemám rád patnáctky, protože ten zvuk je nekonkrétní a zabasovaný, a mám k němu připojenou ještě 400W bednu. Měl jsem před tím půjčeného ještě AMPEGA. Má sice výhodu, že je citlivý, ale ne pro mě, protože nehraju palec. Určitě je výborný pro slapaře, má velký tlak. Ale když hraješ prstem, tak ta pevnost prstu není slyšet, kdežto u MARSHALLA to slyšet je.
Ty máš na pražci takový nevýrazný zvuk nebo tě není moc slyšet, ale kdybys tam nebyl, tak to nebude BUTY, ale BUTTY.
Já prostě nemám rád průrazný zvuk, a když jo, tak hraju fretless. Ten bezpražec, který je měkký, by AMPEG vůbec nepřenesl. Na bezpražec je třeba MARSHALL - co nejvíc lamp.
Podle čeho sis vůbec aparát vybíral?
Já nikdy nevybírám, jsem takový, že když to mám mít, tak věřím, že to bude ono. Stejné je to s basama. Třeba ten Fender Jazzbass byla strašná náhoda. Přišel jsem do krámu a řekli mi, že pro mě něco mají schovaného a že kdybych chtěl... Já říkám: No tak ukažte a uvidíme. Vyzkoušel jsem a bylo to jasné. Ten člověk byl sběratel a chtěl to prodat jen někomu, kdo hraje aktivně, na pódiích, aby ta basa někde hrála. Prej jich má ještě docela dost. To samé bylo s tím aparátem, ačkoliv jsem měl od mládí jasno, že mi bude vyhovovat Marshall. Vždycky to ale spíše nechávám náhodě.
Můžeš aspoň krátce představit své nástroje?
První byla Jolana - Framus. S tou jsem natočil na předposlední desce Nemů-žeme usnout, má tam takový dutý zvuk. Pak jsem měl basu IBANEZ - MUSICIAN fretless. Pokud vím, tak v republice jsou jen dvě. Jako host jsem s ní hrál asi na padesáti deskách, vždycky si mě někam zvali. To je totiž tak charakteristický zvuk, že jsem si na tom postavil kariéru. Pak mi Pepa postavil šestistrunku. Ta hraje velmi dobře.
Prý si za ním přišel a neřekl ani, co konkrétně chceš.
To je Pepova specialita, všechno navrhnul a vymyslel on. Už ze začátku se jevila velmi dobrá. Odehrál jsem na ní asi 200 koncertů a strašně se vyhrála a teď je senzační. Na koncertě s ní v současnosti nehraju, ale ve studiu je úžasná. Pak jsem si nechal postavit akustickou bezpražcovou pětku.
To že sis ještě nechal postavit sedmistrunku, taková úchylka se snad pochopit dá, ale udělat z ní polopražcového hybrida se docela s rozumem rozchází. Čí to byl nápad?
To byl můj nápad, ale Pepa to dotáhl k naprosté dokonalosti.
Jak ta sedmistrunka vůbec funguje a kde jí používáš?
Vrchní dvě struny jsou kytarové - D a G, které jsou podladěné na C a F. Jinak na nich hraju Radkovi dvojhlasy, proto jsou tam pražce. Střed, prostřední tři struny, je bezpražcový, aby to pěkně mňoukalo, no a spodek má zase pražce. Tam je ten bigbít, ten spodek je tam pevný. Na poslední šňůře jsem ji využíval, ale jen málo.
Nemáš problémy s laděním? Přece díky tomu, že uprostřed nemáš pražce, tak asi musíš nějak uzpůsobit výšku strun k těm ostatním strunám.
Ladí to perfektně. Ale při hře ve vyšších polohách to není žádní sranda.
Na koncertě jsi na sedmičku laškoval přes nějaké kvákadlo. Pěkně mě to rozesmálo.
To je taková sranda, stará krabička ze 70. let - Mu Tron - automatické kvákadlo. Záleží tam na síle úderu, kolik bouchneš, tolik to udělá. Příjemná věc. Má výhodu, že to kváká na těch horních strunách a na těch spodních to dělá takový správný percussion a hraje to tak nějak tlustě, zvláštně.
Když si dáváš stavět nástroj, navrhuješ si materiál sám, nebo to necháváš na nástrojaři?
Všechno to nechávám na Pepovi. Já tomu v podstatě nerozumím, jenom potřebuju, aby to hrálo. Na druhé straně vím, jak ten nástroj naučit hrát, ale z čeho to má být vyrobené mě vlastně ani nezajímá.
Jak dlouho ti trvá naučit nástroj hrát?
No, někdy to trvá... . Ta sedmička se za půl roku rozehrála, ale je na ni potřeba udělat tak 50 koncertů a pak je jakoby po křtu. Ten nástroj má prostě duši a nedá se to nijak obejít. Lidi, kteří dostanou dobrý nástroj do ruky, jsou schopni jej zkazit. Normálně jej zkazí. Když někomu na pár dnů půjčím nástroj, tak se mi stane, že přestane hrát. Není tam ta energie, kterou máš v těle spojenou s tím nástrojem.
Jak dlouho ti pak trvá všechno vrátit do původního stavu?
Chvilku, stačí dva dny. Nástroj je na tebe zvyklý a dostaneš to tam celkem rychle. Jednou jsem měl takovou pauzu s Fretless. Jeden a půl roku byl doma na skříni a přestal hrát. Začal se mnou komunikovat až tak po týdnu.
Není to jen tím, že si na ten zvuk časem zvykneš?
Ne, ne. To je jasná věc. Nebo když mi donesli šestistrunku, do té doby jsem hrál jen na bezpražec, tak jsem půl koncertu začal hrát na ni a bezpražec přestal hrát, normálně trucoval. Pak si na sebe nějak zvykly a už to bylo dobrý.
Jaké používáš struny?
Vyhovují mi D’ ADDARIO, samozřejmě co nejsilnější, nejlépe padesátky. Ale podařilo se mi sehnat i pětapadesátky, tam je ale problém, že ty basy na to už nejsou stavěné; krk už se začne ohýbat. Pětačtyřicítky se mi zdají už moc měkké. Padesátky jsou totiž o energii, kterou do té basy dáváš. Když vlastně ten odpor překonáš, tak ti to vydá desetinásobek energie, kterou do toho vložíš. To není o tom, že máš strašně pohodlnou basu s pětatřicítkami a enom tak si tam šudláš, to je o ničem, ten nástroj se v kapele neprosadí, tam není žádná energie, prostě nic. Jsou nakonec kytaristi, kteří si řežou žiletkami nehty, aby je to trochu bolelo, ale to je extrém. Ono by to v podstatě mělo trošku bolet, zvlášť u bigbítu, kde musíš překonat určitý odpor. Marshall aparáty mají stejnou filozofii. Tam když přijde kytarista, který je nijaký, neumí pořádně hrát, tak se to z toho nevyzáří. Z jakéhokoliv aparátu, třeba MESA BUGGIE, ten MESITÝ zvuk dostaneš, i když neumíš hrát, ale na Marshallu musíš prostě přitlačit, a pak ti udělá tu službu, že ti zdesateronásobí energii, kterou do toho dáš.
O nástroje si pečuješ sám, nebo na to máš vyvoleného?
Na koncertech mám technika, jinak to zvládám sám, a když je větší problém, tak to Pepa vyřeší.
Na koncerty si nosíš všechny basy?
Na poslední šňůře jsem sebou měl jenom Fendera, fretlesse a sedmičku. Přemýšlel jsem i o šestce, ale to by bylo šílenství.
Jak často měníš struny?
Podle toho co na pódiu struny vytrpí, (dýmy, obrovské změny teplot, zasvítí reflektor a ladění se úplně změní), bych je měl měnit po každěm koncertě, ale to bych se nedoplatil. Měním je tak po třech až čtyřech koncertech.
Čistíš je někdy?
Ne, to já nemám moc rád, nikdy jsem tomu nepřišel na chuť a ani se mi nezdá, že by to nějak pomáhalo. Pomůže je vyprat, když jsou už moc špinavé, a pak vydrží ještě jeden až dva koncerty. Pak je akorát tak vyhodit. Na fretlessu to není tak hrozné. Nepotřebuješ tam nějaké agresivní výšky. Tam struny vydrží i 10 koncertů, navíc aktivka je tam vynikající, takže chybějící frekvence tam dostaneš.
Máš nějaký obchod s hudebními nástroji, kam rád chodíš?
Tam kde mají D’ ADDARIA, né? V Ústí nad Labem měli dokonce pětapadesátky, to si velice šplhli. Snažím se kupovat po 10 sadách, ale většinou mívají tak pět.
Jaké jsou tvoje oblíbemé nástroje?
Já jsem hrozně konzervativní. Jazz Bass je jasný. Music Man a ty nové značky se mi moc nezamlouvají. Zatím se mi do ruky dostaly jen dost špatné mástroje. Samozřejmě Ibanez je úžasná firma, když vyrobili takovýto nástroj, ale když v obchodech chytneš ty nové, tak to vůbec to nehraje. Proto já ani nic nesháním a nechávám to náhodě. Když to přijde, tak to přijde. Jednomu kamarádovi, Řek z Ostravy to je, jsem řekl o MUSICIANOVI, ať jej v Řecku sežene a prodá jej na Západ. Šel po tom, sehnal ho asi za pět set marek a venku prodal za deset tisíc. Samozrejmě s prodejem strašně váhal, protože to je také basista, ale nakonec penízky zvítězily. Sranda.
Jak je to u vás se skládáním a tvým postavením v kapele? Zdá se mi, že jsi nějak zastrčený do pozadí.
Někdo tam musí být v pozadí mezi těma šílencema... Když děláme muziku, tak si tam dělá každý svůj nástroj. Radek většinou přinese věc nebo Andrej nebo Milan, každý si udělá své a pak se to udělá dohromady. Já akorát ještě dělám zvuk na deskách, na různých koncertech, co jsou do televize atd., ale to normální lidi vůbec nezajímá. To je práce naprosto šílená, ale kdybych tu kapelu neměl rád, tak bych to nedělal. Je nás tam sice šest kohoutů a někdy se divím, že se vůbec shodneme. Každý z nás je tak radikální, tak vyhraněný, že se musíme strašně tolerovat. Někdy to dá hodně práce. Pak k tomu nakonec dělat zvuk, když každý má jiné představy.
Ta práce je tam opravdu znát a zvukově to asi právem patří na špičku studiové práce.
To je škoda, žes nebyl na posledních koncertech, tam se to rozjelo opravdu ve velkém stylu. Z písniček už moc nezbylo a mezi věcma se improvizovalo. Tak jako dřív. My jsme si z toho vždycky dělali legraci. Začalo se improvizovat, někdo vymyslel nějaké téma, všichni se chytli, odbočilo se, a pět minut se hrálo úplně něco jiného, pak nás napadlo, že bysme se mohli vrátit k písničce, tak jsme ji zahráli a zase znovu odbočili...No a ke konci šňůry se mi líbilo, že už to tam zase bylo, lidi vůbec nevěděli, co si mají myslet. Prostě nebylo to prvoplánové - uděláme na vás uááá - Wanastofky nebo tak nějak.
Co rád posloucháš?
Cokoliv, co je zvenku slušného. Kolikrát mě dostane Collins takovým způsobem, že si říkám: „Tak to je mistr jak sviňa.“ a jindy mě zase vytočí. Třeba s tím hitem Dancing into Light, to mě docela rozčílilo, to je tisíckrát okopírovaná věc. Ale někdy zase udělá perfektní skladbu. To se prostě nedá odsuzovat. On je naprostý génius, stejně jako Sting a všichni ti lidi.
Ty jsi nějak hrál nebo pracoval v Ostravském rozhlasovém orchestru. Tam sis asi užil hodně jazzu. Jak jsi na tom s jazzem dneska?
Já jsem si prošel svým jazzem už dřív a dnes z toho poslouchám třeba CHICKA COREU a STANLEYHO CLARKA a všechny, co se zabývali fusion music.
Co si hrál za jazz?
Klasiku, moderní swing, be bop. Zkoušel jsem všecko. Rozhodně je dobré si tím projít. Hráli jsme i funky, tehdy jsem ještě hrával palec, ale pak jsem se na něj vykašlal, protože mě to otrávilo.
Jednak mě otrávil MARK KING, že když ho vidíš, jak hraje tým palcem, tak jsem si řekl, že to nemá vůbec cenu se tím zabývat. A ještě u toho zpívat. Nějak mě to přestalo bavit. Když sis třeba poslechl kapelu Earth Wind and Fire, tak ten basista tam nehrál vůbec palcem a hrál jenom prstama takové nenápadné přiznávky - to je přesně ta basa, která se mi líbí, ta tam dělá rytmiku. No a tady na Zlínsku jsme dokonce s jednou kapelou hráli DEEP PURPLE. To jsem ještě hrál na sólovku a kopíroval BLACK MOORA.
Kdy zase vyrážíte do terénu?
Zatím jsme jeli jenom velké šňůry, nějakých třicet koncertů, pak zase půl - tři čtvrtě roku pauza. Teď chceme udělat sňůru až v červnu. To nebude už po sportovních halách, ale po sálech tak do tisíce lidí a malé kluby si chceme udělat teď v zimě enom tak ze srandy, jako třeba tady GOLEM. Nám se hraje líp v klubech, sportovní haly už vůbec nebudeme brát, přestože v Ostravě přišlo šest tisíc lidí a bylo to senzační, ale lidi jsou deset metrů od tebe, a když hraješ, tak ze sebe musíš vydat obrovské množství energie a stejně se dostaneš jenom někde do třicáté řady a dál už nevidíš. Prostě neovlivníš to pořádně a nic se ti nevrátí. Kdežto v klubu, tolik energie, kolik dáš do lidí, se ti vrátí zpátky, nejsi ani unavený, jsi plný energie, ale ve sportovní hale ne; ještě dva dny potom ležíš doma. Takže v Golemu budeme hrát úplně netradičně. To bude asi celé jenom improvizace a možná budeme hrát na série a normálně uděláme zábavu. Co, budem tam předvádět nějaké umění?
Co ti ještě na base chybí a jakou by sis jště přál?
Možná snad ještě šídlo, takový ten STICK. (pozn. autora: Již si ho pořídil)
A jaké máš vlastně zaměstnání?
Žádné nemám. Mám jenom dva koníčky. Buty a studio. Muzikou jsem se živil vždycky. Tak jak to říkal Abrhám:
„Vyučil jsem se knihkupcem, nastoupil jsem jako knihkupec a jsem knihkupec“. Vždycky jsem dělal jen muziku.