Audio-technica AT2050, AT2035

Studiové mikrofony
Distributor: 
Autor: 
Cena: 
Ceny v textu

Tento test volně navazuje na sérii článků z předchozích čísel Music Store, ve kterých byly představeny zajímavé vzorky z poměrně široké nabídky profesionálních mikrofonů Audio-technica. Dnes máme před sebou další dva modely kondenzátorových mikrofonů, tentokrát jsou to zástupci firemní řady 20. Jsou to typy AT2050 a AT2035.

Začněme pohledem na mechanické provedení, které je u obou mikrofonů shodné a v zásadě jde o design použitý i u dříve testovaného mikrofonu AT4050. Zdá se, že takto jsou vlastně velkomembránové kondenzátorové mikrofony Audio-technica vzhledově sjednoceny a potencionální zákazník alespoň nemusí tápat, jakou značku mikrofonu to má před sebou. Mikrofony řady 20 jsou vyvedeny v matně černé barvě, mají kratší kovové tělo, které přechází v ochranný koš snímací kapsle mikrofonu. Snímací strana nese nápis Audio-technica, a pokud si to zapamatujeme, nemělo by dojít k nechtěné záměně čelní (snímací) a zadní strany mikrofonu. Mikrofony jsou samozřejmě vybaveny patřičným odpruženým držákem pro montáž na mikrofonní stojan. Držák je celý vyroben z tlakem lisovaného plastu, takže je lehký a dostatečně pružný. Střední část držáku, kam se zasouvá mikrofon, je od zbytku držáku izolována pružnými lanky (gumičkami), což je nejobvyklejší provedení, s jakým se u takových mikrofonů můžeme běžně setkat. Mikrofon se do držáku nijak nemontuje, pouze zasunuje. Pevnost uchycení je dána tlakem pružných lanek, které tělo mikrofonu v držáku svírají a zároveň izolují od dotyku s jakoukoliv částí držáku. Sevření mikrofonu je dostatečné na to, aby mikrofon mohl být umístěn takzvaně i „hlavou dolů", aniž by za normálních okolností vypadl. Tento způsob uchycení mikrofonu do odpruženého držáku má ovšem malý nedostatek v tom, že po několikerém zasunutí do držáku a následném vysunutí z držáku zanechává opletení pružných lanek na matném povrchu mikrofonu viditelné šmouhy. Mikrofony se propojují pomocí standardních kabelů s konektory XLR.

AT2050 a AT 2035 jsou velkomembránové kondenzátorové mikrofony osazené snímací kapslí o průměru 1". Snímací kapsle je trvale polarizována stejnosměrným napětím. Kapsle mikrofonu je usazena v poměrně prostorném ochranném koši, jehož provedení (kromě jiného) minimalizuje případné interní odrazy, které by mohly nežádoucím způsobem deformovat vyrovnanou přenosovou snímací charakteristiku. Pro provoz mikrofonu musíme samozřejmě použít standardní fantomové napájení + 48 V, ale podle technických údajů se toto napájecí napětí může pohybovat v rozmezí 11-52 V (!).

Mikrofon AT2050 nabízí tři snímací směrové charakteristiky: kulovou, ledvinovou a osmičkovou. Směrové charakteristiky mikrofonu se přepínají pomocí přepínače na přední straně těla mikrofonu. Mikrofon AT2035 je vybaven pouze jedinou, kardioidní snímací charakteristikou a je to vlastně jediný zásadní rozdíl mezi oběma modely. Na zadní straně těla mikrofonů se nacházejí přepínače útlumu citlivosti o 10 dB a filtr potlačení všech nízkých frekvencí pod kmitočtem 80 Hz se strmostí 12 dB na oktávu.

Základní technické parametry obou mikrofonů jsou následující: přenášený frekvenční rozsah 20 - 20 000 Hz, citlivost –33 dB, maximální vstupní zvuková úroveň 148 dB SPL na 1 kHz při celkovém harmonickém zkreslení THD 1% a 158 dB SPL s aktivovaným útlumem o 10 dB. Typický dynamický rozsah, měřeno na 1 kHz při maximálním akustickém tlaku, je 136 dB. Poměr signál/šum 82 dB na 1 kHz podle křivky A. Výstupní impedance mikrofonu je 120 ohmů. Uvedené technické parametry by nám mohl doplnit pohled do nitra mikrofonů. Po rozšroubování a opatrném vysunutí vnitřní konstrukce se potvrzuje předpoklad, že zesilovač snímacího systému mikrofonu je striktně polovodičový. Kruhová destička plošných spojů je relativně malá a uvnitř těla mikrofonu nezabírá příliš mnoho místa. Je to díky tomu, že je zde, v rámci moderní sériové výroby, využita technologie miniaturních součástek SMT. Destička je shodná pro oba typy, u AT2035 není osazen přepínač směrových charakteristik. Výstup zesilovače je přizpůsoben výstupním transformátorkem. Tak tedy vypadají mikrofony uvnitř.

Praktické použití mikrofonů ničím nevybočuje ze zavedených standardů a neskrývá žádná úskalí. Montáž mikrofonů na stojan probíhá naprosto běžným způsobem. Kloub odpruženého držáku umožňuje překlopení mikrofonů o 180°. I když je, jak bylo řečeno, mikrofon v držáku pouze zasunut, otočení „hlavou dolů" je možné za předpokladu, že neočekáváme žádné silné otřesy mikrofonního stojanu. Následující postřehy z praktického testu popisují model AT2050, který má tři snímací směrové charakteristiky a nabízí tudíž více možností. Vše se samozřejmě týká i modelu AT2035, který sice nabízí pouze jedinou kardioidní směrovou snímací charakteristiku, ale jinak je to v zásadě "klon" modelu AT2050. Pokud mám v ruce nový neznámý mikrofon, snažím se ho nejprve otestovat na mluveném slovu a zpěvu (pokud se nejedná vyloženě o nástrojový mikrofon), protože tím asi nejlépe mikrofon ukáže svoji „barvu" a to, jak věrně snímá. Mikrofony AT2050 a A2035 nemají žádné speciální určení, ale díky svým parametrům jsou určeny pro profesionální snímání všech možných zdrojů zvuku s tím, že AT2050 nabízí větší variabilitu. Můj dojem z přenosu mluveného slova a zpěvu je dobrý. Mikrofon bych zařadil mezi ty typy, o kterých říkám, že mají technicky čistý zvuk, což pro mě představuje zvuk neutrální, bez výrazného zabarvování snímaného zvuku. Někomu se takový zvuk může zdát méně výrazný, nenápadný, ale fakt je, že je to zvuk velice čistý. Nejpatrnější je to u kulové charakteristiky, kde se při snímání z bezprostřední blízkosti neprojevuje známý proximity efekt masivně zdůrazňující basy. Zvuk je takto nejblíže realitě, v podání AT2050 je podání basů ještě neznatelně jemnější. Mám za to, že se na tom podílí výstupní transformátorek. Pokud mohu srovnávat, tak moje osobní zkušenost je taková, že pokud má mikrofon výstupní transformátor, je podání basů vždy jaksi jemnější, někdo jiný by možná řekl, že jsou basy nepatrně kulatější. U kulové charakteristiky je tedy hlas snímaný z bezprostřední blízkosti asi nejvěrnější, zvuk obsahuje nejvíce prostorové složky.

Situace se zásadně změní při přepnutí na ledvinovou směrovou charakteristiku. Pokud je zdroj zvuku blízko mikrofonu, skokově zmohutní basy, ale zároveň také i úroveň signálu z mikrofonu, obraz se zaostří na zdroj, ubude prostorové složky. Snímaný zvuk je výrazně zabarven, hlas to „oteplí", přidává pocit hloubky a dojem větší blízkosti. Neutralita podání mikrofonu bere za své. Při této směrové charakteristice se to dá vyrovnat buď větším odstupem mikrofonu od zdroje snímaného signálu, nebo použitím filtru pro potlačení basů. Tady se otevírají možnosti pro kombinaci a hledání optima pro daný účel. Pokud přepneme na třetí, osmičkovou směrovou charakteristiku, stávají se basy více prostorovějšími, plastičtějšími a jakoby byly všude kolem ( v porovnání s předchozími dvěma směrovými charakteristi- kami), jinak je situace obdobná jako u ledvinové charakteristiky.

Při snímání zpěvu v malém zatlumeném prostoru se v daném konkrétním případě ukázala ledvinová charakteristika jako nejúčinnější. Zpěv na kulovou charakteristiku vycházel dost tence a moc to nevylepšil ani kompresor. Osmičková charakteristika naopak nejvíc ze všech tří charakteristik vykazovala subjektivně nejvíc basů, nejvíce se zvýrazňovaly rázy hlásek "p" a "b". To byl ale případ konkrétní situace a konkrétního hlasu.

Mikrofony jsem pak ještě vyzkoušel na snímání akustické kytary. Osa mikrofonu směřovala na hmatník těsně vedle rezonančního otvoru, vzdálenost jak nejblíž to šlo, aniž by to hráči překáželo. Kulová charakteristika vycházela dobře při vybrnkávání, zvuk byl decentní, jak se dalo čekat, obsahoval značný podíl prostorové složky zvuku, což tak moc nevadilo, jako všechny možné parazitní ruchy provázející hru na akustickou kytaru. Tvrdě hrané akordy zase lépe vycházely na ledvinové charakteristice a skutečně konkrétní a "tučnou" akustiku jsme takto nahráli pomocí osmičkové charakteristiky. Možností je ale nekonečně mnoho, variabilitu ještě zvyšují filtr pro potlačení basů a konec konců i útlumový článek, kterým je možné signál zeslabit o 10 dB. Mikrofon ale jinak snáší vyšší akustické tlaky celkem dobře.

Závěrečné resumé začnu zopakováním toho, že ačkoliv jsem prakticky popisoval především model AT2050, pokud jde o ledvinovou charakteristiku, pro AT2035 platí totéž. Na to lze navázat tím, že pokud případný uživatel nehodlá experimentovat s přepínáním směrových charakteristik a mikrofon použije k jedinému konkrétnímu účelu, může si ve shodné kvalitě zakoupit mikrofon AT2035. Obecně lze o obou modelech říci, že svým tvůrcům a značce Audio-technica určitě ostudu neudělají. Mikrofony se dají opravdu použít ke snímání jakéhokoliv zdroje zvukového signálu, hlasem a zpěvem počínaje, přes akustické nástroje k nástrojům elektrifikovaným. Neobával bych se ani „sbírání“ kytarových a baskytarových komb, nebo aparátů. V případě mluveného slova (zvlášť při stálých instalacích) je výhodou možnost úpravy snímacích vlastností volbou vhodné charakteristiky mikrofonu, pomocí filtru basů a útlumového článku. Toto jsou samozřejmě jen některé příklady možných aplikací pro mikrofony Audio-technica AT2050 a AT2035. Ať vám poslouží jako inspirace.