Už hodně lidí se vyjádřilo o efektové řadě ToneCore jako o výrobcích s vesmírným designem a podobně. Takže nechci sice opakovat, ale opravdu mi připomínají něco jako botu pro malého astronauta. Ať tak či tak, rozhodně jde o obuv značkovou, a jak jsem poznal, i o výrobek celkem značné užitkové hodnoty.
Botička - krabička je slušně nárazuvzdorná a až ji budete chtít někdy zničit nebo recyklovat, půjde to dost obtížně. Rozhodně se jí nezbavíte stylem podobným jak navádí reklamy na ničení vysloužilých telefonů. Ostatně po poctivém vyzkoušení se těchto krabiček možná ani nebudete chtít zbavit. Mají mohutnou konstrukci a poměrně značnou hmotnost, skoro bych si tipnul, že je uvnitř schované nějaké veliké trafo, tak jako bývá v lampových zesilovačích. Na nášlapné části krabičky je pořádný kus gumy proti skluzu a pro jistotu ještě dva vrubované pásy, vlastně „veřeje" otvírání. To je taky uživatelsky příjemně vymyšleno - žádné veliké šroubování, ale stlačením osy pantu dovnitř otevřeme kryt footswitche a můžeme vložit či vyměnit baterii. Zespodu máme veliký kus další protiskluzové gumy a tak i díky hmotnosti můžeme očekávat, že krabičku na pódiu najdeme zase tam, kde jsme ji po předchozích skocích a saltech zanechali. A teď se skokem vrhneme na první z „botiček".
Crunchtone (3.320,- Kč)
Na horním panelu jsou veškeré ovládací prvky, tedy otočné potenciometry level, bass, treble a drive, dále dioda, která svítí buď zeleně (když je vše o.k.) nebo červeně (pokud dochází baterie) a hlavně tu máme dva přepínače - podobně jako na ostatních efektech této řady. Jeden přepínač slouží k volbě typu drivu - blues, pop a crunch, druhým aktivujeme noise-gate, který pracuje ve dvou úrovních.
Korekce jsou navrženy jako aktivní, tedy nulová poloha je uprostřed, doleva ubíráme a doprava přidáváme. Basy jsou asi někde v oblasti 120 Hz, přidávají dobře znějící a dobře zhutňující složku kytarového zvuku. Z těch ovladačů basů, co jsem zatím slyšel, je jedním z těch lepších; zvuk totiž správně mohutní, tak jako kdyby se zvětšovala vaše reprobedna. Nejsou tu cítit žádné clonové, zahuhlávací a zabalovací jevy, tón stále zůstává konkrétní a jasný, roste pouze pumpovací efekt podle toho jak se „rectifieruje" vaše reprozařízení. Podobně dobře a kvalitně pracuje ovladač treble, který přidává zjasňovací středovýškové frekvence, celkovou šťavnatost a (pro)zřetelnost barvy tónu. Velice dobře v určitých polohách pomáhá ovladač treble k produkci žádoucích napísknutí a flažoletů. Říkal jsem si, že vlastně je docela odvaha přijít na trh se zkreslovacím efektem, neboť kytarista je v převážné většině tvor velmi konzervativní, ač spojitě nespokojený (ruku na srdce); navíc - na trhu je zkreslovačů poměrně hodně a mnoho nového v podstatě vymyslet nelze. Byl jsem tedy zvědav, co přinese Line6 jakožto inovátor kytarového zvuku. A hned vzápětí jsem to objevil - korekce jemně mění svůj charakter podle toho, jaký mód barvy zvuku máme navolen. Změny nejsou zásadní, ale citlivě se přizpůsobí charakteru zvuku, který reprezentuje zvolený typ crunche. Možná nic nového, ale mnoho podobných stompboxů nenajdete. Ovladač level snad není potřeba popisovat, jen zmíním to, že při citlivém (nízkém) nastavení drivu umožňuje vyšší hladina levelu využít Crunchtone jako „nakopávátor" vašich ampů a dvojitých triod v preampech těchto ampů. Díky noise gate zredukujeme brumošumy a výsledek je výborný. I když, zase ruku na srdce, Nitro od Rocktrona v tomto ohledu podle mého soudu nemá konkurenci, ale na druhou stranu je v takovém srovnání zároveň handicapováno svou "jednoúčelovostí". Babo, raď.
Ovladač drive pochopitelně „drajvuje“, tedy přidává množství přebuzení, ale je kouzelné, jak to krásně spolupracuje s noise-gatem. A když už jsem u gate - jak jsem popsal má dvě polohy, přičemž poloha jedna je jemná a brána se sama nastavuje dle množství navoleného drivu (v manuálu píšou, že je to cool, ale to si já myslím taky, protože při velkých hlasitostech to pracuje opravdu dobře); poloha dvě je rychle se zavírající brána, výborná pro hraní mutingu, metalových kil a rychlých a agresivních běhů, kde nechcete „přeslechy" mezi vašimi staccaty.
A teď konečně ke zmíněným zvukovým modům crunchtone. Tak předně - chválím výrobce, že se v době hardcorových zkreslení věnuje vývoji nakreslených barev kytary, a to ještě v několika variantách. Skoro bych řekl, že teď už stačí mít jen dobrý čistý zvuk - a máte vystaráno. Nepřeháním. Nechal jsem se totiž zmást na začátku názvem modu „blues" a řekl si - to je na blues a hotovo. Mód blues však obsahuje barvu zkreslení kytary od blues až po pěkně ostrý hardrockový nářez; a pokud máte na svém zesilovači aktivní středy nebo nějaký ovladač „scoop" či „colour" a podobně, tedy vykrajovátko středů, tak potom s modem blues vystřihnete šťavnatý metalový zvuk devadesátých let. Mód blues je zvukově navržen jako kousavé a rovně jedovaté zkreslení zesilovačů s koncovým stupněm osazeným lampami 6L6, tedy zkreslení preampu čistě přenášené do podoby rovně a napumpovaně znějícího drivu. Kdo to zažil například u hlav Crate a podobných, není třeba vysvětlovat. „Lajni" odvedli kus dobré práce a když jsem to slyšel, věřte, že mi bylo hned lépe na světě. Ovladače basů a výšek hrají svojí aktivitou poměrně zásadní roli, ale potenciometr drive je pro konečnou podobu zvuku určující. Pracuje téměř jako kdyby uvnitř ta lampa byla, neboť při staženém volume na kytaře lze nastavit crunch hodně jemný s citelným podílem čistého zvuku, a když volume zase vytočíme „doprava", zkreslení ihned následuje. To vše platí pro nastavení drivu do tří čtvrtin rozsahu, kdy můžeme mluvit o zkreslení typu overdrive. Za touto polohou zkreslení začíná nabírat vůni distortionu, velmi ušlechtilého a stále s vysokým podílem původního zdroje signálu, původního tónu kytary, kdy není jedno, co máte za nástroj. V tom vidím obrovskou kvalitativní devizu tohoto přístroje - nemaže původ tónu a k tomu, aby dobře odvedl svou práci, potřebuje dobrý nástroj. Nebo takto - je to podstatný rozdíl, když zapojíte „noname" made from the překližka a poctivý mahagon či olši, lípu, topol, hrušku, slívu... :o)
„Pop" opět trochu mate, tedy alespoň mne, neboť pod pojmem pop si představím něco, co je hned za dechovkou (při vší úctě) a co mám ze zdravotních důvodů nedoporučeno k poslouchání. Je ovšem velká kategorie tzv. "pop-rocku", kde kytara má zvuk fenderovských zesilovačů a britských class A; ostatně spoustu muziky, kterou já vnímám jako pop či country, Američané klidně označí jako rock, hlavně že se to kupuje. Trochu jsem odbočil, ale ilustruje to tento mód - je zvukově dobře použitelný pro kila a doprovody, je hlasitostně mírně slabší a jemnější a při vysokém nastavení drivu se hodně hltí na basech; to však pochopitelně v tomto modu nevidím jako nevýhodu, neboť na expresivní rocková sóla bych jej nepoužil a ani k tomu není navržen, myslím. Dobře se s ním ale hrají lehce nakreslené vyhrávky a je výborný pro vyniknutí krkových snímačů - převažují tu kulatější středy. Pokud se týká ovladačů korekcí, tak tady se mi, na rozdíl od obou zbývajících modů, nejvíce osvědčilo mít korekce „na nule", tedy někde uprostřed. Když se hodně přidalo, zvuk se dost „zlavorovatěl". Ovšem na všechny akordové a „vícnežjednotónové" zvuky je to výborný crunch. Když totiž nastavíte poměr mezi volume a drivem správně (například drive cca polovina, volume hodně) a nabudíte lampy v preampu, je to dost zajímavé a když jsem k tomu přidal phaser, hrálo se mi vanhalenovské „Unchained" moc dobře. A tohle už pop není, že ne...
Třetím modem je crunch, klidně bych to nazval „lead", je posazen více do středů a nižších středů (já jim říkám „gumové", je to někde mezi 300 a 600 Hz) a je hodně silný, průrazný a řízný. Při vyšších nastaveních drivu se hltí basy, jsou hodně takové chlupaté, bylo by nejlepší mít tady k dispozici nějaký zvukově rovný snímač („suchý") bez řízných středů, něco jako PAF. SH6 například v tomto modu vystřihne sólo jako z první cenové, ale jak se sleze dolů a do mutingu někde na E struně, tak to dost zhrubne a hraje jak přetavené rádio. Skvěle ovšem hrál v celém rozsahu barev snímač Kent Armstrong PAF Special v pozici bridge. Opravdu velký vliv na barvu zvuku v modu crunch má ovládání treble, které při nastavení drivu za polovinou rozsahu pracuje už téměř jako náznak presence. Zvuk je cítit zřetelnou „lampovou" komprimací a dobře zdůrazňuje attack trsátka. Podle manuálu to má imitovat fullstack hlava+bedny, ale těžko soudit, taková sestava se těžko imituje; frekvenčně se ale Line6 hodně přibližuje. Mód je výborný na sóla, škoda, že to nejde přepnout nožně z jiného modu během hry.
Ve všech nastaveních jsem velice oceňoval přítomnost dvoustupňového gatu, který dobře likvidoval brumy jednocívkových snímačů bez viditelné ztráty pomyslné kytičky, dobře se na hru s tímto gatem zvyká, neboť nijak nelikvidoval doznívání tónů.
Takže se všemi benefity, které Crunchtone přináší, uděluji devět bodů a jedeme dál.
Echopark (4.770,- Kč)
Tak to je doslova zábavný park plný různých ech a dozvuků. Tento výrobek je doslova nadupán možnostmi a variantami v nastaveních. Ovladače mix, repeat a time snad netřeba popisovat, jen pro jistotu připomenu: mix namíchává množství naechovaného signálu na výstup, repeat je zpětnovazební funkce (v minimální poloze dává jedno opakování, v maximální poloze nekonečně mnoho) a range nastavuje prostor pro echo, a to od 53 ms až po delay 2,5 s. Efekt je typu „tap", takže dvojím sešlápnutím v rytmu nastavujeme tempo svého echa. Tempo signalizuje opět vícebarevná dioda, kdy v režimu efektu „off" bliká dle tempa nažloutle, v režimu „on" pak zeleně, takže máme stále „on-line" kontrolu nad navoleným tempem. Efekt se zapíná stejně jako krabička Tap tremolo silnějším sešlápnutím až to lupne, a umí také pracovat v režimu plného sterea. To nejzajímavější ale skrývají zbývající dva potenciometry Mod, function control a dva malé přepínače. Mod umožňuje přidat trošku jemné modulace ke zvolenému typu echa a každý z modelů má svůj vlastní přidělený druh modulace: analog dostane vibrato, digital pak chorus a v režimu tape přidáme modulaci nazvanou „wow&flutter", což mi připomínalo něco mezi phaserem a flangerem. Působivé. Kdyby měla tato krabička jen výše uvedené možnosti, docela by to stačilo pro slušnou variabilní práci. Ale to oni ne, to je pro „lajny" málo. A tak můžeme další zázraky vyvádět s ovladačem function, který nabízí přepínání mezi jedenácti (!) režimy. Jsou tu Normal (signál se rozdělí na čtvrtinky a tak se echo vrací v tempu stejnou rychlostí, jak se sešlápl pedál), dále se echo může vracet jako osminové trioly, zdvojené osminky, slap-back, jako houslový efekt či při duckingu počká až dohrajete a pak „echuje"... hooodně inspirativní. Jak praví manuál, použijte to naživo a zástupy budou omráčeny. Ale to ještě není všechno, malý přepínač trails umožní plynule doznít echu i když jste krabičku vypnuli footswitchem, takže nenastane žádné nepřirozené useknutí všech krásných ozvěn. A to nejlepší nakonec - můžeme si zvolit model, podle kterého bude echo pracovat. Line6 nám nabízí celkem 3 modely echopřístrojů. Tape je klasické, „teplé" páskové echo, kde se nemusí nikdy měnit páska (kdyby nasimulovali lupanec při přechodu spoje pásku přes hlavy jako ve staré dobré Echolaně, bylo by to absolutní). Digital je o poznání studenější, ale zato zvukově bezchybnější s krystalicky čistě definovanou ozvěnou. Skvělé ve sluchátkách ve stereo režimu, zapomenete na okolní svět. No a konečně analog - ten jsem si oblíbil nejvíce, mírně nakreslené (echově) kovově znějící echo, skvělé ke všem crunchovým a overdrivovým zvukům. Ovladač Mod dodá každému režimu ještě navíc zvláštní nádech svou vlastní modulací a to vše dohromady je přesně ten způsob inovace, který přináší pro kytaru další zdroje inspirace. Výborně jsem si s tímto efektem pohrál, i obyčejně vypadající zvuky a akordy se vám před ušima promění do nových tvarů.
Tap tremolo (3.800,- Kč)
Tohle tremůlko je také nabité doplňkovými funkcemi, takže kromě klasického tremolo-volumového efektu máme hodně možností úpravy a konfigurace. Tak předně - efekt se opět spíná důrazným zašlápnutím pedálu, až to lupne - teprve potom je „on". Tremolo je typu „tap", takže nohou volíme libovolně rytmus. O rytmu a rychlosti tremola nás informuje blikající dioda, která je při „on" zelená, a při „off" nažloutlá (pokud svítí červeně, dochází baterie). Výhodou je, že i při režimu „off" dioda bliká a informuje nás tak o tempu, které je navoleno, takže se dá jednoduše zkorigovat, když se tempo nějak zavlní a změní. Sešlápnutí pedálu přitom aktuálně přepíše nastavení ovladače speed a naopak. Tremolo je ve stereo provedení s možností mono vstupu a výstupu.
K ovládání efektu máme k dispozici 4 ovladače. Klasické ovladače speed a depth (intenzita volume „0“ efektu) pro přímé nastavení modulace tremola a dva „nadstandartní" ovladače peak a shape. Potenciometr peak je něco jako „následovač". Plynule (závislost je zdá se logaritmická) upravuje rychlost tremolo efektu - zrychlí, když hrajete nahlas, a zpomalí když hru ztišíte a zjemníte. Jak tón doznívá, rychlost tremola se postupně vrací zpět na nastavenou úroveň speed ovladače. Funkce se dá také vypnout otočením úplně vlevo. Je to velmi působivé například když zahrajete „poslední akord", kdy peak rázně vystřelí rychlost vzhůru a jak akord doznívá, tremolo postupně zpomaluje. Působivé.
Dále jako nadstandard vidím ovladač shape, tedy obálku signálu, neboť u většiny tremol, pokud je, bývá pouze ve formě přepínače. Shapem můžeme ovládat plynule přechod mezi jemnou sinusovou podobou vlny tremola, která plynule přechází dolů a nahoru, a mezi pravoúhlým tvarem vlny, který v podstatě variuje jen od úplného ticha po hlasitý tón.
To nejzajímavější je ale ukryto v malém přepínači, kterým navolíme jeden ze tří modů provozu tremola. Mód opto je naladěn jako vintage tremolo starých zesilovačů Fender a jeho vrstevníků, je kulaté, jemné a jakoby zastřené. Naproti tomu mód bias je o poznání jiskrnější a s jistým podílem presence, jak můžeme slyšet v aparátech Vox. Režim pan slouží k provozu ve stereu, ovšem i pokud použijeme mono výstup, signál ze stereo vstupu je variován i na mono výstupu a je to docela pěkně slyšet, že se tam něco děje. Nejvíc se mi ovšem tato krabička líbila při jemných nastavení speed a depth, kdy se tremolo chová zástupně jako chorus, ale přitom dost nenapodobitelně. Díky volbě opto - bias potom jednoduchou cestou dostávám velmi zajímavé variace a barevnosti tónu.
Jestli uvažujete o tremolu, zda mít či nemít a je-li to vůbec něco pro vás, doporučuji vyzkoušet, možná vás to v hledání zvuku posune zase o kousek dál.
Součet je správně, ale výsledek vždy dvakrát podtrhnout, jak pravil klasik v Cestě do hlubin študákovy duše. Jedinou muškou je skutečně krátká životnost baterií všeho druhu. Odběr je značný a při nedostatku napětí se efekt prostě „zakousne". Používání adaptéru je tedy nezbytnou nutností. Ten firemní stojí asi pětistovku, fungují však i celkem šikovně malé a výkonné spínané zdroje od GM Electronics v ceně řádově 300 Kč. Spolu s ostatními krabičko-botičkami řady ToneCore dostáváme zajímavou, inspirativní a hlavně inovovanou sestavu efektů, které stojí za vyzkoušení; pro mnohé už jen pro tu značku, pro nás, ortodoxní flaškáře, je to zvukově hozená rukavice, která začíná vrtat v hlavě myšlenkami typu „opravdu jsou ty lampy nezbytné" a podobně. No, zatím se nenechávám vyvést z konceptu, ale jestli to takhle půjde dál, nevím, nevím …
