B.C. Rich Chuck Schuldiner Tribute Stealth

Elektrická kytara
Autor: 
Cena: 
25 299,00 Kč

Poklona Chucku Schuldinerovi, post mortem udělená firmou B.C. Rich tomuto možná nikterak mediálně proslavenému, o to více však nesporně zajímavému kytaristovi (a zároveň baskytaristovi, zpěvákovi, textaři a skladateli), je zcela jistě důstojným počinem, který pravděpodobně asi sotva už potěší toho, komu je skládán, nicméně jistě nezklame ty, pro které je Chuck Schuldiner muzikantským vzorem, v jistém slova smyslu možná i „duchovním“ učitelem a nebo prostě (ne)jenom „tím“ Chuckem z Death. V čem přesně tento „tribut“ spočívá?

Chuck Schuldiner po celou svou éru hrál na kytary od B.C. Rich (nepočítáme-li ovšem jednoho Mockingbirda, který pocházel (alespoň podle mých informací) z docela jiné stáje). Vlastnil přitom celkem tři modely Stealth, kterých věrnou kopií je právě B.C. Stealth Chuck. A konkrétně tomuto modelu se následující text hodlá věnovat.

Stealth tvarově vycházejí z návrhu Ricka Derringera a Bernieho Rica Sr., zakladatele firmy B.C. Rich. Výsledek spolupráce jmenovaných gentlemanů se na trhu objevuje v podobě, v jaké je dnes znám, již někdy kolem roku 1983. Přestože se konečný tvar těla nástroje snad na první pohled může (pouhému) divákovi jevit jako poněkud nepraktický (příliš hranatý, příliš ostrý?), při osobním seznámení se s instrumentem nepochybně překvapí celková perfektní vyváženost těla a vizuálnímu (apriornímu) předpokladu neodpovídající příjemná „drobnost“ (chcete-li: neobjemnost); s tím pak ruku v ruce jdoucí i lehkost celé této kytary. Onyxová čerň recenzovaného nástroje uvedenou velikostní nenáročnost přitom dokonale umocňuje. V souladu s barvou těla si svou dávku černé nese i průchozí čtyřiadvaceti pražcový krk s ebonitovým hmatníkem. Hmatník má až překvapivě měkký dohmat, bez náznaku spoje je zasazen do celku krku a v kombinaci s osazením devítkových strun umožňuje bleskový pohyb prstů po celé jeho délce. Precizní osazení pohodlnými jumbo pražci (5/8“) tak k rychlým běhům přímo vybízí. Ostatně Chuckovy riffy řečené samy dokládají. Výsledná měkkost strun (přestože se jedná o devítky, první dojem byl ten, že to musí být jedině osmičky) snad nemusí vyhovovat každému. Při agresivnější hře na výškových strunách se objevuje tendence k mírnému rozladění struny e, ovšem pravdou je, že po dobu testování nástroje si „sedala“ i tato struna a na možné případné výtky k takovéto „pevnosti“ naladění lze namítnout, že není příliš náročné dotáhnout jen jednu strunu i v průběhu samotné produkce. Ostatně domnívám se, že v případě použití desítkového „obutí“ by vymizela i tato – řekněme – nepatrná nesnáz. Je-li řeč o krku, nelze nezmínit také perleťové kosočtverečné vykládání orientačními značkami na příslušných polohách. Těmto značkám pak samozřejmě odpovídá vyznačení poloh umístěné svrchu hmatníku, pozorovatelné pochopitelně už jen z pohledu samotného hráče. Krk je zakončen reverzně orientovanou krutě ostrou hlavicí na způsob elegantněji vykroužené hokejky, osazené ladicí mechanikou Grover Mini Rotomatics, stylově jak jinak než v chromovaném provedení. Černou hlavu signuje bílé logo B. C. Rich, spolu s taktéž černou trojúhelníkovou krytkou nastavovacího šroubu, kterou bíle popisuje decentní, avšak nepřehlédnutelný nápis „Chuck Schuldiner Tribute“.

Z již uvedeného vyplývá, že co do barevnosti jasně dominuje černá v případě tohoto nástroje. Vrátíme-li se tak nazpět k tělu, pro který za materiál posloužila olše, nelze si nevšimnout chromované tzv. wrap around style kobylky, kdy struny částečně kobylku obtáčejí, přičemž jejich dráha vede přes plátky, kterými lze dolaďovat oktávy. Kobylka (a tak i struník v jednom) k tělu nástroje přidržují dva velice solidní šrouby, oba dva samozřejmě opět v chromovaném provedení. Podle B. C. Rich by obtočením strun okolo masivu kobylky měly být lépe přenášeny vibrace strun, což by mělo mít pozitivní dopad na výsledný nasnímaný signál, tedy ve finále na samotný sustain, barvu a takto celkový charakter produkovaného tónu. Což nás přivádí k otázce použitého snímače, jímž je jeden pasivní DiMarzio – X2N humbucker. Tento snímač s keramickým magnetem, čtyřpramenným kabelem a úctyhodným výstupem 510 mV je charakteristický právě především silou svého signálu; patří mezi vůbec ty nejsilnější snímače, které firma DiMarzio nabízí a nutno poznamenat, že i v případě recenzovaného nástroje své pověsti plně dostál. Nejen z použití jen jednoho snímače pak jistě nepřekvapí, že se na modelu BC Stealth Chuck v roli ovládacích prvků objevuje pouze jeden volume potenciometr, s chromovanou, jemně „protiskluzově“ vyprofilovanou krytkou.

Při zkusmé „suché“ hře bez zapojení do aparátu se projeví výše zmíněná „měkkost“ hmatníku v kombinaci se zvoleným osazením strun očekávatelným „pleskáním“, což je ovšem informace spíše redundantní, protože tato kytara je určena pro hru do aparátu – a v této věci se jedná o nástroj, který rozhodně nikoho nezklame. Především snad až překvapivá ergonomická pohodlnost relativně ostrého tvaru těla a také celková vyváženost nástroje jsou tím, co je třeba při bližším setkání s tímto modelem ocenit. Dále je to již zmíněná měkkost dohmatu na hmatníku – kytara se v této věci jeví být doslova „mazel“ - na své si tak přijdou nejen kytaristé, hojně využívající příklepové techniky, ale především oni budou mít v rámci tohoto nástroje znatelně (a to do slova) usnadněnou práci.

Olšové tělo, z povahy svého materiálu – i s ohledem na již zmíněnou tvarovou i váhovou „drobnost“ – produkuje příjemně vyvážený soubor nízkých, středních i vysokých frekvencí, což je sluchu velice libé především vzhledem k absenci tónové clony; ta zde prostě není potřeba. Během hry, kdy kytarista přechází z doprovodných pasáží k výškovým (nebo středo-výškovým) běhům, případně sólům, zaznívá ve zvuku zřetelně patrná tendence živě reagovat na charakter právě hrané struny. Zdá se tak, jako kdyby při hře podkladových postupů bylo nějak automaticky snímáno kobylkovým humbuckerem, kdežto při vyběhnutí do vyšších poloh došlo k přepnutí na singl u krku. Je jisté, že tomuto „charakterovému“ posunu napomáhá také zvolený X2N. Masivní a hutný, a přesto i nadále zřetelně čitelný, charakter podkladové hry se tak snadno střídá se sólovými běhy, bez ztráty zvukové brilance nebo přesného charakteru té které struny. Příjemný je fakt, že i při skutečně silných zkresleních nedochází ke ztrátě zřetelnosti hraného, což je pro nástroj, který je už z pozice svého zrodu určen spíše pro tvrdou muziku, poměrně zásadní (a i samozřejmě vždy již nějak vyžadovaná, ne však pokaždé plně respektovaná) vlastnost.

Vyrovnaný a příjemný charakter, bez známek nevyvážených preferencí pouze určitých frekvencí, zazní z aparátu i na čistém, nezkresleném kanále. Což je pro ty, kteří se mohou zajímat o tento nástroj v souvislosti s osobou toho, komu je určen jako pocta, jistě dobrá zpráva, neboť Chuckovy akustické variace patřily k nepřeslechnutelným momentům jeho skladeb. Dodejme tedy na závěr, že se v případě modelu B.C. Stealth Chuck jedná – alespoň z mého pohledu – o skutečně důstojnou poctu tomu, jehož jméno tento model nese, poctu stejně hodnotnou, jakou je hodnotná a kvalitně odvedená práce firmy, která tuto poctu uděluje.

Prubni a řekni

S potěšením jsem vzal nabídku vyzkoušet nástroj, který byl vytvořen jako pocta legendě death metalové muziky - kytaristovi skupiny Death Chucku Schuldinerovi. Pustil jsem si pár skladeb z posledního alba The Sound of Perseverance a pohledem mapoval tento nástroj. Jde o B.C. Rich typ Stealth, jehož typický tvar zajisté vidíte na obrázku. Chuck Schuldiner velmi hojně používal kytarovou techniku, při níž plynule přecházel z riffů do sól a naopak. Navíc byl doslova ďábelsky rychlý. V takové rychlosti samozřejmě nemáte moc času přepínat mezi snímači, a snad také proto je tento model vybaven pouze jedním humbuckerem DiMarzio u kobylky a jedním volume potenciometrem. Zbytek je už na kytaristových rukou, které byly v případě Chucka (který de facto ovlivnil celou generaci black/death/doom metalových kytaristů) velice šikovné! Nástroj je podle mého názoru určen především na živé hraní, nicméně ani v sedě mi nedělalo sebemenší problém na něj hrát. Zastávám názor „čím silnější struny, tím lépe“, ale díky uchycení strun přes kobylku mi tovární devítky absolutně nevadily. Při hře na sucho se projevovala malá zvláštnost, a sice, že při hře na tlusté struny nástroj rezonoval skoro jako vibrační vyzvánění mobilního telefonu. Zdálo se mi také, že při hraní na tenkých strunách jakoby ztrácí sustain. Tento fakt je pravděpodobně dán tím, že Schuldiner hrál často místo klasických power akordů riffy vycházející ze stupnic (tzv. strunové běhy). Na druhou stranu se nebál využívat celé spektrum barových akordů, čímž dostal z jednoho nástroje velmi plný sound. Tato technika je výborná, pokud hrajete nebo potřebujete dostat z nástroje plné spektrum tónů, zvlášť když hrajte v triu nebo máte v kapele jen jednu kytaru. Pokud si navíc uvědomíme, že Chuck často podlaďoval struny (podobně jako M. Cavallera ze Sepultury občas používal ladění D, G, C, f, a, d), máme hutný a nekompromisní zvuk. Všechny tyto nuance lze po zapojení do aparátu slyšet a je radost si (pro mne) po dlouhé době poslechnout i pořádný „metloš“. Krk je velmi příjemný na dotek a nedělalo mi žádné problémy létat po hmatníku jako uragán. Zejména rychlé běhy jako sextoly, klasické stupnice nebo arpeggia se hrají velmi snadno. Zmíňovaný kontrast s rytmickou hrou je opravdu dobrý. Jestliže máte k dispozici high-gainové zkreslení, je výborný! DiMarzio všechno stíhá, nehltí se ani při maximálním vytočení drivu na plno. Riffy zní hutně, konkrétně a jdou přirozeně do středo-basů. Umělé jedovaté flažolety s nádechem bendu evokují broušení kosy samotného Kmocháčka-Smrťáčka... Samostatnou kapitolou je hraní jednotlivých sólových tónů. Ani tomu se Chuck nevyhýbal. Ostatně, je velmi dobře známo, že jeho největšími kytarovými vzory byly například J. Page, T. Iommi, kytaristé Judas Priest G. Tipton a K.K.Downing a dokonce i Jimi Hendrix. Pokud se vrátíme k nástroji, táhlé a melodické tóny mají charakter sametovosti, které jdou pěkně do vazby. Díky volnému prostoru mezi snímačem a patkou krku můžete s přehledem vytvářet pomocí pohybu trsátka flažoletové melodie, vytvářet zvuk podobný kvákadlu i docílit kulatějšího soundu (který je podobný tomu, jaký vzniká při hře na krkový snímač). Chuck na sóla hojně používal modulační efekty, hlavně chorusy, delaye, flangery a phasery. Tím simuloval jeho oblíbené vrstvení kytar. Ne každá kytara si poradí s tolika efekty najednou. Nástroje mívají v takové situaci obvykle tendenci hltit se a celkový tón jakoby rozpliznout (zejména v rychlých bězích). Stealth vše zvládá na jedničku! Schuldiner se také nevyhýbal kontrastu mezi akustikou a elektrikou (například výborná instrumentálka Voice Of The Soul). Ve studiu si jistě vzal akustiku, ale naživo si musel vystačit s možnostmi nástroje. Ačkoliv je DiMarzio spíše vhodnější pro zkreslený zvuk, Stealth si dokáže poradit i s čistým kanálem. Právě díky tlustým strunám, které znějí sami o sobě velmi plně, můžete využít standardní postupy z klasiky. Jinak řečeno, samostatně vést basovou linku a tenkými strunami vytvářet sólové melodie. Pokud přeladíte do nějakého otevřeného ladění jako například Open E (E, H, e, gis, h, e), zní to fantasticky – nevím, jak to udělali, ale hraji jednoduchou figuru a mám pocit, jako bych se naklonoval a dalšíma rukama hrál na basu! No, dle mého říkám, že pokud to bylo myšleno jako pocta Chucku Schuldinerovi, je to více než důstojné dílko. Opravdu jde o inspirativní nástroj, který mě slušně nahlodal opustit své ART/AOR rockové vody a na chvíli se vrátit ke svým kořenům. Obléknout si černý háv, nechat narůst „pačes“ a zahrát si pořádný nářez! Richard Roučka