Tak schválně: víte, která elektrická kytara takříkajíc definovala v osmdesátých letech thrash a death metalový žánr? Napovím vám tím, že tehdy slavní „metalheads“ jako Death nebo Sepultura, kteří ve své době představovali naprosté špičky (a byly to zejména tyto dvě kapely), velmi často používaly nástroje B.C. Rich model Ironbird. Má nápověda se tak stává zároveň odpovědí, pro mě o to víc potěšující, že se k nám na test dostal právě tento nástroj, tedy - v limitované edici - Ironbird LTD...
Firma B.C. Rich se na stránkách tohoto časopisu objevuje celkem často a tak mě napadá, že by nebylo od věci zase si trochu „odskočit“ do časů minulých. Pojďme na to. Tato firma začala psát svou historii v pozdních sedmdesátých letech, kdy se rozhodl Bernardo Chavez Rico odejít ze svého specializovaného obchodu zaměřeného na opravy španělských a klasických kytar. Vždy toužil vytvořit nástroj, který by se vlastnostmi svého krku blížil vlastnostem krku u klasických kytar - tj. krk velmi dobře rezonující, rychlý jako u flamencových kytar; navíc podobně uchycený k tělu. První příležitost, jak se zviditelnit, přišla od legendárního kytaristy Bo Diddleyho, kterému se „porouchal“ jeho Gretsch. Právě „španělkové“ uchycení krku s tělem se stalo velmi vyhledávaným artiklem, na kterém mohl Rico stavět. Pochopitelně nebyl prvním, na to zná historie jiného „machra“, Les Paula. Ten však od svého původního záměru nakonec ustoupil, čímž se otevřel prostor pro dalšího „Pana kytaráře“. Rico změnil své příjmení a právě tímto krokem vytvořil značku, kterou známe dodnes – B.C. Rich. Samostatnou kapitolu by mohla tvořit zmínka o speciálním designu, který je jakousi signifikantní značkou těchto nástrojů. Důvod je velmi prostý. Rico jednoduše zbožňuje exotická auta a motorky – proto ty občas neskutečné tvary a malby nejen po těle nástroje, ale i po krku. Pojďme se však podívat, co nového nám pan Bernardo přichystal...
Vzhled a konstrukce
„Ostrá jako břitva..!“, to jsou první slova, která mě napadla, když jsem „doloval“ tuhle kytaru z přepravní krabice. Po malém zápasu, kdy jsem konečně skrze potrhaný ochranný pytel nástroj nakonec „prodral“ ven, jsem spatřil elektrickou kytaru, která určitě zaujme každého příznivce nabroušených hřmotných a těžkotonážních hudebních stylů. Nyní už ale k bližšímu ohledání a technickému průzkumu nástroje.
Zcela ploché tělo vyrobené ze dřeva Nato charakteristického Ironbird tvaru je po celém obvodu opatřeno šikmo kosenou hranou a to i na jeho spodní straně. Krk je s korpusem spojen tzv. Bolt-on technologií - tedy sešroubováním přes kovovou destičku pomocí čtyř vrutů. Materiálem pro výrobu krku se stal tradiční javor a pro hmatník byl použit léty osvědčený palisandr, do něhož výrobce zasadil masivní ostře řezané vykládání pokrývající významnou část celé jeho plochy. Pro hru mocných rifů a zběsile rychlých běhů má hráč k dispozici 24 širokých jumbo pražců. Celou nástrojovou stylovost podtrhuje typický BC Rich tvar hlavy s šesti ladícími kolíky umístěnými v jedné řadě. Celý korpus, včetně přední plochy hlavy, je opatřen bílým vysoce lesklým tvrdým lakem (pearl white), jako efektní designový prvek se jeví nástřik zmiňovaných šikmých hran těla šedostříbrnou metalickou barvou. V případě hlavy a obvodu hmatníku je použita černá plastová lemovka. Krk samotný zůstal v přírodním provedení s nástřikem matného transparentního laku. Vzhledem k tomu, že se jedná o naprosto standardní kytarovou konstrukci, můžeme přejít k hardwarovému vybavení.
Hardware a ostatní výbava
Protože se jedná o nástroj vybavený dvojzvratným vibratem se zámky, zastavme se nejprve u tohoto systému. Kobylka samotná nese vyražený nápis Floyd Rose, což by mělo být samo o sobě jakýmsi garantem spolehlivosti. Jak je tomu doopravdy přenechám na posouzení jiným, například spoluautorovi tohoto testu. Vibrato, stejně jako ostatní kovové prvky, je ošetřeno povrchovou úpravou označovanou jako “cosmo black”. Na protilehlé straně se o kvalitní prvotní naladění postarají ladící strojky firmy Grover. Nultý zámek je standardního formátu s trojicí přítlačných bloků. O snímání výsledného zvuku pečuje dvojice HB snímačů černé barvy nesoucí nápis Rockfield, podle mých informací se jedná o model Mafia. Charakter nástroje mi dává tušit, že půjde o vysokogainové „bezcitné“ keramické snímače. O jejich ovládání se stará dvojice potenciometrů Volume a Tone ve spojení s třípolohovým přepínačem. Výstupní konektor je osazen v zadní části korpusu pomocí kovové destičky. Celkově mi kytara připadá velmi čistě zpracována, celkové provedení je vskutku poctivé.S tímto závěrečným konstatováním předávám nástroj kolegovi, aby posoudil další velmi důležité aspekty nástroje, jakými jsou zejména herní a zvukové vlastnosti.
Herní a zvukové vlastnosti
Vzpomeneme-li úvodních slov, nebude asi pochyb o tom, do jaké hudební sféry zařadit tento nástroj. Je tomu však opravdu (a jenom) tak? Vzhledem k ne zase až tak obvyklému tvaru těla nástroje vyzkoušejme nejprve jeho vyváženost. Na můj vkus trochu „padá na hlavu“, ale jde o téměř zanedbatelnou záležitost, kterou lze vykompenzovat lehkým zapojením bicepsového svalu. Co se mi však líbilo téměř na „první dotyk“ byl krk, resp. hmatník. Velmi příjemný radius i action dává již dopředu tušit pohodlnou hru. Po menším zkusmém zahrání jsem proto moc dlouho neváhal a dopsal několik slov z historie, jak uvidíme dále. Ten krk totiž opravdu „přichází z říše fantazie“. Ale nepředbíhejme...
Musím si totiž bohužel nejprve trochu rýpnout. Nevím, jestli jsme se spoluautorem měli zrovna to „štěstí“ na výběr tremola, ale přestože jde o originální Floyd Rose, byl nástroj po zhruba desetiminutovém hraní kompletně rozladěn. Oba dva jsme vyzkoušeli všechno, co známe ze seřizování nástrojů, ale stejná situace se opakovala po každém povolení zámků, následném naladění, zamknutí a doladění. Názorově se oba přikláníme k tomu, že jde o vadný kus tremola a ostatně: není nic snazšího, než hrát bez zamknutí a během hry dolaďovat, ne? Nehledě na to, že po této nepříjemné záležitosti přijdou už na řadu jen samá pozitiva. Ta kytara totiž opravdu „hraje“, a hraje přímo ďábelsky dobře! Jednoznačně musím vyzdvihnout dobrou volbu snímačů Rockfield Mafia. Hned po prvních zvukových pokusech na čistý kanál snímače doslova zpívají a velmi věrně přenášejí vibrace nástroje do aparátu. Opravdu velmi dobře zní zapojení obou snímačů najednou. Až jsem se jen nevěřícně díval, jestli držím opravdu B.C. Rich a ne nějaký starý Telecaster od Fendera. Typické charakteristiky krkového a kobylkového snímače zůstávají jinak zachovány, tj. krkový pěkně do kulata a kobylkový středobasové pásmo. Jiná situace samozřejmě nastane při aktivování zkresleného módu. Nástroj tak totiž dostane přesně to, co nejvíc „potřebuje“ – šťávu. Pokud máte ruce vytrénované z lampových aparátů, vyždímáte z kytary maximum. Zadní snímač dokáže dle potřeby zhutnit spodek do podoby podladěné kytary. Pokud to jiným laděním ještě dále umocníte, naprosto přesně pochopíte ten (dnes už legendární) sound Maxe Cavalery nebo Chucka Schuldinera. Všechny metalové riffové matrice, ze kterých vycházejí snad všichni metalisti, „lezou“ ven opravdu mocně. A pozor! Není to o nečitelnosti hry, jak se občas domnívají někteří napodobovatelé. Naopak, chce to klidně méně zkreslení a korekce frekvenčních pásem posunout do středů, neb kytara je nástroj doprovodný, čili by měla být jasně srozumitelná – a tedy středová. Ostatně oba zmínění pánové shodně přiznávají (Chuck samozřejmě „přiznával“) jako svou největší inspiraci pána jmenem Tony Iommi a ten nikdy příliš zkreslený nebyl. Jenže už slyším tu řadu námitek – takže jsem raději dal korekce zkreslení na aparátech (testováno na třech různých aparátech – lampový, tranzistorový i hybrid) na maximum a nástroj zkoušel ad absurdum. Snímače pustí do éteru právě jen tu přesnou potřebnou míru zkreslení, čili jde neustále o čitelný a rozpoznatelný zvuk. Obávám se, že kdyby výrobce býval zvolil aktivní snímače, nebyl by výsledek tak uspokující.
Co sólová hra? Ach! Ta je přímo ukázkově čitelná, inspirativní, vyváženě medová i agresivní – a ten krk! Ten je prostě pro ruku lahodně delikatesní. Mňam! Stupnice, arpeggia, hammeringy, expresivní dvojhmaty, sextolové riffy/sóla, všelijaké tappingy i jiné (s prominutím) „kravinky“ prostě fungují a ruka nemá žádnou překážku ani v těch nejvyšších polohách. Ergonomicky navíc sedí nejen rukám, ale i tělu. Nu, jak tak koukám, můj první záměr trochu se „škaredit“ na tuto kytaru za ono tremolo se nenásilně změnil v obdiv a pokyvování hlavou jakožto uznalého gesta...
Závěr
Bernardo Chavez Rico svým novým přírůstkem Ironbird LTD rozhodně potěší spousty kytaristů, jež mají v hledáčku nástroj, který není jen metalovou ikonou. Potěší i ty, kteří se nejen nebojí většího záběru variability, ale naopak tuto vyhledávají. Opakovaně bych pochválil výbornou volbu snímačů i skvěle vytvořeného krku. Stran vzhledu, tvořícího také nedílnou součást při rozhodování výběru nástroje, také není nic co vytknut. Co tedy dodat ještě jiného, než vlastně jen vynést konečný pozitivní verdikt! Ačkoliv, ostatně jako vždy, nejlepší názor je ten, který si člověk vytvoří sám na základě vlastních zkušeností, že...? Takže neváhejte a určitě běžte „Železného ptáka“ vyzkoušet. Stojí to za to.
