Určitě se vám někdy zachtělo mít, jako Arabela, kouzelný prsten, zatočit si s ním a přát si novou kytaru, nebo lepší kytaru, nebo zase zkusit jinou, protože ten váš model neumí a ani nemůže zahrát všecko … Tak a tady to máme: jen zatočíte knoflíkem - a z Marka Knopflera jste jedním otočením Jimmy Page. Kouzlo?
Ne, ne, realita. Zvuková virtuální realita v podání Line6.
Popis virtua-reality
Kytara je dodávána v pěkném a pevném pouzdře, které svými ochrannými vlastnostmi nemá daleko ke kufru. Hned na první pohled vás na kytaře zaujme řemeslně velmi dobře odvedená práce. Velice mi svým provedením a opracováním připomíná model Wolfgang od Peaveye. Krk je střední tloušťky, tak akorát do mé téměř konfekční ruky, zezadu nalakován matným lakem a palec po něm pěkně klouže, bez jakéhokoli zadrhávání, takže krk řadím do kategorie těch středně rychlejších. Pražce jsou standardní velikosti a dokonale začištěny. Na kytaře ostatně nenajdete téměř žádný detail, který by byl nějak ošizen a nedopracován; okraje a přechody hmot jsou ve velmi dobré kvalitě. Nebýt lomu světla, ani téměř nepoznáte, kde je napojení jednotlivých vrstev na krku. Nějak jsem se nikde nedočetl ani nevypátral, z jakých materiálů je Variax vyroben, ale už na sucho, bez zapojení, hraje velmi dobře, zvuk je vyrovnaný a vychází rovnoměrně z těla i z krku. Má dlouhý sustain, právě díky hmotě krku, a po jemném seřízení výšky strun se mi na něj hrálo pohodlně, nebylo potřeba si na nástroj jako takový nějak dlouho zvykat, padl hned do ruky.
Stejně je hodně zvláštní vůbec uvažovat o vlivu materiálu na zvuk a hru, když, jak správně tušíte už podle výrobce, půjde o modeling …Ale i v modelingu je nutno nějak dostat ten prvotní tón – a například sustain (a další vlastnosti) hodně závisí právě na materiálu; takže tipuji krk javor, hmatník palisandr, tělo olše. To zásadní ale na celé kytaře je pevná kobylka L.R.Baggs, která snímá jednotlivé struny a posílá na další zpracování do srdce celého nástroje, které je ukryto tam, kde většinou bývá jen pár drátků – když otevřete zadní kry, zíráte na plošný spoj, osazený několika „šváby", kterým vévodí veliký procesor Motorola. Snad je ještě daleko doba, kdy tam bude i ventilátor, resetové tlačítko, IRDA a slot pro nějakou smart-media kartu…
Celkově se Variax vyrábí ve třech barevných kombinacích, já jsem měl k dispozici tu elegantní černo-stříbrnou.
Takže jak to pracuje
Piezo snímač v kobylce snímá každou jednotlivou strunu a její specifické vibrace. To je základ pro algoritmické zpracování, které dává v podstatě každému hranému tónu vlastnosti, dané tím kterým modelem nástroje. Software tak dynamicky alteruje přirozené rezonance a frekvence nástroje (proto i materiály nástroje jsou kvalitní) a mění a páruje tonální charakteristiku strun k nastavenému modelu a k jeho konkrétním unikátním vlastnostem a charakteristice. No, bude to asi ještě složitější, než namodelovat do jedné krabičky šestnáct nebo i více modelů zesilovačů, protože u zesilovače je jedno, jaké má šasi – a zkuste říct u Gibsonů, že je jedno, jestli je z mahagonu nebo překližky. Co je hlavní – celý ten proces, jehož část jsem se pokusil popsat, nepřidává žádné zpoždění při hraní, nemá žádný vliv na techniku a styl hry, nijak vám do vaší hry nezasahuje. Všechny vaše bendingy, hammeringy, tapingy, pull-offy, slidy, arpeggia, mutingy a další finesy budou znít přesně tak, jak jste zvyklí. Výhodou ovšem je, že jste zbaveni nectností tradičních magnetických snímačů – hlavně brumu způsobeného dalšími zdroji, jako jsou monitory apod.
Jak se s tím pracuje
Téměř intuitivně. V krabici je vedle kytary ještě symetrický kvalitní kabel Planet Waves se stereo jacky, adapter a nožní přepínač, který je tím adapterem napájen. Takže z kytary do přepínače a odtud teprve do aparátu. Výstupy z přepínače jsou dva – jack pro aparaturu a XLR pro P.A. nebo akustický zesilovač; přepínač tedy funguje jako A/B i jako direct box. Kytara má i schránku pro napájení bateriemi (6 tužkových nebo devítivoltová), což je jen pro nouzové řešení na 1 až 2 hodiny. Používáte-li nožní spínač, jsou baterie bypass.
Z kytary vedou dva výstupy – jack a hned vedle je krytá zásuvka RJ45 (jako je na vašem počítači pro síťový kabel). Tento „tajemný" (jak popisují v manuálu) konektor slouží pro další upgrade a rozšiřování možností (a jsme u toho) vašeho Variaxe. Teď už jen chybí autoupdate - pravidelné aktualizace si stahovat z webu.
No – tak se nám to hraní na kytaru ubírá zajímavým směrem, co říkáte?
Jak hrají (ty kytary)
Variax nabízí celkem 28 modelovaných nástrojů plus 10 míst pro uložení vašich oblíbených modelů. Potenciometr volume pracuje mírně odlišně vždy v závislosti na zvoleném modelu a respektuje tak to, jak na jednotlivých kytarách pracuje jejich vlastní volume; u modelů elektrických kytar reaguje také na tonalitu, barevnostní diference mezi maximem a ostatními polohami, u akusticky založených modelů pak volume pracuje jako prostý level. Každá kytara se při práci s volume chová jinak díky své elektronice a rozdílnosti snímačů a právě práce s volume na kytaře má při hře často zásadní roli, takže jestli něco takového namodelovali, klobouk dolů a hodně nadlouho. Potenciometr tone emuluje tónovou clonu, samozřejmě, ovšem na akustikách tak navíc rozšiřuje barevné možnosti. Na „elektricky" založených modelech je emulace chvílemi sporná, např. u Gibsonů s jeho tone control pro každý snímač, ale u Fendera pracuje tone navíc i v poloze bridge, snad prý to Leovi nebude vadit, a vám mohou majitelé originálu závidět, že máte tuto možnost jako bonus.
Přepínač snímačů pracuje také podle jednotlivých modelů. U tří-snímačových kytar, jako Stratocaster, jsou všechny polohy a mezipolohy totožné, u dvou-snímačových modelů pak polohy 1, 3, a 5 jsou shodné jako na předloze a do mezipoloh 2 a 4 jsou umístěny simulace příbuzných modelů – např. Gibson LP Standart (1+3+5) + Goldtop bridge (2) + Custom bridge & middle (4).
Nyní generálně k typům jednotlivých simulací. Jsou tu zastoupeny modely Fender Telecaster, Stratocaster, Gibson LP, Firebird, Gretsch, Rickenbacker (i ten slavný dvanáctistrunný), pololubovky Gibson a Epiphone, z akustik pak Gibson, Martin a Guild a jako lahůdky dobro, banjo a sitar, což zvláště na čtvrtém kanálu Marshall ModeFour a full-stack znělo opravdu inspirativně.
Subjektivní porovnávání předloh a simulací asi nebude úplně korektní, neboť neznám moc lidí, kteří by přišli ke své skříni, vytahovali jeden Gibson nebo Gretsch (ročníků 55 a podobně) za druhým a srovnali je. Nicméně Les Paul modely zní opravdu skvěle, ze zvuku opravdu je cítit to jejich dřevo, zvláště na Goldtopu a Specialu se snímači P-90. Stratocaster se mi zdál malinko jiný (mezipolohy nebyly tak „skleněné"), neboť jsem jej srovnával se Stratocasterem z Mexika a rokem výroby 98, nicméně rozdíly, o kterých tu hovoříme, jsou spíš laboratorních rozměrů. Co byla ale opravdu nádhera, tak Epiphone Casino – i když kolega nevlastní model ‘67 , bylo to 1:1 (nebo možná 1,1:1). Jen si tak říkám, že i kdyby ty simulace nebyly na sto ani na devadesát procent, tak stejně – ta ohromná zvuková variabilita je výborná. Stačí, když zahrajete jeden tón, přepínáte „snímače" a „kytary" a posloucháte, co to celé dělá. A doporučuji hodně zesílit a pracovat s volume, to je pak velmi inspirující a poučné, co se můžete na své vlastní uši „dovědět". Přímo na vás dýchne atmosféra vývoje hudby a elekrofonické kytary od počátku. Uslyšíte, kde to asi všechno začalo. Mým favoritem jednoznačně jsou Gibson Standart a ES335, „na ty jsem hrál" nejraději, ovšem i ty ostatní jsou barevně velmi zajímavé. U akustik nečekejte samozřejmě žádné zázraky při hraní přes aparát, tam mi zněly všechny modely jako frekvenčně různě obřezané Ovationy včetně toho typického zadrnčení strun o pražce, ale všechno se změnilo při nahrávání přes mix na pásek, to je k neuvěření, kolik starostí vám ubude pro nahrávání akustických kytar, no vážně, běžte si to poslechnout. Do nahrávek vynikající, naživo je to skvělá alternativa, vyplatí se pracovat s Tone nebo přimíchat trochu měkkého chorusu. Možností je tu dost na to, aby si každý mohl vybrat a použít zvuky, které potřebuje.
Je docela možné, že vám ve Variaxu budou chybět další modely (kde je třeba SG?). Po pravdě řečeno, typově jsou kombinace simulací zvoleny velmi vhodně, tak, aby pokryly barevně a zvukově ty zásadní modely nástrojů, které „byly u toho" a ještě dlouho u toho zůstanou, ač už mají v rodných listech jiné ročníky výroby.
Jak hraji (já)
Variax jako kytara drží dobře ladění, ani při výraznějším bendingu nedocházelo k nějak dramatickým změnám ladění, kobyla drží jak ulitá a věrně přenáší všechno, co děláte na strunách. Až se mi nechce věřit, že tu opravdu žádné snímače nejsou, tedy kromě pieza, a to jednoho z nejlepších. Vždycky jsem se musel pohledem přesvědčit, že tu P-90 ani Texas-special či P.A.F. není. No, mohli sem aspoň jeden snímač jako kulisu naoko dát, už pro ten pocit konzervativních hráčů.
Díval jsem se tak trochu skrz prsty na veškeré aktivity Line6, ovšem tohle překročilo všechny meze a pánové z Agoura Hills pěkně zamíchali karty na stole virtuálně reálného vývoje zvuku a hry na tento krásný drnkací nástroj. Hodnota Variaxu je poměrně vysoká, cena je vůči nabídce možností velmi příznivá. Už je mi jasné, o čem bude Variax č.II – přibude čtvrtý knoflík s modelingem snímačů. A na Variaxu třetí generace bude modeling typů strun, trsátek, kabelů … Takže nechme Amíky (nebo někoho jiného) ať se snaží a vyvíjí - a my hrejme a kroťme ty všechny nuly a jedničky, přicházející do našich sladkých dřev.
