Vox Virage DC

Elektrická kytara
Distributor: 
Autor: 
Cena: 
79 337,00 Kč

Sděloval jsem onehdy svým známým, že budu mít doma na test nového Voxe, u nás úplná novinka, poprvé že jsem to viděl vloni na hudebním veletrhu, hrál na to jeden skvělej Američan, bude tu jen pár kousků (tohle říkám vždycky), a je to hodně precizně udělané a pro mě úplně nové zvuky a tak -a oni se mě zeptali, kolik že má wattů a jestli je to kombo nebo hlava.

Když jsem začal vysvětlovat, že hlavu to sice má, ale také šest strun, z udivených tváří se dala vyčíst otázka „Vox dělá kytary?“. A tohle je přesně ono – údiv nad spojením slov Vox a kytara.

Ale vlastně se ani není čemu divit. Značka Vox dělá zesilovače, krabičky, efekty a ostatní „udělátka“ pro vyjádření kytarové hry v jasné koncepci a v kvalitě známé skoro každému kytaristovi. A že dělali kdysi i kytary se zkrátka moc neví. Jsou dnes muzikanti, kteří by na nic jiného nehráli, protože jim koncepce a charakter zvuku Vox maximálně vyhovuje. A že je Vox mezi zvukovou elitou je také každému jasné. Proč se tedy nepustit do návrhu a výroby hudebního nástroje se stejným přístupem, jako se navrhují a vyrábí zesilovače - tedy s maximálním respektem ke kvalitě zvuku a s vlastním charakterem? Takto tedy vzniká tato kytara; sejdou se slovutní odborníci, dají hlavy, zkušenosti a feeling dohromady, a je tu Virage. Nabízí se ve dvou variantách, a to SC – single cut, který připomíná Les Paula, a DC – double cut. Jen pro představu, kdo za tím vším stojí: Rich Lasner (vyvinul pro známé značky nástroje jako RG, Vai model, Pacifica, Billy Shehan model), Joe Castronovo, Mike Bradley a Mitch Colby. A také Steve Blucher od DiMarzia... ale o tom až později.

Takže jak to vlastně udělali?

Kytara je celá vyrobena z masivu s převahou mahagonu, bez obvyklého javorového plátování, a podle barvy povrchové úpravy můžeme rozlišit druh materiálu těla a vrchní desky: „deep cherry“ model je celý z honduraského mahagonu, „ash blonde“ je z bahenního jasanu, „vintage sunburst“ – což je tento testovaný kousek – má bahenně-jasanový top a mahagonový spodek, a poslední „jet black“ model může být ve všech výše zmiňovaných variantách. Toto řešení je zvoleno proto, že dle autorů každá povrchová úprava vyniká různě na odlišných dřevech a tak nemůžete dostat „bloncku“ z mahagonu, protože prostě mahagon nepřebarvíte do blonďata tak jednoduše, jako vlasy peroxidem. Druhy materiálu vrchní desky budou mít také vliv na konečné tonální vlastnosti, dá se tedy předpokládat, že celomahagon bude hrát kulatě a temněji než jasanový model a sunburst bude pravděpodobně zlatá střední cesta. Ovšem nemohu soudit, to by se musely postavit stejné aparáty (a hlavně reprobedny!) vedle sebe a kytary postupně střídat, dojmy zaznamenat a vyhodnotit... a to asi až jindy.

Tvar těla je komplexně navržen a řešen computerem. Ačkoliv hodně připomíná klasický tvar Gibson ES 335, je zhruba o 4 cm užší a kratší a zdá se mi tak mnohem „přítulnější“. Celé tělo je perfektně zakřiveno, vytvarováno a už na první pohled dokonale provedeno. Při zavěšení na rameno máte dojem, že se vám ta kytara doslova omotává kolem pasu, jak je to přirozené a pohodlné. To je výsledek spojení novodobých technologií a klasických „starých“ křivek a vlastností, což bude tuto kytaru vždycky řadit do kategorie pozoruhodných nástrojů. Tak nějak mi svým propracovaným 3D tvarováním připomíná housle či violu...

Na vrchní desce kytary najdeme ozdobné modifikované rezonanční f-otvory (či spíše tvaru S), tak typické pro pololubové kytary (v určitých detailech se model kytary DC od SC liší, lespaulovský „jednovýřez“ má S-otvor jen jeden, a má i odlišný carving uvnitř těla, to jen pro pořádek). Dále tu máme ovladače volume a tónové clony společné pro oba snímače (vzhledem k možnostem snímačů toto společné ovládání clony bohatě postačí), toggle přepínač volby snímačů v typickém „gibsonovském“ zapojení a další dva třípolohové přepínače pro volbu kombinace cívek snímačů. Kromě pickguardu upoutají pozornost oba snímače – mají tři kolejnice, zvláštní jakoby abalonový kryt a tváří se trochu tajemně. Stejně zajímavě vypadá také kobylka, která tvoří se struníkem jeden kus a je novátorsky tvarovaná. Ale k ní se dostaneme později. Model DC má oboustranný bílý binding a tvarované vypouklé dno, takže celkově je tradičnímu vzhledu a koncepci pololubové kytary blíže, než model SC.

Vnitřní carving těla se od středu směrem k okrajům mění, u okrajů je deska silnější a pohlcuje tak více energie, čímž se zásadně eliminuje náchylnost ke zpětné vazbě. Uvnitř těla je ještě jedna konstrukční zvláštnost – pod snímači a kobylkou není jednolitý blok masivu, ale směrem ke kobylce rovnoběžná a do protáhlé kapky tvarovaná dvojice žeber spojující dno a vrchní desku. Konstruktéři kytary jsou přesvědčeni, že toto řešení umožňuje lepší přenos odlišných frekvencí z basových a výškových strun přímo do těla - bez nadměrného pohlcení části energie rezonance v tradičním velkém dřevěném bloku, a že podporuje přirozené doznívání. Fakt je ten, že u této kytary máte jasný zvukový dojem lubové konstrukce, a navíc v některých polohách s takovým tím tvrdým teplým attackem, jako mívají „solid-body“ nástroje. Obě žebra končí přesně pod kotvícími šrouby kobylky, které jsou do nich zapasovány. Pokud je kytara ze dvou materiálů, jako tento model Sunburst, jsou i žebra sendvičová, tedy celá horní jasanová deska jde přesně na spodní mahagon jako zrcadlový obraz, včetně části žeber. Ostatně, když se podíváte do S-otvoru, je to krásně vidět. A také je vidět čistota a preciznost práce.

Krk a hlava nástroje jsou u všech modelů provedeny z mahagonu (standard, ne honduraský, ten je na těla). Krk je velmi příjemného profilu C, okamžitě padne do ruky, a nemyslím, že by se dal označit jako „superrychlý“ a nutil vás k nějakým hmatníkovým sprintům. Je však dostatečně tenký na to, aby byl pohodlný; cokoli budete chtít zahrát, rychle nebo pomalu a procítěně, to vám umožní. Napojení krku a těla je také velmi zajímavé, krk je vsazen do těla profilovaným spojem s reverzní patou čepu krku pro snadný přístup do nejvyšších poloh hmatníku. Je to vzdáleně podobné sedlu u PRS, zde je patrné výrazné polokruhové zmenšení tloušťky těla. Spojení je velmi precizní a a hra ve vysokých polohách opravdu pohodlná.

Palisandrový hmatník je osazen krásnými orientačními lichoběžníkovými značkami z perleti s typickým tvarovaným S-motivem, který je poznávacím znakem pro celou kytaru. Pražce jsou z medium jumbo drátu, tloušťky cca 2,7 mm a vysoké 1 mm, jsou zrcadlově vyleštěny a perfektně začištěny, stejně jako celý binding krku. Hlava nástroje mi svým tvarem připomíná kytary z 60. let, takové retro, samé oblé hrany; je skloněna vzad cca o 10°, tedy méně než LesPauly, a trochu více než PRS například. Na hlavě je v „kovovém“ stylu vyvedeno opět ono S-logo a nápis Vox. Kryt výztuhy má tvar podobný dřevním kytarám, které kdysi Vox vyráběl. Kolem celé hlavy plynule pokračuje binding krku, což působí docela efektivně. Vzadu na hlavě je ještě známé logo Voxu s nápisem Japan. Dnes je, myslím, dost zbytečné ptát se, odkud který nástroj pochází, alespoň já už to moc neřeším, a spíše než na pátrání se soustředím na pozorování, poslouchání a chování nástroje. Takže – prostě Japan.

Dost zajímavé jsou ladicí mechaniky – s logem Vox a s kovovými kolíky, které mají „ploutvičky“ ve tvaru onoho stejného S jako na hmatníku. Vypadá to dobře, ale hlavně to dobře funguje! Ladění je velmi, velmi přesné, máte podstatně lepší kontrolu v prstech nad pohybem ladicího kolíku než u běžných tvarů. Strojek chodí hladce a dostatečně tuho, bez jakýchkoliv prokluzů, paráda.

Kobylky a struníky všech kytar, spojte se!

Touha po zvukové čistotě vedla konstruktéry k odlišnému řešení uchycení strun. Předně – struník tvoří s kobylkou jeden celek. Nechtěli, aby struník byl další kovový díl uchycený do těla. Inspirovali se myšlenkově u LesPaul Junior, kde struny omotávají struník (ovšem nemají vlastní aretaci) a přenášejí tak maximum rezonance. U klasicky konstruovaných kobylek je kámen a šroub pro aretaci struny jediným dílem, který je v přímém kontaktu se strunou. Aby se zlepšil tento pro přenos rezonance nesmírně důležitý prvek, kytara Virage dostala „full contact bridge“ – kameny kobylky jsou osazeny do sedla, ve kterém „jezdí“ při intonační adjustaci jednotlivých strun a plocha pro přenos je tak mnohem větší. Kobylka (vlastně tedy kobylko-struník) je přesně zapasována do montážních otvorů a je vyrobena z lehkého materiálu (nějaký speciální hliník, nevím přesně, nejsem kovotechnolog), takže se v ní nepohltí tolik energie rezonance jako u ocelových a slitinových materiálů; velmi dobře tak transferuje vibrace přímo do materiálu těla. Tyto čtyři prvky – spojení struníku a kobylky v celek, full-contact, pečlivé zapasování do těla a volba druhu materiálu – jsou dle konstruktérů klíčové pro přenos rezonancí, čistotu a artikulaci tónu. Prioritně je Virage intonačně a konstrukčně nastaven (a také osazen) strunami řady 10/46, ovšem myslím že by mu slušely i ty „těžší“ – 10/52. V případě výměny strun je potřeba „doštelovat“ či možná jen překontrolovat správné prohnutí krku. Doporučuje se stisknout strunu na 1. a 22. pražci a potom nad 8. pražcem by měla být mezera zhruba jako tloušťka basové struny. No a samozřejmě překontrolovat ladění flažoletu a XII. polohy. Nástroj byl nastaven precizně, takže nebylo potřeba nic upravovat, jen zapojit a hrát.

Snímání je bonbónek

Trojité snímače „Vox Three-90™“ jsou snad na této kytaře to nejzajímavější, popravdě řečeno, úplně novátorské. Jsou od DiMarzio, exkluzivně pro Vox. Možnosti snímačů jsou voleny třípolohovými přepínači, které nabízí, jak to popisuje Vox, zvuk „clean-crunch-lead“. Tedy jakýsi tříkanál. Jak tohle ale funguje? Na začátku byla představa konstruktérů, aby snímač poskytoval výhody plného zvuku humbuckeru, barevnost a komprimaci P-90 a výrazové možnosti pasivního singlu. Aby se dosáhlo něčeho takového, přišel pan Eric Kirkland s nápadem, kdy každý snímač má tři cívky, které mají odlišné vinutí, a vždy jsou dvě cívky aktivní (já si nejdřív říkal, že se jen postupně připojují, že clean = 1 cívka, a lead = 3 cívky. Ale kdepak, nic takového. To by asi také strašně brumilo....). Steve Blucher od DiMarzia pak Kirklandovu myšlenku prakticky realizoval - pod cívkami jsou dva samostatné magnety; jedna cívka má svůj vlastní magnet a další dvě cívky pak sdílí společně druhý magnet, jako u klasického humbuckeru. A vtip celého řešení požadavku na tři zvuky je v nalezení vhodné kombinace tří cívek a dvou magnetů. Takže to zapojení je následující: řekněme, že cívka číslo 1 je na „vnější“ straně snímače, tedy u krkového ta blíže krku, u kobylkového blíže kobylce. Potom máme cívky 2 a 3 v sérii pro „lead“ (humbucker, tedy pod cívkami 2 a 3 bude ten společný magnet), cívky 1 a 3 v sérii pro „crunch“ (modifikovaný zvuk P-90, to je právě to tajemství a alchymie materiálu magnetu a způsobu vinutí), a konečně 2 a 3 paralelně pro „clean“. Z uvedeného je zřejmé, že tu nemáme „pravý“ singl, spíše rozpojený HB, ovšem mnohem více s charakterem chování blíže singlu, než „obyčejně“ rozpojeného HB, opět je za tím magnet a vinutí odlišné od typického HB. Snímače jsou vmontovány přímo do těla (žeber těla), na rozdíl od standardního osazení u HB, je to více podobné osazení P-90 a singlů. Tím je také dána menší možnost výškové aretace, avšak mnohem lepší vzájemná interakce dřeva a pasivního snímače.

Protože snímače mají kolejnicové magnety a ne pólové nástavce, nedostaneme zde takový twang a skleněnost při „clean“ či „single-coil“ nastavení, jako u klasického pasivního singlu, kde se struna při hraní pohybuje od středu soustředěného magnetického pole k okrajům. To je zatím jediná věc, která je i u Virage ještě ve vývoji a chvíli to potrvá, neboť je tu mnoho proměnných na vstupu. Na druhé straně, pro volbu kombinace „P-90“ a „humbucker“, tedy „crunch“ a „lead“ je kolejnice výhodnější pro spojitost magnetického pole. A na to, že jde o pasivní snímače, ta zvuková variabilita je prostě úžasná.

Jak tedy tato retro hi-tech kráska hraje?

Spojení starého s novým je vidět na každém centimetru, podobně jako u špičkových nástrojů firmy Framus a jejich Mayfielda (například, pokud tedy zůstaneme v Evropě). Tohle prostě nejsou nástroje, které se budou dát kopírovat (Vox tu má mimo jiné několik patentů). To není jako vzít desku, vsadit krk, osadit železem, vytáhnout dráty a cosi hrát. Tohle je jiná kategorie, a to vzhledem, způsobem hraní a hlavně zvukem.

Na sucho zní kytara vyrovnaně, hodně s přídechem akustiky a velmi, velmi nahlas, což je dáno konstrukcí těla s promyšleným řešením a tvarováním dutiny. Už na sucho pocítíte velmi dlouhý a přirozený sustain a plnost harmonických, takže i hra na sucho je s touto kytarou zajímavý zážitek. Hlavně pro cvičení a hraní v noci, bez aparátu a sluchátek, poskytuje pro hráče mnohem lepší zpětnou vazbu, protože konkrétně a přesně slyšíte, jak a co hrajete.

Na zapojení do „elektriky“ jsem byl hodně zvědavý. Vzal jsem si několik kytar odlišných konstrukcí a osazení ke srovnávání a hurá do toho. Tedy, musím předeslat, že na Virage se ohromně pohodlně hraje. Na klíně, ve stoje, v leže... jakkoliv. Kytara je lehká, a přitom si nezadá se silou LesPaul Custom. Není to sice totéž, ale ani to nemá být totéž. O pohodlnosti a přístupnosti hmatníku ve všech polohách jsem už psal. Prstíky běhají po hmatníku takřka samy, a i když mě to stále nutí hrát jen bluesové party (to je asi tak zafixované v mé hlavě, že pololubovka rovná se blues a artrock), bez problému zahrajeme riffy rockové. Ale k těm snímačovým kombinacím – strašně mě nejprve překvapilo, jak tenký zvuk se ozývá v „single“ kombinaci...a pak jsem si všiml, že mám na aparátu korekce na čistém kanále do V, právě kvůli čistému zvuku z LesPaula. Takže vytočíme středy a výšky na svá místa...a hle! Velmi kultivovaný čistý jasný zvuk, kdy slyšíte jasnou podporu dřeva v rezonanci a tu rezonanci cítíte do konečků prstů. Co tyhle snímače produkují v clean modu je na míle daleko od rozpojeného HB. Celkově totiž Virage mnohem více pracuje při tvorbě zvuku jako celek, je tu úžasný feedback, nástroj rezonuje ve všech polohách a volby kombinací cívek přinášejí efekt jako kdybyste měnili aparáty a přehazovali kanály a ekvalizéry. Tohle se opravdu těžko popisuje. Navíc jsem neměl možnost otestovat tuhle kytaru na vintage aparáty, na jaké by se slušelo - myslím například na Voxy, Fendery, staré Mesy, nebo Bad Cat a podobně. Ale staré poctivé Peavey, Laney a novější Engl také řekly svoje. Ostatně spojení moderně laděného jedovatého Engla a retro Virage, to je hodně zajímavé! Ale chce to box nejlépe s Greenbacky, třeba ESH nebo cokoliv podobného. Crunch přidá mnohem, mnohem více šťávy, svým charakterem je to velký skok k charakteru HB, ale těch barevnějších typů, jako je například SH2, Pearl Gates, anebo přesně P-90 na Gibsonu. Je tam naprosto nekompromisní konkrétní spodek, vřelost a plnost HB a k tomu ještě stopy jasných výšek singlu. Crunch zní trochu barevněji a jasněji, v protikladu k temnějšímu lead. Mezi lead a crunch už není takový rozdíl v hlasitosti jako mezi crunch a clean, je to jen jakoby přilití oleje do ohně. Spíše jsou rozdílné barvy při kombinaci obou snímačů. Stále hovořím o čistých zvucích a navolení stejných cívek u obou snímačů! Už jen při „malém“ provozu (tedy v kombinaci clean-clean, lead-lead apod) nabízí Virage tonalitu od jasných a zvonivě hezkých konkrétních tónů až po plně nabuzený útočný a jedovatý overdrive s pevným spodkem a řízným vším ostatním. co je nad tím. A k tomu hodně zvukových barev mezi těmito oběma polohami. Chce to také pořádný lampový aparát, ideálně jednokanál s nakopávadlem, nebo něco jako je PureTone od H&K či Statesman, nebo Mesa, Kustom, Fender, Vox, Marshall JVM... prostě kde je dobře vyřešen clean kanál. Úplně nehorázné možnosti se ale objeví, když začnete kombinovat jednotlivá zapojení – crunch od kobylky s cleanem od krku a podobně. To je něco neskutečného. Skoro mi to připomíná, jak jsem kdysi zkoušel kytaru Studiocaster od mistra Jurkoviče, s třemi snímači, kdy jste si mohli do zvuku namíchat jakýkoli poměr snímačů k sobě navzájem.

Jakmile přepnete na zkreslený kanál na zesilovači, otvírají se nádherné zvukové obzory. Až si říkám, že je škoda, že Virage nebyl na trhu už dávno. Kolik hledání a kombinování jsme si mohli všichni ušetřit! Ne, není to lék na všechno, ale to ani snad nikdo nechce. Při nižším volume a clean pro krkový snímač je tón barevný jako u starých lubovek. Při obou snímačích a crunch dostáváte velmi progresivní elektricko-akustický zvuk, s konkrétním průrazným attackem, jako když přimícháte piezzo. Je tu také schovaná inspirující funky barva při krkovém snímači na crunch či lead a k tomu clean u kobylky. Volba lead u krkového snímače - a tóny se vám samy rolují do kulata, stejně emotivně jako typický Claptonovský lead tón. A Virage se mění v rockově-metalového dravce při kombinaci kobylkového lead s crunchem či cleanem od krku. Po celou dobu a u všech kombinací nikde nic nevrčí a nebrumí, a všechno je konkrétní a čitelné. Výborně se projevuje práce s volume, zvuk se hodně mění v průraznosti a barva i charakter zůstává. Tónová clona pracuje jemně a zvláště pro clean a crunch kombinace pomáhá dostat z kytary hodně akustický zvuk. Na druhé straně jsem se docela podivil, jak nádherně se zvuk při crunch či leadu porovná a srovná i s takovými snímačovými veličinami, jako je SH4, nebo AirNorton a ToneZone. Virage nenabízí takový úderný zvuk, jako například drahé LesPauly; komorové tělo dává vždycky trochu měkčí a kulatější tón. Ale jeho spektrum od čistého do overdrivového zvuku je tak „teplé“a měkké, že se to těžko slyší jinde.

Hlavní nasazení kytary – blues, jazz a také rock ve všech podobách. To jsem si říkal na začátku. Jenomže - po „pár“ dnech hraní na různé aparáty jsem zjistil.... že s touhle kytarou zahrajete úplně všechno, na co vám stačí ruce! Úplně všechno! Metal, HC, techniky tappingu, legát, slidů, arpeggií, bleskových běhů s plnou artikulací každého tónu (no, netvářím se, že jsem hmatníkový bleskogymnasta, tyhle choutky mě trochu opouští, jak člověk stárne, raději si vychutnává tóny a zvuk, ale občas je potřeba zahrát i rychle, když k tomu hudební touhy nutí, a tady to jde opravdu skvěle), artikulované flažolety, napískávání kdykoliv vás napadne, plné „tight“ i „open“ akordy... a kdykoliv přejdete z rozeřvaného akordu jednotlivému tónu, tak zazní silně a jasně. Stačí si jen vyzkoušet, při jakých kombinacích nastavení snímačů je nejlepší hrát tu kterou techniku. Zdaleka neplatí, že na full humbucker můžete hrát jen metal, a jazz jen s modem singl nebo maximálně crunch. Úžasné výsledky jsem dostal (například pro metal, s korekcemi do „V“ a vytočeným gainem) při kombinaci snímačů a ke kobylkovému HB namíchal trochu singlu nebo crunche od krku. Totiž – při tom hluku a všech těch interferencích, kdy se hraje tvrdá muzika – kytara produkuje při vysokém gainu tak jasný tón s ostrým spodkem, že jasně slyšíte jakoby čistý zvuk v pozadí, na kterém je navršeno všechno to ostatní zkreslení. Prostě jedním slovem – čitelné a dokonale přehledné. No a tím pádem taky dobře zvýrazní herní nedokonalosti, i když se mi zdá, že Virage není tak nemilosrdný jako Stratocaster. Strašně dobře zní pecky od Van Halen, a to i bez phaseru, jen si to chce pohrát s ekvalizací na zesilovači, já pro jistotu ještě krabičkovým ekvalizerem nakopával. Dovedete si představit, jak to asi vypadá, když hrajete Van Halena nebo Deep Purple a na hřbetě vám visí tato „jazzová“ pololubovka? A co teprve se zvukem může udělat nějaké to super nakopávadlo, jako je Nitro od Rocktrona, nebo – v případě použití komba Vox AC – Deucetone od ProCo...no úplně to slyším. Nevím, jestli znáte zvuk například Johna Fogertyho nebo Philla Keaggyho. Myslím ten čistý, lehce na okraji křáplý, čitelný, šťavnatý, vespod plné barevné basy, na konci tónu jasné výšky a nekonečně barevné středy. Tak tento zvuk je ve Virage přítomen, a to tak, že vždy a všude. Víte, jak dobře se s tímhle vkladem potom tvoří opravdový lampový crunch? Hodně dobrou představu o zvukových možnostech (které se jak známo dost obtížně popisují, ostatně každý to slyší po svém) je možno si udělat na webu voxvirage.com v sekci experience. Je tam několik krátkých hudebních vzorků a je popsáno, na jaký aparát a při jaké volbě snímačů se hraje. Opravdu to stojí za poslech. Dnes často z nahrávek už nepoznáte, na jakou kytaru se hraje, což je trochu škoda. Nahrávací techniky často stírají duši nástrojů, a ta se pak „na pás“ nedostane. Nebudeme se vracet k pazourku, to určitě ne, ale spíš do hloubek (bitových) a k nástrojům a aparátům se silnou „osobností“ a charakterem. A tohle všechno Vox má. Nejdřív jsem si říkal - no, dělají tu všechno nějak jinak, chtějí být prostě jen zajímaví, ale čím dál víc se mi na té kytaře líbí úplně všechno – vintage tvar hlavy, ty „S“ značky na hmatníku, tělo, detaily, způsob hraní a zvuk a jeho možnosti, které dává. Čím dál častěji si říkám – tohle bych opravdu jednou chtěl mít doma. Protože má vlastní tvář, těžko napodobitelnou, krásnou a ojedinělou. Až mi budete chtít, milí muzikanti, dát nějaký dáreček k narozeninám, dám vám tip - Vox Virage, sunburst nebo cherry. Součástí kytary je nádherný vypolstrovaný kufr a také trochu nářadíčka pro případné „štelování“. Jinak já už mám doma vyhrazené místečko a narozeniny mám v září...