O tom, že Nuno Bettencourt si nejen lakuje nehty na ruce, ale že má taky svoji signovanou řadu kytar u firmy Wahsburn, vypovídají jím signované nástroje N-kové série. Protože podle Nuna je „tou jedinou konstantou změna”, byly uvedeny i nové modely N5 a N6. My se pak v tomto testu zaměříme na druhou jmenovanou, tedy na model N6, respektive N-61 B, pro kterou se stala kolébkou Indonésie.
Hned po vybalení kytary z futrálu lze už na první pohled odhadnout, že mimo Nuna Bettencourta se na tomto nástroji podepsalo také kvalitní zpracování, což ostatně jen potvrzuje fakt, že předlohy této kytary náleží k těm, které o sobě právem mohou prohlásit: My jsme „built in USA custom shop”.
Tvar těla, na které padl bahenní javor, v prvním plánu tíhne k tradiční prosté, avšak přesto ladné strohosti fenderovských předloh. Co však určitě upoutá náš zájem, jestliže „en šedesát jedničce” věnujeme více než jen letmé zastavení očí, bude důsledek zapracování stephensova rozšířeného cutwaye (Stephens Extended Cutaway), tedy konstrukce, která není nepodobná řešením známým z bezpatkových krků. Právě u testované kytary, nabízející nám své tělo oděné do černého hávu, vynikne posílení vracející se křivky horního „rohu” korpusu obzvlášť čitelně. Důsledek přenesení spoje těla s krkem do pěti šroubů, které jsou situovány oproti klasickému bolt-on spoji po vnitřním obvodu (vlastně jej tak opisují) a směrovány do vrchní části spoje těla s krkem, umožňuje tuto část zúžit a více vykrojit směrem „dovnitř” samotného korpusu, takže vzniká prostor, který zaručuje levé ruce perfektní pohyb i ve všech polohách za dvanáctým pražcem. Přestože vizuálně (myšleno zepředu) končí vybrání těla stejně jako u většiny takto tvarovaných nástrojů u jednadvacátého pražce, fakticky se lze díky uvedenému vzniklému prostoru dostat mnohem pohodlněji až na horní basové struny, takže je hra nejen „pocitově” příjemnější, ale ve finále mohou znít příjemněji i produkované tóny hrané v těchto vyšších polohách. Máme prostě víc prostoru oddat se samotnému tónu, než věnovat energii na to, jak se tam „nahoře” udržet, když už jsme se tam tak pracně dostali. Ačkoliv samozřejmě ne každý může mít v této věci stejný názor.
Bylo již uvedeno, že materiálem pro tělo je bahenní javor; N61 je pak nabízena v (již výše také uvedeném) černém barevném provedení, případně si tento model lze pořídit i v barvě krémové. Pickguard možná poněkud vybočuje z „klasiky” co do svého tvaru, neboť jeho horní část běží v mírně skosené horizontále až téměř do půli patky tremola, aby spodní část přirozeně ladně obepnula potenciometr tónové clony s potenciometrem hlasitosti a přes pětipolohový nožní přepínač a spodní roh se plynule vrátila ke krku. Uvádí se, že u USA modelů je pickguard z anodizovaného hliníku, ovšem u N61 se zdá materiál odkazovat spíše do říše plastu. Chromované krytky potenciometrů clony a hlasitosti jsou po celém svém obvodu jemně vroubkovány a jejich chod se mi jevil býti dostatečně hladkým i přiměřeně „odporujícím”, přesně natolik, aby ještě bylo možno vyhrát si s houslovým efektem. Chromované je také dvojzvratné (obouzvratné) zamykatelné tremolo Floyd Rose. Z výroby je tah tremola řešen dvěma pružinami, ale spolu s nástrojem je dodávána ještě jedna pružina zvlášť, proto pokud by se někomu tuhost tremolo páky zdála být příliš jemnou, není problém po odšroubování krytu na zadní straně těla zbylou pružinu dopnout. V úvahu je přitom samozřejmě třeba brát tah použitých strun, resp. jejich tloušťku.
Na krk je použit javor, stejně jako na hmatník s mensurou 648 mm, rozdělený dvaadvaceti pražci, s polohami vyznačenými klasickými tečkami. Hlavici odděluje od krku zamykatelný nultý pražec, využívající mikroladění, se kterým vyrukoval pan Buzz Feiten, tedy (v plném znění) Buzz Feiten Tunnig System. Tento systém počítá s individuální kompenzací délky každé struny (a to nejen nutně) na nultém pražci, což má být doceněno především při hraní otevřených akordů, respektive při faktu jejich přesného ladění, kdy je ovšem zřejmé, že deklarovaná přesnost naladění bude mít vliv na výsledné ladění nástroje v jeho celku. Hlavice, tradičně „washburnovsky” tvarovaná do podoby známého zobáku, je osazená diecast ladicí mechanikou Grover s převodovým poměrem 18:1. Také mechanika je opět „washburnovsky” tradičně orientovaná směrem dolů. Na hlavici je nepřehlédnutelně vyvedeno logo Washburn, následované již poněkud co do fontu menším textem „Nuno Bettencourt Signature Model”.
„En šedesát jednička” se může pochlubit jedním u kobylky umístěným zabijákem brumu (humbuckerem) Billem Lawrencem L500 a dále dvěma Shamany L910, singly ze stáje Washburn, prvním posazeným ve střední poloze, druhým hovícím si v poloze u krku. A jak N61 hraje? Podle mého mínění „prostě skvěle”. To, že se nejedná o originál z USA, ale jen o „pouhou” Indonésii, činí z tohoto nástroje (pro mne?) příjemné překvapení – a nebo je možná jen prostým potvrzením toho, že Washburn své dobré pověsti jednoduše a bezezbytku dostojí. Hned první, co lze říci o zvuku, když se E61 ozve z komba, tedy ještě před tím, než přepneme na zkreslený kanál, je to, že je výrazně plný. Všechny snímače umožňují opravdu širokou paletu zvukových variací, kterou ještě rozšiřuje citlivě reagující tónová clona. Je možná pravda, že pasivní tónová clona spíše zvuk „zavírá”, ale od jejího plného otevření až po moment úplného „zavření” vykazuje cesta potenciometru prostor pro řadu kombinací, které vůbec „udušeně” nezní. Rozdíl mezi singlem u kobylky a singlem u krku je pak přitom opravdu výrazný. A když nakonec ještě připočteme možnost různých kombinací propojení singlů mezi sebou, dostaneme sice jen pět základních zvukových poloh, avšak každá z poloh zní opravdu výrazně jinak a přitom všechny velice dobře. Jak je pak na tom N-61 se zvukem zkresleným? O tom se dá napsat především to, že je prostě neskutečně „masitej”. Perfektně „šťavnatý”, ale přitom příjemně syrově znějící, výrazně na středové frekvence bohatý a právě díky těmto středům do šířky se rozpínající zvuk hravě tento nástroj prosadí v celku kapely, kdykoliv si to pan kytarista zamane.
Díky kompletnímu uzamknutí strun nahoře i dole ladění drží i při razantnější hře s tremolem a také buzz feiten tunnig system se zdá potvrzovat své kvality, neboť nelze nezaznamenat perfektní čitelnost postupů nejen při hře power akordů. Zaujme i věrně přenášený atak trsátka na všech strunách a to jak při hře na shamany, tak v případě Billa Lawrence. Přestože by se tak mohlo při zběžnějším testování této kytary „na sucho” zdát, že bude hrát potichu a „tence”, při zapojení do aparatury dojem rychle zmizí a vystřídá jej – nerozpakuji se napsat – svého druhu okouzlení.
Domnívám se tak, že pokud si v případné nápodobě Nuno Bettencourta nehodláte právě kupovat lak na nehty, určitě lze uvažovat o koupi alespoň tohoto jím signovaného modelu „Washbruna” N-61 B.
