Earl Slick

Rozhovor s rockovým kytaristou
Earl Slick

Přestože to z přepisu rozhovoru nemusí být až tak zřejmé, kytarista Earl Slick pro nás (v roli jeho „zpovědníků) představoval poněkud „tvrdý oříšek“ . Velice „svojský“, upřímný, ale také v mnohém velmi stručný rocker nás dokázal během interview nejednou vyvést z rovnováhy. Ostatně hned od samého začátku nám bylo jasné, že tenhle chlapík si na nic nehraje, ten prostě tím rockerem opravdu je.

Podobně jako třeba Lee Sklar, patří Earl Slick k hudebníkům, kteří se „vyvíjeli“ souběžně s rockovou hudbou. Earl se narodil v New Yorku, kde si na počátku sedmdesátých let získal reputaci šikovného a talentovaného kytaristy. V roce 1974 vystřídal v kapele Davida Bowieho tehdejšího anglického multiinstrumentalistu Micka Ronsona. Earl poté s Davidem dále spolupracoval ještě v několika dalších obdobích, naposledy tomu bylo na Bowieho turné v letech 2002 a 2003. Nejčastěji skloňovanými „zaměstnavateli“ Earla Slicka bývají hned po Bowiem také Jim Diamond, Roberth Smith (frontman skupiny The Cure), John Waite a legendární John Lennon (na albech „Double Fantasy“ a „Milk and Honey“). Ačkoliv Earl o sobě tvrdí, že raději pracuje pro jiné, stihl během své kariéry vydat hned osm sólových desek. Tou poslední bylo album „Zig Zag“, vydané v roce 2003. V současnosti se tento nepřeslechnutelný kytarista pravidelně objevuje mezi „endorsery“ firmy Framus, a právě v její frankfurtské expozici se nám také uvolil poskytnout nám následující rozhovor.

Již několik let patříte mezi firemní hráče německého výrobce Framus. Mohl byste pohovořit o této Vaší roli?
Mou spolupráci s firmou Framus má na svědomí Dwigth Devereaux, majitel firmy TonePros. To on mě poprvé seznámil s Hans-Peterem (Wilferem). Při té příležitosti jsem si zahrál na pár jeho nástrojů, tak nějak jsme „dali řeč“, a když jsem o šest měsíců potkal Hans-Petera v New Yorku, plácli jsme si. Většina výrobců, se kterými spolupracuji, tedy snad kromě TonePros, má velmi dlouhou historii. To mi imponuje. Platí to nejen pro Framus, ale také pro zesilovače Orange, které mají své kořeny v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. A nebo pro struny D'Addario, mající počátky v Itálii sedmnáctého století. Mám rád staré společnosti a řemeslnou zručnost, která je jim vlastní. Z Vaší spolupráce s firmou Framus už vzešel poměrně úspěšný signovaný model. 

Jaká přání a nároky jste při tvorbě tohoto nástroje vůči výrobci vznesl?
Především jsem se rozhodl nevymýšlet nějaký moderní tvar a inspiroval se jedním ze starých modelů Framus. Chtěl jsem, aby křivky nástroje zůstaly retro, a tak jsem si vybral model z roku 1964. Ten vypadal vážně skvěle, proto jsem z něho vycházel. Jako mate-riál těla jsem si zvolil bahenní jasan, v případě snímačů pak P90. Nechal jsem si také od svého vlastního kytaráře dopředu provést měření javorového krku. Hardware na kytaře je od TonePros. Vzal jsem prostě starý model a osadil ho moderními prvky. 

Tíhnete tedy obecně spíše k retro vybavení, než k moderním technologiím?
To si pište, že ano. Protože, když zapojíte kytaru do postaru postaveného zesilovače, je to na vás a na vašich prstech. Všechny ty nové věci se vší tou elektronikou... Z těch krámů dostane dobrý zvuk i cvičená opice! Rozumíte tomu, co říkám?

Myslím, že ano.
Tak proč ten kamenný obličej? Dostal jsem vás! (Smích). ...Víte, jde o to, že potřebuji něco, co bude vůči mé hře „reaktivní“. Retro zesilovače si vybírám proto, že znějí tak, jak hraji, hru „neřídí“ zesilovač. Nové aparáty mají „tři prd...“ funkcí, ani bych nevěděl, co s tím. 

Používáte nástroj od Framusu vždy jako svoji hlavní elektrickou kytaru?
Ano, je to jediný nástroj, který teď používám.

Dříve pro vás byly typické především kytary Gibson Les Paul...
Ano, to máte pravdu. I tento Framus má svým způsobem s Gibsonem mnoho společného. Těžko se to popisuje, jde o zvukový charakter. Spíše než Les Paula, připomíná tento Framus zvuk modelů Melody Maker nebo Gibson Junior. Mohu s ním ale vytvořit i zvuk podobný Telecasteru, stačí jen pracovat s ovladačem hlasitosti. To se mi na něm líbí. 

Máte tento Framus v ruce i při práci ve studiu?
Ano, mám. Kromě nástroje, o kterém mluvíme, používám ale ještě dva lubové modely Framus Mayfield: Jeden s vibrátem Bigsby a snímači P90, druhý bez vibráta, osazený dvěma humbuckery. Používám je jak ve studiu, tak při koncertech. 

Z toho, co říkáte, se zdá, že s velkou pravděpodobností nejste ten typ hráče, který by s sebou vozil pedalboard s desítkami efektů. Kolik kytarových „pastiček“ tedy používáte?
Jenom jednu. Používám jen fuzz, a to proto, že nemám rád overdrive pedály. Ztenčují totiž zvuk. Mám raději zvuk fuzz efektů, i když ani ty nepoužívám tak často. Obvykle je „nasazuji“ jen tehdy, když potřebuji zvuk nějak ozvláštnit. Abych řekl pravdu, někdy používám ještě i analogový delay a Multiwave Distortion od Source Audio. Myslím, že ten nakope zadek nejednomu zkreslení.

Používáte pro ovládání tohoto efektu i pohybový senzor „hot ring“?
Ne, to je na mě až příliš veliký Star Trek. 

Pokud si dobře vzpomínám, Multivawe Distortion používá také Reeves Gabrels (rovněž kytarista spjatý s Davidem Bowiem).
Ano, ale Reeves tyhle vylomeniny používá.

Jste spolu v kontaktu?
Ano, asi tak před rokem a půl jsme spolu udělali nahrávku, celé album. Mix ovšem ještě není hotový. Nicméně příští měsíc spolu ve Státech hrajeme. 

Vraťme se ještě na chvíli k nástrojové výbavě. Dočetl jsem se, že vyrábíte vlastní kytarové popruhy. Je to pravda?
Ano.

Jak jste se k tomu dostal?
To je docela legrační příběh. Když jsem se vrátil z posledního turné s Davidem Bowiem, všechno vybavení zůstalo snad rok nevybalené ve velkých přepravních boxech. Jednou jsem prostě něco potřeboval najít a v jednom z „kejsů“ jsem mezi strunami, trsátky a dalšími krámy našel klubko úplně nových popruhů z černé kůže. Nevěděl jsem, kde se tam vzaly, ani co s nimi mám dělat. Začal jsem proto experimentovat, zkoušel na ně malovat, prostě jen tak, bez ohledu na to, co z toho vzejde. Některé z takto upravených jsem začal používat. Lidem se líbily a mnozí se mě chodili ptát, kde jsem je koupil. Řekl jsem si: „fajn, lidem se líbí, zkusím nějaké nabídnout na eBay.“ Prodal jsem je během okamžiku. Rozhodl jsem se tedy věnovat se jejich „výrobě“ více a zkusil jednat s několika firmami o jejich prodeji. Nakonec jsme se dohodli s kluky z firmy GFS. Pokud by vás to zajímalo, mé popruhy najdete na internetu na adrese www.guitarfetish.com.

Pojďmě ještě probrat zesilovače. Vy používáte...
Orange.

Pouze Orange?
Ano. Vlastně... Občas používám také Vox AC30, ale můj hlavní zesilovač je Orange AD30. Má s Voxem dost společného, ale řekl bych, že jeho zvuk má „větší koule“ než ten AC30. Naživo používám čtyři hlavy a čtyři reproboxy. Všechno najednou! Pořádnou zeď!

Nepoužíval jste také zesilovač Sommatone?
Ano,  můj signovaný model. Pořád ho ještě občas použiji při práci ve studiu. 

Víme o Vás, že milujete hraní před publikem. Co Vás na koncertování baví nejvíce? Je to souhra s ostatními muzikanty,  čerpání energie z publika...?
Víte, když stojíte na pódiu, je to jediný moment, kdy... Nevím, zda tomu porozumíte, ale je to jediný moment, kdy jsem to „jen já, tady a teď“. O ničem nepřemýšlím, jen tu jsem, to je vše. A proto hraní tak miluji. Postavím se na pódium a vše ostatní mizí pryč. Zůstávám já, kapela a publikum. Pokud jsem ve studiu a pracuji na nějaké nahrávce, tak u toho musím přemýšlet. Při hraní naživo zkrátka „jen“ hraji. 

Improvizujete během vystoupení?
Dělám, cokoliv se přihodí. Ale ano, myslím, že někdy i improvizuji. S každým koncertem je to jiné.  

Nedá se tedy říci, že byste na své „pódiové prezentaci“ nějak záměrně pracoval?
Ne. Je to přirozené. Jak už jsem řekl před chvílí, když se postavím na pódium, jsem to jen já a dělám, co dělám. Nepřemýšlím o tom. To, že u toho nemusím přemýšlet, to je na tom to krásné. Muset přemýšlet mě přivádí k šílenství (smích). Člověk musí být dobrý na pódiu, protože publikum chce něco vidět. Ty jim to dáš a oni si to užijí. 

Možná se Vám to již může zdát otravné, nicméně: například v naší zemi jste znám především díky Vaší spolupráci s Davidem Bowiem, či Robertem Smithem. Nás by ovšem zajímaly kořeny, ze kterých vyrostl kytarista Earl Slick... Mohl byste pohovořil o svých začátcích a o hudbě, která utvářela Vaši osobnost?
Ke svým kořenům a původním vlivům se vracím asi tak posledních sedm, osm let. Od chvíle, kdy jsem se naposledy účastnil turné Davida Bowieho, už nějaký ten rok uběhl a já se vracím především k hudbě vycházející z blues. Hodně mě ovlivnila hudba amerického delta blues a rhytm & blues padesátých let minulého století. Poslouchal jsem hudebníky, jakými byli Mississippi Fred McDowell, Robert Johnson, Lightnin’ Hopkins či Howlin' Wolf. Ovlivnili mě také Rolling Stones a Keith Richards. Keitha jsem poprvé uviděl se „Stouny“ v televizní show Eda Sullivana. V tu chvíli jsem propadl elektrické kytaře. Myslím, že jméno Keith Richards se objeví snad v každém rozhovoru s kytaristou, kterého se zeptáte na jeho kořeny. Můj první nástroj byla kytara od Danelectro. Vzpomínám si, že jsem „uháněl“ svého otce snad šest měsíců, než mi ji koupil. Tehdy mi řekl, že je to poslední vybavení, které mi kdy koupí. Jestli prý budu dost dobrý, budu si další schopen koupit sám. Chvíli jsem chodil na lekce, ale nenáviděl jsem to. Cítil jsem se tam jako ve škole a tu jsem neměl rád. Řekl jsem si, že je to na „ho..o“ a po třetí lekci jsem se na to vykašlal. Začal jsem pak zkoušet různé věci, které jsem pochytil z televize, koupil jsem si knížku akordů a začal se učit sám. 

Měli na Váš hudební vývoj vliv také Beatles?
Vliv? Myslím, že ne. Ale vy se ptáte určitě proto, že jsem hrál s Johnem Lennonem, že? John hrál rock'n'roll, takže pokud mě některý z členů Beatles ovlivnil, byl to on. Jako kapela mě Beatles nějak zvlášť neoslovili. John ano. 

V jednom rozhovoru jste uvedl, že během spolupráce s Johnem Lennonem na albu Double Fantasy jste si mnohokrát připadal jako malé děcko. Byla to pro Vás opravdu taková „lekce“?
Je to zvláštní, protože jste jako malej kluk, co nejenže před sebou vidí chlápka, kterého zbožňoval, ale najednou jste také členem jeho kapely a nemůžete zapomenout na ten moment, kdy jste byl dítě a dvanáctiletýma očima jste jej obdivoval. Když jsem v roce 1980  pracoval s Johnem Lennonem, měl jsem už za sebou hraní s Bowiem. Dalo by se tedy říct, že jsem v tom už „uměl chodit“. Nenechte se ale zmýlit, i tak jsem si každý den, když jsme natáčeli, říkal: „Sakra, to je přece John Lennon, to je ten chlápek, kterého jsem viděl v televizi. Co tady sakra dělám? To je pěkně divný.“ Nerad přiznávám, že jsem si vedle Johna připadal jako malý kluk. Vždy jsem vůči Johnovi cítil velký respekt. Obohatil mě nejen jako kytarového hráče, ale i jako člověka. Lidé si to možná často neuvědomují, ale John Lennon byl jeden z nejlepších kytarových hráčů, se kterým jsem kdy hrál. Hraní s ním pro mne představovalo velmi intenzivní až surrealistický zážitek. Vtipné je, že když jsem poprvé přijel za Johnem do studia, pozdravil mne slovy: „Rád tě zase vidím“. Vůbec jsem si nemohl vybavit, že jsem ho někdy předtím potkal. Později jsme o tom často žertovali. Nikdy jsem ovšem nezjistil, zda to skutečně bylo už naše druhé setkání.

Kolik Vám vůbec bylo let, když jste s Johnem Lennonem spolupracoval?
Osmadvacet, nebo devětadvacet.

Je možné ve Vaší hráčské kariéře hledat nějaký zlomový bod, který Vás dovedl ke spolupráci s těmito předními hudebníky? A neříkejte prosím, že to byla náhoda...
To tedy vážně netuším. Myslím, že za důležitou pro moji hudební dráhu lze považovat tu skutečnost, že jsem  se narodil v Brooklynu a žil v New Yorku, kde byla velká koncentrace hudebníků. Pořád se tu po této stránce něco dělo. Být známý v New Yorku bylo pak samo o sobě docela dobrým předpokladem pro navázání kontaktu se zajímavými osobnostmi. Tak se to tehdy mělo. Znal jsem kámoše, jehož kámoš měl kámoše, který se kamarádil s Davidem Bowiem. Jednoho dne se mé jméno asi dostalo na přetřes. Ani nevím, zda David tehdy vůbec hledal kytaristu.

David Bowie tedy kontaktoval Vás?
Ano, zájem vždy vzešel od nich. I John Lennon mě kontaktoval jako první. 

Reeves Gabrels se v rozhovoru pro náš časopis před několika lety zmínil, že působení u Davida Bowieho pro něho bylo velmi přínosné, tedy zejména pokud jde o přístup k práci. Máte podobnou zkušenost?
Od Davida jsem se naučil mnohé, nejvíce asi to, jak pracovat na pódiu. Víte, je těžké být konkrétní. David mě naučil opravdu hodně věcí. Myslím, že mě také zbavil strachu z experimentování a zkoušení různých věcí. Pomohl mi otevřít se nejrůznějším hudebním žánrům. Dodnes se snažím nezůstat uzavřený jen v jedné hudební přihrádce. Když mě nějaký žánr nadchne, poslouchám ho skoro do omrzení. David mne také naučil to, že když pracuji s lidmi, je dobré je nechat dělat to, co mají rádi. Nediktovat jim, jak by věci měli být. To totiž vede jen k tomu, že svážete, nebo zničíte jejich uměleckou osobnost.

Byl jste při prvním hraní s Bowiem hodně nervózní?
Ani ne, nebyl jsem nervózní. Byl jsem spíše mladý a jistý si sám sebou. Nikdy se mi nestalo, že bych byl nervózní.

Chtěl jste se vždy stát profesionálním kytaristou?
Ano. 

Mohl byste porovnat obraz rockové hudby, životního stylu hudebníka a obchodní rámec toho všeho v době, kdy jste začínal se současným stavem?
Hodně se změnilo! Když jsem začínal, všechno, co jsem musel udělat, bylo vzít kytaru, zapojit ji do zesilovače a hrát... tedy hrát venku, ne doma v ložnici. Šlo o to hrát venku, před lidmi. Asi za dva roky po té, co jsem dostal první kytaru, jsme dali s několika kámoši dohromady kapelu a hráli jsme na různých večírcích. Od svých patnácti jsem někde hrál pět dní v týdnu - celou tu dobu až do okamžiku, kdy mě oslovil David Bowie. O byznys jsme se moc nestarali. Neměli jsme žádné Myspace, žádný Facebook, ProTools a podobné kraviny. Starali jsme se jen o to, abychom uměli dobře hrát. Jakmile byl člověk nucen poznávat obchodní stránku, byl v hajzlu. Když jsme všichni byli v hajzlu, znamenalo to, že děláme byznys. Bylo potřeba začít přemýšlet o tom, co to vlastně děláme. Dnes to všichni mají přesně obráceně. Já si nejprve přál být dobrým kytaristou. Dnes ale chce být většina nejprve dobře vidět, být vepředu, a teprve potom je pro ně důležité být kvalitním hráčem. Když jsem začínal, nikdy jsem si netroufl ani pomyslet na to, že se jednou dostanu tam, kam jsem se nakonec dostal. Dnes si mnozí již od začátku myslí, že si to zaslouží, mají své hloupé televizní soutěže, jako je Americký Idol. Blbečci, kteří zpívají svým babičkám na narozeninových party, v nich soupeří ve finále. Co to sakra je? To nemá nic společného s životním stylem, s tím, že se hudbě věnuješ každý den, čtyřiadvacet hodin. 

Věnoval jste se vlastně někdy něčemu jinému než hudbě? Měl jste nějaké zaměstnání, nebo jste se už od mládí živil jenom hudbou?
Nic jiného než muzika mě nezajímalo. Už od svých začátků jsem si dokázal hraním vydělat. Jasně, pokaždé to nebylo snadné. Někdy člověk něco vydělal, jindy ne. Ale vždycky jsem věděl, že pro mě jiná cesta neexistuje. Věděl jsem, že jakmile vezmu jinou práci, budu v hajzlu. Tak jsem se prostě rozhodl.

Dnes je možná těžší uživit se hudbou, nemyslíte?
To je pravda. Víte, při hraní ve všech těch klubech jsem si například v roce 1969 byl schopen hraním vydělat dva a půl tisíce dolarů týdně. Před čtyřiceti lety! Zamyslete se nad tím! Je to dost peněz i na dnešní poměry. My jsme zkrátka měli kde hrát, protože New York byl plný klubů. Já v New Yorku vyrostl. Hráli jsme v New York City, v New Jersey, v Bostonu, ve Philadelphii a vydělávali prachy. Dnes provozovatelé klubů příliš nechtějí kapelám za vystoupení platit, není tolik koncertů a mladí to mají těžké. Asi proto zakládají webovky, facebookové profily, fanouškovské stránky. Nejhorší je, že si možná myslí, že to stačí. To je ale hovadina! Neznám jedinou kapelu, která by prodala milión desek jen proto, že je na facebooku. 

Třeba je jen těší velký počet kliků na tlačíko „Like“?
Jsou to hovadiny. To je jediné, co mají. Myslím, že životní styl spojený s blues a s rock'n'rollem, tak jak si ho pamatuji ze svých začátků, je prostě pryč. Teda kromě takových figur, jako jsem já.

Je pravda, že Vaše image je celkem výrazná...
No, jsem ten druh muzikanta, kterého se po koncertech ptají na vlasovou kosmetiku (smích).

Neodmyslitelnou součástí životního stylu, o kterém mluvíte, bylo i užívání drog. Vy, ani David Bowie jste nebyli výjimkou, že?
Šedesátá, sedmdesátá a osmdesátá léta byla plná drog. Kolem muziky jich bylo hodně. Někteří brali drogy příliš, jiní méně, někdo vůbec. Já do toho spadl pořádně, skoro mě to zabilo.

Jak jste dokázal vůbec hrát?
Bylo to normální. Velmi běžné. Nevím jak, prostě jsem hrál. Víte, když jsem před čtyřiadvaceti lety přestal s drogami a s pitím, trvalo mi šest měsíců, možná i více, než jsem byl schopen opět normálně hrát. Před tím jsem strašně dlouho hrál sjetej. Bez drog a s kytarou v ruce jsem byl... zmatený. Ale překonal jsem to. 

Proč jste se rozhodl s drogami skončit? 
Zabíjelo mě to.

Vraťme se k vaší spolupráci s Davidem Bowiem. Které z jeho skladeb hrajete na živo nejraději?
Myslím, že nejraději mám jeho nejstarší věci, alba jako „Ziggy Sturdust“ či Station to Station. No a také Let's Dance. Je toho vlastně docela dost. 

U Davida se vystřídalo poměrně dost kytaristů. Snažil jste se nějak „srovnat“ do jejich rukopisu?
Ne, dělal jsem jen to, co umím. Proto si mě také najímali. Nesnažil jsem se být jako Reeves, ani jako Mick Ronson. S Davidem jsem spolupracoval proto, že měl rád způsob, jakým jsem hrál, Vždy mi řekl, abych jen dělal, to co umím. Nic víc. 

Jakým druhem kytaristy si myslíte, že jste? Respektive co považujete ve vaší hře za opravdu dobré?
Myslím, že jsem především rytmický hráč. Na to jsem asi nejvíc pyšný. Řekl bych, že důležitou součástí mé hry je i nasazení. Pokud jde o technické vychytávky, nemyslím, že bych v něčem takovém kdy vynikal. Jsem spíše pocitový hráč. I to je podle mě důvod, proč mi ostatní věnovali svou pozornost.

Během své kariéry jste natočil i několik sólových desek, které obsahují především instrumentální skladby. Mohl byste o nich pohovořit?
Víte... To byl vždy takový experiment. Já vlastně nemám práci na sólových albech příliš rád. Raději jsem členem nějaké kapely. 

Ale vaše album Zig Zag bylo docela úspěšné, ne?
Zajímavé je, že Zig Zag nikdy nemělo být deskou. Jen jsem napsal nějaký materiál a donesl ho Markovi Platimu, producentovi, zvukaři a tak trochu i kytaristovi, který spolupracoval s Davidem. Řekl jsem mu, že jsem něco složil, ale že nevím, co s tím. Jemu se mé nápady líbily a rozhodl se, že uděláme desku. Materiál oslovil i Davida Bowieho, Roberta Smithe a Joe Elliota z Def Lepard. Všichni tři na této desce se mnou spolupracovali... 

Zdá se, že Váš skladatelský přístup má velmi blízko k Vaší metodě výroby kytarových popruhů...
Ano, skládám, co skládám, ať se stane, co se stane. 

Čím se kromě „endorsingu“ zabýváte dnes?
V loňském roce jsem odjel turné po Evropě a Americe se skupinou New York Dolls. Teď plánuji objevit festivaly se svou kapelou z osmdesátých let jménem Phantom Rokcer and Slick, ve které hráli také Slim Jim Phantom a Lee Rocker ze skupiny Stray Cats. 

Nehrajete také se skupinou Me of a Kind?
To je má kamarádka Jen Schwartz. Ona je skvělá, spolupracoval jsem s ní na několika skladbách a koncertovali jsme spolu. 

Pro naše čtenáře může být docela zajímavé, že jste v devadesátých letech na několik roků úplně „sekl” s hraním?
Byl jsem vyhořelý, zřejmě následkem užívání drog.

Neměla Vaše pauza také co dělat se situací v hudebním průmyslu?
Ano, to také měla. Byl jsem zkrátka znechucen, a proto jsem toho nechal. Dostal jsem se do situace, kdy jsem si nedokázal nic užít a nic mi ani pořádně nevycházelo. Nikoho z toho dnes neviním, nikoho z lidí, se kterými jsem spolupracoval. Prostě jsem se tehdy rozhodl nebýt součástí hudebního průmyslu. Nedokázal jsem si užít ani hraní, což pro mne bylo hrozně deprimující. Bál jsem se, že se ze mne stane někdo, kdo dělá něco jen proto, že se to předpokládá. Myslím, že mé rozhodnutí bylo správné.  

Co jste během té pauzy dělal?
Nic moc. A dělal jsem to čtyři roky. V roce 1999 jsem natočil nahrávku s Davidem Coverdalem. Bylo to příjemné, tehdy jsem si řekl, že bych to mohl opět zkusit. Těsně po skončení natáčení se mi znovu ozval David Bowie a já se vrátil. 

Jaké to bylo vzít po tak dlouhé pauze zase kytaru do ruky a postavit se na pódium?
Mnohem lepší. Tu zatracenou pauzu jsem prostě potřeboval. Hudební průmysl mě tehdy vážně štval. Bylo i těžké najít si někoho ke spolupráci, protože všichni hráli jako kapely z osmdesátek. Víte, co myslím, chlápci s dlouhými vlasy a trvalou. Můj starý styl tehdy nějak zvlášť v lidech nerezonoval.

Je něco, co byste chtěl vzkázat čtenářům, kteří dnes s hudbou teprve začínají?
Vzkázat něco je hrozně těžké, protože svět je dnes úplně jiný. Myslím, že by se měli vrátit v čase a studovat počátky. Jít na internet a shlédnout na YouTube videa z padesátých, šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Pořádně se podívat na to, co a jak jsme dělali. Mladí hudebníci jsou dnes děsně šikovní, ale neumějí dělat rock. Rock'n'roll, jako hudební žánr, pochází z Ameriky padesátých let, z období po druhé světové válce. V tehdejší společnosti vypadali všichni stejně, stejně se oblékali, jedli stejná jídla, každý byl prostě „normální“. Rock'n'roll - to byl vzdor proti té uniformitě. Když se objevil Elvis se svým sestřihem a v „jiných“ hadrech, jen jsme si s údivem říkali: „zatraceně dobrý!“ Byl v tom vzdor. Člověk nechtěl mít sestřih svýho fotra, nechtěl mít ani jeho zasr... práci, ani nic jiného. Tak to prostě bylo, a v hudbě to bylo znát. Rád bych také uvedl na pravou míru jeden z přetrvávajících omylů. Ještě dnes se najdou lidé, kteří spojují rock'n'roll zejména s bílými hudebníky, a to i přesto, že pochází z černošské hudby. Všechny jeho kořeny jsou černé, vše vychází z blues a z gospelu. Vždyť i u Elvise, který čerpal z afroamerické komunity, najdete hodně gospelových prvků. „Stouni“ ve svých začátcích hráli hodně blues. Mnoho rádiových stanic nechtělo ve Státech v minulosti hrát hudbu černých. Amerika byla, a podle mého názoru stále je, velmi rasistická. Je ovšem třeba pamatovat na to, že s hudbou jde rasa stranou. Na to se nekouká! Nekoukám na barvu svých přátel. Hledím si toho, jestli je to dobrý hráč na kytaru, či baskytaru, a zda se mi s ním bude dobře hrát. Mimo hudbu ještě pořád barva pleti hraje roli. Bohužel. Všechno se tím obvykle zbabrá.

S tím nelze než souhlasit...
Díky za rozhovor.