Od blues ke hvězdám

Fleetwood Mac 1. část

Po delší pauze se opět vracíme k našemu seriálu o hudebních osobnostech. Když jsem kdysi tento seriál začínal, prvním jménem byl Eric Clapton, který de facto definoval tvář moderní kytary a ovlivnil celou rockovou scénu. Ještě před tím, než se vydal na svou úspěšnou sólovou kariéru, hrál tento výjimečný muzikant v několika seskupeních. Nás přitom bude především zajímat John Mayall a jeho Bluesbreakers. Album John Mayall Bluesbreakers with Eric Clapton je velmi zásadním milníkem elektrické kytary a snad lze bez uzardění napsat, že téměř všechno jeho tehdejší osazenstvo dosáhlo statusu hvězd. Celý tento úvod předchází jistému odhalení...

V kapele totiž už dříve působil na basu John McVie a po odchodu Erica Claptona nastoupil na místo kytaristy Peter Green. Chvíli na to post bicích obsazuje Mick Fleetwood. A právě toto trio přesně po roce od Johna Mayalla odchází a v Londýně zakládá nový band, totiž kapelu FLEETWOOD MAC.

Jsem si samozřejmě velmi dobře vědom toho, že osoba Petera Greena je kapitolou, která by si zasloužila svůj vlastní a samostatný článek (což do budoucna nevylučuji), avšak následující díly budou věnovány právě kapele Fleetwood Mac. Nejslavnější, nejplodnější a nejvlivnější období této kapely totiž bylo psáno rukopisem docela jiného kytaristy. A tak mi tedy promiňte, pokud budu kolem osoby Petera Greena tančit jen „obezřetně“.

Nyní ale už zpátky k Fleetwood Mac. Trio si bylo vědomo toho, že chce dělat hudbu ve stylu Cream a Jimiho Hendrixe, a proto oslovilo dalšího do party, kytaristu Jeremyho Spencera. Základní a první sestava FM tedy byla na světě a stačilo se na chvíli zavřít do zkušebny, kde se pilně secvičoval repertoár, který stylově osciloval mezi bluesovou klasikou a Greenovým originálním blues-rockovým rukopisem. Název kapely byl původně zvolen ve tvaru Peter Green´s Fleetwood Mac - což jsou vlastně jména členů bandu.

Kapela koncertně debutovala v srpnu 1967 na festivalu Jazz and Blues v anglickém Windsoru a krátce poté dostala nabídku na nahrávací kontrakt. První album PETER GREEN´S FLEETWOOD MAC bylo, stejně jako kapela, přijato nadmíru kladně. Sice se o ní mluvilo jako o klonu Cream, ale byly zde rozpoznány také prvky, které stavěly FM do poněkud jiného světla. Jeremy Spencer říkal: „Blues je o náladě a nemusí být striktně o dvanáctce...“ Nicméně, Greenův bluesový feeling byl nepopiratelný a cit pro náladu a melodii skladby ukázkový. Dnešní generace zná velmi podobného kytaristu – Garryho Moora, který se nikdy netajil obdivem k tomuto pánovi a který dokonce vlastní i jeho nádherného Gibsona.

Debutové album Fleetwood Mac bylo tedy v Británii úspěšné (na druhé straně Atlantiku kapelu ještě v podstatě nikdo nezná). Ve zkušebně však bylo nazkoušeného materiálu více než dost, a tak v tom samém roce vychází druhé album MR. WONDERFULL, kde se jako host objevuje další důležitá osoba pro budoucí vývoj kapely, klávesistka a zpěvačka Christine Perfect. Tato vynikající zpěvačka a zároveň také klávesistka velmi obohatila FM a nakonec se stala plnohodnotnou členkou kapely. Později, mimo jiné, také i manželkou Johna McVieho. V hudebním světě se poté tato děva podepisuje jako Christine McVie a každý projekt, kde účinkuje její jméno, má velmi pozitivní ohlas.

Ostatně, druhé album si okamžitě vydobilo mnohem lepší respekt, což je oproti debutu jistě zásluha i o něco bohatšího a pestřejšího aranžmá. To skutečně „přelomové“ však přišlo až v roce 1969, kdy je do světa vypuštěno ENGLISH ROSE. Právě v průběhu nahrávání tohoto alba se ke kapele připojil další kytarista - Danny Kirwan, takže nyní ve FM působí kytarové trio. English Rose je řazeno k takovým skvostům jako je Mayallovo album s Claptonem a je právem považováno za jedno z nejlepších blues/blues-rockových alb kontinentu. Skladby jako Without You, One Sunny Day, Albatross a hlavně píseň Black Magic Woman stanuly na prvních příčkách hitparád. Black Magic Woman získala status nesmrtelnosti i díky excelentní perfomanci Carlose Santany, který ji předvedl na legendárním festivalu Woodstock, a tím také pomohl dostat Fleetwood Mac do podvědomí američanů.

V oné době chtěla nahrávací společnost po třetí studiové desce téměř vždy vydávat úspěšnějším kapelám živé album, které by předvedlo dovednost muzikantů. Nejinak tomu bylo i v tomto případě, takže vychází album FLEETWOOD MAC IN CHICAGO (setkat se můžete i s názvem BLUES JAM AT CHESS). Záznam z koncertu obsahuje i jam sessiony s muzikanty jako například Buddy Guy, Willie Dixon nebo Otiss Spann. Z kapely samotné je pak cítit naživo blues skrz na skrz a zejména rytmika pracuje (doslova) jako švýcarské hodinky. Bohužel však pro Fleetwooda a McVieho, kteří sice cítili, že by se měla hudba ubírat někam jinam, ale pořád drží basu s ostatními, začal dělat problémy tehdejší nejhlavnější člen, Peter Green. Ten začal čím dál více propadat drogové závislosti a vzdaloval se realitě víc než je zdrávo. Firma okamžitě pružně zareagovala a vydala kompilaci THE PIOUS BIRD OF GOOD OMEN, aby donutila band nahrát co nejdřív další, v pořadí již šesté studiové album. THEN PLAY ON tak vychází na konci roku 1969 a je to poslední album s Peterem Greenem jako hlavním členem Fleetwood Mac. Nutno dodat, že i přes Greenův psychický stav a duchovní odklon album srší energií, pestrostí a na desce hrají všichni protagonisté velmi dobře. Po nahrání a odehrání evropského turné, v květnu roku sedmdesát, odchází Peter Green k náboženské sektě a zříká se všech nároků na honoráře (a také prodává veškerou svou kytarovou výbavu). Na scénu se vrátí v plné síle až po neskutečných dvaceti letech...

Pro Fleetwood Mac to zase takový problém nebyl, protože má v kapele další dva kytaristy a navíc to, že Peter odejde, se dalo čekat každým okamžikem. Nicméně, Greenův vklad pro kapelu byl nesmírný a jeho osobnost i skladatelský potencionál začal záhy chybět. Další album v pořadí KILN HOUSE na problém ještě tolik neukazoval; jde o blues-rockové písně, které neurazí. Pomyslnou ránu do vazu však osud kapele zasazuje s o to více drtivou silou. Do drog totiž spadl i Jeremy Spencer a to už byl problém zásadní. Kapela byla zvyklá na dva kytaristy, kteří byli navíc zakládajícími členy a rychle proto začala hledat další muzikanty do party. Nakonec přišel Bob Welch. Od svých dalších závazků se nakonec osvobodila i Christine McVie.

Album FUTURE GAMES bylo spíše experimentem, který měl ověřit smysluplnost stávajícího rozložení sil kapely. Totéž už ovšem ani v nejmenším neplatilo o albu BARE TREE. Tato deska opět posunula kapelu nahoru. Například skladba Spare Me A Little Of Your Love se sólovým vokálem Christiny ukazuje další a možná tehdy ještě netušené možnosti kapely. Jde o takové malé pre-echo budoucnosti. Zajímavostí jistě je to, že oběma bardům (Fleetwoodovi i McViemu) se ubíraný směr moc nelíbil. Vinu přisuzovali Dannymu Kirwanovi. Jak to celé dopadlo? Danny je vyhozen pro přílišnou melodiku.

Za Kirwana je konkurzem vybrán další Bob, tentokráte Weston a coby zpěvák (Christine si na hlavní a jediný vokál netroufala!) Dave Walker, kterého známe ze předchozích článků našeho seriálu, totiž z řádků, v kterých jsem psal o Black Sabbath. Album se zvířecím názvem PENGUIN však bylo ušito horkou jehlou a celkově působí dost rozporuplně. Na jednu stranu pop rockové písně, kde zpívá Christine, neznějí vůbec špatně, na stranu druhou pokusy o starý blues-rockový sound vyznívají doslova trapně. Kapela se evidentně trápí, muzikantská i skladatelská invence je v tahu a nikdo se nemá k tomu, aby na rovinu řekl, že to nemá cenu. Špatnou situaci první pochopil novic Walker, který odešel zpívat ke Kirwanovi. V pořadí jedenácté album pak dostalo název MYSTERY TO ME. V průběhu natáčení ovšem odchází další člen, který toho už také má dost – Weston. Kapela na nadcházejícím turné v podstatě nehraje vůbec nové věci, ale jen staré a prověřené songy z období s Greenem. Už to je cesta do pekel a snad se mělo tenkrát skončit...

Anglická tvrdohlavost však nezná mezí, a proto v roce 1973 vychází HEROES ARE HARD TO FIND. Album jednoho hitu Prove Your Love, které nejen hudebně, ale i textově předznamenává něco nového a lepšího, působí jako poslední hřebíček do rakve a Mick Fleetwood i John McVie konečně říkají: „Dost!“ Oba se stěhují i se svými polovičkami do Spojených Států, aby v sobě nechali rozproudit novou krev a hlavně chuť zase pořádně fungovat. V Kalifornii se pak tak nějak brouzdali po ulicích a občas nakoukli do nahrávacích studií... Ve studiu Sound City producent Polydoru Keith Olsen zatím kočíroval mladý pár, který pro firmu nahrával album. Kytarista, zpěvák, skladatel i textař v jedné osobě se jmenoval Lindsey Buckingham a zpěvačka, textařka a občasná kytaristka se jmenovala Stevie Nicks. Tento pár hrál v acid-rockovém seskupení Fritz, což byla kapela, která vystupovala před takovými jmény jako Jimi Hendrix nebo Janis Joplin. Band nakonec dlouho nevydržel (1968 – 1972) a duo Buckingham/Nicks odchází do nahrávacího studia natočit své sólové album nazvané BUCKINGHAM/NICKS.

Toto album je později známé nejen díky kvalitní hudbě, ale také díky poměrně kontroverznímu obalu, na kterém jsou jak Buckingham, tak Nicks obnaženi do půl těla. Demosnímek se dostal až k uším Micka Fleetwooda, který si je šel poslechnout i „na živo“ při nahrávání singlu Frozen Love a nabídl jim místo v kapele. Přestože to ještě nikdo netušil, právě tímto setkáním a pozváním do kapely začala sestava Stevie Nicks, Lindsey Buckingham, Christine McVie, John McVie a Mick Fleetwood přepisovat historii rockové hudby. A nejen to, že ji přepsala. Ona doslova touto historií zatřásla do základů...

To si však řekneme až příště, ale abych vás trochu navnadil už dnes, prozradím, že si budeme povídat o fantastické kytarové technice páně Buckinghama a samozřejmě o nejprodávanějším rockovém albu všech dob (které drží celkově třetí místo bez rozdílu stylů), tedy o albu Rumours.

Jako klasický závěr si uvedeme tabulaturovou ukázku, kde si můžete vyzkoušet excelentně jemný feeling Petera Greena. Ačkoliv jde většinou o standardní blues/blues-rockové klišé, ten feeling je nutno slyšet a pochopitelně co nejlépe napodobit. Vybral jsem intro k písni Oh Well (THEN PLAY ON), která byla svého času hymnickým opusem. Protentokrát jen jednu ukázku, příště se vyřádíme mnohem více.

Doufám, že jsem vás alespoň trochu navnadil a těším se na další společné povídání nejen o kapele Fleetwood Mac.