Vždycky, když jsem viděl kytaru Epiphone, kladl jsem si otázku jestlipak vůbec opustila hranice naší vlasti a nezhotovily ji šikovné ruce ještě šikovnějších českých nástrojařů.
Dnes mě takové otázky úplně opustily a říkám si - jen aby to dobře, opravdu dobře hrálo. Tak jak si asi povede tento signovaný model?
Kytara má klasický tvar Les Paula, tak jak jej mnozí známe od Diamantek až po hvězdné originály. Ale tvarem to tady v podobnosti s Les Paulem pravděpodobně také končí, ale o tom až dále. Nástroj má nádhernou povrchovou úpravu těla tygrovanými pásky ve zlatavo-hnědém provedení a barevně krásně ladí s ostatními doplňky nástroje - plastové krytky snímačů i binding krku v teplém odstínu béžové, perlové trapézové značky na hmatníku i veškerý chromovaný hardware v jemném odstínu kovové modré spolu tvoří harmonický celek. Celá zadní strana nástroje, krk i tělo, je pokryta 2-3mm silnou vrstvou pravděpodobně polyuretanového černého laku v sametově hladkém, matném provedení. Na jednu stranu to propůjčuje nástroji velmi exkluzivní vzhled, na druhé straně je nám skryto materiálové i konstrukční řešení, jednotlivé spoje a podobně. Hlavice nese kromě loga výrobce a štítku s podpisem Joe Perryho také Boneyard-logo, které je zapracované přirozeně v hmotě povrchové úpravy. Ladicí mechanika je Epiphonem dodávaná replika původních mechanik Kluson, které jsou montovány na sběratelské Gibsony. Pražce jsou vsazeny do palisandrového hmatníku velmi dobře, čistě a rovnoměrně a jsou kvalitně opracovány, takže žádné protivné zadrhávání ruky o hrany, ve vysokých polohách struny po pražcích dobře kloužou bez vrzání a pazvuků. Po celém rozsahu kytara dobře ladí, ale to je snad u nástroje této kategorie samozřejmé. Díky krátké menzuře a konstrukci kobylky klasického tvaru jsou struny blízko u sebe, což dává předpoklady pro rychlou hru i pro majitele krátkých prstů. Většinou se zrychluje hra klasických diatonik, pentatonik, bendingu apod.
Samozřejmě jsou dodrženy typické lespaulovské sklony jednotlivých částí nástroje vůči sobě a typy spojů. Krk je s tělem spojen krásně oblou patkou a to znamená jediné – lepený spoj, gibsonský standard, léty ověřený, fungující, mající pozitivní vliv na pohodlnou hru a jednoduchý pohyb levé ruky. Jsem rád, že tato přednost tu zůstala zachována. Pohodlnost pohybu levé ruky má však typicky lespaulovsky danou hranici - až do nejvyšších poloh se nedostávám úplně bez potíží, ale to je pro toto řešení typické. Nicméně krk má velmi adaptabilní profil, je dostatečně masivní pro kvalitní sustain a levá ruka si na něj pravděpodobně velmi rychle zvykne. Krk je ostatně jedním z pozitiv tohoto nástroje; podle výrobce je zhotoven z mahagonu, ale to těžko zjistíme pod masivní povrchovou saténovou úpravou. Je průměrně rychlý a díky svému tvaru a osazení v těle dovoluje mírné snížení původně nastaveného action strun; snížení je však opravdu mírné a vždy je potřeba se rozhodnout kterým směrem se jako hráči vydáme - ke kvalitnímu tónu s plným sustainem nebo k pohodlnější hře se zkráceným přezníváním a tlumením o pražce.
Profil a tvar těla je klasický, sklon vůči krku a vysoké bombírování vrchní desky umožňují pohodlné a rychlé hraní pravou rukou. Když jsem se vydal na průzkum materiálu, z kterého je tělo vyrobeno, zdálo se mi laickým pohledem, že jde o kompozit dřeva mahagonového typu, alespoň soudím podle jemných „žilek" a pórovitého charakteru dřeva, v kombinaci s horní cca 1cm silnou deskou z tvrdého dřeva, předpokládám že by to mohl být javor. Tato gibsonovská kompozice předurčuje charakter zvuku a dalo se čekat, že kytara bude hrát jako Gibson. K mému překvapení se ale zvuk poněkud lišil.
Nasucho hraje kytara typicky tence, ale má oproti Gibsonu nepoměrně více středů. Tón vychází více z těla než z krku a ač je trochu hlasitější, není tak dobře vyvážený a průrazný, dalo by se tedy usuzovat na mírně odlišné vlastnosti nebo kvalitu dřev než bývá u Les Paulů zvykem. A jelikož se nejvíc ukáže po zapojení, zapojujeme „šťávu":
Zvuková charakteristika
Podle firemních podkladů by na modelu Boneyard měly být osazeny snímače typu Burstbucker přímo od Gibsona. Zde byly však dodány snímače typu PAF, a to jak u kobylky, tak u krku. Jsou však pravděpodobně modifikované ve stylu Burstbuckerů - použití neupravených Alnico magnetů, nezakrytí cívek pro zvýšení akustické reakce a podobně. Výsledkem je sice mírně zvýšený brum a citlivost na aparaturu, ale mírně stoupne jiskrnost snímání. Celkově se mi však z dodané dvojice snímačů mnohem více zamlouval snímač u krku, který má odpovídající sílu, vyváženost, příjemně kulatý tón a nádech kulatosti a tučné barvy se neztrácí ani při hře ve vysokých polohách, kde se už délka struny a poloha snímače blíží poměrům jako jsou při snímání u kobylky. Mírnou nevýhodou jsou nedostatečné kvalitativní vlastnosti snímání basů na struně E, kde se kulatost mění v nečitelnost, avšak stále ještě snesitelnou. Snímač u kobylky se mi v porovnání s krkovým zdál slabší, jak co do síly výstupního signálu, tak pokud se týká barvy. Scházela mu citelně šťavnatost a ona ostrá dravost, kterou nutně takový snímač má mít bez ohledu na to, je-li kytara jazzová nebo metalová. Pokud by se kobylkový snímač vyměnil za například Tone Zone nebo SH4, zvýšila by se i užitná hodnota nástroje a jeho zvukové vlastnosti by dostaly nový rozměr.
Velkým plusem této kytary je dlouhý sustain, daný konstrukcí a použitým materiálem. Ohromný sustain je to, co tomuto nástroji závidím. V celém tónovém rozsahu poloh jsou místa, kde zaslechnete mírné interference dané rezonančními vlastnostmi dřev, přesto se však nemohu zbavit dojmu, že sustain nedosahuje délky a barvy své originální předlohy, dokonce ani sustainu mnou kdysi testované kytary Diamant (tedy přesněji vylepšený český Epiphone). Jsou místa ve vyšších polohách na krku, kde sustain jakoby „zdechává", a jinde se prořízne ven s nesmírnou razancí, která vyrazí dech. Určitě by to ještě chtělo řemeslně vylepšit čistotu spoje krk-tělo a snažit se docílit 100% kontaktu dřev, tak jako to například prezentuje Godin u svých modelů Freeway.
Ovladače originálního modelu Gibson Joe Perry mají jednu skvělou vychytávku, totiž vytahovací knoflík, který funguje jako filtr typu potenciometru na wah pedálu, takže pouhým otáčením lze z kytary dostat další desítky nuancí zvukových barev, což není vůbec k zahození. Nutno ovšem podotknout, že toto ovládání spolupracuje s odlišnými snímači a tuším, že i s jiným druhem dřeva nástroje. Co mi připadalo zvláštní při práci s volume bylo to, že ve střední poloze přepínače snímačů, tedy 1+2, se při otočení na osmičku oba signály jakoby vyrušily a intenzita výstupu poklesla. Pokud si vzpomínám, u jiných modelů toto nenastalo. Jinak potenciometry chodily bezchybně, což se musí ocenit.
Celkově se mi kytara jeví vhodná do jazzu až hard rocku, na ostřejší styly má málo šťávy ve svém osazení. A je fakt, že pro feelingové hraní, například v blues a podobně, se mi obtížně loudily dynamicky rozdílné tóny; trochu jako kdyby někde po cestě k výstupnímu jacku byl schovaný malý kompresorek a limiteroval to. Není to nic zásadního, ale já k tomuto nástroji přistupoval vlastně jako k modelu typově od Gibsona, a tento nástroj je poměrně odlišný ve svých zvukových charakteristikách od toho, jak máme v uších zafixován zvuk Gibsona.
Ještě jednu technickou drobnost si uvědomuji na závěr. V ceně tohoto modelu je lepenková krabice s (na dnešní dobu) příšerně zkopírovaným papírem jakože návodem na použití vaší nové kytary. Když si vzpomenu na levnějšího značkového Godina s jeho opravdu „vymakaným" superpouzdrem s popruhy, kapsami, přihrádkami, jmenovkou a polstrováním, tak ... no nevím, ale asi i obal prodává no ne? Nicméně vřele doporučuji se s tímto zvukově odlišným a tudíž zajímavým modelem kytary seznámit a vyzkoušet si ho na svém aparátu. Možná vám padne nejen do oka…
