Musím říct, že ano – vlastně přesněji ne. Totiž - nenechá vás projít kolem ní jen tak, bez povšimnutí nebo ohlédnutí; jen se nebude ohlížet váš zrak, ale sluch. Můžete si být jisti, že vás donutí nějak na ni zareagovat. Vzbudí vaše emoce, jak muzikantské, tak možná i ty sběratelsko-vlastnické.
Pokud ovšem nejste typ muzikant – studený čumák. Po celou dobu psaní této recenze se budu ze všech sil snažit o maximální míru objektivity, pokud je to, v přítomnosti této „blackovské" dámy, vůbec možné. Takže pojďme na to, tou krásně rostlou černovlasou dámou není nikdo jiný než Mylady Gibson SG Tony Iommi Signature.
Upřímně řečeno – bral jsem na vědomí, jako ostatně každý kytarista, existenci modelu SG. Vlastně jsem „esgéčko" donedávna pokládal za takovou jakoby zvláštní kytaru a měl ji zařazenou v pomyslném spodním šuplíku. V daleko vyšších patrech byly modely Ibanez, Fender, LesPauly a další, které měly přijít na řadu „až budu jednou velký a budu mít hodně peněz". Předtím vágní představa však dostala najednou konkrétní podobu a měli jsme možnost spolu navzájem pár týdnů komunikovat. Nedá se to srovnat s tím, když zkoušíte kytaru někde „na krámě", se špinavými a omatlanými strunami a třeba na aparát, který neznáte a nemůžete ani pořádně zesílit. Byli jsme spolu na návštěvě u mnoha muzikantů a měli tu čest (ti muzikanti), aby si tato dáma vyzkoušela jejich „nádobíčko". Původně krátká návštěva se skoro vždy protáhla na několik hodin a všude moje společnice zanechala velmi působivý dojem. A nebylo to jen nádherným obalem – kufrem vskutku luxusním a vyrobeným v Kanadě. Bylo to hlavně a především tím, jak nádherně a přirozeně se umí tato dáma zapojit do jakéhokoliv rozhovoru, pokud probíhá na téma jazzrock, country, blues, core, funky, heavy, doom, progress a vlastně kromě umca-umca snad i všechno ostatní; jedno konverzační téma však je pro ni téměř nevyčerpatelné - nejlíp totiž vypráví o hardrocku.
Solid Guitar - 41 let klasiky
Tato černá kráska má patentované, 35 mm tenké mahagonové tělo ve stylu SG ‘61 Custom s tím rozdílem, že hmatník je z ebenu, o dva pražce delší, a poskytuje tak dvě oktávy. Kobylka s nastavitelnými kameny je prostřednictvím tenké závitové tyče vetknuta přímo do těla (je namáhána převážně téměř svislým tlakem, takže jsme beze strachu o jakékoliv vyviklání), struník je zašroubován do pouzder a je nastaven tak, aby struny svíraly pokud možno co nejostřejší úhel směrem ke kobylce. Mimochodem, velkou výhodou těchto dražších modelů kytar je jejich dokonalé seřízení už od výrobce, takže nejen „plug’n’play", ale víte, že vás v budoucnu už nic nepříjemného nemůže překvapit. Narážím na různá levná kytarová řešení, kdy si řeknete „však to potom nějak nastavit půjde" a pak zjistíte, že například doladit oktávy je nad konstrukční možnosti vašeho „levného" noname modelu. Nezbytné čtyři potenciometry dávají třetí rozměr vašemu vyjádření v barvě tónu, přepínač volby snímačů chodí tak akorát lehce, abyste jedním úderem přepnuli jednu pozici a chceme-li až na druhou, přitlačíme a dá se na to dobře zvyknout, je to dostatečně spolehlivé a intuitivní. Osobně bych použil struny jiné značky, ovšem Gibson na své BriteWires (zde 0.9) nedá dopustit. Jsou částečně vyrobeny ze švédské oceli, rychle a snadno se dolaďují, mají zvláštní, ostrý attack a dobře drží tón. Snímače jsou speciální Tonyho modely a jsou to první signature modely snímačů, které začal Gibson produkovat. Mají explozivní středy, ostře řezané výšky a dobře k tomu všemu posazené basy. Jsou to klasicky hardrockové snímače, průrazné a zároveň jasné a nepotřebují pólové nástavce pro zesílení magnetického pole strun a dosažení ostřejšího tónu. Dobře odolávají zpětné vazbě a jsou i velmi tiché, když nehrajete. Mahagonový krk je tradičně vlepen do těla a celý ten spoj působí velmi křehce, možná proto tak rád Pete Townshend lámal a ničil právě modely SG. S tělem svírá krk onen typický ostrý úhel, stejně jako hlava nástroje. Krk není delší než je pro SG typické, ačkoli nabízí komfort dvou oktáv, ale jednoduše je pro poslední dvě políčka využit volný prostor (jak je patrno ze Standardu) mezi koncem hmatníku a snímačem.
Nedochází tak ke změně zvukové charakteristiky, jak tomu bývá u většiny jiných dvouoktávových modelů, kde se vlivem dvou polí navíc nutně k sobě přiblíží snímače a částečně se tak setře zvukový rozdíl jejich kombinací. Perleťové intarzie na hmatníku ve tvaru křížků jsou poznávacím znamením tohoto modelu a kříž najdeme jak na luxusním kufru s nepřehlédnutelným logem Gibson (aby každý věděl, co to nesete), tak na vnitřní krycí saténové látce v pouzdru. Všechny polohy na krku jsou naprosto pohodlně přístupné, hra je velice snadná a rychlá, levá ruka nemusí během hry měnit polohu palce (dobrá zpráva hlavně pro kytaristy s klasickým držením levé ruky). Opravdu skvěle se na něj hraje. Pražce jsou normální šířky, a stejně jako na Juniorech, a některých jiných modelech, poměrně vysoké, což je obrovská výhoda hlavně pro vibrato a zvláště to klasické, kdy se prst na struně kolébá jen vodorovně. Vibrato vůbec je obrovskou předností téhle kytary, jde úplně samozřejmě a nějak ani nejde zahrát rovný tón, připadá vám to na této rockové klasice jako vrchol buranství. Na rozdíl od modelu Custom shop tu není krk lemován plastovým rámečkem.
Hlava je ozdobena nezbytnou gibsonovskou korunkou a je osazena ladicí mechanikou Grover, která je masivní, spolehlivá a drží. Ani při důkladném zabrání na krk při krčním vibratu (hm, teď nevím jestli jsem měl prozradit, co všechno jsem s ní dělal) nedošlo k rozladění. Jen snad na plastové krytce výztuhy krku se Tony zapomněl podepsat, aspoň podle firemního fota by tam podpis být měl, no ale z toho se nestřílí.
Uvědomuji si, že to typické, na co si spousta lidí stěžovala, bylo osazení jackového vstupu těsně u ovladače tónové clony krkového snímače. Při téměř čtyřtýdenním testování jsem však ani jednou nepotřeboval na tento ovladač šáhnout, což je možná dáno barvou snímače u krku, který je příjemně kulatý i bez clony. Vybavil jsem si tak výrok jednoho výrobce kytar pro metalisty – „ a co to vlastně je tónová clona?"
Vysoká středová
aneb „jak to hraje?" Na tyto odstavce jsem se jako čtenář vždycky těšil nejvíc. Kdyby náhodou bylo málo místa v časopise, vězte, že bych vás neochudil, kdybych napsal jen že hraje naprosto skvěle. Nemá slabého místa ve zvukovém spektru. Na sucho bez zapojení hraje velice kovově až plechově, zvuk evidentně a s převahou vychází z krku a ne z těla. Všechno se ale změní po zapojení do zesilovače. Čisté zvuky jsou plné a hutné. Nic tenkého z této kytary nedostanete. Standardy mají takový typický „twang" přízvuk, to však není případ Tonyho modelu. Při volume naplno je zvuk jakoby zkomprimován, typicky humbuckerově dravý a plný. Stažením hlasitosti ubude podstatně dravosti, ale barva zůstává nezměněna a tak je to asi do poloviny rozsahu. Za ní už lze i z této hardrockově naladěné kytary dostat zvuky a barvy ne nepodobné country a semiakustickým kytarám, tedy pokud budete důrazněji pracovat s tónovou clonou snímače u krku. Poměrně značných kouzel se dá dosáhnout souhrou obou snímačů dohromady a jejich vzájemným vyvažováním a zvláště pro doprovody na čistém kanále máme k dispozici velmi slušnou škálu kvalitních a použitelných barev zvukového spektra. Ohromnou devizou této kytary je, že i při těch krystaličtějších a zvonivějších polohách barev (netroufnu si v souvislosti s SG napsat přímo „krystalických a zvonivých", od toho jsou tu jiné kytary) je výsledný zvuk prostě mohutný. Ano, to je ono – mohutný, a to ve všech polohách. Ne hrubý nebo nějak nešetrně uřvaný a jednobarevný, ale zkrátka a dobře mohutný. Tyto vlastnosti se skvěle pojí s modulačními efekty, především phaser a delay ve stereu znějí velmi dramaticky. V podstatě vás svojí naoko křehkou konstrukcí nutí ji jakoby zmáčknout, pořádně stisknout a zabrat – naštěstí teprve potom objevíte její skryté kvality a je pak nutno zavelet -
Do útoku!
Všechny tyto vlastnosti se násobí a umocňují při zkreslení. Kytara má absolutně vyvážený zvuk a barvu ve všech polohách na hmatníku. Téměř každý tón, zvláště při důraznějším vibratu, přechází samovolně do oktávy; úplně markantní je to na struně g v IX. poloze. Žádný tón nezní nějak slaběji než jiné, stejně tak je skvěle vyvážený signál všech strun, opět v celém rozsahu hmatníku. Ty peníze stoprocentně stojí za to. Málokdy se běžně setkáte s tak vyváženými tóny. Často se ve vysokých polohách na éčku (v závislosti na ceně kytary) musí přitlačit, aby se tón v kapele neztratil, ale tady to jde samo, na nic takového nemusíte myslet. Můžete se pak plně soustředit na čistotu hry a hru samotnou, což je nejdůležitější. Polohy na polovině volume jsou skvělé do jižanského rocku a blues, od poloviny výše je to rock jak vyšitý a se stoupajícím volume těžkne a mohutní. Naštěstí snímače nejsou tak silné, aby převálcovaly vlastní kytaru (jak si to často kytaristé způsobují necitlivými výměnami za „vražedné" modely SH6 či 10 a podobné, neboť - jak shodně tvrdíme s R. Hladíkem – na zesílení je tu zesilovač, ne snímač). Takže při vší mohutnosti, která se line z beden, je stále zřetelně slyšet dřevo, které hraje. Velmi pěkná je kombinace snímačů ve střední poloze a vzájemné míchání – to opravdu musíte slyšet. Snímač u kobylky produkuje břitký plný tón, ostrý jako břitva a přitom ne upištěný nebo nějak tenký a potom zesílený, je to přesně ten zvuk, co jste v dřevních dobách bigbítu chtěli se svou Jolanou na Mono 50 napodobit. Stáhnete-li středy na zesilovači, hrajete metal a core, vytočíte-li je doprava, jste o tři desetiletí zpátky.
Jde tu zahrát i hodné, pěkné a sladké tóny. Po pár hodinách hraní ale zjistíte, že je to kytara agresivní, průrazná a rozhodně nebude chtít hrát „druhé housle".
Ještě na jednu věc musím upozornit, se kterou jsem se u Gibsonů LesPaulů nesetkal, a tou je attack. Bylo to slyšitelné už při prvotním testování na kombu a v plné síle se to vyvalilo při hře na čtyřdvanáctkovou bednu. Při kontaktu trsátka, zvláště těch „těžších" modelů, se strunou vás udeří tlustý, těžký a hustý basový tón attacku. Kdo nemá rád komba, protože „nepumpujou", tak tady máte doslova kladivo či buchar. Ve vysokých polohách se tento jev podřídí tónu, který hrajete a jen podtrhne naléhavost vaší rockové či jiné výpovědi. Ale od „h" dolů, to je prostě síla. Hodně se na tom podepisují asi i ty měkké devítky, ale dovedu si představit, co by to bylo s desítkami či jedenáctkami podladěnými do dé či cis…
Kdysi mě naprosto uchvátila kytara Ibanez JEM 555 kvůli tomu, že na ní šly všechny ty tehdy populární gymnastické prsto-akrobatisticko-prostocviky úplně samy a levá ruka jako kdyby byla vyměněná. Trendy dnešní kytarové hry jdou jinudy, mimo jiné také proto, že ne každý má čas na opravdové cvičení na hmatníku a někdy mám spíš pocit, že by mnoha kapelám a jejím hoblovačům stačilo prvních pět pražců. Tím neshazuji často kvalitní produkci mnoha kapel, sám potřebuji občas vypláchnout hlavu podladěnými tunami kvartových kil, valících se z hradeb rectifierových sestav reproboxů. Tahle kytara totiž dokáže tyto polohy obě – chcete-li gymnastiku nebo jen drtit, umožní to v plném rozsahu. Je přitom zvláštní, jak mnoho „gymnastů" hraje na superstratové kytary s tremoly a jinými vymoženostmi pro zkrácení sustainu kytary; s „esgéčkem" jich není mnoho k vidění. Spíš si ji vezme do ruky ten, kdo upřednostní hodně kvalitní tón, ať už zahraný rychle nebo procítěně, s feelingem a se vší parádou. Sečteno, podtrženo – kvalitní dřevo a hardware, luxusní kufr, výborné snímače, nízká váha, silný zvuk a rychlý krk. Zbývají už jen rychlé prachy… Nebo rychlé rozhodnutí.
