Na místo úvodu mi dovolte něco málo „technických“. Klasické kytary v tomto časopise totiž nebývají zase tak častým objektem zájmu; je jistě pravda, že tento „druh“ nástrojů (vedle například kytar elektrických) takovými evolučními skoky neprošel, takže vlastnosti nebo design zůstávají záležitostmi vpravdě „klasickými“. V případě těchto „sladkých dřev“ jsou tak výrobci značně limitováni určitou konzervativností hráčů a stylem designu, ze kterého vlastně není možné ve své podstatě nijak výrazně vybočit.
Mění se obvykle snad jen design hlavy, který tak bývá určitým poznávacím znakem – ostatně tak je tomu u všech kytar. V dalších rozměrech nástrojů jsou pak odchylky už víceméně nepatrné (tvar křivky lubu, celkové rozměry apod.). To, co je ovšem zcela jistě u mnoha modelů klasik rozdílné, je uspořádání a průřezy jednotlivých žeber, majících spolu s ostatními použitými dřevy zásadní vliv na výsledný zvuk nástroje. Samostatnou kapitolou (avšak pochopitelně plně korespondující s výše uvedeným), je hratelnost a použití. A tím se již dostáváme k pointě – k testu samotnému, pro který jsme obdrželi klasickou kytaru s vpravdě nefalšovaným „španělským“ názvem: José De Felipe DF44S.
Vzhled a konstrukce
Použitými dřevy se kytara řadí k naprosté „klasice klasik“. K výrobě vrchní masivní ozvučnice byla zvolena tradiční dřevina, kterou zůstává do dnešních dnů nepřekonaný smrk. (Vedle této dřeviny se lze u klasických kytar setkat i s cedrem, který bývá stejně tak hojně používaným materiálem pro vrchní ozvučné desky.) Nedalo mi to a „zašátral“ jsem v ozvučném otvoru, abych identifikoval typ použitého žebrování. V prostoru korpusu jsem identifikoval pět nízkých vějířovitě uspořádaných nízkých žeber a jedno masivnější šikmo přilepené žebro na straně vysokých strun. Další dvě příčná žebra jsou v klasické poloze před a za ozvučným otvorem. Ozvučný kruhový otvor je po obvodu vyztužen dolepeným smrkovým zesílením. Spodní deska a luby jsou palisandrové, stejně jako kobylka, hmatník a vrchní dýha na hlavě. Na spodní ozvučnici jsou nalepena tři příčná žebra a středem spodní desky je veden výztužný smrkový proužek. Olubení, neboli obvodové vnitřní vyztužení v místě, kde je vně korpusu osazována obvodová ozdobná lemovka, je příčně nařezáno pro snadnější ohyby při samotném vlepování do lubového věnce.
Připojení mahagonového krku ke korpusu se na první pohled do vnitřku dutiny může jevit jako tzv. španělský styl, kdy je krk vlepován jako celek hned na začátku výroby celého nástroje, nicméně v tomto případě tomu tak není. Dle mého názoru je krk zasazen do drážky (možná rybinové) v předním špalku a uvnitř korpusu je pouze dolepeno mahagonové výztužné prodloužení. Spojení krku s korpusem se výrobce od výrobce trochu liší a jeho volba je odpovídající položkou ve vztahu k výsledné ceně nástroje a modelovému vzoru kytary.
Po svém obvodu je korpus olemován plastovými lemovkami v černo bílém vrstveném stylu. Středem zadní ozvučnice je vedena taktéž efektní bílá linka. Jak již bylo zmíněno, krk je vyroben z lehkého mahagonu s lehkým žíháním o průřezu kulatého „D“. Pražce disponují přiměřenou šířkou a jsou pečlivě začištěny a zaleštěny. Sedlový kobylkový i nultý pražec je vyroben z kosti. Použitá ladící mechanika má velmi příjemný přesný chod a její černozlaté historicky vyhlížející provedení se jeví být velmi stylovým. Nástroj je (nahlédnuto „v celku“) vyhotoven s dostatečnou pečlivostí, je rozhodně patrná „čistota“ zpracování. Celý povrch je opatřen lesklým pravděpodobně polyuretanovým lakem. Tímto bychom uzavřeli sekci popisnou, další slova již budou patřit vlastnostem herním...
Hra
Snad bychom měli nejprve ještě jednou zmínit, že kytara DF44S je nástrojem skutečně velmi pěkným na pohled – a při letmém dotyku a následném rozechvění strun i na poslech. Osobně si vždy pochvaluji, když výrobce na materiál krku použije mahagon. Sustain a vůbec držení tónu má potom svůj nezaměnitelný charakter, který dává pěkně vyniknout středobasům a pokud je materiál těla smrkový jako v tomto případě, jde o kombinaci více než vhodnou pro prstové a perkusivní techniky. Byl jsem svědkem toho, jak na tuto testovanou kytaru hrál chlapík ze Španělska neskutečně famózním způsobem flamenco (mimochodem z něj později „vylezlo“, že byl doprovodným hráčem Paco De Lucii!) a nevěřícně přitom koukal na typ nástroje, dohmat a nejvíce samozřejmě na cenu. Protože se já sám trochu flamencové technice také věnuji, připojuji se k tomuto podivu; protože ač nejde o typickou flamencovou kytaru, tj. nemá například tak vysoký dohmat a má mnohem menší zaoblení zadní části těla, zvuk nástroje je velmi silný a velmi věrně přenáší dynamiku pravé ruky. Pochopitelně je tato kytara určena převážně pro hráče hrající klasiku ve stylu Joseho Barrense-Diase, Mattea Carcassiho, Ferdinanda Carulliho nebo Johna Williamse.
Krk se v levé ruce drží velmi příjemně a rozklady akordů jdou přehrávat i v těch nejkrkolomnějších pozicích a i ve vyšších místech za oktávou. Při klasickém držení nástroje, kdy má hráč pravou nohu zvednutou a tělo nastavené tak, aby pravá ruka držela s ozvučnicí kolmici, nic ničemu nikde nebrání ani nevadí. Loket je na správném místě a zápěstí uvolněné. Ačkoliv by se mohlo zdát, že snad popisuji něco tak triviálního, jako je správné držení kytary, vězte, že ten kdo hraje, jistě moc dobře ví, o čem mluvím a jak je to důležité.
Již jsem zmínil, že zvuk je velmi silný a reaguje na dynamiku rukou; jen bych dodal, že se zvuk v koncertní síni nebo v rozšířeném prostoru krásně nese a také i v menších prostorách obývacího pokoje svůj charakter neztrácí. V podstatě tak už začínám hovořit o variabilitě kytary. José De Felipe DF44S je nástroj určen nejen pro klasické nebo flamencové hráče, jak už zaznělo výše (i když to je tak trochu slovo do pranice, uznávám), ale dají se z něj vyloudit ragtimová témata, jazzové a bluesové dominatní septakordy, i folkem „šmrnclé vybrnkávačky“ - a to vše v optimální míře. Co dál? Už nějaký čas studuji a po rozhovoru a následném koncertu s jistou dámou (viz toto číslo MS) vysloveně „bifluji“ na plné pecky perkusivní techniky. Perkusivní odezva je pochopitelně poněkud limitována velikostí korpusu, volbou materiálu, šíří krku – prostě jiným druhem nástroje; nicméně, techniky jako tapping, banjové vybrnkávání, slap či rytmické bubnování na dřevo v kombinaci s flažolety je možné zahrát a dokonce zní i dobře! S využitím capodastru lze s tímto nástrojem i lehce kouzlit. Samozřejmě, že jsem „z višně nespadl“ a jsem si dobře vědom toho, že se tu jedná o skloubení optimální míry hratelnosti i použitého materiálu – bavíme se přece ale o nástroji za necelých sedm tisíc, nikoliv o nástroji za padesát tisíc a víc. A evidentně jdeme do finále.
Závěr
Nu, zdá se někomu, že příliš chválíme? Tak dobře, možná by bylo možné hovořit o tom, že tu mohou být i jisté limitace (které jsme zmínili v textu výše), ostatně „univerzální klasika“ bude těžko někdy existovat, ale... My prostě říkáme: „Ano!“ Pokud totiž vezmeme v potaz slušivé herní vlastnosti a možnosti, vkusný a opravdu pěkný design a samozřejmě i cenu: nezbývá než chválit.
