Variax Workbench je dalším ze stále širší řady produktů hightech proroků virtuálních simulací nového tisíciletí, americké firmy LINE6. Variax Workbench je editačním nástrojem pro modelingové kytary Variax 300, 500 či 700 či zbrusu nové řady 600, s nimiž umí provádět rozličné kejkle, o kterých bude na následujících řádcích dále řeč.
Nestandardní věci – a těmi je prakticky cokoliv, co vzejde od Line6, natož potom Workbench - vyžadují nestandardní přístup a v recenzi bude proto několikrát použito slovo experiment či jeho další deriváty.
Konvertor
Obsahem balíčku Workbench je v prvé řadě konvertor, který převádí digitální signál z kytary Variax, a to jak zvuk samotný, tak veškerá další data z digitálního kabelu s rozhraním RJ-45 připojeného do příslušné zdířky Variaxu na klasické USB rozhraní, které umožňuje komunikaci s PC. Jeho zapojení do počítače a připojení Variaxu je indikováno dvěma samostatnými LEDkami. Digitální kabel je ke konvertoru výrobcem přiložen. Zde je možno výrobci vytknout, že délka kabelu je dostačující pro studiovou či domácí práci, ale rozhodně ne pro živé hraní. Pokud jste totiž vlastníkem PODu XT Live či Vetty II můžete být namísto standardního kabelu k Variaxu připojen právě prostřednictvím tohoto digitálního kabelu, což mj. přináší tu zásadní výhodu, že změna presetu na PODu XT Live či Vettě II může přepnout současně i definovaný preset ve Variaxu, což je jistě pro živé hraní užitečnou funkcí.
Variax firmware v. 3.00
Po zapojení konvertoru je první věcí, kterou musíte provést, povýšení firmwaru vašeho Variaxu, ať už je to Variax 300, 500, 700 (600 už by ji mít měla) minimálně na verzi 3.00 (k 28.7. 2005), pakliže již v této verzi nebyl zakoupen, což pravděpodobně nebude. Firmware je přístupný v sekci support na webu Line 6 (www.line6.com). Upgrade firmwaru může být rovněž proveden prostřednictvím utilitky Line6 Monkey, která po spuštění (nevyžaduje instalaci) zkontroluje aktuálnost podporovaných připojených produktů Line6, mezi nimiž je i Variax a Workbench, a sama stáhne a nainstaluje dostupné aktualizace.
Po instalaci nového firmwaru se na práci s Variaxem jako takovým nic nemění. Oproti předešlé verzi však došlo k více či méně slyšitelnému přemodelování většiny simulovaných zvuků. Nutno dodat, že k lepšímu. Největší rozdíl ucítíte u modelů akustických kytar, které zní nyní ještě o něco méně jako piezosnímačem snímaná elektroakustika a již velice blízce se přibližují svým vzorům snímaným poctivým kondenzátorovým mikrofonem. Co vás možná po upgradu firmwaru maličko vyděsí je to, že dvanáctistrunné kytary mírně přestanou ladit, ale netřeba se ničeho bát a dále k tomuto níže.
Editor
Instalace vlastního softwaru (Librarian) pod Windows XP je standardní, bezproblémová a snadná. Editor pracuje bez nechtěných výpadků a stabilně. Jedinou muškou v chodu současné verze Workbenche je to, že při jeho běhu se při otáčení Volume a Tone na nástroji ozývá v audio signálu jakési podivné digitální štěbetání. Po odpojení editoru však zmizí, takže se nejedná o nijak závažný nedostatek.
K programu samotnému – po inicializaci si zkontroluje připojení Variaxu, jeho typ, verzi firmwaru a pakliže tento je ve verzi 3.00 či v potenciálně vyšší, připojí se ke kytaře a stáhne z ní její aktuální presety. Program pracuje systémem správy presetů v podstatě stejným způsobem jako Tone Locker, který spravuje zvuky v PODech XT a dalších zařízeních Line6. Při prvním spuštění se doporučuje zazálohovat to, co právě ve Variaxu je, pro případ nechtěného přepsání defaultně nastavených zvuků.
Pokud někdo čekal ve Workbenchi nějaké zbrusu nové modely kytar, bude zklamán - těch se ve stávající verzi Workbenche nedočká. Dá se očekávat, že nové modely budou spíše součásti dalšího firmwaru pro Variax – ať už zdarma či v nějaké formě placeného.
Vlastní editace konkrétního zvuku potom probíhá skutečně téměř tak, jako byste si vytvořený model vyřezali, poslepovali, osadili a pozapojovali zcela dle vašich představ a to bez ohledu na limity, které by měla taková konstrukce v reálu.
V prvním podokně, které nese název Body type, nastavujete tělo a základní koncepci kytary. Kromě estetického zážitku z kochání se křivkami slavných kytar, které pochopitelně vidíte na vlastní oči, stejně jako cokoliv jiného na editované kytaře, toto nastavení do jisté míry determinuje další editaci – pokud vyberete akustickou kytaru můžete dále nastavovat již pouze její ladění, relativní hlasitost a vzdálenost mikrofonu od jejího ozvučného otvoru a pokud zvolíte korpus dvanáctistrunného modelu, poměr hlasitosti druhých strun. Pokud zvolíte šestistrunnou kytaru, druhou strunu již přidat nelze. Z toho tedy vyplývá, že si nemůžete vytvořit např. dvanáctistrunný Telecaster či Les Paul Standard, což by bylo nepochybně zajímavým sonickým zážitkem.
Pokud je zvoleno tělo elektrické kytary, v podokně Pickups nastávají pravé experimentátorské hody. Každý zřejmě začne výběrem snímačů, kde máte k dispozici všechny, které skýtají rozličné modely ve Variaxu obsažené, ať už krkové či kobylkové, což dohromady činí několik desítek typů. Je opravdu zajímavé poslouchat tělo Stratocasteru osazené humbuckery či Les Paula se singly. Fantazii se tu meze nekladou. Tím to ovšem nekončí, můžete snímače posouvat po těle kytary od kobylky až po krk a to každý zvlášť, čili od extrémní vzájemné vzdálenosti, až k tomu, kdy jsou zcela nalepeny na sebe. Každý z nich potom ještě můžete libovolně natáčet čímž se mění vzájemná barva vyšších a nižších tónů a měnit jeho sílu - to zvukově zrovna neodpovídá změně průběhu zvuku při oddalování snímače od strun, ale i tak se jedná o užitečnou funkci, kterou můžete kytaru pořádně "natavit", neboť takto můžete přidat na její síle dalších 6 dB. Užitečnou funkcí je možnost resetovat umístění snímačů do původní polohy na nástroji.
V každém presetu si rovněž můžete nastavit, zdali má být zapnut snímač pouze jeden či oba. Jsou – li zapnuty oba, můžete ještě měnit jejich vzájemný poměr.
Největší divočinou je potom zapojování snímačů (opět jsou – li zapnuty oba) ze standardních paralelních zapojení do série a tím vytváření zvuků vpravdě velice mohutných či prazvláštně temných. Naopak přepínáním fáze (in/out) můžete vytvářet velice tenoučké konkrétní tóny, kterými se vyznačovala živě např. hra Jimmyho Page - jemu umožněna push and pull rozpojovacími úpravami snímačů a potenciometrů na jeho Les Paulu.
V posledním podokně, jež se jmenuje Controls najdete několik nenápadných leč o to více užitečných funkcí. Pomocí Pot Resistance můžete měnit odpor Volume i Tone, čímž můžete jemně dochutit hutnost či naopak cinkavost toho kterého presetu, stejně jako měněním kapacitního odporu (Capacitance). Pomocí změny nastavení u položky Taper měníte charakter náběhu zvuku při otáčení Volume na kytaře. To se mi právě při výchozím lineárním nastavení na kytaře pro práci se zkreslením moc nezdálo, po přepnutí do módu Audio už se chová, inu .... jako správný poťák.
V tomto okně též můžete nastavit, zda se nastavení polohy clony bude ukládat s každým zvukem zvlášť – můžete tedy potom jedním přepnutím pětipolohového přepínače na kytaře bez kroucení přehodit ostrý riff na velice zpívavé sólo. Nejen to, u akustických kytar totiž tlačítko clony ovládá vzdálenost mikrofonu od strun a zvukový rozdíl obou krajních poloh je opravdu dramatický.
Ve všech třech oknech je potom ve spodní části společné táhlo Volume, které je velmi, velmi užitečné, neboť jednak ne každý musí být nutně spokojen se vzájemnou hlasitostí jednotlivých kytar a navíc pro každý druh hudby se bude hodit jiný – minimálně ve vztahu hlasitostních poměrů presetů akustických a elektrických kytar.
Přelaďování
Tuto funkci, která je pro hráče, který nehraje pouze v klasických laděních kytar a nechce na koncertě neustále přehazovat nástroje nebo zdržovat kapelu i publikum postáváním u ladičky, prakticky nedocenitelná, zapnete tlačítkem Enable přítomném ve spodní části editoru. Tímto zapnete nejen možnost přeladění po půltónech, ale také mikroladění pro každou strunu zvlášť a funkci manuální regulace poměru dvou strun u dvanácti strunných kytar. Zde se dostáváme k tomu, co bylo uvedeno na začátku, že ve výchozím nastavení firmwaru verze 3.00 jsou zřejmě v rámci větší přirozenosti dvanáctistrunné kytary poněkud rozladěny. Čeho je moc, toho je příliš a dá se očekávat, že většina hráčů toto rozladění zřejmě promptně sníží nebo zcela vypne. Stejně tak se dá očekávat, že i maličko stáhne volume druhé struny u dvanáctek, která je opravdu dle mého názoru defaultně nastavena jako nepřirozeně silná, i když to je pochopitelně subjektivní pohled.
Rozsah možného přeladění je oktáva dolů až oktáva nahoru. Přitom každá struna je zcela nezávislá. Nejznámější ladění jsou pro jistotu uvedeny i jako subpresety v přilehlé tabulce a můžete tedy zkoušet, zdali vás některé z nich neosloví či neinspirují k neotřelým postupům.
Jak toto přelaďování zní? Posun směrem dolů je naprosto bez problémů. Zvuk je příjemný a "fyziologický". Při kompletním přeladění o pět půltónů dostanete virtuální "sedmistrunku" (pochopitelně bez nejvyšší struny) a při přeladění o oktávu níž získáte použitelnou basu (tedy správně řečeno mnoho různých bas). Možnosti, které vznikají při přeladění dvou nejnižších strun o oktávu níže, zatímco ostatní zůstanou neposunuty, nemá cenu přinejmenším pro jazzmany a bluesmany dále rozebírat. Je to krásné, hrát si na jednom nástroji k melodické lince vlastní basu. Přeladění směrem nahoru od původního tónu už zvukově tak ideální není. Při zahrání více tónů zároveň je vše OK ale jednotlivé struny hrané zvlášť se vzrůstajícím zvýšením dostávají nepříjemně trhaný charakter. Naštěstí pro zákazníky je vše jen software, tudíž je docela možné, že v další verzi firmwaru pro Variax bude tento nedostatek zmírněn či snad zela odstraněn. Stejně tak jako to, že dramatičtější přelaďování způsobuje nepatrnou (opravdu jen nepatrnou) prodlevu v odezvě nástroje.
Z neznámých důvodů nelze nijak přeladit model elektrického Coral sitaru (jehož nejznámějším uživatelem je zřejmě Steve Vai, který sám s tímto nástrojem používá mnohá obskurní ladění), což mi připadá jako zbytečný nedostatek.
Poslední vychytávkou Workbenche je možnost nastavovat zvlášť poměr hlasitosti jednotlivých strun (ale to již ne pro každý preset zvlášť), čímž se možnosti nástroje posouvají pro progrockové postupy ještě někam dále.
Ukládání
Vytvořené zvuky je potom možné prostřednictvím editoru pojmenovat a ukládat, jak již bylo řečeno výše, systémem typickým pro Tone Locker jednak jako soubory s jednotlivými presety, tak jako balíčky (bundles) s celým obsahem Variaxu s příslušným přiřazením na otočný knob či jako kolekce, tedy početně neurčené soubory presetů. Prakticky věc vypadá tak, že jakékoliv rozdíly mezi zvuky v otevřeném Workbenchi a připojeném Variaxu je možno po presetech nebo celkově synchronizovat, ať už tím, že se aktuální stav Workbenche vepíše do nástroje nebo naopak presety uložené Variaxu přepíší právě editované zvuky u jednotlivých presetů nebo celého obsahu bundlu.
Vytvořené zvuky je možno přímo ukládat rovněž do Variaxu jako takového a to do všech pozic a bank otočného přepínače modelů, tedy nejen do bank CUSTOM1 a CUSTOM2, jako při práci s Variaxem samotným, což je veliké plus pro Line6.
Závěr
Hračka pro experimentátory nebo nutnost pro každého uživatele Variaxu? Arzenál Variaxu je sice sám o sobě zvukově dosti rozsáhlý, ale z modelů přístupných přes kytaru samotnou je u některých kytar, které jsou obsaženy třeba jen v jediném presetu (což se naštěstí netýká nejslavnějších modelů jako je Stratocater nebo Les Paul Standard), pouze jejich určitá, byť většinou nejtypičtější kombinace. Např. Dan Electro či Les Paul Custom jsou z Variaxu přístupné bez editace jen se zapnutými oběma snímači. Těžko potom tedy na takto nastavený Les Paul Custom zahrajete hardrockový riff či na Dan Electro Kashmir. Workbench tento problém svými výše popsanými možnostmi řeší a vy si takto můžete udělat plnokrevnou sadu kterékoliv kytary bez ohledu na to, zda tvůrcům z Line6 přišla natolik svébytná, aby byla přítomna přímo ve výchozím nastavení Variaxu ve všech kombinacích zapnutých a vypnutých snímačů. Takto si navíc můžete na nástroji seřadit a utřídit všechny presety dle libosti.
Odmyslíme-li si vytváření plejády hybridních zvuků, už ten pocit, že si můžete pomocí Workbenche nastavit do kytary všechny možné kombinace snímačů Vašeho oblíbeného modelovaného nástroje a celý koncert odehrát na zmíněný Les Paul Custom či Dan Electro v kombinaci desítek rozličných ladění, může leckoho dostat na kolena i když je tradičním hráčem a netouží po tom vyzkoušet kombinace všeho se vším, což je na druhé straně v relativně konzervativním kytaristickém světě záslužná činnost. Je to prostě přinejmenším velice "použitelné".
Na druhé straně nepřechvalme. Workbench svou existencí splácí dlouhodobý dluh Line 6 vůči svým zákazníkům, protože možnosti Variaxu bez Workbenche zdaleka nevyužijete (v tomto ohledu je patrný výrazný rozdíl v o něco mladším Variaxu Acoustic, který již bez dalšího dovoluje alespoň měnit a ukládat rozličná ladění). Workbench jako produkt byl ohlášen v podstatě velmi krátce po vydání Variaxu 500, který byl první řadou modelingových kytar. To už je nějaký ten pátek minulostí a ve skutečnosti byl Workbench verze 1.00 hotov a uvolněn až ke 4.4. 2005. Otázkou zůstává, zda-li je ze strany Line6 tento postup snahou přivydělat si nějaký dolárek navíc nebo byla firma zaměstnána vývojem jiného ze svých produktů a nebyl čas na vyladění Workbenche. Dle mého názoru měl Workbench již být třeba i v ořezané formě součástí výbavy Variaxu jako takového – podobně jako můžete bez dalších investic editovat softwarově zvuky v PODech, Vettách a příbuzných produktech prostřednictvích zdarma uživatelného Tonelockeru.
Další výtkou je potom ten fakt, že prozatím bohužel nemůžete stahovat či naopak zveřejňovat vytvořené presety Variaxu prostřednictvím www.customtone.com, kde se nacházejí kvanta presetů pro jinak nemalé množství produktů Line6.
A co zamrzí basisty, je to, že v současnosti Workbench nepodporuje žádnou z modelingových baskytar VariaxBass, jak čtyřstrunnou, tak pětistrunnou. Tento stav zřejmě není definitivní, leč doufejme, že prodleva nebude tak veliká jako mezi prvním vydáním Variaxu a Workbenche.
V každém případě je možno věc shrnout takto: vztaženo k ceně, Workbench zcela jistě stojí pro drtivou většinu uživatelů modelingových kytar Variax zato. Poměr cena/výkon hovoří jasně ve prospěch Line6: naživo získáte mnoho praktických vychytávek pro vaši kytaru a na dlouhé noci ve studiu zase příležitost najít si ten "Váš" unikátní zvuk, se kterým následně dobudete hudební svět.
