Vymyslet dnes nějaký opravdu originální doplněk pro elektrickou kytaru je nemožné. Utvrzoval jsem se v tomto názoru velmi dlouho, ale firma Boss mě přesvědčila o opaku. Její „virtuální kvákadlo" PW-10, využívající firemní modelingové technologie COSM, totiž nemá mezi produkty ostatních firem obdoby, a to jak po stránce zvukové, tak po stránce celkové koncepce. Boss opět udělal onen pověstný krůček vpřed, či alespoň trochu jiným směrem.
Úvod
Možná je to škarohlídské, ale skutečně jsem si myslel, že výraznější inovace v sortimentu kytarového vybavení je za dnešních podmínek téměř nemožná. Pravděpodobně jsem však trpěl pouze nedostatkem fantazie. Veškerá efektová zařízení se ustálila ve formě krabiček, levných dvoupedálových multiefektů, složitějších kytarových procesorů či stanic alá POD a V-amp, nehledě na skutečnost, že ve stejné kategorii tato zařízení vypadají skoro stejně - jestli je u jednoho pedál nebo potenciometr navíc nehraje v tomto směru roli, přičemž to samé platí přibližně i o zvuku. Sem tam sice firmy vymodelují nějaký kosmický zvuk, který zatím nikdo jiný neobjevil, ale o jejich použitelnosti se dá pochybovat.
Jenže teď tu máme kvákadlo, které umí modelovat zvuk! Tento proces je doménou kytarových procesorů, které simulují různé zesilovače a boxy. V simulování wah efektů – alespoň co do typů a nastavitelných parametrů - tedy zůstane prvenství Bossu. PW-10 však navíc umí nasimulovat i několik známých typů zkreslení a v neposlední řadě umožňuje i zápis do paměti. V podstatě se dá říct, že se vlastně jedná o multifunkční zařízení, kterému návrháři ponechali vzhled kvákadla. Mimochodem, jsem si vědom, že kombinace wahu a zkreslení není nic nového pod sluncem – viz např. výrobky firmy Morley – ale na běžném, řekněme tom nejkomerčnějším, trhu se poslední dobou příliš často neobjevovala, ne-li vůbec. Možnosti dílčích procesů a přítomnost zapisovací paměti však dávají zařízení zcela nový rozměr.
Vzhled
Když jsem PW-10 vybalil z krabice, blesklo mi hlavou, že mi snad poslali pedál k ovládání elektrického šicího stroje - pravda bylo na něm plno knoflíků navíc, ale toto úsměvné přirovnání alespoň pobavilo známé. Položil jsem jej tedy vedle dvou mých krabiček od Bosse a ty vedle čtvrtmetrového! kvákadla vypadaly jako nedospělí sourozenci. Pedál je totiž dlouhý a masivní a svým tvarem písmena „V" účelně kopíruje tvar chodidla. Pod úrovní šlapky jsou vepředu tři ovladače pro nastavení hodnot, dvě diody a Memory tlačítko. Samotná nášlapná plocha je vroubkovaná, ale proti skluzu chodidla je ještě navíc polepena dvěma kusy vzorkované gumy. Kytarista si může pomocí dvou postraních imbusových šroubů nastavit i odpor, jaký musí překonat při sešlapávání. Jednou z věcí, které Boss na tomto výrobku zdůrazňuje je optická detekce polohy pedálu. Na bocích efektu ještě klasicky nalezneme vstupní a výstupní 6,3 mm monojack, na přední straně pak vstup pro napájení z běžného stejnosměrného trafa, které dodá 9 V. Kdo nemá rád problémy s kabely, může kvákadlo „nakrmit" šesti tužkovými články. Ty se vkládají zespodu, po rychlém odklopení plastové krytky. Spodní plastový kryt je potištěn několika, řekl bych velmi praktickými, základními instrukcemi pro nastavení parametrů a na koncích má nalepené proužky pryže proti zamezení pohybu na podlaze. Přes svůj masivní vzhled je pedál velmi lehký, ne však natolik aby ujížděl pod nohou.
Kvákadlo
V běžném režimu funguje pedál hlavně jako kvákadlo, přesněji řečeno lze použít jeden ze tří klasických wahů (Jim Dunlop Cry Baby, Vox V846 a Morley Bad horsie), navíc je zde zcela nový wah od Bossu. Výčet barev pokračuje wahem pro basu, který neobsahuje potlačení hloubek, následovaný modelem Voice, který je pro změnu simulátorem „lidského?" hlasu. Koho by už tak pestrá nabídka přece jen neuspokojila, může si vymodelovat zvuk dle svých vlastních představ. Mezi wahy je zařazen i efekt Uni-Vibe, který se dá označit jako tremolo efekt. Změnu módů zvuku obstarává první otočný přepínač Type. Pomocí druhého ovladače Wah Range nastavujeme frekvenci, na kterou má být wah efekt aplikován. Jak známo, ty nejjemnější nuance zvuku wahu se projeví až při aplikaci na přebuzený zvuk. Takže teď by to chtělo nějaké zkreslení. Nehažme flintu do žita, netřeba zapojovat další krabici, protože PW-10 umí zkreslovat sám. Zkreslení se nastaví třetím ovladačem Drive.
Zvukově se zpočátku zdála kvákadla při stejném nastavení ovladačů a aplikaci na čistý zvuk cekem dost podobná, přestože jisté rozdíly však mezi nimi cítit bylo. Třeba Vox byl ostrý a pronikavý, Boss měl zase plnější zvuk. První umocnění zvukových rozdílů lze však dosáhnout už pomocí ovladače Wah range a jeho správného nastavení. Další důrazné změny pak nastupují se změnou výše zmíněného Drive a typu zkreslení, což vytváří takřka nekonečnou řadu možností. Já jsem si asi nejvíc vyhrál se simulátorem hlasu. Ten uměl jak digitechovské „Ja Jaj" tak „Je Jej" a podobné pazvuky. Tady jsem ocenil hlavně to, že jsem mohl zvuk pohotově měnit pomocí knoflíku Wah Range. U efektu Uni-Vibe se dala změnit intenzita - tedy vlastně rychlost kolísání zvuku. Při tvorbě vlastního zvuku šlo použít pouze některé z kvákadel (Uni-Vibe ani Voice nebyl dostupný), zato zde byla možnost zvolit za základ Double Rezonance, o kterém se v návodu vyjadřuje Boss jako o kompletně novém a originálním efektu, který by měl produkovat spolu s drsným zkreslením (např. fuzzem) syntetický zvuk - ten byl sice pěkný, ale nijak zvlášť inovátorský mi zase nepřipadal. To co se mi na něm líbilo, bylo to, že při sešlápnutí pedálu kytarista jakoby „projížděl" dvakrát větší spektrum frekvencí.
Drive
Jak bylo řečeno, PW-10 není jen kvákadlo, ale vlastně i zkreslovací krabička - respektive několik krabiček a to Boss Metal Zone, Big Muff Fuzz, Boss OD-1, Boss OD-2, Boss DS-1, ale také Marshall Guv’Nor. Přijde mi to celkem zajímavé, že Boss použil vedle svých zkreslení i konkurenční zvuky, ale uživatel na tom může jedině vydělat. V podstatě se dá říct že PW-10 tedy nahradí osm analogových krabiček, ale není to úplně pravda, protože se u každého „prznítka" dá nastavit pouze jeden parametr a to úroveň zkreslení. Přidávat výšky, basy či středy tedy nelze. Na druhé straně věřím tomu, že u každého typu zkreslení byl vybrán ten nejlepší zvuk. Třeba u MT-2, kterou znám jak svoje boty, je nastaveno sice drsné zkreslení. Nejedná se však o žádný bzučící zvuk, jaký lze na analogovém originálu namíchat, efekty znějí plně a solidně. V záloze, jako „šedá eminence" čeká na uživatele další užitečná funkce - Noise Suppresor. Jedná se o šumovou bránu, která potlačuje šum a pískot v přestávkách mezi hraním.
Ovládání a paměti
Po letmém přečtení návodu, kdy jsem zjistil, kolika funkcemi efekt disponuje, jsem nevěřícně zíral na tři knoflíky a jedno tlačítko, které to vše měly nastavovat. Záhy jsem pochopil, že ovládání je promyšleno velmi účelně. Pod pedálem jsou totiž ještě skryty dva spínače. První, pod špičkou chodidla, vypíná kvákadlo a degraduje efekt na zkreslovač, což je indikováno diodou. Druhý, pod patou, aktivuje po sešlápnutí jeden z patchů uložených v paměti. Do paměti se vejdou tři různá nastavení, která jsou vizuálně rozlišena barvou druhé diody. Zde je možnost si vybrat jestli následná sešlápnutí budou procházet celou paměť (tedy postupně všechny patche) nebo prostě přepnou na přednastavený patch a zpátky. Samotné uložení patche do paměti se provádí jednoduchým stiskem tlačítka Memory. Bylo mi jasné, že musí jít nějakým způsobem vypnout nejen kvákadlo, ale i zkreslení a po chvilce jsem zjistil, že opět stačí nenáročný úkon - delší sešlápnutí, které vyvolá Bypass a tím se člověk dostane k čistému zvuku.
Pořád se ale počet ovládacích prvků nerovnal avizovaným možnostem efektu. K nastavování některých parametrů je totiž potřeba současného stisku tlačítka Memory a zapnutí napájení efektu, navíc musí být první knoflík natočen podle toho, co vlastně chceme měnit. Takto se dá vybrat třeba typ zkreslení, způsob přepínání přepínaní paměti nebo namodelovat vlastní zvuk. Tento krkolomný způsob pravděpodobně spoléhá na to, že kytarista nastaví tyto parametry k obrazu svému a pak již do nich nebude zasahovat.
Mouchy
Mouchy se dají nalézt na všem, pokud člověk pořádně šťourá. Jenže PW-10 zatím adekvátního konkurenta nemá, takže kytarista se může maximálně vyjádřit k tomu, co mu na efektu ještě chybí. U mně to byla absence ještě dalších ovladačů, kterými by se dal upravit zkreslený zvuk - alespoň Tone (čímž by se opravdu dosáhlo toho, že by pedál obsahoval několik plnohodnotných krabiček) - ke kterému by se šiknul i hlasitostní potenciometr Level, protože v aktuální podobě neumožňuje pedál ovlivnit úroveň výstupního signálu, na což je člověk zvyklý jak u krabiček, tak u multiefektů. Také bych možná nešetřil a umístil na efekt tlačítko navíc, které by nahradilo „vytrhávání" a zasunování napájecího kabelu při změně parametrů. Kdybych šel ještě dál, požadoval bych po výrobci i funkci Volume pedálu. To vše jsou však pouze doplňky a tužby ve stylu „Kdyby byly v …." V této podobě a dané cenové hladině je pedál vybaven velmi dobře a zvukově pokrývá velmi široké výrazové spektrum rockové kytary, a dovolím si tvrdit, že v mezích možností, se solidním napodobením originálních zařízení. Jedinou objektivní a důraznější výtkou je až velmi krátký chod pedálu, blížící se spíše procesorovým mezím než klasickým wahům, vyžadující pro ovládání cvik a jemnou nohu obutou ne zrovna v Martenskách.
Závěr
V prvé řadě jsem rád, že mě Boss přesvědčil o tom, že stále ještě není vymyšleno úplně vše. PW-10 je nepochybně originálním nápadem a bude zajímavé sledovat, jak zareaguje konkurence. Pro kytaristu znamená PW-10 to, že se nemusí bát dne, kdy by ho jeho kvákadlo omrzelo. Stačí totiž přepnout na jiný druh wahu a může kvákat dál. Paměti mu umožní okamžitý přístup ke třem předdefinovaným wahům, nehledě na to, že má možnost si vytvořit svůj vlastní zvuk. Nemůžeme zapomenout i na to, že PW-10 obsahuje nejen wahy ale i efekt Uni-wibe a Voice a v neposlední řadě také osm druhů zkreslení s možností nastavit i šumovou bránu. Na závěr bych připomenul, že vybrat si mezi osvědčenými wahy neumožňuje zatím ani drtivá většina nadupaných efektových procesorů.
