Ve spojitosti s touto kytarou jsem vypátral neuvěřitelnou historku, o které většina zúčastněných mluví šeptem nebo raději úplně mlčí. Původně se tato kytara totiž měla jmenovat Omen 666. V momentě, kdy se na první ze série těchto kytar slavnostně nastříkalo logo s číslem bestie, odehrálo se v továrně neštěstí... série různých nešťastných náhod a záhadných událostí pokračovala do té doby, než lidem starajícím se o marketing, poradil jistý senzibil, aby bylo osudné číslo z názvu kytary odstraněno...
No, tak to jsem se nechal trochu unést názvem kytary ve spojitosti s pěkným horrorem ze série Satan přichází: Damien The Omen a nyní už pojďme k seriózní práci (nicméně jsem rád, že jsou firmy, které umí kytary nejen pěkně vyrobit, ale také pěkně pojmenovat, narozdíl od značení typu abc123g :-)
Vzhled
Omen-6 patří u Schecterů do kategorie Diamond, což jsou kytary sériově vyráběné na rozdíl od modelů značených Custom. U Schectera se jedná o kytaru patřící do kategorie levnějších nástrojů (série C) ovšem samozřejmě v precizním provedení. Jak je z fotodokumentace vidno, základem je stratocastrovský tvar a kytaru bych kvůli subtilnějším tupým rohům označil jako plnoštíhlou krásku, která si mé sympatie získala pěkným bombírováním, díky němuž vypadá kytara krásně plasticky a ne jako záchodové prkénko (výraz jsem pochytil o kytarářů, kteří takto upozorňují na to, že jejich bombírovaný výrobek, je mnohem pěknější než korpusy sériových kytar jednoduše vykrojené z fošny :-). Jako materiál byla zvolena lípa, tedy materiál z těch lehčích, který nebude při delším hraní huntovat vaše záda jako třeba mahagon... Javor pro krk a rosewood pro hmatník patří ke klasice. Hmatník je dvouoktávový (menzura 25,5"), značený jednoduše plastovými puntíky. Krk je plochý, kdybyste ale chtěli nějaký extra-fast-neck tak by se ještě dal trošku přistrouhat. S tělem je krk spojen šrouby a s rovinou korpusu svírá mírný úhel, což lze vypozorovat u mnoha kytar podobným typem kobylky - v našem případě jde o Tune-o-matic, přičemž struny jsou uchyceny skrz tělo. Hlavice je přiklížena standardně šikmým spojem začínajícím pod třetím pražcem. Oproti krku má hlavice mírný sklon a kromě krytky táhla na ní ve dvou řadách najdeme šestici neznačkových mechanik, kterým ale není třeba nedůvěřovat. Co se týče elektroniky: dva humbuckery mohou snímat zvlášť nebo spolupracovat, podle toho, v jaké poloze se nachází třícestný přepínač. Zvuk lze ještě upravit tónovou clonou a samozřejmě je zde i potenciometr Volume. Všechny zmíněné ovládací prvky jsou citlivě zapuštěny do korpusu. Kytara má černý lesklý nástřik a veškerý hardware je v chromu - je fakt krásná! Další variantou, co se týče povrchové úpravy je Electric Blue (modrá) a Walnut Satin (červeno-hnědá nebo také ořechový mat). Ke kytaře se dodává kratší tenký (spíše lacině působící) kytarový kabel a sada imbus klíčů.
Pohodlí...
Pojďme dál - jak se na kytaru hraje? Dobře... ale to je asi moc prosté konstatování. Holt Leoš Fendr, nebo jak se ten človíček jmenoval, vymyslel křivky toho svého stratocastera opravdu dobře a pokud je nějaký konstruktér jeho návrh respektuje, rozhodně nejde do rizika. Kytara je vyvážená, nenapadá na hlavu. Díky jejímu tvaru nemusím měnit svůj tvar já (můj pupek pěkně sedí ve vykrojení na rubové straně kytary). Hrát na ni můžete pohodlně vestoje i vsedě (vleže snad hraje jen Angus). Potenciometry a přepínač jsou díky plastičnosti kytary pod úrovní strun, takže nijak nepřekážejí. Krk i hmatník jsou příjemné, včetně dobře zapracovaných jumbo pražců, takže vaše ruce při hraní nic nebrzdí. Dohmat byl na kytaře seřízen tak akorát, což znamená, že by šel nastavit i níž, pokud by to bylo potřeba. Kromě mírného rozladění způsobeného převozem byla kytara naladěná (oktávy seděly), takže pochvala tomu, kdo ji má na krámě, protože ten ji nejspíš seřizoval. Vůbec, během hraní držel Omen-6 ladění. Zde se ještě zmíním o strunách, odhaduji, že se jednalo o desítky.
Zvuk
Jak je dobrým zvykem, brnknul jsem nejdřív do strun nasucho. Osobně se sice vždycky těším na zasunutí (kabelu zesilovače do kytary) a zvuk vzniklý pohybem elementárních elektrických částic, ale i hraní nasucho dokáže o kytaře leccos prozradit. V tomto případě se bohužel po úderu do strun ozvalo drnčení, které vycházelo překvapivě z krkového snímače, který rezonoval. Protože nejsem placený Schecterem za dodatečný servis nijak jsem se nesnažil tuto vadu odstranit, zvlášť když jsem věděl, že to při hraní "se šťávou" nebude slyšet. Později jsem stejně do snímače při nastavování výšky od strun "šprtal" a drnčení ustalo, nicméně v tu dobu už jsem hrál přes aparát...
Pod proudem jsem tedy mohl sledovat rozdíly ve zvuku obou snímačů. Krkový měl podle předpokladů velmi čistý zvuk a to i při razantnějších úderech, zatímco u kobylkového bylo při větší razanci cítit, že pomocí něj dosáhnu většího zkreslení, až na zesilovači zvolím jiný kanál než Clean. Krkový snímač také reagoval více na dynamiku hry, měl dostatek basů i výšek, které zněly ve výsledném zvuku vyrovnaně. Pěkně znělo, pokud jsem hrál na basové struny a kombinoval to s razantnějšími údery na tenčí struny.
Kobylkový snímač měl na Clean kanálu o poznání méně basů, zvuk byl zvonivější a při větší hlasitosti už by možná šel použít na nějaký rock'n'roll, zvlášť pokud by byl na zesilovači nastaven mírný crunch. U takového zkreslení se ale krkový snímač už zahlcoval a neměl tolik srozumitelný zvuk, proto jsem ho u tohoto nastavení ani nepoužíval, narozdíl od kobylkového, kterému gain dělal jen dobře. Snímač uměl dobře spolupracovat s potenciometrem Volume, přičemž při každé jeho otáčce byl zvuk jasně řezavější, nakřáplejší. Při hraní se mi najednou vybavila i hudba AC/DC.
Když mě přestal bavit čistý zvuk i crunch, konečně jsem zapnul kanál Overdrive. Už při minimální hlasitosti, kdy jsem nesměle hrál na kytaru doma přes kombíčko, bylo zkreslení dostatečné. Ve zkušebně jsem to pak osolil naplno. Krkový snímač už byl v tomto případě málo použitelný pro rytmiku, neboť byl bez výšek a zahlcoval se, takže nemělo cenu ani nic vymýšlet s tónovou clonou, neboť pak byl zvuk ještě méně srozumitelnější. Šel ovšem použít na sóla, kdy zněl plně a teple.
Holt pro rytmické pasáže se prostě hodí víc kobylkové snímače a nejinak to bylo v případě Omenu. Zkreslení bylo zřetelné a vyrovnané, tón zněl dlouze než začal vazbit. Kytara má nádherný sustain, snad díky uchycení strun skrz tělo, které by k tomu mělo přispívat. Měl jsem po ruce další kytaru a její sustain byl oproti Omenu znatelně kratší, neboť tón náhle "umřel" zatímco u Omenu plynule slábnul.
Houpavého zvuku, bylo možné dosáhnout v případě pomalých sekaných úderů do basových strun. Při rychlejším stakatu se ale veškerá houpavost ztrácela a to nejspíše z toho důvodu, že kytara opravdu reaguje na dynamiku, která byla u pomalých úderů vedených po delší dráze před dopadem ruky na struny samozřejmě větší, než když jsem strunu jen rychle "hobloval".Velmi čistě zněly i přirozené flažolety, ke kterým jsem se dostal při chuti zahrát si nějaké HC. Celkově jsem při hře slyšel hlavně výšky a vyšší středy a něco z basů, nižších středů zde bylo méně. Snímače samozřejmě nijak nepískaly, Volume potenciometr opět výborně spolupracoval pokud jsem potřeboval snížit míru zkreslení. Snímače označuje výrobce jako Diamond pickups a lze je označit za kvalitní.
Komu doporučit?
Myslím si osobně, že Omen má spíše rockovou náturu, takže se uplatní v mnoha odnožích této hudby a možná i spíše v té tvrdší části. Jeho zvuk asi nebude cizí příznivcům superstratů, ovšem ortodoxní vyznavači masivních středů a maximálně hutného zvuku by asi uvítali ještě něco trošku jiného. Pozastavme se ale znovu nad konstrukcí kytary. Když se totiž podíváme do aktuálních sérii významných kytarových firem, zjistíme, že kytary se strunami skrz tělo dnes zažívají nějaké obrození (ESP, B.C. RICH, Jackson ...). Možná je to různými trendy a přiznejme si sami, že doba, kdy kytarista musel v písničce bezpodmínečně zahrát sólo s tapingem a využít vibrpáku, je pryč. Sóla u některých písní mizí úplně a tím pádem možná ani není důvod mít na kytaře složitý systém alá Floyd Rose. Pokud se zaměřím na poměr „cena/výkon" (což lze hodnotit nanejvýš subjektivně), zdá se mi Omen přes svoje kvality dražší než srovnatelné modely jiných firem. Přece jen je to kytara spíše s jednodušší výbavičkou (žádné tremolo, žádný speciální patent). Velkou roli tu ale hraje fakt, že tato kytara je sestavna z korejských komponent (už ty znamenají v asijské produkci vyšší stupínek kvality) a montáž navíc probíhá v USA (to prozrazuje nálepka na zadní části kytary). Tím se cena nástroje vysvětluje. Otázkou je, co touto strategií firma Schecter zamýšlí… pravděpodobně snížit maximálně cenu při současném zachování „mystické" značky Made in U.S.A.
Pro doplnění ještě poznamenám, že kytara se vyrábí i v sedmistrunné verzi a název Omen nese taktéž osmistrunná basa.
