Seymour Duncan SLS-1 Lipstick Tube

Sejmi ho rtěnkou

Pokud si po přečtení titulku myslíte, že jde o nějaký úryvek z nově natáčeného filmu o Jamesi Bondovi, jemuž ďábelský vynálezce Q připravil nový pekelný stroj v podobě nevinné dámské kosmetiky, jste na omylu. Sejmut rtěnkou totiž nebude žádný ukrutný protivník agenta 007, ale kytara Stratocasterovitého typu.

Ke krátkému testíku jsem totiž pro dnešek obdržel páreček „vintage" SC snímačů amerického výrobce Seymour Duncan. Oba dorazily zabalené ve standardní plexisklové škatulce, vybavené kromě nezbytných schémat zapojení také šroubky a pružícími elementy. Ač jsou snímače Lipstick Tube (což se dá přeložit jako „krabička na rtěnku") zpravidla vídané především jako „krkové" snímače kytar typu Telecaster, dva testované exempláře jsou výrobcem určeny hlavně pro kytary Strat. Muzikantům, kteří touží svůj nástroj kompletně osadit (a také ozdobit) tímto typem snímačů, vychází výrobce vstříc a dodává je celkem ve třech provedeních. Jednak je to SLS-1, dále SLS-1 RW/RP určený pro středovou pozici, s převrácenou polaritou magnetu a opačně zapojeným vinutím, jenž dovoluje oblíbené paralelní zapojení v kombinaci se „sousedem" u krku či u kobylky. Třetím do party je typ SLS-1 Custom Bridge se silnějším výstupem, určený převážně do „kobylkové" pozice. Ten ovšem na rozdíl od prvních dvou nebyl součástí testovací sady.

Předpokládám, že vzhled těchto svérázných snímačů skrytých v chromovaném válečku je dostatečně mezi kytaristy profláknutý a těm neznalým napoví fotografie doprovázející článek, takže snad mohu přejít bez detailního designového popisu rovnou k zážitkům z testu.

Prvním a hned ze začátku téměř fatálním problémem se ukázala nutnost opatřit nějakou kytaru alespoň vzdáleně připomínající Fender Stratocaster. Sice se dá namítnout, že takových nástrojů je po světě spousta, jenže zrovna ten který vlastním já je osazen zcela neklasicky dvěma humbuckery. Kolega Ashok, se sice s důvěrou v mé schopnosti vládnout pájkou a šroubovákem nabídl, že nechá „vykuchat" svou kopii Strata, leč jak se ukázalo, jeho nástroj byl sice vybaven obvyklými třemi „singly" ovšem zcela netypického rozměru, na jejichž místo se „lipsticky" nedaly namontovat.

Nakonec se mi pro pokusnické účely podařilo získat nástroj Squier Stratocaster, bohužel jen z nejlevnější řady „Bullet", vyrobený z nespecifikovaného listnatého dřeva. Po operaci (spíše pitvě), během níž byly z kytary odstraněny původní snímače a nahrazeny Lipsticky se cena nástroje zvýšila minimálně na trojnásobek, podobně jako v oné známé anekdotě o Trabantu s plnou nádrží. Jelikož jsem neměl k dispozici sadu pro kompletní osazení třemi „singly", zahájil jsem testování v pozicích kobylka-střed. Hned od počátku bylo jasně patrné, že největším zvukovým limitem nebudou v tomto případě snímače, ale především materiál z nějž je vyrobeno tělo kytary. Výrobce doporučuje tyto snímače kombinovat s nástroji ze znělých, sustainových dřev, jako je jasan, lípa či kvalitní olše (docela by mě zajímalo, proč pominul javor?). Ve spojení s těmito materiály by měly ukázat magnety ze slitiny Alnico 6 své největší přednosti. V levném Squieru jsem měl neustále trochu smutný pocit z toho, že se snímače jakoby „neměly o co opřít". Přesto dokázaly zvuk nástroje posunout o několik tříd vzhůru. Jejich doménou je pochopitelně především čistý zvuk s převahou výšek a přiměřeným podílem konkrétní basové složky a s viditelnou absencí agresivních středů. Díky tomu je zvuk hodně jemný, vhodný asi nejvíce pro akordické doprovody v popíku či country. Působivá byla jejich citlivost ke všem fíglům ve vybrnkávaných pasážích, v nichž se ani při velmi „zahuštěných" postupech neztratil jediný tón.

Vše znělo vyváženě, konkrétně a čitelně, bez nežádoucích dynamických výstřelků. Tradičně nejlahodnější byly samozřejmě mezipolohy v nichž zvuk získával ještě barevnější a plnější charakter a navíc byl zcela potlačen brum, jemuž se při zapojení samotných „singlů" bohužel nedalo ubránit. Velmi dobře se projevuje spojení s lampovým, nebo alespoň hybridním zesilovačem s pružinovým reverbem a buď mírným dobarvením chorusem či jiným modulačním efektem, nebo kvákadlem. Já si je vyzkoušel s krabičkami Electro Harmonix Small Stone a Small Clone a kvákadlem Vox a rázem jsem se ocitnul někde v podmanivých sedmdesátých letech.

Zkreslený, nebo spíše mírně „crunchovitý" zvuk je rovněž použitelný, dalo by se říct uhlazený, nicméně předpokládám, že v nabídce firmy Seymour Duncan se pro tento účel najdou i vhodnější modely. Přece jen zvuk postavený hlavně na jasných výškách a basech by se se zkreslením mohl prosadit buďto v kapele jen s jednou kytarou, nebo jako doprovodný nástroj k sólistovi např. s Les Paulem. Předpokládám, že dravější zkreslení by dovolila také ona zmiňovaná „hot" verze SLS-1 Custom Bridge. Testováno bylo na lampovém combu Laney VC30-210 a hybridním „ministacku" Hartke Piggy Back. Škoda že o tom, jak by vyzněly ve spojení třeba s lampovými aparáty Fender nebo Vox si mohu nechat jen zdát.

Shrnutí

Závěrem pochopitelně nebude chybět mé oblíbené zamyšlení nad tím, komu by mohl testovaný výrobek posloužit nejlépe. Pokud tedy své poznatky shrnu, musím konstatovat, že tyto snímače jsou všechno, jen ne agresivní, ovšem nejsou ani zvukově „kulaté". I přes výrazné výšky se však stále projevují jako velmi „hodné", což je použitelné určitě pro muzikanty působící v různých popových, barových a plesových kapelách, kde se jejich čistý zvuk neztratí ani pod mnoha vrstvami kláves či dechových nástrojů. Samozřejmě najdou skvělé uplatnění třeba i v country-popu podobného stylu jaký známe od amerických Stills, Crosby & Nash. Pro klasické a moderní country bych si je dokázal představit spíše v pozicích uprostřed a u krku, zatímco u kobylky by je mohl doplnit nějaký více středový kolega (např. Seymour Duncan APST-1). V takovéto kombinaci by vlastně byly použitelné i v rockověji pojaté muzice.

Je ovšem jedna věc, kterou se žádnými jinými snímači než s „Lipsticky" nezískáte. Tou je naprosto unikátní a exkluzivně působící image nástroje, která se bude obzvláště dobře vyjímat na pódiu v záři reflektorů.