Vintage Icon V100

Elektrická kytara
Distributor: 
Autor: 
Cena: 
8 610,00 Kč

Zakouřený potemnělý bar okolo půlnoci. Kytarista ve vytahané košili a prošoupaných džínách. Zplihlé vlasy pod kloboukem. Ve tváři výraz zaujetí hrou. V rukou svírá Les Paula s odřeninami a obouchaným lakem. Bluesrockové tóny, které vás usadí mezi ostatní a nutí vás užít si každou chvíli zpěvu tohoto nástroje…

Vzhled

Kytara mi přišla zabalená v krabici s velkým popisem názvu firmy. V tomto případě Vintage a Wilkinson. Ptáte se proč Wilkinson? Odpověď je jednoduchá. To proto, že tento model je vybaven mechanikami a snímači této značky. Odložil jsem tedy víko a kytaru vybalil z cestovního obalu… Mluvíme o Vintage Les Paul Icon V100. Kytara je vyvedena v barvě Tabacco Sunburst. Má klasické oblé tvary, krémový, v našem případě zažloutlý, binding okolo celého těla a krku. Rámečky u snímačů, pickguard, přepínač snímačů a kolíky mechanik jsou taktéž krémové. Potenciometry mají barvu jako kytara sama - tedy sunburst oranžové. Hlava je oproti Epiphone nebo Gibson útlejší a nemá tak složitě vykrajované tvary. Na vrcholku je logo firmy Vintage a mezi kolíky mechaniky najdeme znak výrobce. Do zvonečku kryjícího přístup k výstuze krku umístil výrobce název kytary - tedy Icon V100. Značky na krku jsou klasické lichoběžníky.

Nyní se dostáváme k tomu, proč nese tento typ označení Icon. Tato kytara by měla představovat historický nástroj ze sedmdesátých let minulého století. A nejen tak ledajaký nástroj, ale přímo ten nejpoužívanější a jeho majitelem nošený a užívaný na všech akcích a koncertech. Nástroj má patinu a určité kouzlo, které mě dostalo. Bylo příjemné klouzat pohledem po celém nástroji a pozorovat, jak by mohl vypadat váš miláček za dvacet nebo třicet let používání. Již zmiňovaný zažloutlý binding, vyškrtaná dráha potenciometrů, doslova ohoblovaný krk, obité rohy na hlavě a mnoho dalších detailů, na které výrobce myslel.

Zpracování

Kytara mě zaujala nejprve svou vahou. I když byl tento nástroj vyroben v oblastech s levnou pracovní silou, na dřevě skutečně nešetřili. Mahagon má překvapivou hmotnost a je ihned jasné, že nástroj má dobrý základ pro vytvoření medového tónu, který bych od nástroje á la Les Paul čekal. Krk je tenčí, než jsem zvyklý od svého Gibsona a tvarem mi trochu připomíná Superstrat. Široký je však stejně, jako klasický Les Paul. Pražce jsou slušně zpracované, snesly by však ještě trochu zabrousit hrany. Na mne jsou příliš ostré a při rychlejším nástupu mají tendenci se zachytit o kůži a brzdit tak výjezd na sólo. Hmatník je z palisandru a dá se napsat, že je poměrně příjemný na dotek, nijak nebrání komfortu hry. Lak kytary je matný. Tabacco sunburst jí velice sluší a tím, že má kytara nelesknoucí se povrch, si mě získala. Neodráží se od ní světlo reflektorů na všechny strany, ale užívá si každý dotek paprsků a dává tím výraz svým křivkám. Pickguard a rámečky na kytaře vypadají, jak jsme u Les Paula zvyklí. Jednu drobnost, a v zápětí druhou, bych nástroji přeci jen vytkl. Jde o zpracování plastů. Místy na sebe nepřiléhají správně a tvoří malé mezery. Divák z davu si toho nemůže všimnout, ale já jako detailista jsem to zmínit musel. I když je to možná záměr výrobce, aby kytara vypadala ještě autentičtěji. Kdo ví? Ta druhá chybička je, že potenciometr tónové clony u krokového snímače při průběhu celé dráhy drhne o lak. O zvuk se starají dva snímače typu humbucker s AlNiCo magnety. Jak jsem již na úvod zmínil, mechaniky jsou Wilkinson Deluxe.

Zvuk

Když jsem kytaru poprvé naladil a zahrál přes všechny struny, překvapila mě především barva tónů. Čekal jsem u této cenové kategorie plochý nekonkrétní zvuk, který se bude slévat. Po zahrání několika akordů jsem byl mile překvapen, jak hezky zní. „Ta kytara má výraz…“, řekl jsem si překvapeně. Chvíli jsem si užíval tento moment překvapení. Byl jsem dokonce tak překvapený, že jsem si musel odběhnout zahrát na jiného Les Paula, abych si byl jistý, že slyším dobře. Nástroj mě potěšil i tím, jak krásně vibruje. Zvuk prochází celým tělem a přes krk se přenáší až do hlavy. Basové struny mají příjemný důraz a melodické zase krásně zpívají. Rozhodl jsem se tedy kytaru zapojit do aparátu a vyzkoušet, co v ní je.

Ihned po zapojení a zahrání prvního akordu jsem musel stáhnout hlasitost. Výstup byl až nečekaně silný a průrazný. Překvapilo mě to a zkusil jsem to znovu. Ostrý, dech beroucí zvuk, se na mě vyvalil z reproduktoru. Měl jsem zapnutý zkreslený kanál namísto čistého, kterým jsem chtěl začít. Nastavil jsem tedy čistý kanál a rychle projel pár akordů. I kdybych měl zavřené oči a nemohl si kytaru ohmatat, tak jednoznačně řeknu: „Les Paul.“ Je to ten zvuk, který poznáte z nahrávek od Garyho Moora, Jimmyho Page a Slashe. Zahrál jsem si pár klasických vybrnkávaček a rozhodl se zkusit vše, co nástroj nabízí. Kobylkový snímač je na čistý kanál ostrý, výškový a příjemný. Jen jsem trochu postrádal pestrost a barevnost tónu, ale to napraví trochu reverbu, chorusu nebo delaye. Basové struny zní hezky a zcela symetricky přizvukují melodickým strunám. Zvuk je ucelený a nic z něj neční. Přepnul jsem tedy na krkový snímač. „To je o poznání lepší,“ podivil jsem se nahlas a zahrál krystalicky krásné E. Přidal jsem si na delayi a reverbu, malinko stáhl tónovou clonu a nechal jsem Vintage zpívat. Tóny zaplavily celý pokoj a proplouvaly kolem mých uší jakoby náhodou. Bylo to pohlazení od nebeských kytarových výšin. Po chvíli jsem se vrátil na zem a zkusil jsem střední polohu. Tedy oba humbuckery zároveň. Bylo to doslova něco mezi. Ostřejší, ale více basové. Sešlápnul jsem pedál a přepnul na kobylkový snímač. Crunch je to, co této kytaře sedí nejvíc. To jsem pochopil rovnou. Elektronky v zesilovači se úplně rozzářily blahem, že dostaly to, po čem touží. Rock, Hard Rock a blues je to, co by mělo být napsáno v manuálu k použití. Klasický rockový zvuk mě na tomto nástroji zaujal nejvíc. Nezbylo, než se nechat na chvíli unést do světa melodií od zmíněného Garyho Moora nebo do dob Led Zeppelin.

Přepnul jsem snímač na krkovou pozici a viděl jsem onoho bluesmana z úvodu článku. To bylo přesně ono. Vzpomněl jsem si na nahrávky, ze kterých cítíte energii a radost muzikanta na podiu, že hraje. Tato poloha podle mne vyzněla nejlépe ze všech. Na dlouhou chvíli jsem se zapomněl a jen tak jsem si drnkal pro radost. Zvuk byl pevný jako skála, dalo by se o něj opřít, jak byl hmatatelný. Jako vyznavač tvrdších stylů jsem byl zvědavý, jak se V100 popere s velkým zkreslením. Zařadil jsem další stupeň a sešlápl pomyslnou trojku. Místností zadunělo tvrdé éčko. Zvuk byl hrubý, neučesaný a neopracovaný. Surové kilo dalo znát, že nenápadně vyhlížející rádoby odřený Les Paul se vypořádá i s tímto. Když jsem si zkusil pár postupů od skupin Metallica či Black Sabbath, byl jsem překvapen, že to není zlé. Jediné, co mi trochu vadilo, byla nekonkrétnost tónu. Kila zněla dobře, i když mírně zahuhlaně. Vyhrávky se trochu ztrácely a nebylo jasně rozeznatelné, které tóny zní. Mluvím o rychlejších postupech. Kobylkový snímač mě tedy o jasném zvuku pro metal příliš nepřesvědčil. Ale je nutné dodat, abych jen nehanil, že má agresivní zvuk a silný výstup, který vynahradí některé jiné drobné mouchy. „Tak ukaž, co v tobě je,“ vyzval jsem Vintage a pustil se do rychlého sóla. To, co snímač nezvládá u basových strun, vynahrazuje u sóla. Čitelnost výškových tónů je zde o dost lepší. U pomalejších vyhrávek nástroj zněl příjemně. Krkový snímač u velkého zkreslení zněl dost podobně. Postrádal konkrétnost a výraznou barvu. Je však nutné podotknout, že nástroj není podle vzhledu, výbavy a snímačů určen na tvrdé hudební styly. Dá se však použít a leckoho by mohla kytara Vintage překvapit.

Jak se na ni hrálo?

Odpověď je jednoduchá: „Dobře.“ Čekal jsem, že to nebude nic moc. „Kytara za necelých osm tisíc,“ znělo mi v hlavě, když jsem se chystal začít hrát. Nyní musím říct, že je to jeden z nejpříjemnějších nástrojů do deseti tisíc korun, který jsem kdy držel v náručí. Je to Les Paul a je to váha. Dřevo je dobré a znějící. Mechaniky drží ladění velmi přesvědčivě. Nechal jsem kytaru ve stojanu skoro týden a když jsem k ní přišel, tak jsem mohl začít ihned hrát. Vytahování, tvrdé riffy a několik hodin cvičení s laděním téměř nepohnulo. Jediné, co bych vytkl, je na můj vkus příliš tenký krk oproti standardním Les Paulům. Jsem zvyklý na pěkně tlustý a kulatý krk. Ale pro ty, kteří hrají na Stratocastera a chtějí mít doma Les Paula s pohodlným krkem za málo peněz, je tento nástroj výborným řešením. Je také skvělou možností pro ty, kteří chtějí začít a stojí jim vzorem Jimmy Page a nebo Slash.

Shrnutí

Zopakuji jen to, co jsem uvedl výše. Záporem je z hlediska mého smyslu pro detail pár vad na kráse. Mezery u rámečků snímačů a drhnoucí potenciometr tónové clony. Zvukově je nástroj příjemný, až na velké zkreslení, kde byl nekonkrétní a hůře čitelný. Znovu však opakuji, že Vintage V100 k tomuto není určený. Klady jsou jasné. Čistý zvuk, zvláště pak na krkový snímač. Magický crunch, který tento Les Paul prostě umí. Opět musím pochválit krkový humbucker. Přesné a pevné ladění je také velkou výhodou, která mě potěšila. Další plusem je poměr cena a výkon nástroje.