Jordan Rudess

Rozhovor s klávesovým wizardem skupiny Dream Theater
Jordan Rudess

Jméno muže, který byl časopisem Keyborad Magazine v polovině devadesátých let zvolen jako nejtalentovanější hráč na klávesy a před dvěma lety serverem MusicRadar dokonce jako nejlepší klávesista všech dob, může znít cize jen málokterému příznivci rockových kláves, syntezátorů a zvukových experimentů. Jordan Rudess totiž patří k několika málo hudebníkům, kteří opravdu dokáží posouvat hranice hudební produkce. 

Své o tom vědí jak fanoušci progresivní metalové skupiny Dream Theater, tak i ti, kteří sledují Jordanovy „sólové“ aktivity, bez ohledu na to, týkají-li se jeho hudební tvorby, nebo jeho (skoro by se dalo napsat „nakažlivého“) nadšení pro audio technologie, především potom jeho fascinace světem audiovizuálních iOS aplikací. Jordan Rudess se během uplynulého frankfurtského veletrhu i s ohledem na svůj náročný program uvolil poskytnout naší redakci následující interview, které nám pomohla zprostředkovat firma Music Park, výhradní dovozce nástrojů značky Korg.

Hned na úvod našeho povídání bych Vám chtěl poděkovat za to, že jste si tu na nás vyšetřil trochu času – mimochodem: jak se Vám tu líbí?
Cítím se tu skvěle. Bavím se, setkávám se tu s mnoha přáteli. Ačkoliv... vystavu-je tu tolik firem, je to tu poměrně dost divoké a šílené.

Je váš program hodně náročný?
To ano, velmi.

Když se člověk účastní události jako je Musikmesse a Prolight+Sound, ocitá se obklopen bezpočtem audio produktů a technologií. Máte nějaký svůj tip, jak se obecně – v běžné hudební praxi - vyrovnat s tak obrovskou záplavou velkého množství a různých forem audio vybavení? S tím nelze nesouhlasit. Myslím si, že pro hudebníky i ostatní příznivce audio technologií je velmi důležité, zda si dokáží z této mnohosti vybrat jeden konkrétní produkt, který bude jejich nástrojem, a zda si také dají tu práci, aby se s ním naučili opravdu dobře pracovat. Stojím si za tím, že by se hudebník měl pokusit o co možná nejkomplexnější ovládnutí svého nástroje, měl by vyzkoušet všechny jeho možnosti. Dnes člověka více než kdy jindy svádí možnost poznat a vyzkoušet ode všeho něco. Neřekl bych ovšem, že je to tak docela špatné. Je celkem zábavné chtít se seznámit s různými věcmi a vyzkoušet si nové a zajímavé funkce. Přitom by ovšem měl člověk alespoň jednu z těch věcí umět komplexně a do hloubky ovládat. Teprve pak totiž můžete být při jejím použití skutečně efektivní. Já sám vycházím ze základů zvukové syntézy, kterou jsem se naučil při práci s Minimoogem. Tento nástroj jsem prozkoumal do posledního detailu, věděl jsem o něm vše, naučil jsem se, jak nejlépe využít každý ovládací prvek, jak tento prvek pracuje ve všech možných kombinacích s dalšími. Tím jsem docílil toho správného efektu.

Pokud se nemýlím, vystudoval jste Julliard School, jednu z nejprestižnějších světových uměleckých škol. Vaším předmětem byla klasická klavírní hra. Brzy po ukončení svého studia jste se ovšem začal věnovat rockové hře na klávesy a „zahořel“ jste pro technologii syntezátorů. Mohl byste vzpomenout na okolnosti této „změny“?
Už během studia jsem kromě klasické hudby poslouchal také hudbu rockovou. To, že jsem poznal, jak mohou být klávesy silným nástrojem, a jak mě fascinovaly, má na svědomí především skladba, kterou tu hraji při své show v expozici firmy Korg. Hovořím o Emerson, Lake & Palmer a o jejich skladbě Tarkus. Když jsem ji poprvé uslyšel, naprosto mě okouzlila. Keith Emerson mi tak pomohl poznat, jak intenzivní zážitek mohou klávesy vyvolat. Kromě skladby Tarkus tu samozřejmě byly také ještě i další kompozice, které mě nasměrovaly přímo k rockovým klávesám a k syntezátorům.

Vracíte se dnes ještě vůbec někdy ke zvuku klavíru?
Ano. Dokonce mám doma nádherný klavír Steinway, do kterého jsem doslova zamilovaný. Zrovna nedávno jsem na něm nahrál část materiálu pro své nové sólové album, které plánuji vydat jako interaktivní aplikaci.

Zatím poslední zásadní upgrade Vašeho vybavení představuje vlajková loď firmy Korg – syntezátor Korg Kronos. Mohl byste o něm pohovořit? A vůbec, můžete nám představit alespoň ve stručnosti Vaše současné vybavení? 
Při koncertech hraji opravdu především na Korg Kronos. Myslím si, že tento nástroj obsáhne tak 95% z celého vystoupení. Potom používám také velmi speciální nástroj, tzv. Haken Continuum. Řekl bych, že tento fingerboard dokáže mnohem více, než jak ho využívám já, i tak z něho ovšem „dostanu“ úžasné věci. Občas hraji například také na nástroj, kterému se říká Zen Riffer. Jde o keytar, o křížence kláves a kytary s velmi působivým designem. Tento a podobné kontrolery zásobuji zvuky z Roland V-Synth, což je podle mého názoru vážně dobrý nástroj. Poněkud jiná situace nastává ve studiu, kde využívám všemožné nástroje a snad milióny plug-inů. Z mých nejoblí- benějších bych uvedl asi Atmoshere od Spectrasonics, Alchemy od Camel Audio, a nebo také produkty Native Instruments, zejména pak Kontakt. 

Zmínil jste „milióny plug-inů“. To mi připomíná, že běžným problémem při použití nejrůznějších technologií ve studiu bývá otázka: Jak toto spektrum přenést do živého koncertování? Předpokládám, že toto je problém, který řešíte celkem často... 
Řeším to velmi jednoduše, a to právě díky Korg Kronos. Možnosti tohoto nástroje jsou takové, že jsem s ním celkem snadno schopen „znovu vytvořit“ zvuky a efekty, kterých dosahuji při práci na jiných syntezátorech. 

Zmínil jste keytar Zen Riffer. Bylo pro Vás obtížné zvyknout si na kytarovou pozici tohoto nástroje?
Ani ne. Tento nástroj výborně vypadá, zároveň ale nemá takový rozsah kláves. Asi proto, aby nebyl tak těžký. 

Již po několik let je frankfurtský veletrh svědkem fenomenální integrace technologií Apple s hudebními nástroji a zvukovou technikou. Není žádným tajemstvím, že jste velkým fanouškem nejen Apple Logic, ale především iOS zařízení a audio aplikací, které na této platformě pracují. Jaký je váš názor na tento fenomén? 
Svět iOS aplikací aktivně sleduji již od jeho počátku. Mám také vlastní společnost Wizdom Music, která produkuje aplikace, jako jsou například MorphWiz, SampleWiz či GeoSynthesizer. Některé z nich ostatně předvádím tady ve Frankfurtu v expozici firmy Korg. Pro mne představuje svět iOS úžasný prostor, který se vyznačuje značnou mírou kreativity. S audio aplikacemi můžete často dělat takové věci (a takovým způsobem), které hardwarové produkty prostě ne-dovedou. Díky možnostem interakce s více- dotykovou obrazovkou a vlastnostem iOS systému jsou vývojáři schopni vyvíjet skvělé věci. Současná technologie nám umožňuje pouze pomocí iPhonu kreativním způsobem vytvářet nové věci a nalézat nové způsoby, jak tvořit hudbu. Myslím si, že jejich potenciál není stále vyčerpán. Když se ostatně projdete po veletrhu, narazíte tu na mnoho drahých a fyzicky velkých věcí, které ovšem do jisté míry dokáží „jen“ to, co v současnosti dokážete také pomocí iPhonu a jeho aplikací. Řekl bych, že výrobci hardwaru stojí nyní na rozcestí, kdy se rozhodují, jakou cestou se v blízké budoucnosti vydají. Řada z nich si uvědomuje potenciál dotykových obrazovek a mobilních zařízení. Uvědomují si, že je třeba s těmito technologiemi spolupracovat, být progresivní. Já sám jsem se svoji společností začínal proto, abych vytvořil něco nového, nástroj nové generace, něco, co překoná stávající omezení toho, co je možné. V těchto dnech pracujeme na několika nových aplikacích, ze kterých jsem opravdu nadšen. Jedná se například o aplikaci soustřeďující se na harmonie, Harmony Wiz, či na průpravu sluchu, Ear Wizard. Plánujeme vydat celkem tři různé aplikace. 

Jordan Rudess Geo Synthesizer Sound Demo Pt.1

Abych byl upřímný, mě osobně uchvátil zmiňovaný Geo Synthesizer. 
Ano? Výborně. Geo Synthesizer je totiž jedna z aplikací, na kterou jsem velmi pyšný. 

Přestože jste nyní fascinován iOS aplikacemi, předpokládám, že například velké modulární syntezátory pro Vás stále mají své kouzlo... V minulosti jsem dokonce jeden obrovský modulární syntezátor brával s sebou na turné. Tento syntezátor vyrobila společnost s názvem synthesizers.com a zkonstruoval ho Richard Leinhardt – jeden z významných guru elektronické hudby. Měl jsem to štěstí, že Richard byl dokonce mým sousedem. Když jsem se s ním poprvé setkal, byl jsem vášnivě zabrán do hrátek s Minimoogem. Nehrál jsem přitom snad žádné tóny, jako spíše zvuky, a produkoval jakousi nadpozemskou a kosmickou hudbu, prostou konvenčních představ o tónech. Pro mě bylo setkání s Richardem úžasné v tom, že jsem měl někoho, s kým jsem tento druh hudby mohl sdílet. V loňském roce ovšem Richard Leinhardt zemřel, opustil tuto planetu... Byl to tedy on, kdo mi navrhl modulární syntezátor. Vzpomínám si, že mi jednoho dne zavolal Roger Arrick, ředitel sythesizers.com a řekl mi: Mám skvělý nápad – pojedeš na turné s obřím syntezátorem. Byl tehdy skutečně rozhodnutý ho pro mě nechat vyrobit, což se také stalo. Lichotilo mi to a byl to fantastický nástroj, tedy až na pár „drobností“... Při koncertech Dream Theater se obvykle dostavím až na zvukovou zkoušku, protože se raději vyhýbám pohledu na to, jak se vše přemisťuje a staví. Jednou jsem ovšem přišel už během stavění aparatury a viděl kluky z techniky, jak se snaží zvednout můj syntezátor, který mohl i s „kejsem“ vážit snad 250 liber (cca 114 kg). Řekl jsem si: „Tohle těm chudákům nemůžeš dělat, to není fér. Zvuk toho těžkého syntezátoru musím dostat i z něčeho jiného a tohle monstrum příště nechat doma.“ Dnes tento fascinující modulární nástroj stojí vedle mého Steinwaye jako exponát muzea Jordana Rudesse (smích). 

Zmínil jste Dream Theater. Mají vlastně ostatní členové skupiny pochopení pro všechny Vaše zvukové a technologické experimenty? 
Myslím si, že se hlavně zajímají o to, jak hraji na klávesy, a o to, co odvádím v kontextu kapely. Ale ano, jsou zvědaví a čas od času věnují pozornost tomu, čemu se zrovna věnuji a s čím zase přijdu příště (smích). Rozhodně však ostatním z Dream Theater své technologie nevnucuji, to opravdu ne. Jsem si vědom toho, že se po mně chce, abych byl dobrým hráčem na klávesy. Kromě skupiny mám ovšem také svůj život, kdy se věnuji různým „vychytávkám“. Myslím si, že to takhle funguje docela dobře.

V profilu Vaší společnosti Wizdom Music se píše o tom, že jedním z jejích hlavních cílů je, cituji: „posouvat hranice technologií a vytvářet expresivní nástroje pro tvorbu hudby“. Co vlastně podle Vás přinese v této oblasti blízká budoucnost? 
Osobně je pro mě velice lákavá myšlenka spojení světa obrazu a světa zvuku. Myslím si, že v této oblasti je ještě stále s čím přicházet. Baví mě syntezátory a zařízení pracující s audio/vizuálním přístupem. Sám jsem se o takové spojení pokusil u aplikace MorphWiz. Snažil jsem se lidem představit pojetí, v jehož rámci by mohli vidět něco zábavného a zároveň i něco poučného – obraz společně s hudbou. Opravdu si myslím, že v této oblasti je ještě třeba mnohé udělat. Někteří lidé na tom očividně pracují, asi znáte různé vizualizační programy. To pravé kouzlo ovšem přichází teprve tehdy, když se tyto dva světy propojí. Představte si, že vaši práci se zvukem, třeba použití oscilátoru, okamžitě doprovází změny vizuální a naopak: měníme-li podobu obrazovou, ovlivňuje to zvuk. Myslím si, že právě iOS mohou přenést práci s hudbou na novou úroveň. Rád šířím taková „poselství“, protože si myslím, že i lidé, kteří s tímto světem nejsou obeznámeni, by ho měli začít objevovat. Je to totiž skvělá zábava. 

Jak dalece jste vlastně zainteresován do svého podnikání v oblasti aplikací? Jste spíše vizionář nebo..? 
Neprogramuji. Máme tým vývojářů, se kterými sdílím své vize a ti aplikace programují.

Při výčtu Vašeho vybavení jste hovořil například o fingerboardu Haken Continuum, všiml jsem si ale, že používáte i další – řekněme alternativní – nástroje, jako jsou například „Harpeji“ nebo „Eigenharp Alpha“. Co Vás vlastně vede k těmto experimentálním průzkumům? 
Zajímám se velmi o to, jakým způsobem vyjádřit své hudební nápady a skutečně se v tomto směru neomezuji pouze na klávesy. Jak už jsem řekl, jsem člověk, kterého fascinuje zvu-ková i vizuální stránka věci a imponují mi nové způsoby tvorby zvuku. Uvědomuji si, že technologie využívané v současnosti k výrobě klávesových nástrojů mají své limity. Nyní spolupracuji například se společností, která vyrábí nástroj zvaný Seaboard. Tato společnost se jmenuje Roli. Seaboard představuje přístup, který ladí přesně s tím, jak uvažuji já sám, protože přináší pokročilý způsob tvorby zvuku, který je úzce spojen s fyzickou interakcí mezi hráčem a nástrojem. Je to nástroj, který posouvá běžné pojetí klaviatury na jinou úroveň. Povrch nástroje tvoří pouze klaviatura vyrobená z jedinečného a na dotyk velmi příjemného materiálu. Každý dotyk je elastický a velmi podmanivý, a pokud jste člověk otevřené mysli, brzy zjistíte, že vám takový nástroj dovolí úžasné věci. Nenajdete tu žádná pitch bend, ani modulační kolečka, jsou tu jen vaše prsty a elastická klaviatura. Vždy jsem zastával názor, že nejlepší hudba vzniká, pokud máte svůj prst na tepu každého tónu. Jako když například hrajete na housle a každým pohybem smyčce ovládáte rozkmit, kontrolujete výšku tónu a jste pořád v kontaktu se strunou a tím ovlivňujete, co se s tónem stane. Seaboard pracuje podobně. Zahrajete prstem jeden tón, tím, že přitlačíte na povrch získá tón na hlasitosti. A když rozechvějete prst, dosáhnete vlastně vibráto efektu. Podstatné je také to, že tyto efekty ovládáte individuálně – pro každý tón zvlášť. U klasického piána například zahrajete tón, kladívko zasáhne strunu. Potom už nemáte možnost zvuk dále kontrolovat. Jako klávesista mám více možností jak zvuk po zahrání tónu ovlivnit, a to mám rád. To mě vážně baví. Nikdy jsem samozřejmě nepřestal hrát na piano, vždy ale budu vyhledávat technologie, které na svět přivádějí báječnější nástroje. Fakt, že si můžete hrát se zvu- kem, ohýbat ho, tvarovat, hýbat s ním, to je to, co mi přináší požitek. Když se vám do ruky dostane nástroj, prozkoumáte během hraní jeho zvukové možnosti. Pokud vás k něčemu tento moment inspiruje, pak si vždy řeknete – paráda, skvělý nástroj.

Těsně před veletrhem jsem si někde všiml, že jste vydal sólové album WizardCountry. Je to pravda?
No ano, to bylo ale prvního dubna. To byl takový aprílový žertík (smích).

Výborně, tak to jsem tedy pěkně naletěl. Nic se neděje. 

Pojďme tedy k ověřeným faktům. Před třemi lety, v roce 2010, jste přišel s kompozicí s názvem Explorations for Keyboard & Orchestra...
Explorations... ano, to je kompozice, kterou jsem vlastně nikdy nenatočil. Odehrál jsem premiéru a kolem celého projektu si užil dost příjemných momentů. S Explorations ovšem souvisí právě krok, ke kterému se chystám v příštím týdnu, kdy bych rád spustil kampaň na pledgemusic.com. Znáte princip pledgemusic?

Přiznávám, že o tom slyším poprvé.
Jedná se o tzv. kickstarter – platformu pro financování projektů. Pravděpodobně jde o praxi, která je běžná spíše ve Spojených státech. V každém případě její princip spočívá v tom, že váš záměr dotují fanoušci vašeho nápadu. Vy prezentujete svůj nápad a chcete po lidech, aby vám na jeho realizaci přispěli. Řeknete: „OK, připravuji velký projekt, který si financuji sám a byl bych rád, aby jste se ke mně připojili.“ Tím, jak vám potom přispívají, se nejrůznějším způsobem jednotlivě účastní vzniku vašeho díla. Myslím tím, že se jedná o něco takového, jako je pohled do zákulisí. Během nahrávání pořizuji například videa, která jim poskytnu proto, aby viděli, jak věc probíhá. Je to odstupňované podle výše příspěvku. Když někdo utratí deset dolarů, může získat třeba aplikaci a CD. Když mi někdo přispěje kolem sta dolarů, mohu se s ním například spojit po Skypu a věnovat mu navíc osobní online lekci. Pokud se někdo rozhodne přispěl pět tisíc dolarů, uspořádám mu soukromý koncert přímo doma pro něj a jeho přátele. Každý, kdo přispěje, bude do projektu nějakým způsobem zapojen. 

Tento projekt tedy vychází z kompozic vytvořených pro Explorations for Keyboard & Orchestra?
Ano, ale mé plány jdou poněkud dále. Jak už jste zmínil, studoval jsem klasickou hudbu na Julliard School a býval jsem klasickým pianistou. Od té doby se samozřejmě v tom, co dělám, mnohé změnilo. To, co nyní dělám, je řízeno snahou spojit všechny „mé světy“ dohromady - klasickou hudbu, rockovou hud-bu a můj vztah k technologiím. Mým snem je všechny tyto elementy propojit a vytvořit jedinečný projekt. Exploration for Keyboard & Orchestra je právě příkladem toho, čím Jordan Rudess je. Můj plánový projekt je vlastně příležitostí zpracovat tuto kompozici zcela novým způsobem. Plánujeme angažovat nejlepší klasické hudebníky a „umístit“ je do prostředí, kde je budeme moci filmovat a natáčet, a to tak, abychom dostali přesně takový výsledek, jaký chceme – to znamená umělecky pojatou vizuální stránku a skvělou nahrávku kompozice Exploration for Keyboard & Orchestra. Má hra na piano a keyboard, špičkoví klasičtí hudebníci – myslím si, že to bude skvělé. Plánuji spolupracovat s dobrým týmem, především s Eyalem Amirem, producentem a přítelem, který bude mít na starosti tvorbu videí. A také s Erenem Basbugem, který se postará o orchestraci skladby. Představuji si to tak, že přineseme posluchači hudebně interaktivní zážitek. Vytvoříme iOS aplikaci, kde si například bude moci uživatel zvolit, jakou část skladby si chce poslechnout, nebo koho chce mít v daný moment na obrazovce. I já bych mohl tuto aplikaci využít během koncertu pro backdrop – projekci na pozadí jeviště. Tuto kampaň začínáme až příští týden, takže jste vlastně první, komu o ní říkám. 

To je tedy doslova exkluzivní informace. Ostatně, když propojujete klasickou hudbu s rockovými vlivy jako jsou například Emerson, Lake & Palmer, či s možnostmi nových technologií, je tu také něco takového, na co si musíte dávat pozor, aby spojení neznělo nepřirozeně? Pro mě je to opravdu velmi přirozené. Snad proto, že jsem se klasickému klavíru věnoval na Julliard School již od devíti let a teprve potom jsem se začal věnovat i rockové hudbě. Není pro mě tedy problém napsat část skladby, která bude znít jako z pera klasického skladatele a další skladbu zase způsobem, jako by ji složili třeba Genesis. 

Pokud se zaměřím na vaši kariéru, přijde mi zajímavé, že je její vývoj takříkajíc v obráceném pořadí. Obvykle se rockové hudební osobnosti profilují na základě hraní v nějaké kapele, načež tíhnou k nahrání vlastní sólové desky. Vy jste ale postupoval přesně obráceně. Nejprve jste natočil sólové album, a potom – částečně také díky anketě „objev roku“ v časopisu Keyboard Magazine – si Vás všimli skupiny Dixie Dregs a Dream Theater. 
Ano, má kariéra je v tomto ohledu skutečně jiná. Myslím si, že za to může mé zázemí a mé hudební kořeny. Když jsem opustil Julliard, bylo mi teprve devatenáct let a nebyl jsem si příliš jis- tý tím, co chci vlastně dělat. Měl jsem schopnosti k tomu, abych se stal klasickým pianistou, ale zároveň jsem se zajímal také o jiné věci. Nevěděl jsem ovšem, jak vycházet s jiným typem hudebníků, protože jsem cítil, že nemají takovou průpravu, jako já. Myslel jsem si, že rockoví hudebníci představuji zcela odlišný typ osobnosti. Z toho pramenila má nejistota a pochybnosti o tom, čemu se budu věnovat. V té době jsem začal spolupracovat s několika lidmi, jeden z nich byl spolužák z Julliard School, který hrál na elektrofonický fagot. Brzy potom jsem se seznámil také se Samel Gallinou, což je jeden z původních vynálezců Yamahy WX7 (elektronický dechový nástroj, poznámka redakce). Společně jsme začali hrát velmi „kosmickou“ hudbu – něco na způsob Tangerine Dream, avšak ještě daleko bláznivěji. To bylo tedy to, čemu jsem se věnoval bezprostředně po té, co jsem vychodil Julliard – vesmírné hudbě. Měl jsem Minimoog a byl jsem s tím schopen provádět bezpočet divných věcí. Později jsem se rozhodl natočit ještě i sólové album. Cítil jsem totiž, že bych mohl svou hudbu natočit, ale nebyl jsem si jistý, jak to udělat ve spolupráci s někým jiným. Proto jsem si desku nahrál sám. Brzy poté jsem se seznámil se zajímavými hudebníky, někteří z nich byli dokonce rockovými muzikanty na velmi vysoké úrovni. Bylo to velice příjemné. Nakonec jsem samozřejmě skončil u Dream Theater. Takže ano, jak jste řekl, je to vlastně docela zajímavé. 

V současné době nahráváte s Dream Theater nové album. Mohl byste popsat práci ve studiu? Má tento proces nějaká specifika? Je zde například něco, na co při nahrávání kladete obzvláštní důraz? 
No, ona je to především zábava. Neřekl bych, že na něco konkrétního klademe speciální důraz. Specifikem může být možná to, že přímo ve studiu hudbu skládáme. Zde napíšeme opravdu mnoho. Tak nějak víme, že ve studiu máme svůj klid a čas soustředit se na to, co děláme. Každý většinou přichází se spoustou nápadů. O různé riffy a podněty, jak postupovat rozhodně nemáme nouzi. Je to hlavně o tom, že se člověk odpoutá od vnějšího rušivého světa. Sám velmi rád improvizuji. Jsem schopen sedět několik hodin u piána a hrát věci, které jsem předtím neslyšel a už neuslyším, protože zase zmizí. Jeden můj přítel mi kdysi řekl, že zahodím více hudby, než někteří lidé složí za celý svůj život. Zkrátka sedím, improvizuji, ale nenahrávám si to. V případě Dream Theater být ve studiu znamená být spolu a v určitých mezích uvažovat o hudbě – ujasnit si vizi nové desky. Ujasnit si to, že se budeme pohybovat v jasně daném perimetru a že v jeho hranicích něco vytvoříme. Tento přístup mi vůbec nevadí, je to zkrátka jeden ze způsobů hudebního uvažování, který je součástí mého života. Tak to u Dream Theater funguje a je to do jisté míry výzva – zpracovat společně naše nápady a dát jim takovou tvář, aby si zasloužily být prezentovány pod značkou Dream Theater.

Je někdo, kdo má při takové práci hlavní slovo? 
Ano, to je. Naše alba produkuje John Petrucci. Musím říct, že je v této úloze báječný, protože zvládá produkci, aniž by při tom upřednostňoval své ego. Je také schopen dostat z každého to nejlepší a respektuje přínos každého z nás. Myslím si také, že lépe než kdokoliv jiný zná zvuk Dream Theater, vždyť je také u této skupiny od jejího počátku. Řekl bych, že takto nám to zatím vychází. Mě, jakožto dalšího hlavního skladatele skupiny, nechává dělat moji práci – promlouvat tu mojí část, která patří Dream Theater. Jsou tu očividně i další – rozdílné části mé osobnosti. Má sólová hra na piano, elektronické věci a všechno možné. John mě nechává dělat vše tak, abych se cítil pohodlně. Je to přece jenom „divadlo snů“. Já z toho mám dobrý pocit. Je to zábava. Přijde mi to hodně fajn.  

Jednou jste řekl, že i když jste obklopen nejrůznějšími technickými vymoženostmi, skládáte občas také jen za pomocí tužky a notového papíru. Platí to i o skládání pro Dream Theater?
Ano, to je pravda. Dělám to tak stále. Je to součást mého vzdělání. Papír, tužka a jeden zvuk. Několik částí skladeb z nového alba jsem tímto způsobem napsal. Vzpomínám si konkrétně na jeden příklad, šlo o poměrně komplikovaný klávesový part. Ve studiu bylo v tu chvíli poměrně rušno a já se potřeboval soustředit. Vzal jsem si tedy jen tužku a papír, sedl si ke stolu v odlehlé místnosti a část té skladby napsal. Neměl jsem u sebe žádné klávesy, jen jsem přemýšlel o tom, co skládám a napsal to. Když jsem se vrátil do studia, jen jsem ukázal papír a zeptal jsem se: zkusíme tohle? John se tvářil trochu pochybovačně, ale znělo to dobře. Až překvapivě dobře (smích).

Cítíte se lépe ve studiu nebo během koncertování?
Mám rád obojí. Studio i koncertování v sobě nesou určité výzvy. A obě činnosti jsou velmi intenzivní. Teď jsme ve studiu, člověk je s ostatními zavřený v místnosti bez oken a cítí poměrně velkou zodpovědnost. Každý totiž očekává, že Dream Theater přijdou zase s nějakým dobrým hudebním materiálem. 

Máme se těšit na něco zásadně nového, tedy pokud jde například o zvuk kapely?
Tu a tam samozřejmě něco změníme, ale jsou to stále Dream Theater, jádro našeho zvuku zůstává stejné. 

Změnilo se v tomto směru nějak „ovzduší“ v kapele po odchodu Mikea Portnoye, který byl také velmi aktivní pokud jde o produkci? 
Myslím si, že energie a nálada v Dream Theater je velmi pozitivní. Všichni se cítí dobře a jsme produktivní. 

Vzhledem k tomu, že vím, že už Vás čekají jinde, nezbývá mi než popřát, aby Vám to takto vydrželo i nadále a poděkovat za skvělý rozhovor.
Bylo mi potěšením.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Keith Emerson, Rick Wakeman & Peter Moraz aneb: Kdo je také zodpovědný za to, kým je Jordan Rudess

Keith Emerson

Jordan Rudess se v minulosti již mnohokrát zmínil o tom, jak velký význam měl v jeho zaujetí pro rockové klávesy britský klávesista a skladatel Keith Emerson. Hudebník, který stál u zrodu jedné z prvních rockových „super skupin“ Emerson, Lake & Palmer, je dle Jordanových slov zodpovědný za to, že jako mladý poznal, jak „extrémně mocným nástrojem mohou být a jsou elektronické klávesové nástroje.“ Jak ostatně Jordan uvedl i v našem interview, poslechem skladby Tarkus poznal, „jakou intenzitou může tento nástroj působit.“ Sám Jordan Rudess o vlivu Keitha Emersona hovoří takto: „Jeho varhany a syntezátory na mne zapůsobily velice silně - především harmonicky, způsob používaní intervalů, všechny ty kvinty a průtažné akordy, a také způsob, jakým používal kvarty... Poslech Keitha Emersona mě přivedl na nový způsob uvažování. Když jsem byl mladší, hrál jsem na základě určitých představ o harmonii, třebaže podobných tomu, co hrál Keith Emerson. Příliš dobře jsem ovšem nevěděl, jak s nimi naložit, protože jsem byl až moc svázán se světem klasické hudby. Slyšet Keitha Emersona bylo, jako by mi někdo říkal: Jordane, toto je povoleno a je to dobré. Byl to tedy možná Keith Emerson, kdo je částečně zodpovědný za to, že jsem opustil svět Julliard School.“

Rick Wakeman

Britský rockový klávesista, hudební skladatel a písničkář, kterého známe především díky rockové skupině Yes, má podobný „hráčský osud“ jako Jordan Rudess. Nejprve vystudoval klasické piano, později se však stal průkopníkem v používání elektronických varhan a ve spojení rockové hudby s orchestrem a pěveckým sborem. Podobně jako Jordan Rudess, i jeho prvními elektronickými varhany byl Minimoog. Jordan Rudess několikrát uvedl, že obdivoval Wakemana zejména kvůli způsobu, jakým dokázal začlenit klasické hudební myšlenky do rockové hry: „Rickovo album Six Wives of Henry the Eighth se stalo velmi inspirativním pro mnoho hráčů na klávesy a svůj zvláštní význam mělo samozřejmě i pro mě samotného. Oslovil mě způsob, jakým propojil rockovou hudbu a klasický přístup. Vzpomínám si, že jsem si tehdy vystřihoval z časopisů fotografie Minimoogů a lepil si je po zdech svého pokoje. Rick tu samozřejmě nemohl chybět.“

Patrick Moraz

Dalším progresivně rockovým klávesovým hráčem, který zanechal stopu v hudebním vývoji Jordana Rudesse je původem švýcarský hudebník Patrick Moraz, působící zejména ve skupinách Yes a The Moody Blues. Pro Jordana Rudesse se inspirativním stala zejména výjimečná Morazova technika pitchbendingu: „První věc, kterou jsem od Patricka slyšel, bylo album Refugee, především potom skladba Someday, v níž odehrál úžasné sólo na Minimoog. To sólo bylo díky jeho umění pitchbendu tak úžasně naříkavé a kvílivé, že jsem nemohl jinak, než se naplno pustit do ovládnutí této techniky. Proseděl jsem u Minimoogu snad celou věčnost a trénoval všechna možná bendingová cvičení. Ta jsem si ostatně sám vytvořil, protože tehdy neexistovaly žádné příručky o tom, jak bending používat. Přehrával jsem stupnice, hrál jsem C, potom D, následně jsem trénoval bending od C do D, potom jsem hrál D až E, potom zase cvičil bending od D do E atd. Tehdejší Minimoog nebyl totiž stejný jako současné nástroje, nebylo možné si nastavit rozsah pro pitchbend. Pokud jste tedy přitlačili o něco více, neladilo to, takže technika bendingu byla oproti současnosti jiná. Když dnes používám pitchwheel nebo joystick, stačí, abych si nastavil horní hranici rozsahu a dolní hranici pro oktávu. Můžu potom dosáhnout například whammy effectu a tak dále. […] V každém případě je Patrick Moraz ze všech uve-dených hráčů nejvíce zodpovědný za to, že jsem tak zaujatý pitchbendingem.“

Použité zdroje: 

http://www.tokafi.com, http://www.jordanrudess.com/

Jordan Rudess
Jordan Rudess během rozhovoru pro časopis Music Store
Jordan Rudess
Jordan Rudess